Vzbudila jsem se na trávě. Počkat. Vždyť jsme byli doma! Ono to fungovalo! Jó!! Počkat, kde je Sofie? Rozhlížela jsem se, ale nikde není. Budu ji muset najít. Bůh ví do jakých potíží se může dostat. Šla jsem do lesa. Najednou jsem slyšela hlasy.

,,Pojď!"

,,Prosím ušetři mě." Vzlykala.

,,Královna by mě zabila, kdybych to neudělal."

,,Prosím. Já nechci." 

Slyšela jsem jen pláč. Musím jí pomoc, ale jak? Hm... co třeba zvuky vlka? Toho umím napodobit dobře. Zavyla jsem. Lekl se a utekl. 

,,Jsi v pořádku?"

,,Zachránila jsi mě. Moc děkuji."

,,Nemáš za co. Jsem Charlotta."

,,Těší mě. Jsem Sněhurka."

,,Já vím."

,,Asi nevíš, kde bych našla holku jménem Sofie viď?"

,,Není v tomhle království. Můžu ti jí pomoc najít." 

,,Moc děkuji."

Šli jsme po pěšince a všude samý les. Zahlédla jsem malý domeček. Vydali jsme se k němu. Vypadal pěkně a male.

,,Haló? Je tu někdo?"

Nikdo neodpověděl. Tak tu zůstaneme přes noc a ráno půjdeme. Spali jsme se Sněhurkou na zemi, protože postele byly malé. Skoro jsem usnula, když jsem slyšela, jak někdo otevřel dveře. Uslyšela jsem hlasy, které nešly rozpoznat. Nestačila jsem se schovat. Ve dveřích stála malá postava. 

,,Kluci nezvaná návštěva." Poznávám ten hlas. Tady bydlí 7 trpaslíků.

,,Tady nemáte co dělat." Řekl Bručoun.

,,Promiň Bručoune. Nechtěli jsme otravovat."

,,Ty mě znáš?" 

,,Znám vás všechny. Jste 7 trpaslíků." Udiveně na mě koukali. 

,,Jste z pohádky o Sněhurce a 7 trpaslíků." Nepřestali zírat.

,,Hele kluci to bude ona!" Řekl Šmudla.

,,Jo, určitě jo."

,,Kdo mám být?" 

,,Ta holka z věštby." Nechápavě jsem koukala. 

,,Věštkyně řekla královně, že přijde dívka, která všechny zná a nastolí pořádek."

Chvíli jsme si povídali a my se Sněhurkou "šli spát". Stejně jsme tak neučinili. Povídala mi o krásném princi Joeovy a jeho bratrovy Julianovy. Joe je mladší a krásnější. Prý byl i Julian, jenže měl nehodu a utekl. Nikdo neví, kde je, nebo co se mu stalo. Po nějaké době jsem usnula.

Ráno jsem se připravila a nechala Sněhurku u sedmi trpaslíků. Na cestu mi dali meč a mast na zranění.  Šla jsem pěšinkou v lese a uviděla krásně bílý dům. Byl moc krásný a k mé smůle zamčený. Mezitím jsem šla hledat lesní ovoce. Byl pomalu večer a já usínala. Byla mi zima, ale přeci jen jsem usnula.

Vzbudily mě hlasy. Rozkoukala jsem se a viděla, jak někdo běží a podíval se na mě. Jak se na mě díval, tak zakopl o kořen. Dva, co běželi za ním se zděsili.

,,Jsi v pořádku?"

,,Jo. Co tady děláš?!"

,,To je vaše? Promiň, nevěděla jsem čí to je."

,,Jo je to naše!"

,,Počkej, něco tu mám to ti pom-" Nedořekla jsem to.

,,Nic nechci. Co když mě chceš otrávit?!" Vzala jsem svůj meč a praštila jsem s ním o ruku.

,,Co to děláš?!" Poraněnou ruku jsem si namazala mastí.

,,Chtěla jsem ti ukázat, že to není otrávený." Udiveně na mě koukal.

,,Můžu?" Přikývl. Začala jsem mu na kotník mazat mast.

,,Jak se jmenujete?" Řekla jsem.

,,A ty?"

,,Já se ptala první."

,,Já jsem Josh, tohle je Bella a Peter." Josh měl malou jizvu pod okem.

,,Já jsem Charlotta, tu nohu musíš zchladit. Budu muset jít, tak ahoj." Chtěla jsem odejít, ale někdo mě nechtěl pustit.

No snad líbí.