Tu noc Elizabeth nemohla usnout. Stále musela přemýšlet o své nadcházející svatbě.

Dnešní den ji přinutil znovu přehodnotit své rozhodnutí.

Vážně by si Lulaika měla vzít? Zabrání tím válce a Jižnímu království navrátí jeho dávnou slávu, ale...

Bylo tu spoustu ale. Bylo jich tu tolik a ona musela úplně všechny zvážit.

Co když se nerozhodla správně?

Nejradši by někoho poprosila, aby to vyřešil za ni.

Jenže to nemohla udělat. Musela to zvládnout sama.

Vydechla, zavřela oči a zkusila se znovu zamyslet. Přece to nemohlo být tak těžké. Ještě chvíli uvažovala, ovšem pořád nevěděla, jestli by měla svatbu zrušit.

Ale možná za její nerozhodnost mohl Patrik. Snažila se na něj nemyslet, aby jí nezatemňoval úsudek, jenže to nešlo.

A možná Everald jen blafoval. Možná ji jen chtěl vyděsit...

Jenže to nevěděla. Několik posledních dní ji spoustu věcí překvapilo.

Velká zodpovědnost ji strašně stresovala a tak vstala z postele a začala přecházet z jednoho konce pokoje na druhý. Poté, co vrazila do zdi, ji napadlo, že by si do černé místnosti mohla vpustit více světla a odhrnula tmavé závěsy z okna.

Přivřela oči, když ji oslepilo jasné slunce, které právě vycházelo z vrcholku zeleného kopce.

„To jsem o tom přemýšlela celou noc?!” vyjekla. Pak pokrčila rameny. I kdyby nebyla unavená, stejně by s Lulaikem a jeho otcem, kteří dnes měli přijet, nedokázala jednat slušně, takže to bylo jedno.

Měla v plánu co nejméně mluvit, aby něco nezkazila.

I když to by stejně nemělo moc velký význam, kdyby zrušila svatbu.

Stále se nerozhodla a bude tak muset učinit co nejdříve.

Rychle se nasoukala do obyčejných modrých šatů a proběhla zámkem do malé jídelny s jedním dlouhým stolem, podél kterého bylo rozestavěno deset židlí. Nábytek byl oprýskaný a velmi starý, ale kdysi musel vypadat celkem dobře.

Nyní na stole stály tři bílé talíře s květinovými vzory. Na každém ležel chleba s jahodovou marmeládou. Byla to obyčejná snídaně, ale proč mít něco složitějšího, co by zdržovalo kuchaře od přípravy mnohem lepšího oběda, na nějž měli přijet Lulaik a král Nedpylom?

V čele stolu seděl Lodrig, který pil mátový čaj z krásného bílého hrníčku a nalevo od něj jeho syn žvýkal svůj chleba.

„Dobré ráno,” pozdravila Elizabeth a usadila se naproti svému bratrovi. Snažila se na něj nepodívat, ale nakonec to udělala a spatřila jeho vražedný pohled. Rychle se očima vrátila zpět ke své snídani a začala jíst.

Jakmile spolkla poslední kus chleba, odešla zpět do svých komnat, lehla si do postele a zase propadla svým myšlenkám. Tentokrát se jí podařilo usnout a to to ani nechtěla.

Nespala ale moc dlouho, protože jí za několik hodin probudil hlas jejího otce, který volal: „Vstávej, Elizabeth, král Nedpylom a princ Lulaik už jsou tady!”

A v tu chvíli měla Elizabeth pocit, že si Lulaika nedokáže vzít. Že nedokáže vůbec nic.

Ale nakonec vylezla z postele a vydechla: „Už je to tady.”