Pardál se vymanil z obětí té samice. ,, Musíme jít. Není tu bezpečno." Řekl jí

,, Má pravdu. Tady už jsme stejně skončili." Přidal se její společník.

Samice přikývla. ,,Jo. Máte pravdu." Řekla, nechala si noktovizor sjet zpět do tváře a vykročila vpřed.

Chodec se znovu Donutil k pohybu. Vedle něj kráčela ta druhá samice. Její přítomnost mu nebyla vůbec příjemná. Pod bandážemi se mu trny nervózně chvěly a on skoro slyšel jak se o sebe třou ty poloplastové obvazy. Pardál šel vpředu a něco tiše vykládal druhému ještěrovi. Ar-tei šel uprostřed a zrovna kontroloval své hlavy. Nejspíš se chtěl ujistit že jsou v pořádku. 

Chodec se soustředil na ostatní a tak si ani nevšiml že samice vedle něj se dívala přímo na něj. Málem tedy nadskočil leknutím když uviděl jak ho pozoruje. Maska která jí skrývala obličej tomu vůbec nepomáhala. Chodec rychle polkl a uhnul pohledem a ona to napodobila. Obvazy jako by najednou byly čím dál více na fest. V hrudi ho začínalo bodat ale on dál šel. Měl také jinou možnost ? Nohy ho začínaly bolet a on jen tak šmajdal aby se neřeklo. I tak bylo jasné že kvůli němu jdou pomaleji. Vlastně se divil že ho nenechali za sebou.

Po chvíli mu začalo být nějak divně. Jeho sluch pomalu přehlušoval narůstající šum. Co se to zase děje ? zeptal se sám sebe a potřásl hlavou. Šum ale neutichnul. Možná se dokonce trochu zesílil. Chodec zavrávoral ale dokázal to vyrovnat. 

,,Poslyšte, on..." šum přerušil zbytek jeho věty a Chodec tak mohl leda tak odezírat. Což neuměl. Všichni se zastavili a otočili se na Chodce. ,,Jsem... V pořádku." zamumlal a potlačil náhlou nevolnost. Pardál něco zamumlal ale Chodec ho neposlouchal. Stejně mu nerozuměl. 

Šum lehce zeslábnul a uvolnil tak trochu prostoru tichým hlasům. ,,...To nemůžeme." říkal zrovna Ar-tei

,,Máš snad lepší nápad ? Slyšels co říkal. Nemůžeme..." Chodec se naštvaně a unaveně zamračil. Něco by řekl ale... Ne. Z nějakého důvodu usoudil že to není dobrý nápad. 

Ještěři dál mluvili a Chodec přestával poslouchat. Po chvíli dokonce zjistil, že už poslouchat nemůže. Hukot už zase sílil. Měl z toho všeho špatný pocit. Dýchalo se mu ztěžka. Namáhavě. Obvazy ho pevně obepínaly jako by byly jeho druhou kůží. Omezovali ho v pohybu. Chtěli strhat ale tušil že to by neměl dělat. Navíc jako by byly přilepené k jeho tělu. 

Pohledy ještěrů si stočili k němu. Mluvili ale jeho uším to nedolehlo. Pomalu se zvedl. ,, Jdeme ?" zeptal se. Neslyšel vlastní hlas. Neslyšel by ho ani kdyby řval. Nechtěl to zkoušet. Přilákalo by to pozornost. To... Si pamatoval. Musí být nenápadný. Pohybovat se rychle. Pustiny jsou nebezpečné. Pustiny... Jsou teď v pustinách ? Záleží na tom ?

Ostatní ještěři se také zvedli a šli nějakým směrem. Chodec nevěděl jakým. Neznal to tu. Všechno se zdálo stejné. Neměl jinou možnost než se alespoň snažit následovat ostatní. Na Jednu tlapku nemohl ani došlápnout aniž by ho na chvíli paralyzovala vlna bolesti. Co s pěknými to nebylo o moc lepší. 

Sklopil pohled k zemi. Byl zmatený a ničemu nerozuměl. Co se to s ním děje ? Proč všechno tak bolí ? Povzdechl si. Nikdo neřekl ani slovo. Jen všichni mlčky šli bok po boku.

Jeho pohled zalétl k Pardálovi. Jeho šupiny byly matné. Na některých místech se mu odlupovat i jednotlivé vrstvy a dávali mu podivně nemocný vzhled. Byl velice vyhublý a na těle měl nejeden šrám. Z očí mu ale sálalo jen odhodlání.

Ar-tei vypadal o něco líp. Sem tam měl nějakou ránu a v očích měl lehce unavený výraz ale jinak na tom byl docela dobře. Určitě už zažil horší časy. Vypadal že to skoro nevnímá. 

Panovala nepříjemně napjatá atmosféra. Nikdo už se jí neodvážil narušit. Chodec mlčky pedál a snažil se držet s ostatními krok. Měl pocit jako by to trvalo hodiny. Kdo ví... Možná to trvalo hodiny.

Pláně pomalu nahradil vyschlý les. Zohýbané stromy se nad nimi skláněly jakoby je všechny chtěly svými mohutnými kmeny zabalit a už nikdy je nepustit. 

Uběhla ještě chvíle a před nimi se objevila mechem porostlá Skála. Ať se Chodec rozhlížel jak chtěl, neviděl místo kde by se dalo vyšplhat nahoru. Musí to obejít.

To se ale nestalo.

Ještě jsi prostě stále na místě. Chvíli se nic nedělo. Chodec si nestěžoval. Aspoň si mohl trochu odpočinout. Posadil se na zem a koukal do trávy. Přestal vnímat okolní svět. Přestal vnímat šum, vzdálené hlasy i naříkající svaly. Teď byli jen on. 

Na moment jakoby mu něco probliklo před očima. Bez zvuku. Bez pohybu. Jen světlounce modrý záblesk. A pak zase nic. 

Tedy až do chvíle kdy se Skála začala rozestupovat.

Chodce na okamžik oslnilo poblikávají z bílé světlo. Uvnitř stála tmavá silueta. Po několika Dlouhých sekundách ustoupila a jejich malá skupinka se rychle přemístila dovnitř. Tam kde byla zvenku Skála, tady bylo obří ocelové zařízení. Patrně hydraulické. Vchod se těsně uzavřel. Chodce ze světla rozbolela hlava, jeho oči si ale začaly už přivykat.

Byli v něčem co vypadalo jako malá místnost. Na protější straně byly dveře. Na hraně trochu zohýbané a klika byla lehce spadlá dolů. Ke stropu byla přimontovaná ta stará trubicová světla která se používala ještě před válkou. Bylo vidět že svá nejlepší léta už mají za sebou. U strany byl kout se stolem, židli a nějakou černou krabičkou. Takhle od pohledu Chodec nepoznal k čemu slouží a popravdě mu to bylo jedno. Vedle ní byla ještě nějaká kniha. Byla otevřená ale kdokoliv jí četl, stihl otočit pouze pár roztřepených listů. 

Chodec se otočil zpět na ostatní. Dva neznámí ještěři co je doprovázeli teď zmizeli. Museli se vypařit když se nedíval. Netrvalo dlouho a do místnosti vešli další tři ještěři. Jeden z nich, krémově bílý s černými zuby a očima, gestem Chodci naznačil aby šel s ním. Pardál, který stál opodál a všechno sledoval, mlčky přikývl což Chodci stačilo k tomu aby odešel. Poslední co viděl než opustil místnost byl naštvaně syčící Ar-tei jak k sobě tiskne jednu ze svých hlav kterou mu nejspíš chtěl vzít ještěr naproti.

Železné dveře se zavřely a on se octl v chodbě tak na dva ještěry maximálně. Stěny byly z oprýskaného dřeva a občas se v nich objevily zasazené podobné železné dveře jako ty první. Právě před jedněmi takovými se zastavili. Byla na nich volně přibitá cedulka s nějakým nápisem. bylo to napsané ručně a Chodec to vážně nechtěl luštit a také následoval krémového ještěra dovnitř. Na šum už jsi v téhle chvíli zvykl a téměř ho nevnímal. Asi tak jako nevnímal ostatní zvuky...

místnost za dveřmi svou čistotou přímo kontrastovala s chodbou ze které přišli. Všechny stěny byly z nějakého čistě bílého materiálu. Otok a na nich nebyla vidět jediná nerovnost. Všechno bylo podivně měkké. Jako pěnová matrace. V místnosti nic nebylo. Světlý ještěr odešel k jedné ze stěn a položil na ní tlapku. Ta se do ní zabořila a stěna se rozestoupila. Vyjel zní nějaký podivný kvádr. Byl celý matně černý. Jediné co narušovalo rovnoměrný povrch byl jakýsi terminál na boku.

Ještěrky němu přistoupil a něco do něj zadal. Asi. Chodec na ní neviděl Takže nevěděl co přesně udělal. Jedna ze stěn se každopádně otevřela a odhalila duté vnitřek. Ještěr netrpělivým gestem naznačil ať jde Chodec dovnitř a ten ho mlčky poslechl. Dveře se za ním uzavřeli a obklopila ho tma. Měl pocit jakoby na okraji jeho zorného Pole problikávály jakési šedé... Nitky ?

A pak... Najednou... Pro Chodce to bylo jako kdyby vynořil hlavu zpod vodní hladiny. šum vymizel a nahradilo ho tiché hučení které jako by bylo všude okolo a zároveň nikde. 

,,Huh ?" Trhnul sebou a rozhlédl se. tady ani jeho noční vidění nepomáhalo jelikož tu nebylo žádné světlo. Absolutní tma. 

,, Tak co ? Už slyšíš ?" Zachramotil hlas. Zněl jako by byl přímo za ním, když se ale otočil, nic tam nebylo. ,, To beru jako jo. Teď ti deaktivuju obojek. Nelekni se." Zabručel hlas a pár sekund na to obojek spadl s ním z krku. Tělem mu projela vlna vzrušení a jeho trny se s chřestěním zachvěly.

Stěna krychle se znovu otevřela a Chodec vystoupil. 

,,Tak." Řekli ještěr a odstoupil od terminálu. ,, Budu muset udělat nějaké krevní testy. Postav se tam." Ukázal na roh místnosti. Chodec tam poslušně od klusal. Zdál se najednou celý takový... Lehčí. Nejspíš to bylo tím že se zbavil obojku. 

Ještě mě to mrzí tě mumlal a ze stěny mezi tím vyjelo menší zařízení. bylo to hranaté a po stranách na tom byly drážky které dohromady tvořily obdélník. Ještěr na to zatlačil a hned co odtáhl tlapku se to vysunulo. Byl to nějaký dlouhý šuplík ve kterém bylo množství úhledně srovnaných věcí. popadl něco co vypadalo jako jedna z těch zastaralých plnících podtlakových jehel. 

,, Nastav ruku." Přikázal a Chodec mu ji rychle podal. Následujících několik minut se věnoval důkladnému očišťování od krve, prachu a hlíny. Dneska nespokojeně u toho něco brblal. Chodec se mezitím díval na tu věc co vyjela ze stěny. Proč to tam není prostě jenom tak ? A proč je všechno měkké ? Nejspíš je to tu uzpůsobené na pacienty co by si mohli ublížit... Pomyslel si Chodec. Dávalo to smysl.

Jeho myšlenky přerušilo slabé bodnutí na vnitřní straně jeho zápěstí. Hrot jehly tam byl zabodnutý je těsně pod kůží a baňka se plnila krví. Netrvalo ani tak dlouho a ještě jeli pomalu vysunul. Vzal kousek buničiny kterému na novou ranku přitiskl. 

,, Drž to." Zabručel a otevřel jednu ze stěn. Vedla na chodbu. ,, Zůstaň tady."

,, Počkejte-" vyhrkl Chodec a nemotorně se zvedl. 

To už mu ale dveře s ještěrem zmizely před nosem