Druhý den strávila zkoumáním panství Darreonovi sestry. Musela uznat, že jí překvapilo svou velikostí a krásou. Tassarion jí ukazoval svá oblíbená místa a ke každému něco pověděl. Třeba, že v zahradách rostly ty nejkouzelnější rostliny a dokud k nim nepřičichla, tak jako by nežila. Samozřejmě celou následující hodinou strávila čicháním ke květinám a jejich chválou. Na konci nevěděla, která voněla líp, a jestli cítí ještě něco jiného než jejich vůni.

Po obědě jí zase Sidero zkoušela z toho, co umí. Sotva se naučila udržet rovnováhu, ale pamatovala si, jak se stoluje a správně chová. Podle toho i jela. Sice se občas stalo, že něco nesedělo se Sideřiným přesvědčením, ale nepokárala ji. Zjistila, co potřebovala, a to jí stačilo.

Zkusila i Raelin ve hře na různé nástroje. Sice byla dítě, ale to nebránilo ničemu. Nějaké znalosti měla, ale zrovna dobrá v tom též nebyla. Taky nemohla od čtyřletého dítěte čekat zázraky, ale i tím málem překvapila. Po hodině učení se vydala nalézt Tassariona, kterého nebylo složité najít. Čekal přede dveřmi a hrál si s vojáčkem a její panenkou. Lehce se zamračila, když to viděla, ale Tassarion se na ni usmál.

"Jsme na tebe čekali, až tě teta pustí. Lessina se zatím seznámila s vojáčkem jihu."

"A jak si lozumí?"

"To nevím. Lessina mi to nechce žíct, plý to žekne jen tobě."

Raelin se na něj usmála, přistoupila a panenku si vzala. Mezitím Tassarion vstal a sledoval, jak si ji Raelin dala k uchu a přikyvovala. Úsměv její rty neopustil a akorát se rozšířil. Zvědavě nadzvedl obočí a čekal.

"Tak co? Má ho láda?"

"Mám vyžídit, že byl hodný, takže ano. Má ho láda."

Tassarion nadšeně vypískl a vzal Raelin za ruku. I ona se dala do smíchu a spolu se rozběhli do jeho komnat. Raelin tam doposud nebyla, a když vešli, skoro až šokovaně se rozhlédla. Pokoj byl lazen do modrostříbrné. Jedna velká skříň, postel s nebesy a truhlou u postele. Po pravé straně se nacházely obrovská okna s těžkými závěsy a po levé dvoje dveře. Hádala, že jedny vedou do koupelny, ale ty druhé?

Tassarion ji k nim zavedl a pomalu otevřel ony dveře. Hned pochopila, co se za nimi nacházelo. Hrací pokoj. Tolik hraček neměla ani ona. Ačkoliv se zdálo, že většina z nich je z let, kdy byl ještě miminko, tak je tam měl aspoň vystavené. Tassarion přišel k zámku, co dostal asi nedávno, jelikož se zdál být ještě nový a pohlédl na ni.

"Chtěl bych ti ho dát. Jako dal na plivítanou. Teta žíkala, že je to slušnost, někomu dát dal a já bych ti chtěl dalovat tohle. Lessina musí mít, kde bydlet, ne?"

Raelin se nahrnuly slzy do očí. Nikdy takový zámek pro panenky neměla. Vlastně neměla ani domek. Její panenky většinou spaly s ní, nebo aspoň na jejím nočním stolku. Přistoupila k němu a pevně jej objala. Byla mu vděčná.

"Děkuji, Tassi. Láda si vezmu tvůj zámek. Ale Lessina bude potlebovat stlážce, tak co kdyby ji vojáček jihu hlídal a ty budeš hlídat mě."

"Tak jo! Poplosím nějakého sluhu, zda ho k tobě neplenese."

"Doble, děkuji."

Spolu si přesto k zámku sedli. Tassarion ho otevřel a ukázal vnitřek. Byl sice vybaven věcmi k vojáčkům, ale spolu je vyklidili a začali přemýšlet, jak to rozvrhnou, aby to byl perfektní zámek pro Raelininu panenku. Plánovali do večera, než pro ně přišel Darreon.

"Hele vy dva, je hezké, jak si rozumíte, ale podává se večeře."

Ani se nenadechl a děti už byli ty tam. Jakmile zmínil večeři, jejich žaludky se ozvaly. Musel se zasmát a vydal se za nimi. V jídelně již poslušně seděli vedle sebe a naproti nim čekala Sidero na něj. Jen nad nimi zavrtěl hlavou a posadil se na židli.

"Po večeři se přesuneme do obývacího pokoje, přijeli rodiče."

Tassarion si zatleskal nadšeně, ale Raelin zbledla strachy. Věděla, že Tassarion má i otce, ale nečekala, že ho pozná tak brzy. Zhluboka se nadechla a snažila se uklidnit, ale moc to nešlo. Tedy dokud neucítila teplou ručku, jak ji jemně chytla. Tassarion se na ni mile a povzbudivě usmál. Pomohlo jí to a trochu se uklidnila. Všichni se pustili již do jídla, které jim mezitím přinesli.

Dojedli a společně se rozešli do obývacího pokoje. Darreon si sedl do svého místa na pohovce a usmál se na oba. Sidero mezitím vzala Raelin a počkala s ní v jídelně, než kluci odejdou, pak se na ni otočila.

"Vyzkoušej si tuhle noční košilku. Měla by ti být."

Raelin přikývla a poslechla. Košilka jí skutečně seděla a zakrývala i obvazy, které měla na hrudi. Rány se jí ještě pořádně nevyléčily, ani netušila, zda se jí vůbec někdy uzdraví. Sidero vzala její šatičky a poslala jí do obývacího pokoje za těma dvěma.

Darreon jí, jakmile přišla, podal čokoládu. Tassarion sledoval, jak ji otevřela a trochu posmutněl, asi žádnou nedostal. Raelin si toho všimla a čokoládu rozdělila na tři části a podala mu jednu. Rozzářil se nadšeně a převzal si ji. Ihned se do ní pustil a papkal. Raelin mezitím podala druhou Darreonovi. Zaraženě na ni pohlédl, ale nasadil úsměv a vzal si ji. Všichni tři si čokoládu vychutnali.

Čokoláda byla sladká a Raelin jí jedla s radostí. Jenže na rozdíl od těch dvou se neumazala. Dveře se otevřely a Tassarion byl rázem na nohou.

"Mamí!"

Raelin pohlédla na ženu, co vešla. Ramnia si ho prohlédla a možná se i trochu zděsila, když spatřila jeho pusu od čokolády. Raelin se postavila k Darreonovi a pohlédla na něj.

Jenže v tom dovnitř vešel postarší muž s pokáráním na Tassariona... Jeho otec. Vysoký muž, po němž syn zdědil nejspíš barvu vlasů. Jenže na rozdíl od Tassariona, ty jeho měli již pár stříbrných pramenů. Raelininu pozornost přitáhla opět Ramnia. Pousmála se na ni a vydala se k pohovce s otázkou na jazyku.

"Raelin, jak ses měla? Nezlobil tě Tassarion?"

"Ne, byl na mě moc hodný, hláli jsme si."

Muž u dveří čekal, zjevně ji nechtěl vyděsit. Trochu pozdě. Sice věděla o jeho příchodu dopředu, ale nečekala takového muže. Trochu jí svým postojem připomínal otce, ale to radši neřekla. Váhavě se pustila Darreonovi nohy a Ramnia ji objala.

"To je dobře, jestli chceš můžeme si zítra hrát společně."

Ramnia se s ní v náruči postavila a posadila se na pohovku. Tassarion už byl u nich a vylezl za nimi. Po očku však pozoroval otce, jak se přibližoval. Ramnia pohlédla na muže a usmála se.

"Raelin, tohle je někdo, kdo tě také bude chránit. Můj manžel a otec tady Tassariona, Solomon."

"Ten stalý pán je tvůj táta?"

Raelin mu konečně viděla pořádně do obličeje. Tassarion měl matčiny oči, ale i dost rysů svého otce. Darreon po celou dobu mlčel, ale když zaslechl slova té maličké, neubránil se smíchu. Tassarion se hrdě napnul.

"Ano, je to velký válečník."

Solomon syna s úsměvem pohladil po vlasech, až je rozcuchal a připomínaly víc ptačí hnízdo než vlasy. Následně se Raelin lehce uklonil.

"Rád tě poznávám, Raelin."

"Já také."

Špitla to, ale po celou dobu jej pozorovala. Posadil se na křeslo naproti nim. Tassarion slezl z pohovky a došel se k otci pomazlit. Raelin píchlo lehce u srdce, když viděla onu rodinnou lásku. Nebyla hloupá, aby jí nedošlo, že nejspíš své rodiče již neuvidí. Záviděla mu, že on se svými rodiči může být. V očích jí začaly pálit slzy, které chtěly ven, ale rychle zamrkala, aby je zahnala. Jedna z mála věcí, co ji sestra naučila. Nikdy nedej najevo slabost, může se ti to vymstít.

"Můj manžel, Raelin, je muž, kterému můžeš věřit. Neublíží ti a stejně jako já nebo tady Darreon nedovolí, aby na tebe vztáhl kdokoliv ruku."

Raelin k ní zvedla svá očka a spatřila upřímnost. Že by našla nový domov? Nadzvedla se a dala ženě, jež ji držela, pusu na tvář. Pak si doprosila postavení na zem. Rozešla se k Solomonovi, stále ještě trochu váhavě, ale následně vylezla a posadila se na jeho koleno.

"Líbíte se mi."

Všimla si překvapení v očí Darreona i Ramnii. Udělala něco špatně? Zvedla k muži zrak. I ten byl překvapen, pak jí však jemně zastrčil neposedný pramen za ucho. V jeho očích však hrála drobná radost.

"Vítej do naší rodiny, Raelin."

Usmála se a podívala na všechny. Našla místo, kde mohla zůstat a již se nemusela bát, že jí někdo opět ublíží. Zase se cítila někde vítaná a hlavně doma.