Sedmnáctiletá plavovláska se rozhlédne kolem sebe. Londýnské nádraží King's Cross je chvíli před jedenáctou dopoledne docela zaplněné lidmi, nikdo se ale nedívá dívčiným směrem.

„Můžeme," pronese dívka směrem ke svým dvěma společníkům. Poté sevře pevně v rukou vozík se svým kufrem a rozeběhne se přímo proti zdi mezi nástupišti 9 a 10. Hned za dívkou projdou přepážkou i její otec a mladší bratr. O okamžik později se všichni tři ocitnou na nástupišti 9 a 3/4, které je jako obvykle narvané k prasknutí.

„Děkuju za doprovod, už to zvládnu," usměje se dívka na svého otce.

„Opravdu, Melanie? Nechceš alespoň pomoct s kufrem do vlaku?"

Dívka zavrtí hlavou. 

„Tak dobře. Dávej na sebe pozor."

Čarodějka přikývne a na rozloučenou svého otce obejme. Poté se skloní i ke svému mladšímu bratrovi. Toho Bradavice čekají až příští rok. Také jemu věnuje jedno objetí.

„Budeš mi psát?" zeptá se chlapec.

„To víš, že budu," ujistí plavovláska svého bratra a rukou mu lehce rozcuchá vlasy. Chlapec si s ublíženým výrazem začne vlasy hned rovnat zpátky. Melanie se usměje. Potom vezme vozík se svým kufrem a vydá se k jednomu z vagónů. 

Mel?

Dívka se otočí za hlasem svého otce, ten dívku chvíli zamyšleně pozoruje. Nic ale neřekne.

Na tohle si musíš dávat pozor.

Plavovláska s povzdechem přikývne. Na tohle si opravdu bude muset dávat pozor, jestli nechce, aby ji ostatní považovali za ještě většího podivína než teď. Poté se dívka vydá zpět k vlaku. Vytáhne svůj kufr po schodech a zamíří uličkou směrem ke druhému konci vagónu, aby pro sebe našla nějaké volné kupé. Nikdo si jí moc nevšímá, jako obvykle. Párkrát ale zaslechne své jméno, když prochází uličkou dál a dál. Je už téměř na konci vagónu, když se jí konečně poštěstí najít volné kupé. Bez zaváhání otevře dveře a vleze dovnitř. Nadnášecím kouzlem dostane svůj kufr do jedné z horních přihrádek určených pro tento účel. Poté se posadí k oknu a zadívá se ven. 

Po chvíli hledání konečně spatří svou rodinu. Její bráška sedí otci na ramenou a mává. Vlak se začne rozjíždět. Melanie se usměje a taky zamává.

Zajímalo by mě, komu Williamsová mává. S takovým podivínem se přece nemůže nikdo kamarádit.

Tentokrát si dá Melanie pozor a neotočí se. Ví, že tahle slova nebyla vyřčena nahlas a pokud by se otočila na jejich autora, určitě by si tím v jeho očích moc nepřilepšila. Akorát by se stala ještě větším podivínem, než už je. Ono totiž nepůsobí na lidi zrovna dobře, když začnete odpovídat na věty, které nebyly vůbec vyřčeny. Když reagujete na něčí myšlenky, je to vždycky podezřelé. A to je právě ten důvod, proč se s Melanií Williamsovou ve škole moc lidí nebaví. I když teď, v sedmnácti letech, je Melanie už schopná ve většině případů rozeznat, zda na ni někdo doopravdy mluví, nebo o ní jenom přemýšlí. Když ale byla mladší, měla s tím dost velký problém. Není to totiž věc, kterou by se Melanie během svého života nějak naučila. S touto schopností, číst lidem myšlenky, se už narodila, ačkoli vrozený Nitrozpyt je dost vzácný. Než Melanie nastoupila do Bradavic, musela se naučit, jak se svým darem zacházet. Nebo spíš s prokletím.

Zase sedí sama. 

Dveře od kupé se otevřou. Melanie se nemusí ani otáčet, aby věděla, kdo vstoupil. Hlas její mysli příchozí dívku prozradí. Do kupé právě vešla Lily Evansová. 

„Ahoj Lily," pozdraví plavovláska, aniž by se na příchozí dívku podívala. Tady si to může dovolit. Lily je jediný člověk, který zná o Melanii celou pravdu. A také skoro jediný člověk, který se s ní doopravdy kamarádí. Nitrozpytka ji za to obdivuje. Sama si nedokáže představit, jestli by se chtěla kamarádit s někým, kdo neustále ví, na co zrovna druzí myslí.

„Ahoj Melanie," opětuje pozdrav rusovláska. „Můžu k tobě?"

Tentokrát už se dívka na nově příchozí čarodějku podívá. „Jasně, pojď," usměje se. Lily za sebou zavře dveře. V tu chvíli kolem kupé projde Adrian, přítel Melanie. Na krku mu jako obvykle visí fotoaparát. Adrian střelí po své přítelkyni pohledem, ale nezastaví se, aby ji pozdravil, pokračuje dál uličkou. Čarodějka chvíli zvažuje, že se za ním vydá. Přeci jen se neviděli celé prázdniny. Nakonec si to ale rozmyslí. Adrian ji přece viděl. Kdyby s ní chtěl  mluvit, půjde dovnitř. Asi má teď něco důležitého na práci. Uvidí se spolu později.

„Jaké jsi měla léto?" zeptá se Lily své společnice.

Melanie pokrčí rameny. „Celkem fajn." Pořád přemýšlí nad tím, proč se tady Adrian nezastavil.

„Celkem fajn? Nějakou podrobnější zprávu bys tam pro mě neměla?"

Melanie konečně přestane přemýšlet nad Adrianem a otočí ses úsměvem na rusovlásku. Trochu rozvede svou předchozí stručnou odpověď. Lily to ale nestačí a nedá svými otázkami Melanii pokoj do té doby, než jí plavovláska sdělí celý svůj prázdninový program skoro den po dni. 

„A co ty? Jaké jsi měla léto ty?" podaří se nakonec Melanii přerušit tok rusovlásčiných otázek.

„No, byli jsme s rodiči a sestrou v..." Lily začne povídat, ale najednou se zarazí. Zadívá se směrem ke dveřím od kupé. Melanie dívčin pohled následuje. Kolem akorát prochází James Potter se svou partou. Lily s Jamesem si vymění celkem zvláštní pohled. Než se stačí Melanie zamyslet nad tím, co může takový pohled znamenat, dostane se jí odpovědi přímo od Lily. Tedy přesněji z jejích myšlenek. Vypadá to, že Lily vzala přes prázdniny Jamese konečně na milost.

Poberti zmizí dál v uličce a Lily se vrátí ke svému povídání.

„Takže, byli jsme s rodiči a-"

„Počkej, počkej," přeruší svou kamarádku Melanie. „Nesnaž se to zamluvit."

Lily zmateně zamrká. Co zamluvit? Všimla si snad toho pohledu?

„Všimla," odpoví Melanie na dívčiny myšlenky. „Takže ty a Potter?"

Melanie zprvu očekává, že bude Lily zapírat, ale mýlí se. Lily ví, že před někým, jako je Melanie, nemá cenu něco zapírat, protože si stejně správnou odpověď může plavovláska přečíst v její hlavě. Potvrdí tedy čarodějce, že se opravdu dali s Jamesem Potterem přes prázdniny dohromady. Na jednu stranu to Melanie ani moc nepřekvapí. Věděla, že se Lily James líbí, ještě dříve, než si to připustila Lily sama.

„A co vlastně ty a Adrian?" zavede rusovláska řeč na oplátku na přítele druhé dívky.

Melanie pokrčí rameny. „Vlastně jsme se celé prázdniny neviděli."

„Jak to?"

„Adrian neměl čas. Takže jsme si jenom psali."

„Co měl tak důležitého na práci, že jste se nemohli na chvíli vidět?" zajímá rusovlásku.

Melanie znovu pokrčí rameny. „Nemám tušení."

Na chvíli se v kupé rozhostí ticho. Melanie opět přemýšlí nad Adrianem. Lily nad ním přemýšlí také. Zamyšlení obou dívek přeruší až příchod jejich spolužačky.

„Tady jste!" Na Marlene McKinnonové je vidět, jak je ráda, že dívky konečně našla. „Hledám vás už celou věčnost."

Marlene se posadí vedle Lily. Přeci jen k ní má o něco blíž než k Melanii, i když se s Melanií také kamarádí. Opět se rozjede řeč o prázdninách. Lily konečně dopoví, kam jela na dovolenou se svými rodiči a starší sestrou. Potom je řada na Marlene. Teď už si ale musí Melanie dávat větší pozor, aby odpovídala jen na vyřčená slova a ne na něčí myšlenky, protože nově příchozí blondýnka dívčino tajemství nezná.

Přijde řeč i na nadcházející OVCE a předměty, které budou dívky tento rok navštěvovat. Marlene bude pokračovat ve věštění z čísel, zatímco Lily s Melanií budou i nadále navštěvovat starodávné runy. Melanie ve třetím ročníku také zvažovala, že by šla na věštění z čísel, nakonec ale upřednostnila péči o kouzelné tvory.

Zbytek cesty stráví všechny tři dívky v poklidu ve svém kupé. Během cesty se převléknou do nebelvírských hábitů. Když vlak zastaví v Prasinkách, vystoupí Melanie v doprovodu Lily a Marlene na nástupiště a začne se rozhlížet kolem sebe. Hledá Adriana. Vrtá jí hlavou, proč za ní ještě nebyl. Neviděli se přece celé léto. Ona sama už by s ním ráda mluvila naživo. Přes dopisy to není ono. 

Ať se dívá Melanie na nádraží kamkoli, Adriana prostě nevidí. Vydá se proto v doprovodu děvčat ke kočárům. Adrian určitě musí dorazit na večeři do Velké síně. Uvidí se tam. A konečně se ho bude moct zeptat, jestli se něco neděje. Tohle jeho chování se jí moc nelíbí.

„Děje se něco, Mel?" zeptá se Lily své kamarádky, když nastoupí do kočáru a vydají se směrem k hradu. Melanie zavrtí hlavou.

„Nic, jenom jsem se zamyslela." Čarodějka se donutí vykouzlit na tváři úsměv, aby zahnala všechny další pochybnosti Lily Evansové, které se jí začnou honit hlavou. Zafunguje to.

Adriana opravdu dívka spatří až ve Velké síní. Sedí u mrzimorského stolu. Baví se zrovna s jedním ze svých kamarádů. Melanie krátce zapřemýšlí, že za ním půjde, ale nakonec si to ještě rozmyslí a posadí se ke svému kolejnímu stolu. Stejně by spolu teď nemohli mluvit. Za chvíli začne zařazování. 

A opravdu netrvá dlouho a do síně vejde profesorka McGonagallová se zástupem letošních prváků, které Moudrý klobouk rozřadí do kolejí. Nejméně studentů skončí tento rok v Havraspáru. 

Po zařazování a Brumbálově obvyklém motivačním proslovu se na stolech konečně objeví jídlo.

Melanie je zrovna uprostřed dezertu, když k ní přijde Adrian. Potřebuje s dívkou mluvit. Má celkem zvláštní výraz. Jeho myšlenky jsou navíc dost zmatené, takže se všemi těmi myšlenkami okolo není Melanie schopná rozpoznat, co se děje, i když stojí chlapec těsně vedle ní. Má ale pocit, že to nebude nic dobrého. 

Sice chtěla s Adrianem mluvit už od toho momentu ve vlaku, kdy se nezastavil v jejím kupé, ale výraz v chlapcově tváři a zmatenost jeho myšlenek donutí Melanii zamyslet se nad tím, jestli s ním opravdu chce teď mluvit. Nakonec se plavovláska zvedne od stolu a nechá se odvést do vstupní síně. 

Jak se dvojice dostane dál od ostatních, stávají se pro dívku Adrianovy myšlenky jasnějšími. A jakmile se chlapec začne soustředit na to, co chce Melanii říct, ví už čarodějka naprosto přesně, o co jde.

„Musíme se rozejít."