Když před ním konečně přistála sklenička, zahleděl se na její obsah a přemýšlel, kdy se z něho stal takový zoufalec. Nadával si, že ho fascinoval zrovna on, Lucius Malfoy, neuvěřitelný snob, arogantní lhář a současně ten nejvíc přitažlivý chlap, jakého v životě potkal.

Obrátil do sebe obsah panáka a otočil se k barmanovi, který se pořád tak pitomě usmíval. Už se chtěl zeptat, co mu zde připadá tak veselé, když se mu o tvář otřel dech, jak mu známý hlas do ucha zašeptal: „Smím prosit, pane Pottere?“

Prudce se otočil a zíral do očí Luciuse Malfoye, ignoruje barmanův tichý smích.