Bylo večer, nad táborem mraky zatáhli měsíční záři, která sotva dopadala na zem. Hvězd bylo málo a vzduch byl ještě studenější než předtím. Můrka nasál ten vzduch a znovu se pustil do myši. Vedle něho ležela matka Popálenina a dohlížela na něho. Nacházeli se za závěsy z podrostu uvnitř školky.
O jednu liščí délku si hráli společně na lasičku Skřípánek, Estragoník a Lasturka. „Drž se dál ty králíčí bobku!" pištěla Lasturka a oháněla se packou okolo Estragoníka, předstírajícího lasičku. Estragoník vždy uhýbal jejím pohybů, skočil po ní a převalil na zem. Skřípánek musel z ní ze zálohy dostat lasičku pryč.
Tam dále u rohu doupěte zase si také liboval Kouřík společně s Hranostájkou na králíkovi. Venku na mýtině jedl celý tábor; kachny, křečky, myši, sysli a tak dál. Kočky si společně povídali a předávali si úlovky. Můrka spolkl poslední kus myši a olízal si hrdlo. Protáhl se.
„Ať se kočky Kopřivového klanu shromáždí u Velkého pařezu!" volala v dálce Chmýrohvězda. Popálenina se zvedla a čumáčkem popohnala Můrku. Vyběhl před a zastavil u Lasturky. Očividně přiběhla dřív. Začalo se hromadit více koček, matky si omotali ocásky kolem koťat. Chmýrohvězda se vyškrábala na pařez a nadechla. „Dneska večer bych chtěla aby přistoupili Matiznotlapka, Zlatotlapka a Jezerotlapka." Zlatotlapka přistoupila, zatímco její sestra Matiznotlapka nervózně váhala. Jezerotlapka jí popostrčil a přitiskl k jejímu kožíšku jako podporu. Na oplátku mu olízla ouško. Když se všichni postavili před Velkým pařezem, velitelka byla připravená říkat posvátná slova. „Já, Chmýrohvězda, velitelka Kopřivového klanu, žádám své válečnické předky, aby shlédli na tyto tři učedníky. Prošli tvrdým výcvikem aby porozuměli vašemu ctihodnému kódu a já vám je nyní doporučuji k přijetí mezi válečníky." Nadechla se ještě jednou. Zpovzdálí se na ně hrdě dívala Plavuně. Pokračovala: „Matiznotlapko, Zlatotlapko, Jezerotlapko, slibujete že budete zachovávat válečnický kód a chránit tento klan, i kdyby vás to mělo stát život?"
„Slibuji," prohlásil hrdě Jezerotlapka. „Slibuji," přidala se Zlatotlapka. Matiznotlapka polkla a ostatní jí nechávali čas. „Slibuji."
„Pak vám z moci Hvězdného klanu dám válečnická jména. Ty, Jezerotlapko, budeš ode dneška zván Jezerouš. Hvězdný klan oceňuje tvou odhodlanost a rychlost a přijímá tě mezi válečníky Kopřivového klanu." Vyskočila z pařezu, pádila klusem k němu. Jezerouš rychle sklonil hlavu a hlavu mu dala na temeno.
Pak došla k Zlatotlapce, dívala se na ní pyšně, jelikož to byla její učednice. „Zlatotlapko, od této chvíle budeš známá pod jménem Zlatuna. Hvězdný klan oceňuje tvojí kuráž a dobrodružnost a přijímá tě mezi válečníky Kopřivového klanu." Zlatuně se zajiskřily oči a odběhla za svým bratrem ležícím vedle jejich matky. Jak se na to Můrka díval, snažil se překonat váhu žárlivosti. „Poslední," brbla Chmýrohvězda na Matiznotlapku. Bylo poznat, že budoucí válečnice chtěla stydlivostí odvrátit zrak z očí velitelky, snažila se to ale vydržet.
„Matiznotlapko, od této chvíle tě budeme nazývat Matizna. Hvězdný klan oceňuje tvojí loajalitu a lovecké schopnosti a vítá tě mezi válečníky Kopřivového klanu," odříkala a položila na ní hlavu. Nová válečnice se ani nesnažila skrýt svojí radost a připojila se ke shromážděným kočkám.
„Jezerouš! Zlatuna! Matizna!"
Kočky gratulovaly k válečnickým jménům. Můrka se s dalšími koťati připojil do jásotu. Hvězdný klan mu pomohl tu žárlivost z jeho mozku vylákat.
„Teď budete celou noc bdít," upozornila je velitelka, než stihli odejít do válečnického doupěte. Jezerouš vytřeštil oči, vůbec nic takového nevěděl. Mezitím co společně tři sourozenci byli vzhůru na mýtině, Chmýrohvězda poslala noční hlídku a vlezla si do velitelského doupěte.
„Jdeme spát," vylekal ho hlas Západky, matky Kouříka a Hranostájky. „Souhlasila bych," přitakala Popálenina a švihla ocáskem. „Je hlavně pro koťata pozdě."
Můrka, Kouřík, Hranostájka, Skřípánek, Estragoník a Lasturka uposlechli a vydali se po jejích stopách do školky. Můrka přimhouřil oči, protože mu vadili závěsy z podrostu, které rostlo na vchodu do doupěte. „Dobrou." Popálenina si už lehla do pelíšku z kapradí a mechu. Zamrkal a stočil se u jejího šedého kožíšku. „Dobrou," šeptl jí nazpátek.

Po dlouhé době, když se snažil usnout se probudil někde v lese. Zmateně se díval z prava do leva. Nechápal, jak se ocitl v lese. Měl by spát v táboře a tisknout se k šedému pelíšku své matky a spát. Prostředí vypadalo tak realisticky, že si sotva uvědomil že tohle je sen. Jeho strach se mísil s vzrušením. Udělal krok vpřed a začal se normálně procházet. Po stromech rostlo ostružiní a před zrak mu létaly mušky. Zvedl packu a máchl je pryč. Jehličí stínilo výhled na černočernou nebi. Jak se dál procházel, narazil na můry a packy neznámého zvířete.
Čichl si k nim a pořád je nepoznával. Jeho instinkty mu naříkali ať jde dál. Ale stálo by se něco hrozného kdyby tam šel? Nadmul se odvahou a následoval stopy. Začali postupně mizet a byl zmatený.
Dovedly ho na břeh rybníka, kde vyrůstalo rákosí. Vlálo ve větru. Odvážil se blíž k rákosí a najednou slyšel praskání větev. Otočil se a díval na všechny strany. „Kdo tam je?!" pískl vyděšeně a cítil pocení v tlapkách. Z jednoho stínu se vynořili blyštivé studené oči bez lítosti. Vycenil drápky a zaťal zuby, připravený se bránit. Problém nastal v tu chvíli, jakmile si uvědomil, že nezná moc bojových taktik. Asi je vážně slabý na tenhle celý svět. Nečekaně do něho vrazil neznámý tvor a svalil na zem. Zaječel bolestí.
Můrka si konečně uvědomil, co to je. Byl to malý pes! Ale co dělá a neříkali mu jeho klanoví kolegové o tom, že psy jsou pouze v blízkosti dvounožců? Psík ho kousl do zad a naposled zapištěl.