Chodce obklopoval chlad a ticho. Jediné, co bylo slyšet bylo tlumené oddechování ostatních. Musela být hluboká noc, jeho ale ani nenapadlo spát. Stejně by nemohl. Prázdným pohledem zíral do chodby, což poslední dobou dělal až moc často. Jeho život upadal si šedé a nudné rutiny. Jeho spánkový režim byl v troskách. Občasné návštěvy Barvy, kdy si je dobírala se tak staly téměř světlými body.

Elegance se je ze začátku snažila odreagovat a navazovat konverzaci. Zdálo se, že už to vzdala. Ať už kvůli tomu, že jí docházela témata, nebo kvůli apatii z Chodcovy strany. Okamžitě pocítil zklamání sám ze sebe. Měl by se víc snažit. Věděl, že to pro ní taky není lehké a alespoň se jim to snaží ulehčit.

S povzdechem trochu posunul hlavu a znovu se zaposlouchal do zvuků komplexu. Bylo to zvláštní. Většinu času tu bylo až nepřirozené ticho. Nic, jako na základně, kam přidělili jeho před dobou, která se teď zdála, jako věky. Občas ticho narušilo něco, jako klepání ze shora. Jeho nejlepší tip byl, že to přicházelo od ventilace, což ho ze začátku lehce znepokojovalo, teď už mu to ale bylo jedno.

Po chvíli si s trochou překvapení uvědomil, že tu noc není jediný, kdo nemůže spát. Vypovídaly o tom spěšné kroky, které se čím dál hlasitěji rozléhaly chodbou. Pomalu, skoro namáhavě zvedl hlavu, aby lépe viděl a pocítil, jak se obvazy okolo jeho krku napnuly. 

Kroky občas na pár sekund utichly, ale vždycky se zvuk opět vrátil, zdánlivě o trochu rychlejší, než před tím, kdokoliv je ale vydával pořád nebyl v dohledu. Chodce to donutilo uvažovat, jak dlouhá tahle chodba asi byla.

Zdálo se to, jako věčnost, když se v koutku jeho  pohledu konečně někdo pohnul. K Chodcově překvapení kroky nepokračovaly. Před jejich celou se zastavil nízký muž. Na sobě měl kalhoty a mikinu. Ruce měl zastrčené v kapsách a po tom, co si Chodce všiml napůl uhnul pohledem. „Jsi vzhůru..." Zkonstatoval a lehce se zamračil. Něco na jeho hlasu Chodci bylo velmi povědomé. Vzbuzovalo to v něm podivnou kombinaci neklidu a očekávání. 

Chodec se ohlédl a od muže zaslechl pobavené odfrknutí. „ Já?" zeptal se i přes to, že všichni ostatní spali. Muž kývl. „Um, co chcete? Jste tu kvůli mně?" zeptal se.

„Tak bych to úplně nepodal, ale říkal jsem si, že se na tebe půjdu podívat." Zamumlal muž. Jeho ramena lehce poklesla.

„Proč?" Nechápal Chodec.

„... To je fuk." Mávl muž rukou a mimoděk si nervózně prohrábl vlasy vzadu na hlavě, načež neochotně pokračoval: „Po pravdě jsem si nemyslel, že budeš vzhůru. Já... Jdi spát. Potřebuješ to. Promluvíme si zítra." Bez čekání na odpověď znovu odešel a přenechal zmateného Chodce svému osudu.

Tohle bylo... Zvláštní. Říkal si, že ho po posledních několika týdnech už nic nemůže překvapit, ale znovu a znovu se přesvědčoval, že se mýlil. Teď už by byl upřímně radši, kdyby už to přestalo.

Bez toho, aby si to vůbec uvědomil trochu poodešel od plexiskla a co nejpohodlněji se s hlavou na tlapce uvelebil. Spánek se najednou nezdál, jako tak špatná alternativa.

---

Příští den se Chodec probudil, jako poslední a k jeho překvapení byly první, co slyšel hlasy. 

„Aha, takže on vůbec není seržant? A proč mu tak říkáš?" To byla Elegance. Zněla trochu nesměle, ale zaujatě.

„Má to tak rád. Nevím proč. Nerad o tom mluví." Vysvětlil Ar-tei.

„Oh, jo tak. A... Nikdo z nich nejsou ještěři?" zeptala se Elegance váhavě.

„Ne, ne. Před tebou, Chodcem a Pardálem jsem vlastně žádné ještěry moc dobře neznal." odpověděl Ar-tei ochotně. Chodec otevřel oči přesně ve chvíli, aby viděl, jak sebou Elegance při zmínce o Pardálovi slabě škubla.

„Oh, takže oni-" Chodec se chtěl zvednout tak, aby je nevyrušil, ale očividně se mu to nepovedlo, protože jakmile se pohnul, Eleganci se zalesklo v očích a otočila se na něj. „Už jsi vzhůru! Konečně. Začínala jsem si dělat starosti. Spal si dneska vůbec?" Při poslední větě její pohled zpřísněl a než mohl Chodec odpovědět, otočila se a podala mu misku s jakousi kaší. Chodec si ji neobratně převzal a kývl, jako poděkování. „Četa se Střelou už tu byly. Vlastně před chvílí odešly. Možná to budeš mít ještě teplé. Mají tyhle věci být vůbec teplé..?" 

„Heh, nevím. Myslím, že teď bych nepohrdnul ničím, teplé nebo ne." Pousmál se Chodec a jako by chtěl podtrhnout ta slova, dal si trochu kaše do tlamy. Na jazyku vzbuzovala podivný pocit, jako by byla chlupatá a byla hustší, než by mohla, ale on si nestěžoval. Pokud to mělo nějakou chuť, on ji nerozeznal. „Vypadá to, že dneska máte dobrou náladu. Co se stalo?" zeptal se.

„Hm. Vlastně nic. Akorát jsme se dali do řeči. Myslím, že kdyby bylo ticho ještě chvíli, zbláznila bych se z toho." Frkla Elegance. Pořád se zdála trochu napjatá, ale 

„Oh, to je fajn. O čem je řeč?" 

„Představoval jsem Eleganci své přátele. Zvláštní, že jsem to do teď neudělal. I když, vzhledem ke všemu tomu rozruchu..." Místo dokončení věty Ar-tei jen pokrčil rameny. 

„Aaaa-ha." Protáhl Chodec a pohledem zabloudil za Ar-teie, kde v pečlivě srovnané řadě stálo všech pět hlav. Přesně, jako v jeskyni, kde se poprvé setkali. Vlastně to ani nebylo tak rozdílné. Akorát tu teď místo Pardála byla Elegance.

A místo kyselého deště celá nepřátelská základna přímo nad jejich hlavami.

... Možná to nakonec tak podobné nebylo. 

Chodec se ani tak neubránil pobavenému odfrknutí, což neuteklo Eleganci. „Čemu se směješ?" zeptala se zvědavě.

„Ale ničemu..." Chodec se zastavil, aby si do tlamy dal poslední kousek toho masa obalený kaší. Stále necítil ani náznak chutě, ale neřešil to, rychle vše spolkl a prázdný talíř odložil ke dvěma ostatním. „Jen jste mi něco připomněli."

---

„Heeej! Co je s tebou dneska špatně? To mě neslyšíš?!" Barvin otravný hlas se znovu rozlehl snad celým koridorem a Chodec by se nedivil, kdyby ji slyšeli i dál. Jedinou odpovědí jí ale bylo lehce frustrované povzdechnutí od Bodláka, který seděl opodál a trpělivě čekal, až Barva ztratí zájem.

Chodec její slova sotva vnímal. Už bylo po poledni a on byl čím dál zamyšlenější. Nemohl si pomoct, než přemýšlet nad tím mužem, kterého v noci potkal. Ten pocit, že už ho někde potkal mu hlodal v mysli a nedovoloval mu se soustředit na cokoliv jiného. Celý den skoro nedočkavé očekával jeho příchod s tím, že se možná konečně i něco dozví, nikde po něm ale nebylo ani stopy. Začínal si myslet, že si ho jen vymyslel.

Znovu přesunul pozornost na Barvu, která stála v podstatě nalepená na skle a patrně na něj  celou dobu něco pokřikovala. „-že můžeš něco takového dělat, tak nemáš pravdu, protože já mám celý... den..." Její hlas nabyl zmatený podtón, když se Chodec konečně zvedl a po dvou dopajdal až ke sklu, kde se zdravou tlapkou opřel, aby nabyl balanc, takže se nad ní lehce hrbil. V jejích očích se blesklo několik emocí tak rychle, že je nedokázal rozluštit a skoro neznatelně se posunula blíž k Bodlákovi, který teď najednou vypadal, že si Chodec získal i jeho pozornost.

„Kdo byl ten člověk, co tu uprostřed noci prošel?" Zeptal se Chodec, když mu připadalo, že stojí stabilně, i tak se ale tlapou pořád jistil o sklo.

Oba ještěři na druhé straně cely se zmateně zamračili. „Člověk? V databázi nikdo napsaný není..." zabručel Bodlák spíš pro sebe.

„Oh, ty myslíš toho cápka, co včera přijel? Vidíš, říkala jsem ti, že je s ním něco špatně." řekla v tu samou chvíli Barva.

„To říkáš o každém." zkonstatoval Bodlák.

„Protože s každým je něco špatně!" ušklíbla se Barva a Chodec nebyl schopný určit, jestli to myslí vážně, nebo ne. Než se nad tím stihl zamyslet, Barvina pozornost se zase obrátila na něj. „Takže si tu někdo místo spaní povídal s cizinci, huh? Nedivím se ti, být tebou, tak bych doufala, že mi podá pomocnou ruku." I přes to, že na poslední slova dala výrazný důraz, nejspíš ji čekalo zklamání, protože Chodec nevypadal, že pochopil, co tím chtěla naznačit. Elegance vypadala dotčeně a Ar-tei napůl pobaveně frknul, načež jedné, ze svých hlav řekl, že to není k smíchu. 

Chodec jen pokrčil rameny. Sám nevěděl, co ten člověk chtěl, ale alespoň byl zajímavý. 

Barva se zatvářila skoro nevěřícně a pak si otráveně odfrkla. Než stihla říct něco dalšího, ve vzdálené části koridoru se ozval slabý kovový zvuk, jak někdo otevřel dveře a pak několik párů rapidních kroků a než se kdokoliv nadál, Barva s Bodlákem pokračovali pryč.

Mysleli jste si, že je tahle kniha mrtvá, co? XCD

Nom, konečně je tu nová kapitola a je to poslední z těch vyplňovacích. V příští kapitole se konečně zase něco stane! A dokonce možná ani nebude trvat... Kolik? Pět měsíců? Než ji vydám XD

Nejdřív si to ale musím rozvrhnout. Berte to, jako ponaučení. Promyslete si příběh před tím, než s ním začnete. Nedělejte tu stejnou chybu, jako já! XD