/4.3. 1997/

Čtvrtý březen se zapsal do diářů všech, kteří dvojčata Blackovi znali. Vlastně především se zapsal do historie těchto dvou dívek. Jednalo se totiž o jejich narozeniny. Před čtyřmi dny by jejich matka, Cassiopeia Blacková, oslavila své třicáté sedmé narozeniny, pokud by tedy byl přestupný rok. 

Thalia doufala, že všechny narozeniny už oslaví se svou sestrou, ale bohužel, okolnosti tomu tak úplně nefandily. Hnědovláska se teď procházela okolo památníků třech osob, které tu památník měli.

Dorcas Meadowesová, Rosaleen Greengrassová a Cedric Diggory. Nejhorší bylo uvědomění, že se všemi byla nějakým způsobem spojená. Dorcas byla největší láska života Remuse, Rosaleen nejlepší kamarádka její mámy a Cedric zase první láska jejího života. 

Uvědomila si, že Cedricovo památník už dlouho nenavštívila. Už vlastně Skotsko neokupoval sníh a ona si na sebe konečně mohla vzít jarní kabát. Posadila se na lavičku, která se tam nacházela a se slzami v očích se zadívala na vytesané jméno na památníku.

,,Ahoj, Cede," šeptla zničeně a představila si jeho úsměv, ,,tolik se toho stalo od chvíli, kdy si mě i všechny ostatní opustil."

Doufala, že promluví. Doufala, že se za ní zjeví. Marně ale doufala. Protože on už nekráčel ve světě živých a tudíž jí nemohl dát tu odpověď, kterou ona chtěla slyšet. Ačkoliv od něj potřebovala obejmout, říct, že všechno bude v pořádku - nestalo se tak.

,,Měla jsem tu věc s Remusem, můj táta umřel, mojí sestru unesli smrtijedi a teta Beth má skoro dvouročního synka," vydechla Thalia smutně. ,,A ty mi pořád chybíš. A i když jsem zamilovala do Blaise, občas mě napadá myšlenka: Co kdyby tě prostě Pettigrew nezabil?"

Sklonila hlavu, protože už se nemohla dívat na to jeho jméno. Snažila se se nadechnout, protože jí vzlykání zužovalo krk. ,,Dneska mám narozeniny, ale já se cítím snad hůř než kdy předtím."

Už se nesnažila své slzy zatlačit, prostě to pustila. Původně si chtěla jen provětrat hlavu, projít se směrem do Prasinek a vyčistit si myšlenky. Jenže teď, když skončila i Cedova památníku, její myšlenky se ještě více zkomplikovaly a ona měla pocit, že je zase tam, kde byla předtím.

Se skloněnou hlavou jí tekly slzy proudem, ale to nebylo jediné, co jí smáčelo obličej. Jak tomu už v Velké Británii bylo, velmi často pršelo a jedním takovým lijákem teď počasí Thaliu obdarovalo. Jenže ona to teď ani nijak nevnímala. Měla takový ten pocit, že její bolest už nikdo nezpraví a byla si jistá, že každý pohyb a každý krok její bolest jenom zhorší.

Blaise Zabini vyběhl z Vstupní místnosti, po boku s Daphne Greengrassovou. Zhýčkaná blondýnka, když viděla tu průtrž mračen, radši zase zpátky zalezla. ,,Tak tam mě nikdo nedostane," osypala se Daphne, ale Blaise odhodlaně zakroutil hlavou.

,,Já tam musím jít," prohlásil černoušek, ,,ona tam někde je, merlin-ví-kde a já ji tam nemůžu najít."

,,Hele, možná patří k Nebelvírským, ale v hlavě piliny nemá, takže nikde v dešti určitě není," stála na svém blondýnka, ale on přesvědčeně zakroutil hlavou.

,,Ty tomu nerozumíš," nedal se přemluvit. ,,Dneska má narozeniny, dneska mají narozeniny obě dvě. Všechno je to pro ni složité a já ji znám. Nejhorší noční můra a strach je, když má pocit, že je na všechno sama."

,,Tak si za ní běž, ty zamilovanej," převrátila nepochopeně očima a Blaise svižným krokem vyrazil na školní pozemky. Thalia si mezitím konečně uvědomila, že sedět na školních pozemcích na studené lavičce v podvečeru, když z nebe tečou provazy vody, není úplně ideální, zvedla se z lavičky a šouravým krokem se vydala směrem k hradu. 

Problém byl ten, že byla neskutečně unavená ze svého breku, v botách měla rybník, z jejího oblečení kapalo jako z vodníka a stále viděla dvojitě kvůli tomu, že měla v očích slzy. Potácela se tak cestou necestou a najednou zahlédla v dáli siluetu osoby. 

Blaise ji také zahlédl a zrychlil na kroku. Přesně jak očekával. Rozběhl se k ní, jako by to měla být její poslední hodinka, protože už chtěl i ji i sebe z toho deště dostat. Když se k ní konečně dostal, chytl ji, protože měl pocit, že dlouho už na vlastních nepostojí.

,,Jsem zlomená, jsem zlomená," zachraptěla zničeně a očima jako panda. On se jenom sarkasticky uchechtl a soucitně se na ni usmál.

,,To jsme všichni, nějakým způsobem," ujistil ji pozitivně a vtiskl jí krátký polibek. ,,Ale furt tě miluju, víš to, že?"

Ona na to pokývala hlavou, pokusila o něco, co mělo ovšem k úsměvu ještě hodně daleko. S jeho pomocí, v podobě podepírání, se dostala až do hradu, kdy ji Blaise vzal do Zmijozelu, protože si chtěl být jistý, že dostane veškeré péče, kterou potřebovala.

,,Svleč to a já ti dám jedno z mých triček," obdařil jí úsměvem a ona se uculila.

,,Ty máš tričko?" divila se Thalia pobaveně. ,,Myslela jsem, že Blaise Zabini má jenom košile."

,,Je to úsměv na tvojí krásné tváři?" zajímal se Blaise a ona nakrčila ramena.

,,To tys ho vykouzlil," odpověděla prostě, udělala pár kroků směrem k němu a začala ho vášnivě líbat. Potřebovala cítit lásku alespoň z někoho, když už její sestra jí nebyla na blízku. Dva měsíce už byla v tahu a stále o ní neslyšela jedinou zprávu.

,,Takže už to tričko, které určitě někde mám, nemusím vytahovat?" zeptal se pobaveně a ona s spokojeným úsměvem na tváři přikývla. Chtěla ke svým sedmnáctým narozeninám jen jedno - a to jeho. Jeho jako osobu, jako jako osobnost, jeho jako jeho tělo - jeho celého. 

Vlastně nezáleželo na tom, jak moc do morků kostí byla promočená. Žádný oheň by ji totiž nezahřál natolik, jako ten známý oheň lásky, který právě teď měla tu možnost prožívat. V tu chvíli jí opravdu bylo teplo, a nejenom na povrchu těla, ale hlavně v jejím srdci.

Ač si momentálně nebyla jistá hodně věcmi, jednou věcí - jednou osobou - si teď a tady jistá byla. Zamilovala se do kluka, o kterém si myslela, že je úplný protipól, přitom oba byli úplně ti samí.

***

Tak a aby nebyla řeč pořád jen o Cat, tak jsem vám napsala kapitolu jen na Blaise a Thaliu🤩❤

Nejradši bych si s Thal vyměnila místo upřímně 😂

☕Sharie