Adriana se vzbudila a Patrik stále nebyl vedle ve svém pokoji. Věděla, že se vždycky snaží být co nejdéle pryč od rodičů, ale týden se jí už zdál moc.

„Musím něco zařídit," oznámila rodičům mezitím, co si mazala rohlík máslem a jahodovou marmeládou.

Táta pokýval hlavou a máma řekla: „Dobře, zlatíčko."
Adriana do sebe rychle hodila rohlík a rozloučila se s rodiči. Ti jí to oplatili, ale nezvedli hlavu od své "práce".

Adriana se rozhodla zkusit něco, co už dávno chtěla: „S kamarády vyloupíme banku.”

„Jistě, sluníčko, bav se," usmál se táta, ovšem stále hleděl do obrazovky mobilu.

Adriana zakroutila hlavou, pak protočila očima a odešla z domu.

Patrik říkal, že budou dělat něco důležitého s Matějem a Petrem, proto zamířila k Petrovu domu, jelikož ten bydlel blíž.

Zazvonila na zvonek, jenž hrál velmi "zajímavou" melodii. Po chvilce čekání jí otevřel Petrův táta, za což byla Adriana ráda, protože Petrova máma by ji ihned poslala pryč kvůli úklidu, který prováděla pořád. Ale to byla asi jen výmluva.

„Copak si přeješ?" otázal se Petrův táta.

„Dobrý den, je tu Petr?"

„Ne, šel k Matějovi. A nevím, kdy se vrátí, takže ti na něj nedoporučuji čekat."

„Aha, tak děkuju. Nashledanou," rozloučila se Adriana.

Matěj bydlel tři kilometry odsud. Když tam po půl hodině došla, nezvonila, nýbrž zaklepala. Věděla, že Matějovi rodiče vyhubují každého, kdo zvoní moc dlouho a moc dlouho pro ně znamenalo i jednu vteřinu.

Bylo jednoduché si zapamatovat strategii jednání s rodiči Patrikových kamarádů, protože měl jen Matěje a Petra.

Čekala ještě tři minuty, ale nikdo neotevíral. Už se chtěla do domu pozvat sama, když se za ní ozval známý hlas.

„Ahoj, Adripanenko, copak tu chceš?"

Ten hlas patřil Matějovi. Adripanenkou jí nazýval od jejích čtyř let. Tenkrát to bylo roztomilé, ale teď to je spíš trapné. On stejně nepřestane...

„Ahoj, kde je Patrik?" přešla hned k věci Adriana.

Matěj nedokázal vymyslet žádnou uvěřitelnou lež a tak to hodil na Petra: „Petr ti to řekne."

Zavedl ji do kůlny na zahradě, kde sestavovali stroj času.

„Co to je?" zajímalo Adrianu, jakmile uviděla stroj času.

„Ále," máchl rukou Matěj. „Stroj na ničení mladších sester."

Adriana se ironicky zasmála.

„A mimochodem, Patrik šel na nákup, tak pa-pá," snažil se Adriany zbavit Petr.

„Na nákup? Vážně? Tak stupidní výmluva?" chechtala se Adriana.

„Řekl jsem: pa-pá," pokoušel se Adrianu vytlačit z kůlny Petr.

„Hele, něco se tu děje a věřte mi, já vás odhalím," slíbila Patrikova sestra.

Matěj si sedl a ujistil Adrianu: „Z nás to nikdy nedostaneš."

„Že ne? Však já zítra přijdu s nějakou dobrou mučící technikou." A s těmito slovy Adriana odešla.

„Musíme zatarasit kůlnu. Nesmí se ke stroji času dostat. Mohla by ho porouchat a Patrik by zůstal v minulosti navždy!" řekl Petr.

Matěj hned souhlasil. Bylo to nezbytné. Adriana do všeho strkala prsty, což je otravovalo, ale většinou to nějak překousli. Jenže teď šlo o mnohem víc než jen o příjemný víkend.