Byla sobota, dvacátého čtvrtého prosince roku 1977, nebelvírská společenská místnost byla plná lidí a hlasité hudby, a Regulus si jenom přál, aby ho sem Mary McDonaldová vůbec nedotáhla. Seděl na opěradle křesla vedle ní, míchal alkohol ve skleničce, kterou mu jeho bratr dal, a nedokázal se přemluvit k tomu, aby zvednul hlavu a konečně opětoval pohled Pobertovi, který mu vypaloval do hlavy díru po celou dobu večírku.

Regulus musel chtě nechtě uznat, že večírky Pobertů mají grády, ale zároveň se tu cítil nehorázně špatně – už nebyl tak sebejistý bez Bartyho a Averyho na každém kroku. Bez jediného slova se zvednul, cestou do sebe hodil obsah skleničky, který ho nepříjemně pálil v krku, postavil ji na "bar" a i přes křik Mary se vydal pryč ze společenské místnosti. Věděl, že to byl pitomý nápad – nebavili ho všechny ty pohledy, které mu studenti věnovaly, protože byl jediný Zmijozel na tomhle vánočním večírku.

Slyšel za sebou kroky, ale ignoroval je. I kdyby ho Mary doběhla, už ho tam nikdy nedotáhne, ani když to je poslední vánoční večírek Pobertů, který v Bradavicích kdy udělají. Regulus věděl, že tu budou i jiní a možná mnohem lepší, než jsou a kdy budou oni. Už se těšil na to, až bude společně s Averym, Bartym a Sevem sedět ve společence nebo v jednom z jejich pokojů, a budou si společně povídat nebo hrát nějaké hry.

V tu chvíli ho někdo prudce chytil za ruku, až sebou Regulus trhnul a s vypísknutím se otočil na brýlatého Nebelvíra, který se nad ním tyčil jako nějaká hora (i když, nic tak hrozného jako stát vedle Bartyho to nebylo). Regulus trochu zavrčel, než protočil očima a pokusil se mu vymanit. „Pusť mě, Pottere."

„Ne, dokud se semnou nevrátíš zpátky na tu párty," James trochu sklonil hlavu, aby viděl Regulovi do očí, ale ten se mu do nich ani jednou nepodíval. Nedotáhne ho tam. Nikdy.

„Jamesi, ne. Já se tam nevrátím," zamumlal a konečně se mu vyvlíknul, takže rychlým krokem vyrazil pryč. James ještě chvíli stál v tichosti, dokud si nepovzdychnul, nerozhlédnul se kolem dokola a nevyběhl za Regulem, který už dávno byl pryč. James se snažil běžet za ním co nejtišeji, aby si ho Zmijozel nevšimnul, ale tak nějak tušil, že se mu to vůbec, ale vůbec nedaří. Ještě stihnul zahlédnout konec hábitu, než se dveře do chlapecké umývárny zavřely.

Když James otevřel dveře, první, čeho si všimnul, byly záda bratra jeho nejlepšího kamaráda. Hned potom uslyšel jeho tiché vzlyky, které s ním otřásaly ještě více, než by s ním otřásaly ty hlasité. James si povzdychnul a přešel k němu, než položil ruku na jeho rameno. Cítil, jak se Regulus pod ním napnul a dech se mu zadrhl v hrdle. Jamesova ruka však byla pořád na jednom místě, nehýbala se a Regulus se tak nemusel bát, že by si Nebelvír čehokoliv všimnul. „Proč brečíš?"

Nic. Žádná odpověď, jenom další tichý vzlyk, kvůli kterému Jamese trochu píchlo u srdce. Nenáviděl, když někdo plakal a obzvlášť lidi, na kterých mu... Ne.

Regulus zvednul hlavu a poprvé za celou dobu se podíval do očí Jamese. Sice přes zrcadlo, ale to se počítalo. James v tu chvíli posunul ruku, která se mu ale na něčem pod Regulovou košilí zadrhla. Trochu nechápavě nakrčil obočí, než vrátil ruku na předchozí místo a ruka se mu znovu zadrhla. Chtěl to zkusit ještě jednou, ale v tu chvíli se Regulus prudce otočil a chytil ho za ruku, která teď jenom visela ve vzduchu, na stejném místě, na jakém měl dřív Regulus rameno.

„Vrať se zpátky na ten váš pitomej večírek, Pottere, a o mě se vůbec nestarej, jasný?" zavrčel Regulus a rychle vyrazil z umývárny pryč – srdce mu bilo hlasitě, tak hlasitě, že ho slyšel bít v uších.

Regulus věděl, že některé masky zkrátka a jednoduše sundat nesmí. Protože s maskou jeho pravé já nikdo nenajde.

***

Byla sobota, třicátého prvního prosince roku 1977, a Regulus nechápal, jak se mohl nechat přemluvit znovu. Neříkal náhodou před týdnem, že už nikdy na žádnou pobertovskou párty nepůjde? Přesto tu seděl, v nebelvírské společenské místnosti, vedle něj seděl z jedné strany Barty (kterého si sem mohl protentokrát dotáhnout) a z druhé strany James, který si místo vedle něj málem vybojoval pěstmi, když předbíhal Marlene. Cítil, jak James propaluje místo na jeho rameni, kde předtím něco cítil, ale neodvážil se před tolika lidmi se Regula byť jen prstíčkem dotknout.

A Regulus za to byl upřímně rád, protože si nedokázal představit, jakou scénu by ztropil, kdyby mu to náhodou došlo. Snažil se nemyslet na to, co by se stalo, kdyby na to přišel – řekl by to snad někomu? A brali by to lidi hůře, než fakt, že jeho levé předloktí zdobí nádherná nová kérka s hadem a lebkou? Regulus lehce zatřásl hlavou – proboha, už i v hlavě zní jako Sirius. Pomalu otočil hlavu právě ve chvíli, aby viděl, jak do sebe Barty klopí dalšího panáka a protočil očima. Věděl, že dřív nebo později se Barty pozvrací a nebudu lhát, Regulus si přál, aby to opravdu nebylo ve společenské místnosti koleje, která se s tou jejich nenávidí.

„Vážení, brzy bude půlnoc, proto vás prosím, všichni pojďte na nádvoří školy, abychom viděli ohňostroj," zakřičel na celou společenskou místnost Sirius a vyrazil jako první. Regulus se zvednul jako druhý a podíval se, jestli to Barty zvládá sám – a kupodivu, Barty se zvednul jako kdyby nic nevypil a dokonce s úsměvem. James se okamžitě zvednul taky, aby náhodou něco nezmeškal, ale Regulus věděl, že kvůli tomu ohňostroji se ven tak nehrne.

Venku stála snad celá škola – nebo aspoň ty, kteří zůstávali na prázdniny ve škole – a Regulus se téměř okamžitě nenápadně odtrhnul od Bartyho, který se posadil ihned na schody společně s asi sedmi dalšími studenty. Postavil se dál od všech, ale tak, aby pořád dobře viděl na ohňostroj, který se za chvíli odehraje.

Rychle se otočil, když ucítil ruku kolem ramen. Zvedl hlavu natolik, aby viděl do očí Jamese Pottera, který se na něj ani nepodíval. Klepal se, ale netušil, jestli to bylo pořád zimou, nebo snad stresem z toho, že to James zjistí. Zavřel oči, ale netrvalo to ani vteřinu a cítil Jamesův horký dech na svém krku. „Otevři ty oči, za chvíli to začne."

A měl pravdu – netrvalo dlouho a Sirius začal odpočítávat.

„Deset."

Už jenom chvilka. A pak se Regulus zavře ve svém pokoji, ve kterém momentálně spal sám a bude se tiše modlit, aby se Jamesovi dokázal vyhnout po zbytek prázdnin a nejlépe po zbytek roku.

„Devět."

Netušil, jak dlouho to ještě v Jamesově blízkosti vydrží.

„Osm."

V tu chvíli si uvědomil, že James nezvednul pohled od té doby, co k němu sehnul hlavu. Trochu nervózně se ošil, když znovu ucítil dech Jamese na svém krku.

„Sedm."

Trochu se zavrtěl, ale James ho držel pevně, jako by věděl, že se bude vrtět a bude se snažit vyvlíknout.

„Šest."

Regulus se rozhlédnul kolem dokola. Všichni kolem něj se na ně ani nepodívali – vypadalo to, že si nejlepší kamarádi ani jednoho z chlapců nevšimli, že chybí.

„Pět."

Většina lidí už si začala zakrývat uši, ale Regulus nedokázal rukama ani pohnout bez toho, aniž by mu je James vrátil zpátky a chytil tak, aby s nimi vůbec pohnout nemusel.

„Čtyři."

V tu chvíli cítil, jak Jamesova ruka, která předtím jen tak volně visela podél jeho boku, přejela až k jeho rameni a chytila do jejích prstů to, co Jamese předtím tak zajímalo.

„Tři."

James tu věc, kterou Regulus tak moc nenáviděl, ale nevyšel by bez ní ani na krok. Cítil, jak si s tím James hraje a cítil, jak mu první slza sjela po tváři.

„Dva."

Rychle se otočil tak, aby Jamesovi viděl do očí, ale ten nevypadal na to, že by ho to znechucovalo nebo tak něco.

„Jedna."

A s prvními výstřely rachejtlí, přesně ve chvíli, aby to nikdo neslyšel, James natáhnul ramínko podprsenky, která Regula celou tu dobu tak nepříjemně škrtila a s posmutnělým úsměvem ho pustil. A Regulus se rozbrečel a nechal se od Jamese pevně obejmout. James křečovitě zavřel oči, aby se nerozplakal taky, když ucítil malý náznak toho, co se Regulus snažil tak horlivě zakrýt na svém hrudníku.

„Proboha, Regule..." a přitáhl si ho tak blízko, jak jen to bylo možné.

Jednu masku James sundal. A Regulus byl natolik zajímavý, že James byl připravený najít toho pravého Regula pod všemi těmi maskami, které si stihnul za ty roky nasadit.

„Mám tě rád, Jamesi," ozval se tichý hlas, který nebyl přes bouchání rachejtlí skoro ani slyšet, ale Regulus věděl, že ho James slyšel.

„Já tebe taky, Regule. Víc než si myslíš."

Regulus věděl, že už ho tak moc rád mít nebude, až ho jednou najde s maskou, kterou si na sebe nedávno ušil. Kterou si ušil pro svoji rodinu, pro svého otce, aby ho aspoň nějak potěšil, když už mu dcerou, kterou si dlouhou dobu přál a konečně získal, nebyl.

***

vítám vás po velmi dlouhé době.

s touhle jednodílovkou extrémně soucítím (ty vole, to je debilně vyjádřený, ale nevím, jak to jinak napsat). je hezký to někomu říct. a zvláště pak, když to je někdo, kdo vás pochopí a kdo vás vyslechne a pomůže vám kdykoliv, kdy to potřebujete. ona moc dobře ví <3

snad nevadí, že jsem téma trochu poupravil, když jsem vzal téma "s maskou nás nenajdou" na "s maskou mě většina nenašla, ale on jo" :D

1queenofstory