„V šest vás bude čekat odvoz. Máte na to čtyři hodiny, tak běžte." řekl otec. Dnes jsme šli pěšky, což se nikdy nestává, ale protentokrát to dovolili. Je už listopad, takže všude padá listí. Zamířili jsme do parku, který byl hned u zámku. Uviděl jsem vysokého chlapce a mé přátele.

Přišli jsme k ním. „Tohle je můj kamarád Jackob." položila ruku na rameno toho vysokého kluka má sestra. Odette mu podala ruku. „Tohle jsou mí přátelé Cate a Sebastian." Zamávala jím s úsměvem.

S princeznou a kamarády jsme běhali po parku a házeli po sobě všudypřítomné listí. Skočil jsem na jednu hromadu listí. Sebastian doběhl ke mně a skočil na mě. Odette a Cate se na nás dívaly a u toho se hyhňaly. Najednou začalo poprchávat. Lisa se podívala do mobilu. „Mám pro vás špatnou zprávu. Bude pršet asi tak dvě hodiny, měli bychom se jít někam schovat." zavelela. Nějak jsme se dohodli, že zajdeme do kavárny přez ulici. Lisa tam chodí stále.

S princeznou jsme si sedli s mými přáteli a Lisa si sedla s jejím "kamarádem". Cate a Seb si o něčem povídali. Podíval jsem se na Odett, která seděla předemnou a s úsměvem se koukala z okna. „Máš ráda déšť?" usmál jsem se na ni. Ona se na mě podívala a přikývla.

Když dopršelo, tak jsme se byli ještě projít po kraji města. Zrovna jsme přecházeli silnici, aby jsme ukázali princezně, jednu z památek. Já šel z neznámého důvodu poslední. Podíval jsem se nalevo a uviděl jsem auto, které jelo přímo na mě, aniž by zpomalilo. Nestihl jsem pomalu ani zareagovat a Sebastian na mě skočil a tím mě dostal zpět na chodník. „Díky." objal jsem ho a políbil na tvář. Nic na tom není přece divného. Pomohl mi na nohy a společně jsme přešli silnici k ostatním.

Už byl čas vyrazit zpět na zámek. Rozloučili jsme se s přáteli. Limuzína nás odvezla domů. Měl jsem špinavý kabát, tak mi bylo poručeno, si ho sundat a odevzdat na vyprání. Poté nás čekala nekonečná večeře.

Co nejdříve jsem odtamtud utekl do pokoje, kde jsem si začal číst nějakou detektivku. Někdo zaklepal na dveře. „Dále." zvolal jsem, aniž bych odtrhl pohled od knížky. Vešla Odette. „Můžu si tu číst?" zeptala se mě. Já přikývl a ukázal jsem na postel. V tuto chvíli jsem seděl v křesle. „Copak čteš?" zeptal jsem se jí po tom, co jsem uviděl zajímavý obal její knížky. „Je to o vílách a jednorožcích. Může se to zdát primitivní, ale mě to baví." usmála se. Zase někdo zaklepal na dveře. Tentokrát to byla Lisa. „Tak tak jsem zvládla proklouznout. Můžu tu být s vámi?" zeptala se a sedla si k Odette na postel. My přikývli. Půjčila si jednu z mích knížek a též si začala číst.