Budu to nejspíš já kdo stojí za vznikem pověsti o duchu Vánoc.
Stal se ze mě nejznámější vánoční mýtus jen proto, že je mě vidět jen jednou za rok.

Byla to totiž marná snaha jednoho mého známého co se živil vymýšlením těch nejkrásnějších pohádek a příběhů.
Příběhů díky kterým mohou lidé uniknout od strastí běžného života.

Měla jsem ho docela ráda. Každé Vánoce jeho života jsme se sešli a dlouze spolu po nocích hovořili o... no vlastně úplně o všem.
On ve mě dlouhou dobu živil naději ale když dospěl do určitého věku ta naděje umřela.
Dopadlo to jako vždycky. Staly jsme se velmi dobrými přáteli ale tím to končilo.

První den mého bytí mezi lidmi čekal na domluveném místě dokud jsem nepřišla. Bylo jedno jestli byl dítě, puberťák, mladý muž, dospělí nebo stařec.
Nikdy nezapomněl přijít.
Stál tam s tím největším a nejsrdečnějším úsměvem aby mohl být tím prvním kdo mě opět uvidí.

Byl jako malé dítě co se nemůže dočkat.
Hřálo mě to u srdce do doby než tam takhle začal čekat se svou manželkou a následně i s dětmi. Ke konci dokonce vodil i vnoučata.
V bodě už jsem si začala připadat jak nějaký exemplář v muzeu na který se stojí dlouhá fronta.