To by nebyly typické vánoce kdyby netekla červená.
Já sama nejsem žádná křehká dívenka aby mi při pouhém pohledu na krev bylo špatně.

V prosinci bylo na pohotovosti opravdu dost zranění. Popáleniny, řezné rány i zlomeniny.
Zamračila jsem se když jsem zůstala stát sama na prázdné chodbě. Byl to zvláštní pocit.
Zhluboka jsem se nadechla a vydala se do hloubek jiných oddělení.
Přesněji řečeno do dětského oddělení. Ráda sem o vánocích chodím a vyprávím pohádky.
Což samozřejmě dneska nemám v plánu, sice by mi vůbec nevadilo si s nimi posedět a číst z jejich oblíbených knížek nebo si něco vymýšlet z hlavy. Jenže sestřičky by se na mě nejspíš dost šklebili kdybych jim je v tuhle hodinu budila.

Tak se jen podívám na své oblíbené statečné pacienty. Neměla bych nikomu favorizovat ale jsou tu tací, kteří si to zaslouží. No a na ty se chodím dívat i když nejsem vidět. Nemůžu jim sice nijak pomoci ale mám pocit,že jsou klidnější a lépe se léčí než když tu nejsem.

Ráda bych si myslela,že jsem jejich anděl strážný ale to oni často zachraňují mě. Kdykoliv mám pocit ,že tu nemám co dělat a jsem k ničemu si vzpomenu kolik znamenám pro tyhle děti.
Půlka mých dětí je dlouhodobě nemocná a druhá je z dětského domova. Ti malý
Prevíti si na vánoce vždy něco udělají aby tu mohli být stejně jako já.
Kdyby se svět stal lepší a já byla celý rok vidět tak bych si je osvojila. Už tak je beru jako svoje,takže by to taková změna nebyla.

Povzdechla jsem si a zůstala stát mezi dveřmi. Tady jsou ti moji potížisti.
Ta myšlenka mi vykouzlili úsměv na rtech a rozhodla jsem se tu počkat než se vzbudí.
Bylo by totiž nevděčné tu s nimi nezůstat když jsou tu kvůli mě.

Za okny svítalo a já byla tak zabraná do pozorování těch ďáblíků, že jsem si ani nevšimla v které chvíli se ke mně Nick přidal. Došlo mi to až když jsem uslyšela vrzání dveří a vycítila jeho přítomnost někde kousek za mnou.

,, Čekáš na východ slunce?"zašeptal něžně do mého ucha a můj úsměv se ještě rozšířil.

,,Každý východ slunce stojí za čekání."