Co... Se stalo ?

První co Chodec pocítil byla ostrá bolest která jako by mu třištila hlavu zevnitř

,,Nehýbej se..." zašeptal uklidňující hlas. Ten hlas byl podivně povědomý. Chodec ho poslechl a přestal se vrtět. Svaly se uvolnily a bolest lehce ustoupila.

,,Bude... V pořádku ?" Zajímal se druhý hlas. Nastalo ticho.

Byl unavený a slabý. Všechny zvuky jako by se ztrácely za mlžnou clonou.

,,Nevím..." bylo poslední co slyšel než propadl sladkému spánku.

Chodec pomalu otevřel oči a bolestně vydechl. Všechno bylo úplně rozmazané. Vzduch tu byl zatuchlý. Ani vítr nevál. Pootevřel oči a snažil se zaostřit. Měl pocit jako by se měl každou chvíli rozpadnout.

,, Konečně." Zamumlal Pardálův hlas ,, Jsi vzhůru ? Vnímáš ?"

Chodec cítil jeho teplý dech na své tváři. Oči měl stále lehce po otevřené ale vize se mu nevracela. Všechno co viděl byl šedohnědý flek. Patrně Pardál. 

,, Vypadá to že tentokrát to myslí vážně." Podotkl Ar-teiův hlas. Světlý ještěr byl zrovna mimo Chodcovo zorné pole.

,, To doufám. Nemůžeme se tu moc zdržovat." Řekl Pardál. Jeho obrysy se pomalu začaly vyjasňovat. 

,,Kdeee... ?" Dostal ze sebe Chodec. Bylo mu hrozně. Cítil snad každý záchvěv svých hlasivek. Pardálova silueta se pohnula a před Chodcovýma očima se zjevily dva rudé body.

,, Počkáme až se trochu rozkoukáš a s vysvětlováním začneme potom. Nehodlám to zase celý popisovat jenom abys pak zase usnul a zapomněl." Zabručel Pardál

o čem to mluví ? Já už se probral ? pomyslel si. No... Očividně nejspíš ano. Chodec se ale cítil moc špatně než aby se nad tím hlouběji zamýšlel. Proč ho všechno tak moc bolelo ? Tiše plačtivě zakňučel a i přes vlnu bolesti se schoulil.

Slyšel jak si Pardál povzdechl a něco zamumlal k Ar-teiovi. Slyšel i ještěrovu tichou odpověď. Tak proč nevěděl co říkají ? Proč jim nerozuměl ? Slyšel slova ale nedokázal si je propojit. Hlavu mu zaplnilo hlasité dunění krve a zatím jako za závojem jak Pardál něco křičí. Ale co ?? Co se mu stalo ? Co když se něco pokazilo ? Chodec mu musí pomoct ! Dluží mu to !

Přinutil ztuhlé svaly aby se rozpohyboval i a pokusil se vstát ale Velká tlapa ho znovu přinutila lehnout si. Patřila Ar-teiovi. Ten očividně nebyl zvyklý na jemné zacházení a tak to Chodce celkem zabolelo. Nebylo to ale nic co by se nedalo bez problému ustát. 

Uklidni se. Uklidni... Se zašeptal hlas v Chodcově hlavě. Kdo to byl ? Zněl jako on... Ale nemohl to být on ! Mladý ještěr mělce oddechoval.

 Soustřeď se...

Rozkaz ! Provedu kapitáne ! 

Jeho pootevřené oči se zafixovaly na nyní ostrém obrazu Pardála. Ar-tei se nakláněl vedle a v pozadí byli i jeho přátelé.

He... He... Heee... Hlavy... Přátelé... 

Jeho myšlenky byly čím dál méně souvislé. Pardál si o něčem povídal s Ar-teiem a něco hledal v bílé krabičce. Tvářil se u toho velice vážně. Oba se tvářili tak divně. Co se dělo ? Chodce pálila kůže. Nejradši by jsi jí celou sundal. Vadilo by to... ? 

Pardál z krabice vytáhl nějakou podivnou neprůhlednou trubičku. Po chvíli na ní zablikalo rozbité zelené světýlko a zespodu vyjela Dlouhá jehla.

Nebylo mu dobře. Nebylo. Nebylo.

Pardál a Ar-tei nepomůžou, že ? Že ??p

Ty samé tvrdé tlapy Chodce pevně přidržely. Jejich hlasy se najednou zdály tak vzdálené... Jako šepot větru v dešti. Kde se to vzalo ? Na obličej mu do padaly kapky. Tisíce kapek a zajížděly pod kůži. Tak proč nic necítí ??

Pardál jehlu přeložil Chodcově krku a Ar-tei přikývl. Ostří pomalu zajelo pod kůži. Chodec cítil jak jím prochází. Nejdřív skoro bezbolestně a pak, najednou... Strašlivá muka ! Z jeho hrdla uniklo bolestné zakvílení. V jeho krku se ozvalo tiché křupnutí. Ta bolest se nedala vydržet. Chodec s tebou chtěl mrskat ale ruce ho nenechaly. 

Chladné kovové ruce.

Ne ! 

Kovové ruce už ne ! 

Nechte mě být ! 

Já už nechci !

Prosím !  

Ne ! 

Už dost ! Už dost ! Už dost ! Už... Dost...

Prosím...

Okolo něj byly hlasy.

To jsou vědci ? Už zase... Zklamal ?

Ne... Příště... To bude lepší...

Proč se cítil tak divně ?

Jehla vyjela a ruce ho pustily. Chodec to ale sotva ale sotva zaregistroval. Jeho mysl byla úplně prázdná. Nebo přeplněná nesouvislými střípky myšlenek ? A jaký je v tom rozdíl ? 

Chodec pomalu zavřel oči. Bylo toho moc. Všechno bolelo. Všechno pálilo. Jako by jeho masem prolézali tlustí červi. Pořád. Jeho dech se pomalu zklidňoval. Byl za to rád. Hlasy v pozadí stále něco šeptaly. Nerozuměl jim. Možná ani nechtěl...

Je... Tohle můj konec ? Konec mojí krátké cesty ?

To byla jediná a poslední myšlenka co ho napadla než se jeho mysl znovu ponořila do temnoty.

Chodec se díval do země. Svaly ho pálily a kapky krve z čerstvých zranění měkce dopadaly na tvrdou zem.

,, Znovu." Zachroptěl chladný hlas.

Chodec vzhlédl. Naproti němu stál rudý žíhaný ještěr. Z jeho očí sálalo odhodlání. Rudý ještěr zavrčel a okamžitě po Chodci skočil. Ten se neobratně vyhnul a zavrávoral. Druhý ještěr se mezitím vzpamatoval a už si Chodce měřil chladným, vypočítavým pohledem. Byl odhodlaný vyhrát. 

Má vůbec smysl se bránit ? Bylo tolik větší a zkušenější než on...

Cítil na sobě pohledy těch lidí za plexisklem. Samozřejmě že to má smysl ! Má jednu práci a to uspokojit i lidi. A on udělá maximum pro to aby toho dosáhl.

Ale pak ten rudý zaútočil.

Chodec rychle uskočil a vymrštil se s cílem dopadnout na nepřítelův hřbet, na hladké kovové podlaze mu ale podklouzla tlapka a on se rozplácl na zemi. Než sebral síly na to aby se zvedl, rudý byl u něj a tvrdou tlapou ho pevně uzemnil. Nával adrenalinu Chodce vzpružil a utlumil bolest ze stále krvácejících zranění. Nebylo mu to ale nic platné. Rudý věděl co dělá a postaral se aby se nemohl ani pohnout. Neváhal ani setinu vteřiny. Jeho ostré zuby Chodcovým masem projely jako nůž máslem a Chodec začal lapat po dechu. 

,, Stačí." Zachramotil hlas a do místnosti vešli lidští zaměstnanci. Odvedli Rudého ještěra a přišli i k Chodci.  ,,Odvezte ho do laborky." Řekl jeden z nich. 

Za chvíli se Chodec octl v místnosti plné různých nástrojů. Netušil k čemu všechny jsou ale jedním si byl jistý: Nechtěl to zjistit.

Lidé ho přesunuli na železný stůl a většina z nich opustila místnost. Zbyli asi tři nebo čtyři. Chodec to nepočítal. Měl v tu chvíli jiné starosti. Špatně se mu dýchalo a celé tělo měl poseté hlubokými ranami.

Ocelová hydraulická ramena sjela a pevně Chodce uchopila aby se nemohl ani pohnout.

,, Už zase ?"povzdechl si jeden muž a rukou přejel po Chodcově krku. ,, Budem ho v tom muset nechat přes noc." Zkonstatoval.

,, Nerad to říkám ale myslím že je to ztracenej případ..." Zamumlal další muž.

,, Fyzicky je na tom dobře ! Musí to bejt něco v jeho hlavě." Řekl poslední. Z těch tří vypadal nejmladší a celou dobu se skláněl nad počítačem a něco do něj zadával. Teď se od něj zvedl a i ostatní ramena s nástroji se začala pohybovat. 

,, Na to že je to tvůj první projekt Je to skvělá práce." Poplácal ho jeden ze starších mužů po zádech

,, Asi jo..."zamumlal a naposledy se na Chodce podíval. V obličeji měl podivný výraz který Chodec nedokázal identifikovat. Poté všichni tři opustili místnost. 

Začalo to zlehka. Slabé lasery zacelily rány a zamezily hlubšímu poškození. Pak se spustil sekundární proces.

Zaslechl jak se spustila tiskárna opodál a začala vydávat tiché hučení. To ale záhy přehlušil zvuk točící se cirkulárky. Chodce se začínala podvědomě zmocňovat panika. Hydraulická ramena držela víc než pevně a tak nemohl nic dělat když se rotující čepele zakously do jeho masa. Pevně sevřel víčka a stiskl zuby. To bude v pořádku... To bude v pořádku... Opakoval si v hlavě zatímco mu přístroj s chirurgickou přesností odřezával poškozenou tkáň. Začal na krku kde byl poškození největší. Jakmile odřízl kus jeho hltanu, zalapal po dechu. Tou dobou už to bolelo méně. Většina receptorů bolesti byla odřezaná. A ty co stále vysílaly hysterické signály do mozku byly utlumeny. To však neznamenalo že by Chodec nebyl paralyzován bolestí. Ale co s tím mohl dělat ? Po chvíli pouze ztratil vědomí kvůli nedostatku kyslíku.

Když se znovu probral, přístroje už mu připevňovaly novou kůži z tiskárny. Dýchalo se mu zase dobře. Bolest byla taky lepší. cítil jen pálení ale to proti tomu se cítil předtím bylo jako procházka parkem. Oddechl si a snažil se uklidnit. Přístroj který spojoval novou syntetickou kůži s tou starou se vypnul. A cirkulárka se znovu roztočila.

Chodec se prudce nadechl a dokořán rozevřel oči. Zběsilý tep mu bušil až v hlavě. Nástroje byly pryč. I laboratoř. Pomalu se začínal uklidňovat. Jak z jeho krve pomalu vyprchával adrenalin, uvědomil si jak ho všechno stále bolí. Shlédl dolů ke svému krku. Jizvy od té operace byly dávno pryč. Zato si všiml starého obvazu který mu pevně obepínal většinu přední nohy. Kromě toho měl další okolo zadní nohy, ocasu, krku a trupu. Navíc mu došlo, že vidí pouze na jedno oko. Snad je jen zakryté... Pomyslel si.

Mysl mu zaplavily obrazy z chvil kdy ho ty divoké šelmy začaly trhat. Pomalu se posadil. Každý prudký pohyb vyvolal silnou křeč která vedla jen další bolesti. Hlavu měl skloněnou k zemi. Z toho co se dělo potom si nepamatoval skoro nic. Jen pár zamlžených obrazců. Nic z toho nedávalo žádný smysl. Zdravou tlapkou se lehce dotkl svého obvázaného hrudníku. Poraněné svaly se okamžitě stáhly a jeho obličej s svraštil do bolestného šklebu.

Když se znovu trochu uvolnil, začal se zvědavě rozhlížet. Byli v jakési temné železné místnosti. Stěny byly prorostlé rzí a mechem. Ze stropu visely krátké provazce lišejníku. Očividně to tu bylo dlouho opuštěné. Jeho pohled se zastavil na světlém ještěrovi který klidně seděl u zdi a chodce mlčky pozoroval.

,,Ar-teii ?" Vyhrkl se hned zmateně. 

Ar-tei k němu přistoupil a pozorně si ho prohlédl. Chodec se chystal říct něco o tom jak divně se chová ale Ar-tei ho gestem umlčel. ,, Tiše. Pardál spí. Ten odpočinek si fakt zaslouží. Věř mi." Zašeptal. ,, Vypadáš dobře. Jak se cítíš ?" Optal se.

Chodec si povzdechl. ,, Nemůžu si vzpomenout co se dělo..." Přiznal. Tentokrát už potichu. 

,,... Až se Pardál probere, všechno ti vysvětlíme. Zatím si odpočiň." Navrhl mu Ar-tei.

Chodec váhavě přikývl a lehl si vedle Ar-teie. Namožené svaly ho bolely a cítil se až podivně vyčerpaný. I přes to usnout nemohl. Co se dělo ? Jak se dostal od těch zvířat ? Kde to jsou ? Jak ho našli Pardál a Ar-tei ? To byl jen zlomek myšlenek Co mu v tu chvíli šuměly v hlavě. Cítil Ar-teiovu přítomnost vedle sebe. Z toho ještěra měl stále divný pocit. Vypadal mile ale... Pořád ho děsil. Přece jen... Všichni jeho přátelé byli tak nějak mrtví. A to jeho tlapkou. Ta věc ho stále neskutečně znervózňovala. 

Nejspíš by o tom přemýšlel i dál. 

Kdyby v tu chvíli místnost neprořízla hlasitá rána ode dveří.

Tak. Konečně je tu nová kapitola. Ano. Uznávám. Trvalo to vážně dlouho. Řekla bych nějaké výmluvy jako že před Vánoci jsem měla fofr a podobně ale... To stejně nikoho nezajímá Takže to přeskočíme XD

Ale za tu dobu jsem si alespoň stihla promyslet kam tento příběh dál povedu a ještě trochu dodělat worldbuilding. 

Navíc napsat tuhle kapitolu bylo celkem složité kvůli tomu co všechno se tam nachází. Ten pološílený stav a potom flashback. To všechno jsem psala poprvé a bylo celkem těžké to vystihnout (hlavně u toho blouznění.) Každopádně doufám že se vám to alespoň trochu líbila.

(Mimochodem ten dlouhý text kurzívou je flashback kdyby někdo nepochopil XD)

Konečně se navíc začínáme dostávat do toho loru a začíná se nám to rozjíždět !

Někdy v budoucnosti až zase budu mít SD kartu vých také mohla vydat nějakou ilustraci. Co si o tom myslíte ?