„Harry! Nemůžeš se přestat pořád vrtět?" okřikla ho žena s oříškovýma očima a svým pohledem mu dávala najevo, aby okamžitě přestal.

Seděli totiž u stolu ve Velké síni, která byla nově opravená, jako i zbytek školy. Po válce se rozhodlo pro pár změn, nic zásadního, vesměs to tady vypadalo stále stejně mírumilovně a útulně jako vždy. Harry Potter se však nemohl zbavit jak vzpomínek, které se k němu dotěrně tlačily, ale také nervozity. Říkal si, že ho něco takového nemůže rozhodit po tom všem, ale zjevně se zmýlil. Naštěstí se opustilo od zavedení zákonu o zvyšování počtů kouzelníků, tedy vynucený sňatek s podmínkou stát se rodičem. Před rokem a půl si přiznal, že není úplně normální. Nebo to si myslel, ale Hermiona ho vyvedla z omylu. Byť byla mírně vyděšená, když se jí Harry svěřil komu by rád stál po boku. Nakonec se však jemně usmála a uznala, že je to pochopitelné. A že by rozhodně ten chlap stál za hřích. Vykouzlila tím úsměv na jeho tváři.

Což se při té vzpomínce stalo i teď. Bylo to tak dávno, co si přiznal svou orientaci a byl neskutečně rád za to, že měl v tu chvíli při sobě někoho chápavého, jako byla právě Hermiona. Nedokázal si představit, že by tohle přiznal před Ronem. Ron. Inu, ten se naštval těsně po skončení války. Jednak se nechal zlákat vidinou moci, jež poskytovala bezová hůlka a tak ji Harry raději ukryl někde, kde by ho snad nenapadlo hledat. Nebo by se spíše neodvážil. A potom, co se Harry přiznal i Ronovi, to byla asi poslední zpřetrhaná nitka, která do té doby držela jejich přátelství. Ginny to pochopila, vlastně všichni to respektovali, že rozhodně nebude mít za partnerku ženu. Jen Ron ne. Samozřejmě to Harry nevyhlásil celému světu, jen těm, kterých se to nějak týkalo. Až na jednoho. Toho, kvůli kterému právě mladému muži přejel mráz po zádech a na hrudi se mu usadil veliký kámen. Opět ho popadla nervozita. Hermiona ho pohledem ujišťovala, že se nic neděje. Ginny se na něj starostlivě dívala, stále ho milovala, byť už spíše jako bratra. Weasleyovi se rozhodli Harrymu poskytnout rodinu. Bylo toho hodně, co nezažil a chtěli mu ukázat, jak to funguje. Byl jim vděčný, ale občas si říkal, jaké by to bylo tvořit rodinu s ním. S tím, kterého miloval. Ne, že by si nevážil Weasleyových, ale přece jen mu připadalo, že se mu věnují více, než svým dětem a on se viděl někde jinde. Neměl to srdce jim to oznámit.

„Věnujte mi pozornost prosím!" přerušil hlasy všude kolem autoritativní hlas zástupkyně ředitele, Minerva McGonagallová. Doteď se jen spekulovalo o tom, kdo Bradavice povede. Společnost si myslela, že Snape byl automaticky zbaven funkce a novou hlavou školy bude právě Minerva, ale ta se jasně vyjádřila, že tomu tak není.
„Vítám vás všechny v novém školním roce. Já vím, že bývá zvykem, že uvítací řeč vede ředitel školy, letos jsme se však rozhodli jinak. Vítám náš letošní první ročník a přeji vám, společně s celým profesorským sborem, mnoho úspěchů i v letech následujících. Naše škola prošla několika změnami, naši profesoři se budou snažit zabezpečit vše tak, jako tomu bylo v předešlých dobách. Máme i pár změn, profesor Křiklan se nachází na zdravotní dovolené a do jeho návratu převezme výuku pan ředitel. Tak jako kdysi je zde možnost konzultací pro vycházející ročníky, doufám, že se Vám všem podaří úspěšně složit zkoušky OVCE. Rozvrhy obdržíte zítra při snídani. Tak na nový úspěšný školní rok!"

Pozvedla svůj pohár se šampaňským, všem studentům se na stolech objevili poháry také. Zletilých studentům byl obsah pozměněn z dýňového džusu na šampaňské. Harry s uvolněným úsměvem pozvedl svůj pohár a trochu upil. Pohledem přitom zavadil o profesorský stůl a jeho srdce vynechalo několik úderů, pokud se dokonce nezastavilo úplně. Vpíjel se svýma zelenýma očima do těch černých a nemohl se odtrhnout. Když se mu to podařilo, mohl s úžasem sledovat, jak muž pozvedává svou sklenku s ohnivou whiskey a připili si ve stejnou chvíli, neboť Harry se instinktivně napil také. Hrdlem jako by mu projel oheň, zděšeně hleděl na obsah poháru a pak zase na svého profesora, který se viditelně potěšen svým trikem ušklíbl. Mladý muž jen lehce potřásl hlavou, načež se usmál a kynutím poděkoval. Byl rád sám za sebe, že zašel za odborníkem přes oči a on mu pomocí pár kouzel mu doslova spravil oči, takže už nenosil brýle a tak nějak doufal, že si ho ředitel přestane spojovat s Harryho otcem.

„Měl by sis s ním promluvit, Harry."

Oslovený vytřeštil oči a skoro je hodil na Hermionu. Pozorovala ho s upřímným úsměvem. Začervenal se a sklopil pohled ke stolu a začal si na talíř nabírat trochu jídla. To, že si vzal hranolky a nic k tomu, není vůbec podstatné.

„Vždyť to nemůžu, Hermi. Oba jsme zvyklí být na sebe hnusní a myslím, že by se mi takhle akorát vysmál. Navíc... Jak bych se mohl přiznat samotnému řediteli Bradavic?"

Hermiona na okamžik vykulila oči.
„On je stále ředitel?!"

„A kdo si myslíš, že by mohl převzít lektvary, vážně Hermi, kde jsi nechala mozek?" dobíral si ji s úsměvem.

Ano, i jeho ta zpráva šokovala, ale narozdíl od neuvědomělé Hermiony, tuto informaci obdržel pár týdnů nazpět a už bylo pozdě rušit žádost o dostudování.

„Nemysli si, že jsme skončili s tím rozhovorem, který jsi právě zazdil Harry Pottere! Tys o tom věděl?"

„Jistě."

„Proč jsi nic neřekl?"

„Protože už by jsi spřádala plány, jak nás dát dohromady."

„To je sice pravda, ale tys nikdy nebyl ten, kdo mé plány dodržel."

„Já jen doufám, že konečně zažijeme klidný rok, Herm."

***
Jak šel čas, zjistil Harry, že jeho rozhodně klidný rok nečeká. A zjistil to velmi brzy. Dokonce zvládal i hodiny se Severusem, aniž by mu vybouchl kotlík. Dokonce zvládali i jakýsi druh bezurážkové komunikace. Vyskytl se zcela nový druh nepřítele. A on nebyl připraven mu čelit.

„Hej Pottere! Kam ten spěch?!" ozvalo se z konce chodby, po které zrovna šel. Chtěl se jít jen najíst.

Chtěl dotyčného ignorovat, ale kouzlem mu podkopl nohy zrovna, když zahýbal za roh. Po dopadu si zmučeně povzdechl a zavřel oči. Momentálně byl více než rád, že má oči v pořádku a nemusí nosit brýle. Jistojistě by se buď rozbily, nebo spadly ze schodů. Zatracení mrzimoři, člověk by řekl, že šikanovat budou zmijozelští, ale zjevně žluťáskům narostlo sebevědomí. Jistě, v každé koleji jsou vyjímky a tohle je asi jedna z nich, ale proč promerlina?

Sedmák k němu pomalu s povýšeným úšklebkem došel i se svou partičkou a kopl do ležícího Pottera. Do břicha. Harryho hůlku odkopl do schodiště. Jinými slovy byl Harry v řiťce.

Ubližovali mu hlava nehlava. Harry věděl, že už dlouho nevydrží zůstat při vědomí. Neříkal nic, jen mlčky přijímal další a další rány. Měl pocit, že více, než jeho tělo, krvácí jeho duše. A to bylo co říct. Kvůli tomuhle bojoval? Aby pak trpěli jiní? Nečekal vděk, netoužil po něm. Ale myslel si, že to, za co bojuje, je správné. A tohle s tím úplně nesouhlasilo. Ze všech sil se snažil vydržet. Alespoň chvíli. Nechtěl být pro smích ještě víc.

„Jak tys mohl porazit Voldemorta skutečně nechápu, jsi jen obyčejný přihřátý děcko," šklebil se na něj mrzimorský mladík a posledním kopancem ho poslal přímo ze schodů.

Harry netušil, zda ztratil vědomí, či nikoliv. Byl trochu zmatený, což by ztrátě vědomí nasvědčovalo. Ale neměl příliš náladu se tím zabývat. Momentálně se potřeboval dostat alespoň do věže. Jenže se zdála být tak daleko. Přitom by stačilo vyjít ty schody, ze kterých byl shozen, projít kolem ředitelny a byl by skoro tam. Jenže v jeho stavu to bylo nemožné. Jeho hůlka spadla ještě o patro níže. Nevěděl, co je horší cesta, jestli nahoru pro pomoc nebo dolů pro hůlku. Dolů by se mohl skutálet a když Merlin dá, možná by se mu podařilo vyčarovat patrona. I když spíš asi ne, ale je to šance. Není to poprvé, co ho takhle zbili. Tohle zvládne. Musí. Z tichým zaúpěním se pohnul. Nějakým způsobem se zvládl dostat do sedu. Zády opřený o zeď, nohy natažené. Inu prvotřídní atrakce.

"Pottere?" vydechl muž, který se zde zjevil jako přízrak. Merlin mu ho určitě poslal na znamení, že ještě není jeho čas.

Harry s námahou otevřel oči a hledal známý obličej s tmavýma očima, viděl rozmazaně. Patrně ztrácel vědomí.

Snape se k němu přihnal jako divoká voda. Připadalo mu, jako by si vyměnili role. Tentokrát byl však obětí Harry a to je špatné. Zlehka se dotkl chlapcovy tváře. Snažil se ho přesvědčit, aby zůstal. Zůstal při vědomí. Těžko ho bude moci zvednout, když neví, co přesně se stalo. Mohl by mít poraněnou páteř a rozhodně z něj nechce udělat mrzáka.

„To je v pořádku, pane. Já to zvládnu," chraptěl Harry a snažil se nepůsobit tak nedůstojně.

„Kdo vám to udělal?" chytil Harryho za rameno a snažil se dál upoutávat jeho pozornost během toho, co se snažil nahmatat hůlku.

„N-nikdo, pane."

Harry si nebyl jistý, kdo z nich panikaří momentálně víc. Byl si jistý, že takový strach v Severusově hlase ještě nezaslechl. A Harry se snažil ho odehnat. Leda by mu chtěl zasadit poslední ránu, to by asi momentálně uvítal.

„Pomůžu vám, Pottere. Jen se nechte vzít do ředitelny."

„Ne! To nebude potřeba, profesore," začal se bránit, když se k němu Snape přiblížil, aby ho vzal do náruče.

Není malý, aby ho musel nosit. Jako dítě, co usnulo jinde, než v posteli.

„Přísahám, že vás jen ošetřím, nemusíte pak zůstávat."

Harryho mlčení ho znepokojovalo, nakonec se mu dostalo strohého přikývnutí a Severus nemeškal. Se vší opatrností, jež mu byla nadělena, vzal záchranu kouzelnického světa do náruče. Vyšel s ním schody, když ho Harry donutil zastavit.

„Hůlka," zašeptal mu do hrudi. Začínal se ztrácet. Ale zatraceně jak má vědět, kde má ten kluk hůlku?!
„Dole."

Jak dole? Ten kluk potřeboval co nejrychlejší ošetřit. Nemá čas hledat hůlku někde... Dole! Přišel ke zdi, opřel se o ni, Harryho podepřel stehnem, stát na jedné noze není sice zrovna výhra, ale mohl alespoň používat jednu ruku. Natáhl ruku dlaní vzhůru a snažil se přivolat Harryho hůlku. Čekal. Chvíli se nic nedělo. Už to vzdával. V ten moment se, kdoví odkud, objevila a lehce dopadla do Severusovy dlaně. Se spokojeným úsměvem ji schoval k té své a zase vzal Pottera plně do své náruče.

Sotva došel do ředitelny, přešel ke své ložnici, kde Harryho položil do postele. Za jiných okolností by patrně nebyl šťastnější, nyní byla priorita udržet ho živého. Vytrpěl si tolik, že by bylo paradoxní, aby ho zkolila banda tupců.

„Proč se nebráníte, Pottere?" zašeptal tiše ke spícímu muži.

Spal, dal mu lektvar. Bezesný spánek mu na čtyři hodiny pomůže. Aspoň ho zbaví toho nejhoršího.

Čtyři hodiny uplynuly doslova jako voda. Harry se samovolně probouzel a po dlouhé době se cítil dobře. Což bylo samo o sobě dost zvláštní. Zemřel snad? Je tohle ten vytoužený klid? Pomalu otevřel oči. Ne, tohle nevypadá jako posmrtný svět. Tam už přeci jednou byl. Asi. Takže žije...

„Dobrý večer, pane Pottere," ozvalo se těsně vedle něj, instinktivně se napnul.

Otočil opatrně hlavou. Jeho zelené oči se vpíjely do těch černých.

„Dobrý večer, pane," zachraptěl nazpět.

Severus chápavě pokýval hlavou a podal mu sklenici s vlažným čajem. Možná bylo divné dávat čaj do sklenky, ale počítal, že se Harry vzbudí až bude studený a tak nebyl hrnek potřeba. Podepřel Harryho, byť očividně protestoval.

„Myslím, že už půjdu, pane."

„První mi řekněte co se přihodilo."

„Říkal jste, že hned po ošetření můžu jít."

„Výborně, o paměť jste nepřišel. Jen si prosím dávejte pozor. A braňte se aspoň."

„Nepotřebuju vaši starost! Umím se o sebe postarat sám!"

„Dobře. Omlouvám se, za své nevyžádané rady a pomoc. Samozřejmě můžete odejít."

Zvedl se a odešel z ložnice. Nechal tam Harryho napospas osudu. Vešel do své pracovny a začal se věnovat neodkladnému papírování. Jednak musel vyřídit korespondenci, která se hromadila v obrovském množství, jelikož mnoho rodičů vyjadřovalo nesouhlas nad tím, že momentálně vede výuku lektvarů. Poněkud zvláštní bylo, že mu chodily především tyto dopisy. Čekal, že převažovat budou ty, v nichž mu bude vyhrožováno kdo ví čím, aby opustil post ředitele školy, že jejich děti přece nepovede smrtijed a jakési cosi. I takové byly. Pak zde byly dopisy z ministerstva, musel hlásit každou chvíli nějakou drobnost. Bylo to únavné, ale stále to nějak zvládal. Jestli měl i Brumbál takové problémy? Pochyboval. Starý dobrý Brumbál byl všemi milovaný, ten jistě tohle řešit nemusel. Zaregistroval, že Harry vyšel z místnosti. Nereagoval nijak. Nemělo to smysl. Pomohl mu a nechá ho jít, přesně jak slíbil. Nemohl mu přece říct, že by si přál, aby zůstal. Aby mu dovolil sevřít ho v náručí. Kdoví, políbit ho. Jenže, jak by to potom vysvětloval? Nemohl přece toho chlapce takto zneužít. Milovat ho, je jedna věc, říct mu to, je věc úplně jiná. Co by si o něm pomyslel? Že se asi praštil do hlavy. 

„Omlouvám se, profesore. Choval jsem se nepřípustně." 

Severus obdivoval jeho odvahu přijít tak blízko k němu. Téměř se dotýkal svým tělem Severusova loktu. Jakmile se na něj podíval, měl Harry hlavu sklopenou ke špičkám svých bot, které ani neměl zavázané. K Harrymu už v ložnici dolehly myšlenky, jestli se Severusovi jeho tělo líbilo. Během ošetření ho totiž svlékl jen do spodního prádla. 

„V pořádku," odvětil a zase sklopil pohled k dopisům.

Tenhle byl extra ošklivý. Byl sotva v polovině, když mu ho Potter sebral ze stolu. Cítil, jak se Harryho magie doslova rozhořela po okolí. Severus nasucho polkl, tohle nebyl zrovna dopis, který by měl číst. 

„Vraťte mi ten papír, pane Pottere," nažádal ho, spíše mu to přikázal.

„To nemůžu." 

„Proč?" pozvedl obočí a prudce vstal ze židle, načež ho Potter zase zatlačil zpátky.
„Pottere-"

„Jak si tohle může někdo vůbec dovolit?" zašeptal mladší z mužů a neměl daleko k pláči.
„Jak tohle můžete snášet?!"

Severus váhavě natáhl k Harrymu ruku, on však uhnul. Harryho dlaně se třásly, jako by byl ten kus pergamenu kus ledu. Přesto slova na něm napsaná byla spíše jako ostrá břitva.

„Nesmíte si to tolik brát, rozhodně ne osobně."

„Vždyť vás tady nazývají teplým smrtijedem," šeptal. Neměl energii na to přidat svému hlasu na síle.

„Nezmiňují se o ničem, co by nebyla pravda."

To, s jakou nenávistí v hlase to vyslovil, přimělo Harryho odtrhnout pohled od toho příšerného dopisu. Zase se k Severusovi přiblížil.

„Takže... Vy jste... Páni."

Starší muž neměl sílu na to, podívat se do těch krásných zelených duhovek.

„Když jsme u toho, proč vy nic neděláte, když vás někdo napadá?" snaha změnit téma, nebo přimět studenta, aby opustil ředitelnu.

„Copak to má nějaký smysl? Bylo by to ještě horší. Přesile se nedá dlouho vzdorovat. Vy byste to měl vědět sám nejlépe."

Harry položil odvážně ruku na Severusovo rameno. Myslel si, že jeho dlaň okamžitě setřese. Jenže se zmýlil, on ji překryl tou svou. Říká se, že lidé se stejnou orientací to na sobě poznají, ale bylo tomu skutečně tak? Poznal Severus, že je stejný? Asi ne. Určitě by reagoval jinak. Nebo mají oba jen slabou chvilku a nedokáží uvažovat.

„Trvá to už pár měsíců, že?"

Harry souhlasně zamručel. Severus k němu kouzlem přisunul křesílko a lehkým gestem Harryho přiměl se posadit. Snape přemýšlel, jestli Potter sebral všechnu odvahu Nebelvíru nebo je už takový, když se mladý čaroděj odmítl vzdát jeho doteku a stále držel jeho ruku.

„Jak jste na to přišel?" neunikl mu zvědavý tón.

Severus se ušklíbl a hlavu natočil jeho směrem.
„Zhoršil jste se v lektvarech."

Harry se lehce usmál. Cítil se dobře. Že to někdo poznal, aniž by ho někdo přímo viděl, jak se válí na zemi. Měl by být šťastný, že nový ředitel je tak všímavý. Ale co z toho? Stále to byl ředitel a on student. Navíc nechtěl být příliš dotěrný. Už jen to, že si vychutnával držení se za ruce byli víc, než v co mohl doufat.

„Chtěl bych vám navrhnout doučování. Vzhledem k tomu, že máte vlastní pokoj a krb, můžete se přemisťovat letaxem přímo sem a nikdo by vás neviděl."

„To by vážně šlo?"

Severus se téměř usmál nad Harryho neskrývaným nadšením.
„Ovšem."

„Bezva."

Harry doslova vyskočil z křesla a neskutečnou rychlostí se nahnul k Severusovi a vlepil mu pusu na tvář.

„To, že jsem gay neznamená, že tohle budu tolerovat, Pottere."

„Omlouvám se, pane," jeho výraz však pravil přesný opak, úsměv téměř přiopilý a oči svítivé jako už dlouho ne.

„Dáte si čaj? Předpokládám, že máte i hlad."

„To bych moc rád, pane."

Po společné večeři, kdy se mezi nimi rozproudila vcelku živá konvezrace se Severus bezděčně podíval na hodiny a byl mírně znepokojen. Ale měl to předpokládat, vždyť už když Pottera našel na chodbě bylo kolem šesté hodiny večerní.

„Dnes už asi začínat nebudeme, měl byste se pořádně vyspat."

„Ne, prosím. Já chci začít, co nejdříve. Ať toho stihneme víc. Prosím, pane. Budu hodný, přísahám!"

Severus přišel až k němu a vytáhl ho na nohy. Dovedl ho doprostřed místnosti, kde ho několikrát obešel.

„Pochybuju, že zvládnete zůstat stát na nohou déle, než hodinu. Vážně si to nechcete rozmyslet?" stál nyní přímo před ním.

„I kdybych měl klečet, pane."

Severus nasucho polkl a snažil se ignorovat lehké stáhnutí hrudi a zvláštní napětí, jež se hromadilo v okolí rozkroku. A tohle způsobil pouhý dvojsmysl? Jak zvládne doučování, to je ve hvězdách. Zjevně už i Potterovi došel význam jeho slov, neb zrudl jako Weasley, který nedostal najíst.

„Já, totiž-" začal Harry.

„V pořádku."

***

Vaření jednoduchého lektvaru. Severus snad neznal nic jednoduššího. Viděl Potterovu snahu, ale stále všechno dělal špatně. Nebo ano, dodržoval postup. Ale měl špatnou techniku. Stoupl si za jeho záda a chytil jeho dlaně do svých. Nyní využíval toho, že je vyšší a tak přes něj viděl.

Společně krájeli přísady a Severus doufal, že si tento styl Potter nějak vštípí. Viděl, že se jeho student červená, ale zakázal si to řešit. Jeho mysl se rozeběhla k zakázaným zónám. Jenže, když se o něj Potter víc opřel. Ne, to není možné!

„S vaší loňskou učebnicí to bylo snazší," konstatoval Harry, když nechávali lektvar provařit a měli tak chvíli času.

Stále stáli ve své těsné blízkosti, jen se Severus přesunul vedle něj.

„Tak doufám, že si zapamatujete dnešní postup, protože takhle bych to napsal do učebnic."

„Proč jste vlastně nějakou učebnici nesepsal? Všechno by bylo snazší."

„Nikdy jsem neměl dostatek času a už se na to necítím. Ve vašem věku jsem měl velké oči takříkajíc. Ale nyní? Jsem rád, že zvládám obyčejné věci jako je ranní káva."

„Proč mě tedy doučujete? Mohl jste mít více času."

„Potřebujete to."

„Ale ne tak, abyste kvůli mně přišel o všechen svůj volný čas."

Severus vzal Harryho dlaně do svých a pohlédl mu zpříma do očí.

„Kdy si konečně přestaneš něco vyčítat?" zašeptal tiše.

Ticho laboratoře narušovalo jen občasné bublání lektvaru v kotlíku.

„Asi už jsem takový," pokrčil rameny a lehce se k Severusovi přiblížil.

Byli si tak blízko. Stačilo jen maličko.

„Měl byste dokončit svůj lektvar, pane Pottere," odtáhl se, pustil jeho dlaně a ustoupil do bezpečné vzdálenosti.

Bojoval sám se sebou. V Potterově tváři viděl něco podobného. Nechápal.

„Jistě, pane profesore," řekl prázdně.

Vypnul kahan a pak tyčinkou začal lektvar míchat přesně podle návodu. Všiml si, že se Severus začal věnovat jinému kotlíku. Odstavil kotlík a posadil se na židli. Podepřel si hlavu a sledoval, jak obratně se ředitel pohybuje po laboratoři. Toužil být někdy aspoň z poloviny tak dobrý, jako byl on. Ve všem. Byl silný, odvážný, chytrý. Měl všechno, co by měl každý muž mít.

„Rozhodně nemám všechno," zamumlal tiše Severus a Harry přemýšlel, jestli se mu to jen zdálo.

Pak Harryho myšlenky utichly. Severus předpokládal, že odešel. Přece jen bylo vážně velmi pozdě v noci. Jenže Severus trpěl nespavostí a nadále se věnoval lektvaru, který se snažil úspěšně dokončit. Dnes to asi není možné. Použil stagnovací kouzlo a otočil se směrem k východu. Téměř okamžitě se zarazil. Potter s hlavou položenou na stole, skrčený na nepohodlné židli, mu sevřel srdce. Tiše přišel blíž, zkontroloval obsah jeho kotlíku a hrdě se pousmál. Jenže co s ním? Ne s lektvarem, ale s Potterem. Po chvíli váhání ho vzal do náruče a nakonec Harryho uložil ve své ložnici. Sám si lehl do pracovny na pohovku. Přišlo mu neetické ulehnout vedle něj.

Ráno je přivítalo se sluncem zalitými místnostmi. Harry se lehce zavrtěl. Jakmile mu došlo, že znovu již neusne, vstal. Už věděl, kde se nachází. S povděkem přijal fakt, že má na sobě jen teplákové kalhoty. A školní uniformu má přichystanou na nočním stolku včetně učebnic, které dnes bude potřebovat. Severus zjevně myslí na všechno. Ostatně, kde vůbec je? Tiše, nebo se o to alespoň snažil, se rozhodl sejít do pracovny, třeba už je Severus vzhůru a zase pročítá ty příšerné vzkazy od rodičů, obyčejných kouzelníků a kdo ví od koho ještě. Nechápal to, vždyť se snažili o to, aby veřejnost pochopila, že Snape nebyl ten špatný. Ale zjevně to nepomohlo. 

Pohled, jež se mu naskytl, mu vyčaroval úsměv na tváři. Severus zkroucený na černé kožené pohovce, přikrytý svým děsivým pláštěm s hlavou podloženou předloktím. Černé vlasy měl snad na všechny strany, sice mu v nich mírně prosvítalo pár šedivých vlasů, ale na první pohled by si asi nikdo nevšiml. Spíš by se nikdo na něj takhle dlouho nedíval. Harryho z toho bodlo u srdce, jak může být tak skvělý člověk tak nenáviděný? Jistě, choval se chladně ke všemu a ke všem, ale to bylo přece v rámci role. Každý si zaslouží dostat druhou šanci, nebo ne? Tak proč ji zrovna on nedostal? Dřepnul si k pohovce, na které ležel a jemně mu začal odhrnovat vlasy z obličeje. Nemusel dlouho čekat, aby se začal ztrácet v jeho černých očích. 

„Dobré ráno," popřál mu tichounce.

„I vám. Jak jste se vyspal, Pottere?"

„Asi podstatně lépe, než vy, pane," ušklíbl se na něj.

Severus uznale pokýval hlavou a ihned na to si promnul krk, ve snaze ulevit od vystřelující bolesti. 

„Mohl jste si přece lehnout vedle mě, máte dost prostornou postel," poznamenal a vstal, aby si mohl stoupnout za Severuse a lehce mu začal masírovat krk a okolí.

„Přišlo mi to nevhodné, vzhledem k situaci."

„Situaci?"

„Mohl byste na to pohlížet jako na obtěžování, zvlášť po tom, co jste zjistil, které pohlaví mne přitahuje." 

„Ale vždyť to není pravda! A příště si prosím lehněte vedle mě."

„Vy myslíte, že se to bude opakovat?" 

Harryho tváře zčervenaly, což Severus nemohl vidět. 

„To nevím, ale kdyby přece jen ano, tak-"

„Tak si k vám stejně nelehnu, protože by se to nemělo. Tady bych tu debatu utnul, když dovolíte."

„Ano, pane," zamumlal Harry smutněji, než zamýšlel.

Bylo těžké být mu tak blízko, když ho od sebe svými slovy odháněl. Jak by mu měl sdělit, že by byli na stejné vlně, kdyby spolu leželi v jedné posteli? Najde někdy odvahu mu to říct? Vezme si to sebou takříkajíc do hrobu? Třeba to tak bude lepší, přece jen, jestli Severus nenáviděl Jamese, jak by mohl mít rád jeho, když je vzhledově jemu podobný? A oči jeho matky to těžko změní. Navíc co tak pochopil ze Severusových vzpomínek, někoho miloval a jeho matka to věděla. Těžko by se svých citů zbavil. 

„Měl byste jít na snídani, pane Pottere. Slečna Grangerová se o vás bude bát."

„To si nemyslím, pane. Hermiona čeká na dopis od Viktora. O mě se začne bát až během oběda." 

„Myslel jsem, že vy a slečna k sobě máte... blíž."

Harry se smutně usmál. Takže to nevěděl.

„Ne, to nemáme. Ani nemůžeme. Já nemůžu."

Bylo viditelné, že se Severus zarazil. Ale na nic dalšího se neptal, jen pokýval hlavou. S úlevou zjistil, že Potter ho opravdu bolesti zbavil. 

„Děkuji, pane Pottere, už to nebolí." 

V duchu si začal přeříkavat ingredience do lektvarů, aby vytěsnil z mysli jeho dotek. A aby to nebylo tolik bolestivé, až své ruce odtáhne od jeho krku. To se však nestalo. Harry jen své dlaně přesunul na Severusova ramena. Zlehka po nich přejížděl prsty. 

„Harry," zašeptal Severus tak tiše, že nebýt toho, že u něj stál tak blízko, přeslechl by to.

Harry se více naklonil, aby viděl na jeho obličej a hruď. Rozepnul Severusovi o dva knoflíčky více, aby se mohl dotýkat jeho nahé kůže. Téměř to dokázal, ale jeho předloktí zachytil Severus a donutil Harryho obejít pohovku a posadit se na ni.

„Tohle nejde," vyslovil to, jak nejchladněji dokázal a poukázal na nezvykle hodně rozepnutou košili. 

„Proč ne?" lehce mezi zuby sevřel spodní ret. Bál se jeho odpovědi, přesto ho velmi zajímala.

„Jste studentem této školy a já jsem její ředitel. Není přípustné takovéto chování, byť by mi bylo příjemnější. Navíc jste tak mladý a nevíte o tom vůbec nic. Já nechci být nějakou hračkou, kterou později zahodíte do kouta a vpadnete do náručí první ženy, na kterou narazíte." 

„Vždyť by o tom nemusel nikdo vědět, sám jste říkal, že necháte spojit naše krby, abych sem mohl docházet nepozorován. A těžko bych mohl spadnout nebo vpadnout do náruče nějaké ženy. Už půjdu na tu snídani, pane profesore." 

Tiše zavřel za sebou mohutné dveře a se slzami v očích, které nedokázal zadržet pomalu scházel točité schodiště. Nevěděl, jestli to Severus pochopí. Ale v tuto chvíli mu to bylo jedno, byl zraněný jeho slovy. Copak ho viděl jako nějakého hajzla, co by ho jen využil pro pobavení? On to chápal. Chápal, že se nedokáže přenést přes to všechno, co mu James způsobil. Ale Harry se zoufale snažil, aby ho Severus viděl prostě jako Harryho, ne jako Jamese. Je to těžké.

Ve snaze být neviditelný vytáhl z tašky svůj neviditelný plášť a přehodil ho přes sebe. Na okamžik zavzpomínal na časy, kdy byl ještě dítě. Jak se s Hermionou a Ronem bezpečně vlezli pod jeden plášť a mnohokrát se vyhýbali Snapeovi. Jak vždy celý Nebelvír trnul hrůzou při hodinách lektvarů, než je převzal Křiklan.

Nyní bylo všechno jinak. Pod plášť už se vešel jen Harry, měl tady jen Hermionu, Snapeovi se vyhýbat nemusel, byť asi začne. Všechny koleje sice stále o lektvarech mají pořádně nahnáno, ale už i Neville zvládá nevyhodit učebnu do povětří. Celkově Snape ubral na svém obvyklém chování. Přísný byl asi stále stejně a jeho trefné poznámky byly značně rozepsané na pergamenech s jejich esejemi. Ale už neměl za úkol působit jako zatracený bastard. Už ne. Všechno se změnilo. A Harry nevěděl, jestli vůbec dokáže přežít. Jeho život se skládal vždy jen na předpokladu přežít a po vystoupení do kouzelnického světa ještě chránit ostatní. Co bude dělat až dokončí studium? Nebude mít koho zachraňovat. Bude zcela mimo jeho běžný život. A Hermiona jistě bude s Viktorem a nebude mít čas být mu oporou při jeho stavech. Ano, občas se stalo, že bylo Harrymu nějak zvláštně. Nevěděl, jak s tím faktem, že přežil, naložit. Věděl, že jakmile ukončí vzdělávání, nebude mít nic. Opustí Snapea a jeho školu. A bude bezdomovec. Severuse už asi nikdy neuvidí. A bude se toulat po světě. Chtěl to takhle vůbec? Ne, nechtěl. Ale měl jinou možnost? Bezhlavě zamilovaný do muže, který mu tolik let musel ubližovat. Přežil, i když měl zemřít. Ztracený v dnešní době, ztracený ve vzpomínkách. Byl jediný chlapec, který přežil jen proto, aby z něj za nějaký čas po válce byl chlapec, který nepřežil? Jestli ano, pak se nemá čeho obávat. Nejradši by se života vzdal. Jenže copak mohl? Jak mu kdysi řekl Remus, všichni se snažili, aby žil. Špatně by jim oplácel. 

***

Celý měsíc uběhl, než jsme měli možnost zastihnout Harryho a Severuse v jedné místnosti. Jistě, doučování probíhalo i nadále, ale oba se věnovali spíše svým myšlenkám.

„Mohl bych na vás mít velmi osobní otázku?"

Harry sebou trhnul, neslyšel Severusův hlas už takovou dobu! Málem se roztřásl návalem emocí. Pustil kliku, chystal se totiž odejít. Jako každou noc. Přišel po večeři, odcházel kolem druhé hodiny ranní, bylo tak lehké se dostat do pokoje, aniž by ho zastihla banda kouzelníků z jiné koleje. Pomalu se otočil zpátky k řediteli. Už si zakázal nazývat ho ve své mysli jinak. Nemělo smysl se ničit víc, než bylo nutné. Přikývl jen mlčky. Stalo se zvykem, že Harry nemluvil, ani nevydával žádné zvuky. Na nic se neptal, jen vykonal, co se po něm žádalo. Potlačil svou empatickou stránku a i přesto, že cítil ředitelovy bolesti, nechával to být. Jistě by mu to nebylo příjemné. Nedotýkali se příliš, Harry se snažil veškerému kontaktu vyhnout. Asi to mělo i účinek, protože se díky tomu v lektvarech zlepšil tak moc, že i Hermiona byla překvapená.

„Před měsícem jste mi prozradil, že byste nevpadl do ženské náruče. Mám si to tedy přebrat tak, že-"

„Jsem stejný jako vy, pane. Další z důvodů útoků na mě. Raději už půjdu, jsem docela unavený."

Severus jako kdyby zamrzl na místě. To ten jeho hlas. Byl tak... Chladný. Prázdný. Samozřejmě, že si všiml, jak Harry po jejich posledním soukromém rozhovoru otočil. Ale přisuzoval to tomu, že mu došlo, že není dobrý nápad zahrávat si s někým, jako je on. Ale ta věta se mu zapsala hluboko do hrudi. Srdce. Všude. Nikdy by ho nenapadlo, že by mohl být gay. Nebo jistě, že napadlo, ale většinou jen ve snech, kdy snil o jejich společném životě. Párkrát měl i dost intimní sny o tom chlapci. Muži.

Harry se měl opět k odchodu, ale Severusův stisk na paži to nedovolil. Tentokrát to byl Harry, kdo zamrzl na místě. Severus ho přitáhl k sobě a pevně ho sevřel v náručí. Mladší z mužů byl stále jako kus ledovce přimrzlý k podlaze. Nakonec však váhavě omotal své paže kolem Severusova pasu a jestli to vůbec bylo možné, si ho ještě více přitáhl. Co mohl ztratit? Nic. Mohl si jen ukrást pár hezkých okamžiků.

„Skutečně se ještě chvíli nezdržíte?" zeptal se tiše Severus.

Harry se tence usmál do Severusovy hrudi.
„Možná bych si dal čaj."

Severus se od Harryho odtáhl a váhavě ho chytil za ruku. Sotva dosedli na pohovku a na stole před nimi se takřka okamžitě objevil čajový servis. Severus naplnil oba šálky černým čajem, do Harryho šálku přidal kostku cukru a následně oba šálky doplnil smetanou. Během toho všeho nepustil Harryho dlaň, což mladý muž velmi oceňoval. Sice se stále maličko obával, že se ještě nepřenesl přes jeho slova, ale kdyby z toho nyní vycouval, patrně by již neměl příležitost to napravit. O Merlin je mu svědkem, že by si to určitě vyčítal do konce života. Jestli má možnost být alespoň na chvíli šťastný, je to právě teď a tady. Spokojeně upíjel ze svého šálku, ani ho nepřekvapovalo, že Severus věděl přesně, jak svůj čaj připravuje. Na to byl příliš všímavý. Kdyby nebyl, rozhodně by tady neseděl v této době. Po chvíli se mezi nimi přece jen rozproudila vytoužená konverzace.

„Chtěl bych se Vám omluvit, ublížil jsem Vám. Zase. Vaše odpuštění nežádám, jen chci, abyste věděl, že toho lituji." 

Klidně seděl a tiše mluvil. Uvnitř něj se však třásl asi jako tehdy, když věděl, že ho Voldemort v další chvíli zabije. Věděl, že kdyby žádal odpuštění, chtěl by příliš, na to Potterovi a jeho přátelům ubližoval příliš dlouho a zatraceně moc.

„To je dobrý, pane profesore. Já to nějak rozdýchám," mumlal z polospánku Potter a ospale položil svou hlavu na Severusovo rameno. 

Takže jeho omluva nejspíš k jeho uším dolehla jen jako část snu. Bylo to tedy zbytečné stresování a obávání se o jeho reakci. Chvíli počkal, až Harry usne pořádně a mezitím přemýšlel, kde ho uloží. Vážně chvíli zvažoval, že ho odnese až do jeho pokoje. Jenže, co kdyby potkal nějaký dozor. Dnes totiž nebylo tolik hodin, aby celý hrad spal. Navíc byl pátek, nikdo nedodržoval večerku před víkendem. Tohle se nezměnilo ani od jeho mladých let. Pátek byl typický právě dlouhým ponocováním. Tiše si povzdechl. Čekal zhruba půl hodiny, než se odvážil k pohybu. Lehce mladíka podepřel polštářem, aby se tolik nepřevážil. Chvíli nad ním bezradně stál, prsty si mnul bradu. Nakonec ho vzal do náručí, jako tenkrát, když usnul v laboratoři. Nesl ho do své ložnice, kde ho následně patřičně uložil. Domácímu skřítkovi napsal strohý vzkaz, ve kterém žádal, aby přinesl do rána nějaké vhodné oblečení pro pana Pottera. Tím, že následoval víkend, nepotřeboval připravovat pomůcky do školy, ani školní uniformu. Věřil, že to skřítek pochopí a vybere něco normálního. Chystal se odejít a zase si ustlat na pohovce, když si vzpomněl na slova muže, jež poklidně spal v jeho posteli. 

Po opětovném chvilkovém váhání se Severus přece jen uložil vedle Harryho a snažil se co nejdříve usnout. Také se snažil přesvědčit své tělo, že se nic neobvyklého neděje. To by ovšem jeho čichové receptory nesměly cítil Harryho vůni. Připadal si jako v nějakém zlém snu. Nebo až moc dobrém? Jenže tohle nebyl sen, byla to skutečnost. Opravdu ležel v jedné posteli s Potterem, opravdu odolával touze se k němu více přiblížit. Tisknout ho k sobě. Nasávat jeho omamnou vůni do skonání světa a ještě dál. Byl nervózní ze svého chování vůči tomu mladíkovi, co když už si za svým prohlášením nestojí? Co když už ho nechce nalézt ve stejné posteli? A přesně s těmito myšlenkami se propadl do neklidného spánku.

Harry byl první z nich, kdo spatřil světlo nového dne. Spokojeně se otočil na druhou stranu, aby zjistil, co přesně brání jeho obličej před slunečním svitem. Jeho pohled zachytil toho, jež miloval, ale ještě se nevyslovil. Jeho spokojený úsměv se ještě rozšířil. Sice se mu příliš nelíbila poloha, ve které se Severus nacházel. Ale skutečně s ním spal v jedné místnosti, v jedné posteli. Ruce měl bezpečně zkřížené na hrudi, nohy měl rovně natažené a celkově působil jako by stál v leže. Blbost co? Ale Harryho lepší přirovnání nenapadlo. Obličej měl stočený směrem ke stropu. Harry zatoužil dotknout se jeho tváře. Čímkoliv, prsty nebo rovnou rty. S největší tichostí, kterou v sobě našel a zvedl na lokti a opatrně se svým obličejem nahnul k tomu jeho. Škodolibě se zašklebil a své rty lehce otřel o Severusův vyčnívající nos. Neuniklo mu hluboké zamračení, jež se utvořilo na jeho tváři a Harry potlačil dětinské zahihňání. Zlehka políbil mračením vytvořené vrásky. Harryho tělo se chvělo očekáváním s vědomím, že dělá to, co chtělo už dávno. 

„Také přeji dobré ráno, Pottere," zachraptěl svým hlubokým hlasem, až sebou Harry polekaně trhl. Svůj obličej však neodtáhl a sledoval dvě černé oči, které ho propalovaly nic neříkajícím pohledem.

„D-dobré ráno, profesore," zakoktal se. Byl v šoku, že si nevšiml, že se Severus probudil. Pokud už vzhůru dávno nebyl, že?

„Nač přát dvakrát?" 

Harry se začervenal.

„Asi abyste měl den ještě hezčí?" zkusil.

Severus se ušklíbl a prudce se pohnul. Přetočil se s Harrym tak, že se nyní nacházel nad ním. Jen svým obličejem samozřejmě. Nemělo smysl na toho chlapce spěchat, mohl by ho vylekat. Jelikož se vyděsil jen jeho probuzením...

Přiložil své rty na Harryho čelo a nos a tváře. Dokonce se zmohl i na čelist a jedno delší políbení na krk.

„Pak i Vám ještě hezčí den, pane Pottere." 

Harry se neodvažoval ani nadechnout nebo vydechnout, nevěděl, co dělal naposledy. Nakonec se však usmál a úlevně vydechl. Takže následovalo nadechnutí. Výborně, naučili jsme se dýchat. 

Mladý Nebelvír se však nehodlal vzdát blízkosti černovlasého muže a tak mu položil dlaň za krk a nesmlouvavě si ho přitáhl do skutečného polibku. Jakmile se jejich rty doopravdy spojily, jejich srdce se rozhodla bít na poplach. Na okamžik měli oba pocit, že dokonce bijí naprosto totožně. Harry zase vystřídal pozice, líbil se mu pocit, který v něm pohled na Severuse pod ním vyvolával. Dokonce na něj v jednu chvíli uvolněně nalehl, což Severus mlčky komentoval překvapeným pohledem. Když se jim podařilo vstřebat zážitky předchozích několika minut, oba se spokojeně smířlivě usmívali.

„Už nikdy mě nenechávajte odejít, prosím," zašeptal, s hlavou položenou na Severusově hrudi.

„Jen abyste později raději sám neutíkal," poznamenal a vysloužil si tak smích z Harryho strany.

„Mimochodem, jsem Severus, Pottere."

„A já jsem Harry, kdybyste to náhodou nevěděl."

„Ty hlupáku, jak bych mohl nevědět! Ale ty zjevně nevíš, co se s představením váže."

„No tak pardon, nevěděl jsem, že tak moc na to spěcháme."

„Nespěcháme, máme všechen čas světa, Harry."

„Vždyť já vím, Severusi. Mám tě rád. Hodně rád."

„A pak, že já spěchám... Taky tě mám rád, strašáku."

A tak se osudy Severuse Snapea a Harryho Pottera nejen propletly, ale nakonec i spojily způsobem, který nikdo nepředpokládal. Mrzimorská parta dostala tresty u Filche, který si je náležitě vychutnal. Harry se rozhodl vzdělávat studenty v obraně proti černé magii, Křiklan se rozhodl už zůstat v penzi a na jeho místo později nastoupil velmi schopný lektvarista, který sem do království přicestoval z Ameriky. Sice Severus ani Harry neměli děti, ale Hermiona s Viktorem jim ty své často svěřovali. O Ronaldovi slyšeli jen z novin, většinou šlo jen o malé články Rity Holoubkové, která ještě stále mohla vydávat tyhle blbosti. Jejich životy se i přesto všechno dostaly relativně do normálu.