Z kavárny jsem zamířila rovnou na nedaleké kluziště. Měla jsem tu už tolik nepovedených vánočních schůzek na slepo, že bych chtěla alespoň jednou bruslit s někým kdo to umí a nebude se mu dařit mě každých pár minut srážet na zem.

Pokaždé jsem z toho pak byla jen samá modřina a o mé náladě radši nemluvit.
Každý z nich byl jen ztráta mého drahocenného času, protože jim nešlo o víc než najít dostatečně naivní holku aby s nimi strávila noc a já jí nebyla.

To je taky důvod proč jsem tu tentokrát opravdu jen kvůli bruslení. Chci tančit po ledu a na okamžik být zase tou nedostižnou či nedotknutelnou princeznou.

Možná proto jsem tu taky tak brzy. Dřív než přijdou všichni ostatní. Ty davy lidí co si chtějí užít zimní radovánky.

Postavila jsem se na led a zavřela oči. Přestala jsem vnímat kde jsem, proč tady jsem nebo v jaké době se to nacházím. Byla jsem to jen já a ten klid jenž mě obestřel.

Jenže jako vždycky jsem to přehnala. Při jedné otočce jsem špatně odhadla kde končí led a nabrala jsem mantinel. Jo, tohle jsem já v celé své kráse. Kdo jiný by totiž tohle zvládl.

Seděla jsem na studeném ledu a nevnímala nic než to podivné tepání v zápěstí na které jsem spadla. Nejspíš proto mě taky překvapilo když si proti mě klekl nějaký chlap a chtěl mě chytit za tu ruku. Ucukla jsem a hned v ten moment toho zalitovala.

Přitáhla jsem si ruku k hrudi a probodla ho důkladně vražedným pohledem. On si z toho ale nic nedělal. To je drzost.
,,Co jste zač?"zeptala jsem se když mi to mezi námi už přišlo divné.

,,Ten kdo by vám rád ošetřil to poraněné zápěstí pokud tedy dovolíte."řekl na oplátku s naprostým klidem a znovu se začal natahovat po mojí ruce.

,,To není nutné. Já žádnou pomoc nepotřebuji a vy by jste si měl tedy jít radši hledat někoho kdo potřebuje."zavrčela jsem a ani v nejmenším jsem neměla v plánu mu cokoliv dovolit.
Opřela jsem se o druhou rukou a dostala se na nohy. Možná jsem nesmrtelná ale to neznamená,že chci svůj drahocenný čas plýtvat na chřipku.

Pobaveně nademnou zakroutil hlavou a taky se postavil ale když jsem chtěla odejít zastavil mě. Jemně ale důrazně mě uchopil za loket zdravé ruky a přiměl mě podívat se mu do očí.

,,Jsi neskutečně otravný ale moc nerozumím tomu proč."řekla jsem nevrle a snažila se ignorovat pocit co jsem měla když se mě dotkl. Chtěla jsem se mu znovu vytrhnout ale zároveň jsem nechtěla. Nedokázala jsem to přerušit.

,, Hippokratova přísaha." řekl s rošťáckým úsměvem.,, Občas mě taky obtěžuje ale zkrátka nemůžu přestat pomáhat když je to třeba."