/18.3. 1996/

Zimu vystřídalo jaro, i když deštivé. Zvláště Severní moře se vyznačovalo tím, že tam panovaly věčné bouřky a obrovitánské vlny. Z nebe šlehaly blesky a několik azkabanských strážních se dokonce bálo, aby tahle bouřka neznamenala jejich konec.

Zajímavé na tom všem ovšem bylo to, že dnešní bouřka nebyla způsobená jenom matkou přírodou, ale opak byl pravdou. Voldemort se totiž podílel na tom, jak příšerná tahle bouřka vlastně je. 

Eduard Rosier přistoupil k malému okénku, aby se podíval, jak to venku vypadá. Tak trochu cítil v kostech, že se stane něco neuvěřitelného a pozitivního. Najednou se ozvala obrovská rána, že odhodila věrného smrtijeda do kouta.

Když otevřel oči, ucítil, jak na něj prší, ale zároveň se rozkašlal pro tolika prachu, který se okolo něj vířil. Najednou už se nenacházel mezi čtyřmi stěnami, ale dvě stěny najednou zmizely. Nejdříve nechápal, co se to tady děje, ale poté pochopil, zvedl se na nohy a z plných plic zařval.

Po patnácti letech konečně nebyl zavřený v jedné a té samé cele a konečně mohl znovu pocítit kouzlo svobody. Všiml si, že není jediný, kdo tu svobodu mohl okusit. Opodál posedával Evan Rosier, který měl pocit, že snad ani nechce z Azkabanu odejít. Ztratil všechno, co kdy měl.

Jeho syn ho nenáviděl, jeho matka jakbysmet a jemu teď nezbývalo nic jiného, než se zase vrátit ke starému životu. Měl se zase stát smrtijedem, který bude zabíjet, mučit a unášet nevinné lidi. Chvíli i přemýšlel o tom, že by zkrátka skočil z té velké výšky do Severního moře a prostě to všechno ukončit.

,,Evane, synu můj," ozvalo se za padesátiletým Evanem a on přesně věděl, o koho se jedná. Ne snad proto, že ho nazval svým synem, ale protože ten jedovatý, falešný a zlý hlas se zkrátka nedá zapomenout. 

,,Otče," vydechl Evan vyčerpaně a starý Rosier se na svého syna spokojeně pousmál.

,,No není to báječné?" zeptal se. ,,Pán Zla se vrátil a přišel si pro nás!"

V tu chvíli ze z Azkabanu vytoulal ještě jeden smrtijed. Táhlo mu na čtyřicítku, ale stále vypadal relativně vkusně. Jeho delší blonďaté vlasy mu zůstaly už od jeho mladých let a suverénní postoj také neztratil.

,,Auguste," vydechl nadšeně Eduard Rosier přímo směrem ke svému skorozeti. ,,Skvělé tě po takové době zase vidět."

,,Jaký je plán?" zajímalo Augusta Rookwooda. ,,Už se nemůžu dočkat, až si zase Pán Zla nastolí svou vládu."

,,To my všichni," poznamenal Eduard. ,,A mimořádně se těším, až poznám všechna svá vnoučata."

V tu chvíli s sebou Evan trochu trhl, protože i přesto, jak hnusně s ním jeho vlastní syn jednal, stejně nestál o to, aby se Felix dostal do rukou jeho alkoholického otce. Spousta smrtijedů se té bouřky dostalo na svobodu a nedalo by se říct, že z toho bylo ministerstvo nadšené.

Ještě ráno celá Anglie četla v Denním věštci o masivním úniku smrtijedů a tento čin nezapomněli připsat na triko nikomu jinému než Siriusovi Blackovi.

°°°

Alastor Moody přešlapoval sem a tam. Stále měl pocit, že se něco pokazí. Očekával svého druhorozeného syna a očividně byl nervóznější. Na nepohodlných lavičkách posedával i Alův prvorozený syn Hugo se svou manželkou Katie. Připadal si trochu jako hlupák, že stále chodí sem a tam.

,,Můžeš přestat?" požádal jej Hugo. ,,Znervózňuješ mě."

,,Promiň," hlesl hnědovlasý muž a pokoušel se zklidnit svoje obavy. ,,Je to tak trochu moje premiéra, takže furt nějak nevím, jestli se mám bát-"

,,Zpomal," přerušil ho a najednou utichl křik Annabeth Prewettové. Místo ní se začal ozývat chlapecký křik. V tu chvíli se všem oddechlo a pochopili, že se právě narodil malý Max Moody. V tu chvíli se na všech tvářích objevil radostný úsměv a z porodního sálu vyšla jakási sestra.

,,Dobré odpoledne," pousmála se na Alastora a zaktivovala si propisku. ,,Než vaší paní i s vaším synem převezou na pokoj, kde ji budete moci poté navštívit, pomozte mi vyplnit nějaké informace do rodného listu."

,,Jsem vám plně k dispozici," odsouhlasil nedočkavě a zdravotní sestra mu položila první otázku.

,,Můžete mi o sobě říct plné právní jméno, rok a den narození a místo narození?" zeptala se a on se zhluboka nadechl.

,,Jmenuji se Alastor Frank Moody, narodil jsem se pátého prosince roku 1942 tady v Svatého Munga," identifikoval se hnědovlasý muž. ,,A ta žena je Annabeth Gracelyn Prewettová, rozená Rosierová. Narodila se druhého dubna roku 1948 v sídle rodiny Rosierových za Londýnem."

,,Děkuji vám, pane," řekla zdravotní sestra a chystala se k odchodu. ,,Annabeth teď bydlí v druhém patře, v pokoji 456."

,,Pojďte," pobídl Katie a Huga Alastor. ,,Jistě chcete vidět svého bráchu a zároveň švagra."

Když se konečně všichni dobelhali do druhého patra a našli Bethin pokoj, opatrně do něj vstoupili. Alastor dělal pomalé kroky, najednou mi přišlo, že se z něj stává skutečná citlivka. Pomaličku se posadil na židli u postele, kde Annabeth seděla a chovala malého Maxe.

,,Chceš si ho pochovat?" kývla směrem k němu s tím nejšťastnějším pohledem na tváři, který mohla mít. Alastor na právě narozeného kloučka se zájmem koukal a pomaličku si ho pochoval. Nemohl uvěřit tomu, že se mu někdy děti budou zdát tak úžasné, roztomilé a dokonalé.

,,Je... je kouzelný," vydechl ohromeně Alastor, když shlížel na spícího Maxe, jak mu spočívá v náruči. Annabeth byla mastné a upocené vlasy, ale na tváři jí zářil šťastný úsměv, na který se už dlouho těšila. Tenhle pohled na Maxe a Ala byl ten nejlepší dárek za tu věčnost utrpení u porodu.