„Grangerová!"

Proti své vůli sebou trhla, čímž se vytrhla z vytouženého spánku. To snad nemyslí vážně, nemohl ji nechat aspoň dvě hodiny?

Se zamračením se začala pomalu soukat z postele. To ale ještě nečekala, že to z jeho pohledu bylo až příliš pomalu a dostalo se jí pomoci.

„Neee!" vypískla zděšeně.

Už zase prolomil její hesla a kletby. Jenže to nebyl důvod jejího vypísknutí. Jakmile ji totiž vytáhl na nohy, tak se jí zatočila hlava a stáhla ho s sebou zpátky do peřin.

„Kolikrát Vám to mám ještě říkat, že musím vstávat pomalu, jinak Vás zase s sebou vezmu zpátky?"

Její nálada se zase o něco zvedla, proti své vůli se i tiše zasmála. Nestalo se to poprvé, nejlepší bylo, že Snape vždycky ztuhl tak moc, že potřeboval několik sekund na vzpamatování. Proto teď jen v duchu počítala a zajímalo ji, jestli Severus překoná svůj uvolňovací rekord. Pod pět sekund se totiž ještě nedostal. Což nechápala, co mu tak trvá. Zjistila ale, že se ho nesmí dotýkat rukama. Že by mu třeba položila ruce na záda, nebo by se zapřela o jeho ramena. Jednou mu zkusila prsty vjet do vlasů. To se mu zadrhl i dech. Nemusela být nějak extrémně chytrá, aby jí došlo, o co tady jde. Mnohdy měla obdobný problém.

„Zjevně mi neslouží paměť," odsekl podrážděně.

„Očividně. Nebo si zkrátka nemůžete pomoct," protáhla a on tak nemusel vidět do její tváře, aby poznal, že se jednoduše směje.

„Zajisté, líbí se mi ten nenahraditelný pocit, ležet takhle tělo na tělo. Téměř lituji toho, že jsem oblečen jako pokaždé. Přes tu tenkou látku, které říkáte pyžamo, by to mohl být vskutku zajímavý zážitek," jeho tlumený hluboký hlas se ozýval přímo u jejího ucha.

Bylo to tak... Intimní! Bezděčně si skousla ret. Dnes to byla ona, komu se zadrhl dech někde napůl cesty. Srdce bilo na poplach. Ve Snapeovi zabublal potlačovaný smích a ona se zase zamračila. Zase prohrála! Tak to teda ne!

Prsty mu zapletla do vlasů, které sice nebyly tak dlouhé jako za dob jejího studia, ale přesto byly stále dostatečné délky. Jednu nohu přehodila přes jeho bok, jelikož ta druhá byla uvězněna mezi jeho končetinami, a přitiskla se tak k němu víc, než běžně. Překvapený výdech z jeho strany brala jako malé vítězství.

„To už Vám to intimního soužití chybí natolik, že se snažíte o chudáka starce, který nešťastnou náhodou skončil ve vaší posteli?"

Výmluvně ho pleskla přes paži, to už se Snape tiše rozesmál. Netušil, kde se to v něm bere. Ale takhle daleko ještě nezašli. Vždycky se po chvíli vnitřního přemlouvání zvedl a zase začal pokřikovat.

„O intimní soužití nejde. Jen mě baví přivádět jednoho starce do zajímavých situací,"

„Že Vy to stahování zpět do postele provádíte záměrně?" neodpustil si.

„Ovšem, jinak by to nebyla ta zábava,"

„Takhle si střílet z jednoho ubožáka, jak nemístné, slečno Grangerová!"

Celou svou váhu přenesl na pravou paži. Levou ruku navedl k jejímu stehnu, které stále okupovalo jeho bok, lehce se dotkl vnější strany. Grangerová se na něj dívala, snad s očekáváním. Její tváře byly mírně zčervenalé.

„Propustíte mne dobrovolně, slečno?"

„Hmm, jen když nebudete vyšilovat,"

Pozvedl obočí a mírně přikývl. Sevření jejího stehna povolilo a on se mohl doslova vyškrábat na nohy. Natáhl ke své kolegyni dlaň na znamení pomoci.

„Že Vy si chcete zase lehnout?"

„Nikoliv, hodlal jsem Vám pomoci. Nyní však vidím, že ji nepotřebujete, když Vám to tak mluví,"

Cosi nesrozumitelně zamumlala a pro jistotu rychle popadla jeho dlaň, než ji stačil stáhnout. Sice se jí absolutně nechtělo vyjít vstříc novému dni, ale ten zatracený muž na to nebral ohledy. Navíc, když je sobota, u Morgany! Nechala se pomalu vytáhnout na nohy a mohla cítit jemný stisk kolem jejího pasu, kam umístil svou druhou ruku, aby zabránil opětovnému pádu do měkkého.

Často si říkala, jestli její oblečení na spaní vyvolávají v tom chlapovi nějaké pocity. Vždyť měla pocit, že ji viděl i nahou! Byl u ní v komnatách už jako doma. Beztak tady tráví víc času, než u sebe. Neměla mu to za zlé, je to odtud blíže k ředitelně a pokaždé spěchat ze sklepení, když si Minerva usmyslí, by se jí taky nechtělo. Proto už před půl rokem zřídila Snapeovi vlastní pokoj, který předtím využívala jako pracovnu. Neocenil to, ale nejednou ho tam našla spokojeně pospávat.

Ale dneska měl zatraceně spát u sebe! Proto si dovolila změnit heslo a všechno ostatní. Očividně zbytečně.

„Nebudil jsem Vás proto, abych poslouchal ty Vaše nekonečné myšlenky," podotkl dost nahlas, aby ji vytrhl právě z oněch myšlenek.

„Tak proč tedy, mohl jste mě nechat spát dál, tak proč? Spala jsem dvě hodiny, za dva dny. Já-"

Lehce prsty přiložil na její rty a zavrtěl hlavou.

Už na to nemám! Dopověděla v duchu.

„Neříkejte něco, co by Vám mohlo vynést rozsudek o zaměstnání," zašeptal a kývl hlavou ke dveřím.

Zmučeně si povzdechla a jednoduchým gestem Snapeovi naznačila, že potřebuje soukromí. Chtěla se převléct, už tak si připadala nepatřičně v tom nelegálně krátkém čemsi. Asi košilka nebo tak něco. Nikdy si nepotrpěla na potřebě to pojmenovat, proto je to jen cosi. Všimla si, že Snape je na tom podobně. Ale čeho si všimla dále je to, že sakra neodešel! Tázavým pohledem si ho změřila.

„Za dveřmi je Minerva a já nehodlám odpovídat na její všetečné otázky,"

„Takže tady hodláte zůstat a sledovat, jak se převlékám?"

Severus se ušklíbl.
„Rozhodně je to mnohem lepší možnost. Vidět, co je jiným skryto,"

„Sprosťáku!"

Uchechtnutí jí bylo dostatečnou odpovědí.

„Mám Vám snad ještě pomoci?" zavrněl hravým hlasem.

Aspoň někdo má dnes dobrou náladu.

Neodpověděla mu, protože se snažila najít...

„Hledáte tohle?"

Otočila se směrem k němu a pohled vrhla na jeho dlaň, ve které volně držel její hůlku. Pomalu došla až k němu. Hodlala si ji vzít. Jenže jeho dlaň hůlku náhle svírala příliš pevně, snažila se mu ji vyrvat oběma rukama. Snape během toho volnou ruku natáhl k jejímu županu, vzal mezi prsty jeden konec pásku a lehce zatáhl. Hermioně to však ještě nedošlo, proto dlaní jemně zajel pod tenkou látku županu na její záda.

„Co si myslíte, že děláte?" zarazila se žena.

„Pomáhám Vám se svléknout," zavrčel.

„U Morgany, nemůžete mi prostě dát hůlku, otočit se čelem ke zdi a nechat mě v klidu převléknout. Už jsme mohli dávno vědět, co po nás ředitelka chce, kdybyste se nechoval jako malé dítě!"

„Malé dítě svléká ženu? Zjevně jsem měl nezáživné dětství,"

Nakonec se však přece jen otočil ke zdi. Sranda skončila. Ani Severus moc nespal. Navíc ho zase začínal trápit jeho rozkrok, který si nechal líbit Hermioninu blízkost. Rozhodně nepotřeboval, aby ta holka věděla, že si na ni myslí. Přišel na to někdy v období příchodu jara. Nedokázal se s tím srovnat. Obával se však, že svým chováním to dá své bývalé studentce nevědomky najevo. Sice by si to rád srovnal v hlavě, k čemuž by mu snad její reakce byla nápomocná. Ale doufal, že do konce školního roku vydrží, pak se Grangerová vdá a on se přes prázdniny někam zašije a přejde ho to. Ano, bude to tak. Po prázdninách už bude Weasleyová, on bude pořád sám. A tak to má být. Je to jen chvilkové pobláznění. Není se čemu divit, měsíce v Azkabanu, rok plnění úkolů ve spolupráci s Hermionou. Vždyť moc lidí nepotkal. Je logické, že se podvědomě bude snažit vytvořit nějaké pouto mezi ním a tím, s kým tráví svůj čas na tomto světě nejvíce.

Polekaně sebou trhl, když ucítil něco mezi lopatkami. Jelikož následně uviděl ženské paže, jak se snaží ovinout se kolem něj, usoudil, že to cosi mezi lopatkami je čelo obyvatelky těchto komnat. Ve skutečnosti mu to nijak neulehčovala. Naopak. V těchto okamžicích byl přehnaně citlivý. A ona na to snad měla radar, sem tam ho jen tak objala nebo našla jiný způsob dotyku. Jenže neměla snad ani tušení, co to s ním dělá. Nehodlal se však bránit. Válka skončila, proč by si tedy měl hlídat své vystupování. Zvlášť před ní? Před ní může být takový, jaký je. Bez přetvářky. Ano, i rozhovory tohoto typu mezi sebou často vedli, neb Severus měl tendence sklouzávat do svého válečného já. Brzy přišel na to, že mezi válečným a neválečným Severusem je velký rozdíl. Popravdě původně netušil, kdo je. Jaké má zájmy. Nepoznal by to. Kdyby ho tahle ta mladá žena ve volných chvílích, kterých bylo vskutku pramálo, nevodila na různá místa a nepřesvědčovala ho vyzkoušet všelijaké činnosti.

Už tak měl pocit, že zešílí, když ho vzala do... Zoo? Ten den bylo totiž neskutečné dusno a vedro, nic nenasvědčovalo tomu, že by mělo snad pršet. Což dodávalo na aromatu přítomných zvířat. Hermiona se mu smála, ale i na ní bylo vidět, že je to velmi zapáchající a jemu se to nezdá. Mnohdy přemýšlel, proč bere na tyhle volnočasové aktivity zrovna jeho. Proč s sebou nevezme Weasleyho nebo kohokoliv jiného? Odpověď nikdy nedostal a nepřišel na ni. A nehodlal se tím nyní zabývat, neb je to zcela nepodstatné! A oni mají dnes zjevně ještě práci. Minerva vypadala velmi rozladěně, když seznala, že si oba ještě dopřávali vytoužené chvilky spánku.

Lehce sevřel její zápěstí ve snaze odtáhnout její paže. Docílil ovšem jen toho, že se to stvoření za ním, dostalo před něj a tak se k němu tiskla zepředu. Hlavu schovanou v bezpečí jeho hrudi. V tuto chvíli mu připomínala spíše mazlivé neškodné lvíče, než hrdou lvici. S lehkým výdechem poraženě ovinul své vlastní paže kolem ní a nevědomky ji k sobě ještě o kousíček více přitiskl.

„Měli bychom jít," uvědomil ji tlumeným hlasem.
„Jinak vyletí z kůže."

„To nevadí, třeba bude jak had a bude mít novou," zamumlala.

„Dovolil bych si pochybovat, jediný, kdo má právo na to svlékat kůži jsem já, jakožto právoplatná zmije,"

„Blbče,"

„Jaké to lichotivé oslovení, slečno," uchechtl se.

Nakonec se zlepšenou náladou oba s klidem vešli do Hermionina obývacího pokoje, kde na ně vyčkávala netrpělivá Minerva.

„Ne, že bych nerozuměla tomu o co tady jde, ale budu předstírat, že o ničem takovém nevím. Nehodlám vás vyhazovat a nebudu vás odsuzovat, ale zkuste to-"

„Odpusť, ale o čem přesně tady mluvíš?" přerušil ji s povytaženým obočím vzhůru Severus.

„O vašem vztahu samozřejmě," nedala znát ani náznak rozčarování.

Hermiona se zarazila uprostřed bezstarostného zalévání květin. Načež vyprskla smíchy. Což vyvolalo u Severuse lehké zamračení. Když se směje představě vztahu s ním, tak to bude ulehčení jeho situaci, tak proč se mu to tolik nelíbí?

„Bez urážky, Minervo, ale Vy si opravdu myslíte, že by profesor Snape udržoval vztah tohoto druhu, který nejspíš myslíte, s někým jako jsem já? Nemyslitelné,"

Co tím myslela? Proč to zní, jako by ji odmítal? Co když naznačil něco, co nechtěl? A proč se zatraceně ještě víc zamračil?

„Je úctyhodné, že se to snažíte skrýt, Hermiono. Ale opravdu to není potřeba," trvala si na svém ředitelka.

„Pokud sis nevšimla Minervo, přišla jsi zde zcela neočekávána, tudíž sis mohla udělat obrázek o tom, jak to tady funguje. Já mám svůj pokoj, abych nemusel běhat jak idiot ze sklepení, když si zrovna vzpomeneš. A slečna Grangerová je ve své ložnici. Nevidím v tom nic podezřelého a už vůbec ne náznak vztahu,"

„Severusi, nehodlám se v tom vrtat. Jen byste oba mohli udělat staré ženě laskavost a nezakrývat, co je očividné. Vždyť se svlékáte pohledem kdykoliv na sebe narazíte, tak mi nevykládejte nesmysly o tom, že spolu zrovna vy dva nic nemáte."

Severus střelil rychlým varovným pohledem po své mladší kolegyni, protože slyšel její zalapání po dechu a následný hluboký nádech značící jediné, dostávala se do stavu, kdy chce hájit svou pravdu. Ale ne zrovna vybíravým způsobem. Už v tuto chvíli bylo zázrakem, že ředitelka přešla poznámku o jejím pískání na své dva věrné psy. V tomto případě spíše lvici a zmiji.

„Netuším, kde jsi k tomuto přesvědčení došla, ale mohu tě ujistit, že mezi mnou a slečnou Grangerovou není nic víc, než běžný profesní vztah," prohlásil to tak důrazně, až se Hermiona nepatrně otřásla.

Ne, že by ji vyděsilo, co řekl. Spíše styl, jakým to řekl a jak se u toho tvářil. Někdy jí zkrátka dokázal nahnat strach. Jako by se zase stala jeho studentkou a seděla v lavici při hodině lektvarů a on se jako Bůh Pomsty vznášel kdesi nad ní, aby na ni mohl shlížet s tou typickou grimasou vepsanou ve tváři.

„Přejděme raději k tomu, kvůli čeho jsem zde. Potřebuji na pár dní odjet. A bylo by milé, kdyby škola stála až se vrátím, mohu se na vás v tomto ohledu spolehnout? Že nezdemolujete vše, co vám přijde do cesty?"

„Za koho nás máte, paní ředitelko?" vmísila se do Minervina proslovu Hermiona.

„Nemusím vám doufám připomínat, že oba dva máte zákaz si navzájem chystat nějaké stupidní pasti a žerty. Ani nikoho jiného nebudete navádět! Je to jasné?"

„Ano, mami," odfrkl si sarkasticky Snape, což Hermionu přivedlo s mírnému úšklebku.

„To není vtipné, Severusi. Myslím to naprosto vážně. V soukromí si dělejte, co chcete, ale mezi studenty a profesory to nechte skryto."

Severus mírně zakroutil hlavou a zkřížil ruce na prsou.
„Nevím, jestli sis toho všimla, ale dovol mi ti oznámit novinku. Tvá oblíbená lvice bude brzy Weasleyová, tak to zahrň do toho tvého názoru na náš vztah. Nemusíš se obávat, rozhodně neplánuji slečně Grangerové tvou nepřítomnost zpříjemnit promyšlenými nástrahami."

„Zasnoubení nemusí být překážkou pro vytvoření-"

„A dost! Jak řekl profesor Snape, máme mezi sebou slušný kolegiální vztah. Nic víc v tom nehledejte. Za pár týdnů budu vdaná žena a nehodlám poslouchat, že jsem snad nevěrná svému snoubenci. Takže se laskavě vzpamatujte, odjeďte si, kam chcete a nedělejte zbytečné rozbroje."

Minerva zalapala po dechu, zamračila se a sjela Hermionu kritickým pohledem.
„Nicméně, bude potřeba připravit školu na konec školního roku. Nevím, kdy se vrátím. Jak jsem řekla, mezitím to tady zkuste nezbořit."

Po odletaxovaní ředitelky se Hermiona beze slov posadila na koženou pohovku a očividně byla ztracena ve svých myšlenkách. Severus si ji tak mohl nerušeně prohlížet. Chápal, proč ho přitahovala i v tomto směru. Ale bral to spíše jako takový bonus. Miloval její duši, inteligenci, vnitřní krásu. U Salazara, miloval ji celou, se vším, co měla. Její charakter. Tohle všechno mu bylo schopné dostávat ho do kolen. Její smysl pro humor, ochota se napojit na ten jeho a mnohdy ho chytit do pasti, ze které může plynout jen pobavení.

„Budete na mě zírat ještě dlouho, profesore?" otázala se.

Prudce zamrkal a zjistil, že objekt jeho pozorování se již nenachází na pohovce, nýbrž přímo před ním a dokonce s dlaní na jeho rameni.

„Ovšem, nemám totiž nic lepšího na práci," přiznal na oko neochotně.

„Pak byste nejspíš raději šel uvařit nějaký lektvar nebo šel sbírat přísady, mohl byste třeba uvařit oběd nebo uklidit."

„Oh, zajisté. A ještě něco by si paní Snapeová přála?"

Hermiona se zasmála a nevěřícně zakroutila hlavou.

„Co?" zeptal se.
„Jediná žena, která by tohle po mně mohla chtít by byla moje žena."

„A co kdybych zůstala Grangerová?"

„Nemyslitelné."

„Proč?"

„Protože to byste pak nebyla Weasleyová."

„Ne, vy byste byl pan Granger."

„To zní... Nezvykle."

„Každopádně, až budeme řešit, čí příjmení budeme sdílet, určitě se rozumně dohodneme. Jsem ráda, že jste ochotný uvažovat i nad touto variantou."

„Do čeho jsem se to zase zapletl, slečno Grangerová?"

„Kdyby mi to s Ronem nevyšlo, tak bychom mohli udělat Minervě čáru přes rozpočet a vzít se."

„Hodláte se vdát jen kvůli nějaké staré čarodějce? Že jsem tohle nevěděl dřív! Mohl jsem Vás požádat o ruku ještě dřív, než Weasley a vyhnuli bychom se této nepříjemné situaci."

Spojila ruce za jeho krkem a přímo se mu podívala do očí. Její uvolnění úsměv poutal pohled a on neodolal a své oči sklonil právě k jejím rtům, které ho tolik měsíců lákaly.

Kdyby snad nevěděl, že udržuje vztah s tím zrzkem, nejspíše by se lehce sklonil a vykonal to, po čem touží. Ale věděl, že nesmí. Je to neslušné a ona by mu to nejspíš neodpustila. Je zkrátka nedosažitelná.

S rychlým zavřením očí svůj pohled zase zvedl k jejím oříškovým očím. Už se zmínil, jak jsou nádherné? Kdyby si nebyl vědom toho, že je Snape, patrně by jí to všechno řekl. Jak je překrásná. A jaké má ta lasice štěstí, že zrovna jemu patří její srdce.

Uvědomoval si skutečnost, že stále lehce svírá její boky. To bylo maximum na co se zmohl. Ze začátku, kdy tohle začala dělat, se ji snažil dotýkat jen v rámci povolených etických mezí. S postupem času jeho ruce začaly sklouzávat níž a nyní, když byly na bocích královny lvů, myslel, že se jeho pocity roztříští štěstím.

„Je to vlastně celkem škoda. Jsme spolu dost často, mohlo to být vlastně docela krásné,"

„Kdybych věděl, že byste o něco a hlavně někoho takového stála, snažil bych se," ušklíbl se.
„Proč vlastně nebydlí Weasley někde blíže? Mohla byste tak bydlet s ním."

„Má ten dům rád a trval na tom, že se ho nevzdá. Nevadí mi to," pokrčila rameny.

„Zvláštní," odpověděl a dál se k tomu nevyjadřoval. Akorát by se rozčílil.

Připadalo mu, že Hermiona chce říct ještě něco, ale nedostala příležitost, protože zrovna oknem vletěla sova s dopisem. Urychleně pustila Severuse a vysmekla se z jeho sevření a spěchala k sově. A Severus to chápal, taky by tak vyváděl, kdyby mu přiletěla sova jeho snoubenky. Nebo cokoliv od Hermiony. Nesnášel se za to. Že se tak bezhlavě zakoukal zrovna do ní. A taky za to, že s tím nedokázal nic dělat. Možná je jen zbabělý a nebo sobec, když se toho vlastně ani snad zbavit nechce.

„To je od Rona, chce se sejít. Dneska, u té rozkvetlé třešně u jezera. Za... Dvě hodiny?!"

Severus opatrně přešel za její záda a nahlédl jí přes rameno. Občas si připadal jako Hermionina nejlepší kamarádka, zvlášť když ho nechala číst její korespondenci. To by se ovšem nesměla o něj zády opřít. Kdyby to nedělala tak bezelstně, možná by v tom něco hledal. Ale věděl, že je oddaná Weasleymu a to taky musí respektovat.

„Ano, za dvě hodiny," přisvědčil Snape po přečtení toho poškrábanému kusu pergamenu. Nechápal, že je možné psát tak ošklivě, ale to se zabývá hloupostmi.

„To snad ani nestihnu-"

„Ach ty ženy, stále mají na všechno málo času,"

„Za to muži mají hromadu času a pak se diví!"

„O ano, já bych stihl s vámi mít ještě-"

„Mlčte radši, ještě se budu červenat."

Kdyby sakra nepoužíval ten hluboký hlas, zvlášť když je tlumený, tak by se možná i usmála nad jeho úvahami. Jenže takhle? Zrychlený dech i tep, červen hrnoucí se do tváří.

Vždyť přece musel vědět, co to s ní dělá. Tohle s ní neumí ani Ron. Vlastně si už ani nedovede vzpomenout, kdy ji Ron nějakým způsobem... Upoutal, překvapil, vzrušil. Doufala, že se svatbou to bude lepší. Budou svoji a třeba to pomůže. Připadala si hrozně, když věděla, že s ní Ron chce být, líbí se mu, miluje ji a ona mezitím zažívá nepříjemné pocity. Samozřejmě, že Rona miluje. Jen necítí ty správné věci v okamžicích, kdy se to snad vyžaduje.

„Jak si přejete, slečno."

I když mu neviděla do obličeje, tak mohla cítit, že se právě teď Severus šklebí.

Pro Merline! Vždyť ona by byla schopná zavrhnout Rona kvůli Snapeovi, kdyby jí dal nějaký malý náznak.

Toto zjištění jí vyslalo signál do celého těla. Nejen, že byla zděšená, že si nejspíš pár měsíců nalhává něco, co nikdy nemůže být. Ale taky cítila podivný hřejivý pocit někde na hrudi.

Ne! Miluje přece Rona, ne Snapea... Je to jen pomatení smyslů. Nic víc. Tráví se Severusem moc času a s Ronem málo. Pojí se spolu práce, s Ronem má být ale až do konce života, se Severusem ne. Totiž ne, že by nevěřila, že by to snad mohlo jít. Ale tušila, že láska do konce života neexistuje a bála se, co by to s nimi oběma provedlo, kdyby to nevyšlo.

„Pokud mne omluvíte, slečno, přece jen dám na vaše předchozí doporučení a vydám se na sběr přísad. Věřím, že mě nebudete postrádat."

Přestala se o něj opírat a tak mohl spatřit její výraz. Byl nezvyklý. Zadumaný a lehce vyděšený.

„Ale jistě. Já teď stejně budu zaneprázdněná jinak," lehce se usmála.

„Ovšem, že budete. Uvidíme se později, slečno Grangerová," lehce pokýval hlavou, pustil ji a urychleně opustil její komnaty.

Mírně se podivila nad tím, že nepoužil krb, koneckonců možná s tím nápadem nepřišla Minerva jen tak, studenti si o nich šuškali mnohé nesmysly. A když uvidí teď někdo Snapea vycházet z jejích komnat... To zase bude pomluv. Ale nyní neměla čas to řešit, za necelé dvě hodiny tady bude Ron a ona si to musí náležitě vychutnat, vždyť už spolu tady nebyli hrozně dlouho! A určitě v ní probudí znovu ten nedávno ztracený smysl. Ano! A pak bude všechno, jak má být! Skvělý plán, Hermiono.

S nově nalezenou energií se lehce roztržitě začala prohánět po svých komnatách, trvalo jí dobrou půl hodinu, než konečně zaplula do koupelny a dopřála si pořádnou sprchu. A byla neskutečně ráda, že si tentokrát nezapomněla župan, protože posledně... Se prošla nahá, jen krytá nedostatečně širokým ručníkem. A co jeden Nebelvír nechtěl, byl tam zrovna Severus, když procházela okolo něj, rudá až... Tam dole. Popravdě nyní s odstupem času by ráda viděla Snapeův výraz, neb ona se mu nedovedla pár dní podívat ani do očí. Tentokrát snad nebezpečí nehrozilo, ale u Snapea si nemůže být nikdy jistá, i když řekl, že jde do lesa, tak mohl zapomenout něco sdělit nebo zapomenout třeba hůlku- ne, to by se zrovna jemu nestalo, není ona.

Jelikož potřebovala ještě uklidit a nachystat všechno možné, protože co kdyby se setkání s Ronem zvrhlo do vášní opojného šťastného shledání, se převlékla zatím jen do domácích šatů. Většinu komnat uklidila ručně, jakmile jí však došlo, že najednou nestíhá, začala zbrkle mávat hůlkou. Inu, seznala, že je to mnohem efektivnější a možná by to mohla častěji.

Převlékla se do šatů blankytné barvy, učesala si vlasy, které nebyly tak divoké, jako za dob jejího dětství a dospívání. Nyní se jen lehounce vlnily, jednotlivé vlasy tvořily prameny. I tak se však rozhodla vlnky ještě trošičku zjemnit.

Usmála se na svůj odraz v zrcadle, nenamalovala se a vůbec jí to nevadilo. Sice věděla, že Ron má rád, když je upravená, ale tohle je neformální soukromé setkání, to mu snad vadit nebude.

S úsměvem na tváři a uvolněnou vnitřní atmosférou se vydala vstříc svému příteli, který měl ještě dobrou půl hodinu čas. Rozhodla se však si užít ten klid u jezera. Většina studentů sledovala právě famfrpálový trénink. Tudíž bude její místo obklopovat jen ticho a občasné špouchnutí vody s radostným prozpěvováním ptactva. Ideální. Měla pocit, že se vznáší. Byla krásná, přitažlivě oblečená. Má přítele, chytají svatbu. Co víc si může přát? Láska a vášeň po čase vždy vymizí. Není zde nic k řešení.

Její malinkatá část, ukrytá kdesi hluboko uvnitř na ni snažně křičela, že je zde mnohé, co by si mohla přát a sídlí to občas u ní v komnatách... Ale to Ron přece taky! Nic na tom není. A dost! Nebude pochybovat o sobě samé, o tom, co cítí. Vždyť to přece ví! Že ano? Ano!

S úlevným výdechem se posadila pod rozkvetlou třešeň a zaposlouchala se do zvuků kolem sebe. Ani netušila, že takový způsob relaxace může být tak osvobozující. Věděla, že něco takového potřebovala už několik měsíců a vcelku má z celého dne dobrý pocit. Minerva odjela, Ron přijede, klid je na všech možných frontách. Nádherný pocit.

„Pan Weasley již odešel?" narušil svým hlubokým hlasem klid Severus, který již dokončil svůj sběr přísad, které nepotřeboval, neb měl všeho dostatek.

Už hodnou chvíli totiž Hermionu pozoroval, nakonec posbíral všechny možné kousky odvahy ji vyrušit. Netušil, v jakém rozpoložení se nachází, protože stál před chvílí ještě příliš daleko. Nyní se však uklidnil, vypadala spokojeně.

Zatvářila se však nechápavě.
„Cože? Ne, nebyl tady ještě, vždyť má ještě čas,"

„Tím bych si nebyl tak jist. Za chvíli se začne pomalu ochlazovat, zvlášť u vody, slunce už se chystá jít svítit jinam," opatrně objasnil situaci.

Výrazy se v Hermionině tváři měnily jako barvy na Brumbálových hábitech. Budiž tomu starci zem lehká. Nakonec se jí ve tváři usadilo něco, co by si vyložil jako lehké zklamání se směsicí rezignace.

„Ach tak. Asi měl nakonec něco lepšího na práci," odvětila s pokrčením ramen a opět se zahleděla na hladinu jezera, po které vskutku začínaly paprsky slunce tančit čím dál výraznějšími odstíny.

„Něco lepšího, než Vás? To bych byl možná tak já a za mnou tedy nešel, nic o tom nevím, protože-"

Byl přerušen jejím smíchem. Byl s pachutí smutku, ale přece jen tam byl.

„Inu, zda-li jste se již zbavila podivných emočních výkyvů, rád bych Vám oznámil, že za dvě hodiny je večeře, bylo by vhodné studentům sdělit, že jejich milovaná paní ředitelka bez jasných důvodů zmizela. A že vládu nad královstvím Bradavickým přebíráme my."

„Ovšem, povýšil jste to na krále, nečekané," ušklíbla se lehce.

„Ale bez své královny bych toho jistě nedosáhl," přišel k ní o kousek blíže, aby si k ní, ke své původní nelibosti, přisedl.

Kolena si přitáhl lehce k sobě a opřel o ně své lokty. Vyčkával, trpělivě. Za chvíli nejspíš přijde jedna slza, pak druhá, třetí a nakonec propukne Hermiona v pláč. Nic z toho se však nestalo. Místo toho se zhluboka nadechla a zase vydechla. A on nevycházel z údivu, popravdě čekal, že ji to zasáhne více. A ona se k němu jen v klidu přisunula blíže, opřela si hlavu o jeho rameno a mlčela.

„Stejně si myslím, že byste to zvládl i bez královny," prohlásila po několika minutách, kdy se Severus bál snad i dýchat.

„To by nebylo tak hezké. Takto mi to naprosto vyhovuje."

„Hmm, ale mně ne,"

„Chtěla byste být královnou bez krále?" zeptal se lehce nechápavě.

„Ne, tohle," zvedla zase svou hlavu a ukázala na jeho rameno.

Radši se provlékla pod jeho pravou rukou a zády se opřela o jeho stehna. Ruce spojila za Severusovým krkem a po jejím smutku nebylo ani památky. Za to Severus byl opět vyveden z míry. Levou rukou z části tvořil opěradlo pro její záda, neb jeho stehna nebyly v úhlu, který by zcela vyhovoval a pravou ruku musel uvolněně spustit dolů, tedy na Hermionino stehno. Bezesporu k němu Hermiona chová značnou důvěru, všiml si, že se jen tak s někým do fyzického kontaktu nehrne... A to ani k Longbottomovi, který zde často supluje Prýtovou. Severus předpokládá, že od září Neville převezme její místo.

„Jste studená," zkonstatoval a přehodil přes Hermionu svůj plášť.

„Děkuji, ale zima mi nebyla," odvětila s pokrčením ramen a dál si ho prohlížela.

„Je na mně něco zajímavého k vidění?"

Mlčky pokývala hlavou a lehce se k němu nahnula.

„Vaše čelo například," zasmála se a opřela si to své o to jeho.

„Hmm, čekal bych spíše, že poukážete na můj nos nebo škleb," zašeptal, i když neměl důvod.

„No právě! Čekal jste to. To bych Vás potom nebyla schopná nikdy překvapit, Severusi."

Jeho hruď se příjemně stáhla. Už je to doba, co slyšel z jejích úst své jméno. Vlastně naposledy to bylo, když ho poprvé viděla po válce. Nevěděl tenkrát, zda plakala štěstím nebo smutkem. Ale zřejmě štěstím, když se k němu přihnala jako velká voda a stáhla ho do kosti lámajícího sevření.

Lehce pozvedl kousky úst v náznaku úsměvu.

„Inu, jestliže se pan Weasley k našemu posezení nepřidá, rád bych se podělil o zajímavost, kterou jsem nedávno přečetl v knize Zvyky jiných kultur,"

„Ano, Ron by asi stejně nepochopil," přitočila oči a Severus opět krátce zapřemýšlel, proč si toho zrzka tedy Hermiona stále chce vzít za manžela, když ho evidentně nemůže vystát?

„Povídá se, že na prvního máje slaví páry svou lásku. Něco jako Valentýn. Ale mají k tomu hezkých pár tradic a jedna z nich je, že muž políbí ženu pod rozkvetlou třešní popřípadě pod nějakým rozkvetlým stromem, aby byla žena zdravá a plodná. Dokonce jsem zapátral a i u nás tento den slavíme, jen se to dochovalo už jen na venkově a v malých vesnicích v podobě společného stavení jakési májky. A potom kolem ní tančí mladí muži a ženy, patrně spolu tvoří pár mezi sebou někteří, kdo ví. A potom se vyhlašuje Královna a Král Máje. My máme štěstí, rozkvetlá třešeň je přímo tady a byla by škoda, kdybyste snad měla ochořet, tančit kolem májky nebudeme,"

„Je to vlastně hezká tradice, jen musí být oba do sebe zamilovaní, ne? Také jsem o tom něco četla," usmála se.

„Jak jsem mohl být tak troufalý a myslet si, že jste nepozřela všechny knihy v knihovně a zrovna tuhle vynechala," neodpustil si lehké rýpnutí.
„Ale ano, přesto doufám, že bude stačit, když ten cit bude pouze přátelský nebo alespoň z poloviny-"

Nebylo mu dopřáno domluvit. Hermiona se k němu totiž naklonila více a po opravdu krátkém zaváhání spojila jejich rty. Severus bych zpočátku překvapen, pak zaražen a nakonec byl probuzen z lehkého šoku a začal spolupracovat.

„Ale víte, že polibek má začít muž a ne žena?"

Hermiona pokrčila rameny.
„Tak máte možnost to napravit," zašeptala a lehce si skousla ret.

Snape nevycházel z údivu. Hrála si s ním? Myslela to vážně? Co když je to jen vtip? Ne, nemůže to myslet doopravdy. Je šťastně zasnoubená, proč by se zahazovala s někým, jako je on? Ale proč se na něj dívá tak... Toužebně? Je to vůbec možné popsat takto? Merlin je mu svědkem, že právě svádí vnitřní boj a uvědomuje si, že s každou další vteřinou jen Hermionu odradí, pokud to opravdu myslela tak, jak si vyložil. Buďto ji ztratí proto, že to udělá nebo proto, že to neudělá. A on sakra nevěděl, co by bylo horší. Věděl, jen si nechtěl připustit, že by ji radši ztratil tím, že to udělá.

Trochu více nasál vzduch do plic a rozhodl se. Pomalu, aby ji dal možnost vycouvat, se k ní nahnul. Už zbývalo pouhých pár centimetrů, aby vykonal to, po čem touží takovou dobu! Když v tom se ozvaly kroky. Co kroky, přímo běh.

„Hermiono! Odpusť, že jsem se opozdil, ale no... Nemohl jsem odolat, když jsem viděl, že má Nebelvír famfrpálový trénink a-" zarazil se, když si všiml, že jeho snoubenka se zády opírá o stehna nenáviděného profesora.

Co bylo podivné bylo, že Snape si nerušeně četl nějakou knihu a Hermiona měla v rukou také jednu. Zavřenou, ale s tou věcí, která Hermioně napoví, kde skončila. Nepamatoval si ten divný název, něco jako základka? Ne, bylo to něco se zakládáním, založením? To je fuk. Podstatné je, že tady sedí se Snapem! Nevypadalo to však, že by nějak zneuctili tuto půdu a-

„V pořádku, Ronalde. Co jsi potřeboval? Asi to nebylo nic důležitého, když to mohlo počkat až skončí trénink," její hlas byl rozladěný, možná až naštvaný.

To nemohl přijít o chvíli dříve nebo lépe později? Sice s povděkem přijala Severusovu iluzi o tom, že si tady jen čtou. Ale v tuto chvíli by možná byla raději, kdyby je Ron zastihl v méně vhodném okamžiku, aby se naštvaně otočil a zmizel. Nebo aby k tomu celému nikdy nedošlo a ona by se nemusela trápit tím, že jí chybí to něco, co právě prováděli. Samozřejmě, že nelitovala, že Severuse políbila. To ne. Jen měla ve svém nitru takové množství emocí, že tušila s každou další vteřinou, že se zblázní. A ten krásný pocit v podbřišku, který se začal ozývat od okamžiku, kdy Snape přišel. Přece to nyní nevzdá. Ne teď, kdy si konečně uvědomila, že Snape pro ni není JEN kolega.

„Vážně se omlouvám, miláčku. Stejně máš očividně hodně práce,"

„Ne, neměla jsem dnes moc práce, protože jsem všechno odsunula jako vždycky, když napíšeš! A ty? Ty jsi mě zase zklamal! Myslíš si, že si sem potom jen tak nakráčíš s tím, že jsi byl více zaujatý nějakým debilním tréninkem, než svou snoubenkou, že ti řeknu, ano, v pořádku? Hlavně, že jsi tady? Že jsi vůbec dorazil? To musím pokaždé přemýšlet, jestli vůbec přijdeš? Protože, co kdyby zrovna byl zase nějaký zápas pro změnu? Nebo jsi šel zkontrolovat brankáře? Jestli náhodou není lepší, než ty? Povím ti tajemství, Rone. Všichni jsou lepší, než ty!"

„Nebuď hysterická, Miono. Jde jen o chvíli zpoždění,"

„Ne, tady nejde jen o chvíli, která byla mimochodem tři hodiny! Tady jde o celou tu dobu! Pokaždé, když jsme byli domluvení, jsi přišel pozdě! Nebo vůbec! To se mám pořád něčeho doprošovat? Já, že jsem hysterická? A ty se divíš?"

„Tak proč jsi se mnou zasnoubená, když ti to tak vadí?!"

„Protože jsem myslela, že se to spraví! Milovala jsem tě,"

„Milovala? Jak jsi mě mohla milovat, když mě očividně nemůžeš vystát? Už ani spát se mnou nechceš!"

Severus lehce pozvedl obočí, přesto svůj pohled nadále držel v knize. Hermiona však i nadále zůstávala opřená o jeho stehna, předpokládal by spíš, že vstane a svého nastávajícího totálně od... Tedy, zmasí, vykopne, odhodí na jiný vesmír, zruší, zlikviduje,...

„Ano, Rone, milovala. Slyšíš to tam? Minulý čas. Spát a tebou nechci, protože to nejde. A ty to víš."

„Takže ti nejsem dost dobrý, hm? Takže pícháš se Snapem, že?"

To už Severus svůj pohled od knihy odtrhl, mohl by to svést na to, že zaslechl své jméno.

„I kdyby, tak tobě je po tom kentauří lejno. Končíme, Rone. Na tohle já nemám trpělivost."

„Ty hajzle! Cítíš se dobře, co? Přebral jsi mi ženu! Hovado!"

Severus se povýšeně ušklíbl. Jak dlouho na tuhle chvíli nevědomky čekal.
„Ovšem, jen hledejte viníka. Ale zkuste najít toho správného, Weasley. Žena není majetek, má svou hlavu a rozum. I když je asi obtížné to pochopit, když Vy něco takového nevlastníte. Můžete jen hádat, co jste udělal špatně. Ale budu velkorysý a napovím Vám. Žena má ráda, když dáváte najevo, že Vám na ni záleží. Vy jste nikdy ve vztahu nebyl zcela upřímný, že ne? Věděla slečna Grangerová o Vašem málem problému? Věděla o Vaší neplodnosti? Či snad o tom, že jste ji podváděl na každém rohu? Že jste právě před chvílí měl styk s novým nebelvírským chytačem? Tedy chytačkou, mám-li být přesný. Nezírejte tak překvapeně, jsem vysoce postavený profesor této školy a Salazarova duše je velmi sdílná v tomto ohledu."

Hermiona se nyní tvářila, že každou chvíli omdlí nebo vyletí z kůže. Proto jen nahmatala Severusův kotník a silně ho stiskla až Severus zatnul zuby. Za dob jeho služeb u obou pánů ho Voldemort za onen kotník svázal na pohled obyčejným provazem. Až později zjistil, že mu dělá obtíže chodit jako dřív. Bylo to srovnatelné s cruciatem. Jen byl zkrátka lokální. To jen vypovídalo o Voldemortově moci. Samozřejmě s náročným tréninkem bolest ustoupila. A po tom, co Temný pán padl to bylo ještě o něco lepší. Ale stále to cítil a zvlášť v tuto chvíli, kdy byl jeho kotník drcen Hermioninou dlaní.

Weasley několikrát naprázdno otevřel ústa, než znovu svůj pohled stočil na Hermionu.

„Takže chceš říct, že za to můžu já? Za to, že nejsi schopná mi dát všechno, co potřebuji?"

„Vypadni,"

„Co jsi říkala?"

„Vypadni!" zvýšila hlas. Stáhla ze svého prstu prsten a hodila ho do jezera.

„Aspoň ten prsten jsi mi mohla vrátit, děvko!"

„To, že ty si hledáš děvky neznamená, že já patřím mezi ně! Peněz máš snad dost, když si můžeš platit za sex, jeden prsten tě nezruinuje," křičela na něj.

„Stejně jsem si tě nechtěl vzít, jsi až moc panovačná a umíněná!"

„To jsi tak leda ty, Ronalde! Víš co, jdi si radši zasouvat tu svoji žížalku do těch holek, které už teď lituju."

Tady si Severus neodpustil letmý úšklebek směrem k Weasleymu. Povýšený úšklebek. Protože když má Weasley žížalku, musí mít přece Hermiona nějaké srovnání a co se nabízelo? Aby si Ron myslel, že srovnává se Snapem.

„Omlouvám se, že jste se o Weasleyho nevěře dozvěděla právě takovým způsobem," začal opatrně a tiše Severus, když zrzek konečně vyšuměl.

„To nic. Tušila jsem to, ale říkala jsem si, že po svatbě se to změní," pokrčila rameny a popošla blíže k jezeru, kde zkoumala jeho hladinu, na které se odráželo pomalu zapadající slunce.

Měla toho opravdu mnoho k promyšlení. Stalo se toho za dnešek tolik, že popravdě netušila, kde jí hlava stojí. Co hlava, ale to srdce! Jako by snad ani netlouklo uvnitř ní, ale v muži, který jí i přesto, že k němu nehovořila, dělal tichou společnost. Nepopírala, že ji to nepřekvapilo. Vždyť on u ní byl snad pokaždé, když se cítila takhle pod psa. Ale copak se může bezhlavě vrhnout do dalšího případného vztahu? Sotva ukončila ten předešlý! Pravda, políbila Severuse ještě v době, kdy skálopevně věřila, že si vezme za manžela Rona. Málem byla Ronovi nevěrná! Co když se něco podobného stane, když bude mít jiný-než-pracovní poměr se Snapem? Vždyť ani neví, jestli by o ni Snape stál, zvlášť po tomhle! Není hlupák, aby si začínal s ní. Tou, která byla schopná zapomenout, že má snoubence. Na druhou stranu si uvědomovala, že k ní Severus nejednou promlouval dosti podivně. Tak nějak osobně? Ne, spíše intimně. Zkrátka ji bral nejspíš jako velmi blízkou osobu a kdo ví, možná se o ni i chvíli snažil. Ale nakonec to přece ukončil! Protože mu došlo, jaká Hermiona je.

„Ne, že bych se o to nějak snažil. Ale kolikrát Vám mám říkat, abyste používala aspoň lehký štít kolem vaší mysli, slečno? Potom se stává to, co nyní a já-"

„Jo, já vím, já vím! Slyšíte všechno, bla bla bla. To nemůžete jít někam dál, když to nechcete poslouchat?"

Severus si zlehka odfrkl a zakroutil hlavou. Nemohla ho vidět, stála k němu zády. Což bylo jediné štěstí, jinak by určitě dostal minimálně plácnutí přes paži. Pohlavek ne, tam naštěstí nedosáhla. Jinak by už snad byl i praštěný.

„Nejde o to, že bych chtěl nebo nechtěl. Jen mám neodbytný dojem, že tohle nejsou úvahy vhodné pro mé uši. Ovšem, mohu jít dál, ale to bych Vás zde zanechal samotnou," promlouval k ní tiše, slyšela ho možná jen díky lehkému vánku, který jeho slova odnesl až k ní.

„Copak na tom záleží, jestli zůstanu sama? Zasloužím si to."

„A čím si to zasloužíš? Protože jsi došla k závěru, že tvůj bývalý budoucí manžel je nevyhovující chodící reklama na špatný sex? Tak to potom ano, zasloužíš si být do konce života sama," krátce se zasmál, aniž si uvědomil, že změnil původní ustálené vykání na tykání. Než ho Hermiona začala probodávat pohledem.

Její pohled byl zatraceně ostrý. Je to přesně ten pohled, který nechce nikdo vidět jen tak.

„Ne, vždyť já ho málem podvedla!"

„A to je špatně? Jeden krátký polibek je hned podvedení? Nedělejte a nehledejte problémy tam, kde nejsou."

„Jenže kdyby Ron zrovna nepřišel, tak bych sakra chtěla, abyste mě políbil taky! A chtěla jsem, aby se to nějak zvrtlo a co já vím, asi abychom se spolu vyspali. U Salazara, vždyť já jsem si připadala, jako bych snad mohla-"

„Chtěla jste se se mnou vyspat?" skočil jí do řeči, i když to bylo krajně nevhodné a jeho způsobů neobvyklé. Tohle byla většinou Hermionina výsada.

Žena před ním se krátce zarazila a Severus mohl pozorovat, jak jí zlehka zrůžověly tváře.
„A-ano. Asi ano."

Srdce jí bušilo jako splašené a hřejivý pocit se rozléval po celém těle a hromadil se na hrudi a v podbřišku. Severus jen přikývl, ale nic neříkal. Vypadalo to, že nad něčím usilovně přemýšlí. Co když to právě pokazila? Neměla vůbec nic takového říkat. Sakra!

„Omlouvám se, profesore. Tohle... No... Neměl jste... Totiž," zhluboka se nadechla, měla pocit, že se rozbrečí jako malá holka.
„Neměl jste se nic z toho dozvědět. Jestli Vás mohu požádat, zapomeňte na to. Asi Vám to není příjemné vědět, že-" zarazila se, netušila, co říct.

Severus si pročistil hrdlo.
„Měla byste jít na večeři. Už je chladno a přijdete na jiné myšlenky," mluvil zamyšleně, jako by byl duchem nepřítomný.

Takže ona se s ním chtěla jen vyspat. Mohlo ho to napadnout. Proč se necítil lépe? Má možnost se toho zacitovaní konečně zbavit. Tak proč mu přijde, že by se klidně nechal takto využít? Byť jen pro sex? Opravdu by měla jít dovnitř do hradu, je chladno a ta holka si určitě zase nevzala hůlku a tak na sebe ani nesešle ohřívací kouzlo. Nakonec odešla. S jeho pláštěm stále přehozeným přes ramena. Nežádal ho zpátky, vždyť jich má spousty. A taky narozdíl od jiných, on má svou hůlku stále u sebe. Neměl však potřebu se ohřívat. Raději zmrzne.

Ve skutečnosti neměl žádnou motivaci někam jít. Tak zůstal jen tak stát pod rozkvetlou třešní s pohledem upřeným před sebe. Možná, kdyby se za Hermionou nevydal, bylo by vše tak, jak mělo být. Nikdy by se nedozvěděla o Ronově nevěře, Severus by pro změnu nevěděl, že po něm Hermiona touží ve fyzickém smyslu. A Ron by nevěděl, že Hermiona věděla, že se jejich sňatek pouze očekává.

„Jste blázen?! Vždyť jste úplně ledový!" vyhrkl hlas těsně vedle něj.

Ani netušil, že přišla. A ani to, že ho chytila za zápěstí. Tak podle toho usoudila, že je ledový. Chtěl ji totiž původně jen upozornit, že přesnější by bylo chladný. Vždy a ke všemu.

Jen si ji nečinně prohlížel a pak pokrčil rameny. Ona na něj hleděla nevěřícně.

„Okamžitě jděte dovnitř, jste jako kus ledu,"

„To není nic nového," když promluvil, sám sebe udivil nad tónem hlasu, který vydával.

A očividně nebyl sám, koho to vyvedlo z míry. V Hermioniných očích se zalesklo. Nevěděl však co. Možná smutek? Strach?

„Nejste takový. Prosím, pojďte dovnitř."

„Tady je mi lépe."

„Nachladíte se," namítala pevným hlasem.

„A? Můj problém, který vyřeší jeden jediný lektvar. Ošetřovna jich je plná."

Přešla od jeho boku přímo před něj, stoupla si k němu, chránilo ho pár centimetrů před jejím kontaktem. Stáhla ze svých ramen jeho plášť a odhodlaně si stoupla na špičky a přehodila ho přes Severusova ramena. Její rovnováha byla značně ohrožena, tudíž není téměř překvapivé, že se jednou dlaní musela zapřít o jeho loket.

„Nezmínil jsem se, že ho chci za každou cenu zpátky," odfrkl si.

„Co to s Vámi je, Severusi?"

Pozvedl obočí v němé otázce. Odkdy mu smí říkat jménem? Pravda, on také v určitých případech užil křestní jméno, či ji dokonce tykal. Tak by ho to nemělo tolik udivovat.

„Vůbec nic se mnou v nepořádku není, slečno Grangerová. Raději bych však byl v přítomnosti samoty, pokud nemáte nic proti."

„Aha, takže už je Vám jedno, že zůstanu sama já. Ale hádejte co? Mně není jedno, že byste Vy měl být sám. Takže máte smůlu, budu tady s Vámi."

„Ovšem, chcete být také tak chladná a bezcitná."

„Jestli to znamená být Vám blíže, tak rozhodně."

"O co Vám jde?"

„Momentálně o to, aby jeden blázen nezůstal bez dohledu."

„To máte zjevně problém. Protože já odcházím. Uvidíme se zítra. Dobrou noc, slečno Grangerová."

Přemístil se. Jenomže si neuvědomil, že Hermiona svírá cíp jeho pláště. Takže se oba zhmotnili kdesi uprostřed Zapovězeného lesa. Hermiona to zde nepoznávala.

Severus byl očividně neklidný, když si uvědomil, co se právě stalo. Prudce ji chytil za jedno předloktí a druhou paží ji za pas přitlačil k sobě. Kdyby nebyla tak vyděšená z toho, že je Severus neklidný, snad by se i ohradila vůči tomuto zacházení. Ale moudře mlčela a jen zaklonila hlavu, aby mu alespoň viděla do očí.

„Severusi. Vítej u nás. Co tě zde přivádí?" hluboký hlas se ozýval kdesi z té temnoty a Severus nasucho polkl.

„Potřeboval jsem chvíli ticho a klid, Firenzi."

„Proč tady máš tu ženu? Víš dobře, že vítán jsi pouze ty."

„Ano, uvědomuji si to, chtěl bych však namítnout, že to je pouhá náhoda, zachytila se mého pláště."

„Chráníš ji vlastním tělem, aby ji nesetřelili mí druzi. Je pro Tebe tak důležitá?"

„Nemohu ji ohrozit na životě."

„To není odpověď na mou otázku," hlas přitvrdil.

Hermiona se lehce zatřásla. Firenze si pamatovala jako milého kentaura. Ale asi s odstupem času se změnil, stal se vůdcem stáda, když ho přijali zpět.

„Ano, je pro mě důležitá."

„Jsi tedy ochoten pro ni i zemřít?"

„Pokud zde není jiné východisko, pak ano. Jsem ochoten zemřít místo ní."

„Pravidla znáš. Víš, co tě čeká," zazněla odpověď, vypadalo to spíš jako povzdech.

Severus stál uvolněně, přesto svou kolegyni svíral pevně. Mohla cítit jeho srdce, bilo příliš rychle. Bál se, ano, viděla to i v jeho očích. Neustále pohledem těkal na stejná místa, asi viděl něco víc, než jen tmu, kterou viděla ona.

Přikývl. S pohledem upřeným kamsi do temnoty před nimi. Najednou slyšela zašustění. Severus si neslyšně oddechl a lehce povolil sevření.

Alespoň už na ně nemíří lučištníci. Působili něco jako královská stráž pro krále. Jen tady to fungovalo trochu jinak. To ovšem Hermiona netušila. Severus netušil, zda má Hermiona hůlku u sebe. Což byl značný faktor ovlivňující její momentální situaci, o které nevěděla, jak závažná je. Trest smrti nyní sice čeká Severuse, ale nikdo nehovořil o tom, zda ji pustí bez následků. Trochu doufal, že jeho hůlka je spojená s magií Bradavic a bez problémů bude moci Hermiona použít hůlku k bezpečnému přemístění. Ale co když ne?

„Nemusíš mít obavy, příteli. Bude moci bezpečně odejít. Sám na to dohlédnu. Přeješ si, aby byla u toho?"

„Děkuji, jsi velmi laskavý a spravedlivý. Ne, nepřeji si, aby to viděla."

„Abych viděla co?" ozvala se poprvé za celou tu dobu. Což je vcelku obdivuhodné, vzhledem k její povaze.

„Spís neviděla, slečno." odsekl Severus a strčil Hermioně do ruky svou hůlku.

„Nerozumím tomu, můžete mi to někdo prosím vysvětlit? Co se tady děje?"

„Váš druh zaplatí životem, aby byl ten Váš ušetřen."

„Cože? To ne! Nemůžete přece-"

„Obávám se, že mohou, Hermiono. Vstoupili jsme na jejich území. Řídíme se tedy jejich pravidly. Tohle je jedno z nich. Neradil bych Vám se vzpouzet proti rozhodnutí náčelníka a také mého."

„Přece Vás nenechám umřít!"

„Nezvyšujte hlas, slečno. Není se čeho obávat-"

„Jak není? Chtějí Vás zabít!"

„Hermiono, prosím, nechte to být," chtěl pokračovat, možná i konečně přiznat své city.

„To by stačilo. Ti lidé. Jsou tak upovídání," prohlásil kentaur. Ale nebyl to Firenze.

„Klid. Dopřejte Severusovi chvíli, aby jí dal sbohem. Nelze přehlédnout, že ji miluje."

Severus uhnul pohledem, až mu pár pramínků černých vlasů spadalo do tváře. Hermiona se zarazila.

Bylo možné, aby ji opravdu miloval? Vždycky nějak tušila, že k ní Severus určitým způsobem tíhne, ale láska? Když se nad tím zamyslela, tak jí to mělo dojít už dávno. A ona mu kráva řekla, že se s ním chtěla vyspat. Musel to pochopit tak, že chtěla jen to. Že nechtěla jeho. Proto byl pak najednou tak odtažitý! Plácla se do čela, prsty zajela do vlasů. Otočila se zase na Severuse.

„Je to pravda?" zašeptala, sama nejistá svým vlastním hlasem.

Snape však mlčel. Ani se na ni nepodíval.

„Omlouvám se," ozval se najednou, když už Hermiona nedoufala v odezvu.

„Za co?" Nechápala.

„Že jsem Vás nestihl políbit nazpátek. A taky, že jsem nedokázal zvládnout své emoce později. Kdybych se uměl ovládat, nestalo by se nic z toho. Omlouvám se za všechno."

„To přece není důvod k omluvám a určitě se to nějak vyřeší a-"

Severus se smutně pousmál a ona pochopila. Oči se jí zalily slzami. To už ji však dva kentauři, kteří byli doposud ukryti ve stínu stromů, chytili za paže a ona tak nedostala prostor se k němu ještě na okamžik přiblížit. Přes slzy už ani neviděla.

Věděla, že kentauři jsou nemilosrdní, ale proč sakra musí mít trest smrti? Ano, považovali lidstvo jako podřadnou rasu, ale to je snad důvod k zabíjení?

Proč to tolik bolí? Nedali jí ani možnost se rozhodnout. Severus se bez zaváhání nabídl místo ní, aniž by se jí zeptal. Proč by se taky ptal? Odpověď beztak tušil ještě předtím, než by ho napadlo se zeptat. Nechtěla by, aby byl potrestán místo ní. Navíc jeho smrt je jen a jen její vina. Kdyby nebyla tak hloupá, tak ho nepřivede do těchto problémů.

Pustili ji na okraji lesa. Neměla vůbec energii pokračovat dál. Posadila se na větší balvan a složila hlavu do dlaní a znovu propukla v pláč. Netušila, kolik je hodin a bylo jí to jedno. Zemřel kvůli ní. A ona s tím nemohla nic udělat. Nebo mohla? Kdyby si stála za svým, kdyby nebyla tak vyděšená, možná to mohlo dopadnout úplně jinak. Mohla něco udělat, cokoliv. Ale ona neudělala nic. Klidně se nechala odvést. Nechala ho tam umřít.

Uslyšela dusot kopyt. Zmoženě zvedla hlavu a zadívala se do míst, odkud ji přivezli.

„Hermiono. Chtěl bych vyjádřit soucit s tvým smutkem. Ale slyšel jsem, že vynikáš v léčitelském oboru. Severus má ještě puls, povedlo se mi prosadit si, aby byl smrtelně otráven, jestli dokážeš jeho tělo oprostit od jedu, mohl by žít," pravil trhaně mezi nádechy Firenze. Zřejmě musel celou cestu cválat co nejrychleji, aby za ní Severuse dostal.

Nečekala ani vteřinu, s kentaurovou pomocí dostala tělo do jeho komnat. Byly blíže. A taky tady měl spousty lektvarů a laboratoř, kterou nejspíše bude nucena využít. I přesto, že šance na Severusovo vyléčení byly skutečně mizivé, nehodlala se vzdát. Firenze jí příliš nezdržoval, jen vylíčil, co všechno mu bylo podáno a odcválal zase zpátky do lesa. Nechtěla si připustit, že je to zbytečné. Nejdříve vypudila jed ze Severusova žaludku, potom se snažila o totéž, jenže z krve. Problém byl, že by potřebovala jeho krev, aby ji vyměnila. Takže prolezla celý jeho kabinet a sklad, aby našla dostatečnou náhradu. Což se nakonec podařilo. Zůstávala s ním takřka pořád. Podávala mu dostatek tekutin a snažila se ho udržet při životě. Věděla, že tělo potřebuje čas, aby se vzpamatovalo.

Stále měl horečky, tak mu co chvíli měnila obklad na čele. Měl nejspíš i halucinace, často něco mumlal. Sem tam se dokonce probudil. Což brala Hermiona jako osobní úspěch. Když se zvládl probudit z bezvědomí a v horečkách, určitě to zvládne i poté, co odezní. Nechtěla předbíhat, ale možná bude za chvíli schopen zůstat při plném vědomí již velmi brzy.

Neúnavně se starala, aby bylo všechno v Severusově těle v pořádku. Aspoň vše, co zmohla. Často ji však přepadla únava a ona jen tak seděla vedle něj v křesle. Přišlo jí nepraktické chodit spát do jiné místnosti, tak se krčila v křesle. Samozřejmě, že si křeslo mohla přeměnit v lůžko, ale to ji nenapadlo, měla jiné starosti.

Občas se za ní zastavila nesmrtelná Poppy, ale nepodařilo se jí Hermionu vypudit. Tak trpělivě čekala, až bude kompletně vyčerpaná a nebude klást odpor. Což se stalo právě teď. Za pomoci levitačního kouzla ji přenesla do Severusova pokoje pro hosty, kam ji uložila do postele. Pravděpodobně si toho pokoje Hermiona ani nevšimla.

Poppy byla ale vypočítává, v dobrém slova smyslu, a v pravidelných intervalech chodila Hermioně podávat lektvar na spaní. Sice tím Bradavice byly takřka bez vedení, ale to se pár dní zvládne. Pověřila Longbottoma. A mohla konstatovat, že si vede docela obstojně. Jen to papírování! S tím pomáhá ona a jeden z dvojčat Weasleyových. Doposud si není jistá, který z bratrů padl. A bylo to již pár let, tak jí přišlo hloupé se po tom pídit.

„Poppy?" Zachrčel hodně špatně slyšitelně její mužský pacient.

S úsměvem se k němu blíže naklonila.
„To je taky dost, že ses konečně vzbudil, Severusi," ihned mu vlila do úst několik lektvarů. Povzbuzující a výživový.

„Kde je slečna... Grangerová?"

„Nemusíš mít strach, spí."

„Musím ji vidět," začal se soukat z postele.

„To nepočká do rána? Nech ji trochu vyspat, byla u tebe v kuse téměř týden."

„Týden? To jsem byl mimo tak dlouho?"

„Ano a jsem ráda, že si uvědomuješ, co se stalo. Takže paměť ti slouží?"

„Víceméně," pronesl na půl úst a nakonec vzdal boj s peřinou a klesl zpátky do příjemnější polohy.

„Donesu ti polévku, zkus zůstat vzhůru, ať tě nemusím budit a taky zkus nevzbudit Hermionu," v tichosti odkráčela.

Měl ji rád, bral ji jako takovou tu správnou tetu, kterou nikdy neměl. Ale tohle jde stranou. Samozřejmě, že je to zabedněný mezek, který přece nebude poslouchat něčí rady. Zase se začal osvobozovat ze zajetí peřiny. Nakonec ji ze sebe doslova odkopal, zmoženě vstal a vratkým krokem se podél zdi dostal až ke dveřím.

Proč ho nikdo nevaroval? Že neujde normálně ani pět normálních kroků? Možná někdo seznal, že je natolik inteligentní a dojde mu, že logicky po otravě a několika dnech a nocí v bezvědomí a horečkách, bude oslaben. Ale to on ne, on to zjevně není. Neb se stále ještě nevzdal a nevrátil se do postele. Nyní v duchu proklínal jak sebe, tak Poppy, protože mu neřekla, kde Hermiona spí. Ale doufal, že to nebude přes jeho celé komnaty. Sunul se pomaličku ke dveřím pokoje pro hosty, které nikdy neměl.

Zmoženě za sebou zavřel dveře a opřel se o ně. Netušil, jestli omdlí nebo to rozdýchá, ale to nebylo důležité. Důležitá byla osoba, která ležela v posteli a poklidně spala. Kdyby na to měl energii, usmál by se. Spadl mu kámen z kamene. Totiž, ze srdce. V tou největší opatrností, kterou v sobě našel, přišel - nebo se doplazil - až k posteli, na kterou se neelegantně posadil, neb už neměl dost sil na stání. Pohledem střelil po Hermionině tváři, aby se ujistil, že ji to žuchnutí a zhoupnutí matrace neprobudilo. Nestalo se tak, měl tak alespoň čas v klidu přemýšlet a srovnat si v hlavě, co se všechno odehrálo, než mu byl podán jed. Netušil, jak je možné, že ho kentauři tak lehce propustili.

Ona totiž kultura kentaurů byla odjakživa velmi zajímavá. Ovšem jejich tresty by přirovnal středověku, i způsob zakládání rodin. To by jeden neřekl, že takto inteligentní tvorové a zaostávají v takových případech. Co se mu naopak líbilo byl jejich smysl pro pořádek, každý měl v kmeni svou pozici. Možná je to staromódní, ale je to nejpraktičtější, zvlášť když žijí v lese. Mají své stavaře, lovce, hlídače, chůvy, pěstitele. A spousty dalších pozic. Bezesporu patří mezi nejpočetnější dosud plně funkční kmen. Jsou soběstační. A schopni mít i zásoby. Jen jsou přehnaně hrdí. To by jim někdy rád vyčetl. Ale znovu pokoušet Smrt nehodlá. Už jen to, že mu byl podán jen jed a nebyl klasicky popraven, je obdivuhodné. Nechce se tam vracet a ještě se opovážit sdělit jim svůj dojem o jejich hrdosti. To by byl popraven. Museli mít zřejmě důvod k oslavám, jinak by jeho hlava byla bez těla. Třeba také slaví máj.

„Profesore?“ zašeptala ospale žena a prohlížela si ho s lehkým úsměvem.

Unaveným, ale krásným. Byl totiž jen pro něj.

„Obávám se, že ten májový polibek už nestihnu,“ zašeptal nazpátek a ušklíbl se.

Hermiona se zasmála a posadila se. Vzápětí ho chytila a stáhla ho s sebou do peřin.

„To přece nevadí, když máme jeden druhého a můžeme si máj udělat kdy chceme.“

„To nevysvětluje sdílení lože,“ poznamenal s nádechem pobavení.

„Vždyť jste říkal, že budu Vaše žena. To už jste zapomněl?“

„Nikoliv, pouze poznamenám, že tak doslovně jsem to nepravil.“

„Ale ano! Já to slyšela! Takže neberu žádné zpátečky,“ stála si na svém.

„Ovšem, začínám mít dojem, že se Vás nezbavím.“

„Nikdy,“ přisvědčila.

„V tom případě Vás žádám o ruku, slečno Grangerová.“

„To je dobře, protože už jsem si myslela, že se snad nevyslovíte.“

„Vy dva jste teda materiál! Jeden jak druhý. Copak takhle se žádá o ruku?“ Vmísila se do konverzace Poppy, která je sledovala už dobrých pár minut.

„Poppy, nech nás prosím,“ zavrčel Snape.

„To jsem právě chtěla navrhnout, mé služby již nebudou potřeba.“

A ztratila se.

„Hermiono?“

„Hm?“

„Můžeme společně zbořit Bradavice, než se Minerva vrátí,“ navrhl Severus a natočil hlavu, aby viděl na Hermioninu hlavu, kterou měla položenou na jeho hrudi.

„Jsi blázen? Vždyť nás zboří potom ona!“

„Ale oficiálně bychom už byli spolu, pokud byste chtěla.“

„Vždyť jsem Vaši žádost přijala, takže jsme spolu už tak minutu a půl.“

„Proc jste mne neuvědomila? Mohl bych se s tím začít vyrovnávat.“

„A jak to probíhá?“

Přetočil ji pod sebe a i když se mu třásly ruce, ukradl si jeden delší polibek a měl pocit, že to bude praktikovat často, neb na nic lepšího si nemohl vzpomenout. Možná vytváření vlastního lektvaru. Ale ne, tohle bylo vážně lepší.

„Takhle,“ zašeptal, když se odtáhl.

„To beru. A co teda provedeme, než se Minerva vrátí?“

Na Severusově tvarů se rozlil šibalský úsměv doplněný ohníčky v Hermioniných očích, mohl dát najevo, že stará McGonagallová si s oficiálními snoubenci ještě užije. Pokud ten prvotní šok přežije...