Máte se na co těšit.😉 Nevím, jeslí je to podle toho, jak je to i v realitě, takže jsem si to trochu přikrášlila. Pro někoho může být tato kapitola nudná. Doufám, že se kapitola bude líbit. Budu ráda za komentáře.

---------------------------------------------------------
„Teto, to je úžasné!" nadšeně jsem si prohlédl kostým, který mi ušila. Mie také ušila. „Nemáte zač. Budeme se na vás dívat." usmála se tata Marinette. My jí úsměv oplatili. Šli jsme do naších šaten. Bylo to vážně stresující, protože už jsme oba ve starší kategorii. Vlasy bych si nechal rozpuštěné, ale jak jsem říkal, mám je už pod ramena, takže mi táta udělal účes, jako měl Yuri Plisetsky. Mia si je nechala zase trochu zkrátit, takže je bude mít rozpuštěné.

První na řadu měly jít dívky. Šli se tedy všechny rozbruslit. Mia je Lee Anciel, ale půjde jako čtvrtá. Mia vypadala celkem nervózně. To u ní často nevídám a to je to teprve klubová soutěž. Dívky mají soutěž od půl sedmé do osmi a chlapci od půl deváté do desíti večer.

„Mio, hlavně klid." uklidňovala ji její máma Isabel. „Mio, to dáš." vzal jsem ji za ruce. Ona s úsměvem přikývla. Vyjela na led. Hudba začala hrát a ona hned začala bruslit. Ty pohyby byly úžasné. Vážně se snažila. Bylo to překrásné. Až v tu chvíli mi došlo, že za pár hodin budu i já. „Byla jsi skvělá!" obejmula ji teta. Já se na ni jen usmál a šel jsem si sednout zpět na místo. Mia nakonec vyhrála. Ani se nedivím. Byla skvělá.

Naše výsledky se měli vyhlašovat až v deset večer. Teď jsme se měli jít rozbruslit my. Bylo to vážně stresující. Ještě k tomu jsem měl jít předposlední. Popravdě, alespoň mám větší šanci. Další den má být druhé kolo. Ano, máme dvě sestavy. Doopravdy jsem celou dobu netrénoval jen jednu, ale hned dvě. Mia má druhou k písničce The Fruits a já mám zase Gladiator. Druhé kostýmy by měli být úplně geniální.

Celou dobu jsem ve stresu pozoroval chlapce z ostatních klubů. Oproti ním nemám zase tak velkou šanci. Jsem vystresovaný a unavený. Od rána jsem nic nejedl, takže jsem se alespoň párkrát napil. Odbruslil poslední člověk, co byl předemnou. Teď nadešla má chvíle. Uvidí se, jestli tréning vyšel.

„To dáš, Liame." vzal mě táta M za ramena. Jako kouč je dobrý. Vjel jsem na led a zastavil jsem se uprostřed. „Teď bude mít krátký program Liam Kurtzberg Anciel na píseň Agape." uslyšel jsem. Začala hrát a já začal hned s ní. Nic jsem nevnímal kromě ní a chladu, který mě obklopoval. Můj kostým byl dost podobný, jaký měl Yuri Plisetsky a sestava měla i několik jeho prvků. Ladnost mnou prostupovala. Byl to skvělý pocit. Miluji krasobruslení. Na konci jsem se zatočil v piruletě. Bylo to náročné, ale celkem jsem si to užil.

Všude kolem mě jsem slyšel veliký potlesk. Ještě, že jsem měl voděodolný make-up, jinak by jsem ho měl rozmazaný. Zvedl jsem se a dojel jsem k tátovi. „Byl jsi neskutečný!" obejmul mě. „Díky." začaly mi téct slzy po tvářích. Nasadil jsem si chrániče na brusle a zamířili jsme k lavičce. Dostal jsem vysoké hodnocení, takže jsem se dostal druhé místo. Byl jsem rád, ale radši bych byl na prvním. Abych postoupil, tak se musím dostat na první. Ještě že jsou dvě kola.

Koukal jsem se ješte na posledního chlapce. Byl dobrý. Jestli budou takový i zítra, tak moc šance nemám. Když skončil, tak zamířil za svým trenérem. Pak zavadil pohledem o mě. „Ahoj, ty jsi Liam, že?" usmál se. Já přikývl. „Párkrát jsem se byl podívat na soutěžích, na kterých jsi byl jako malý. Byl jsi dobrý, ale teď jsi mnohem lepší. Abych pravdu řekl, byl jsi jeden z důvodů, proč jsem začal dělat krasobruslení. To ale i tvůj táta." opřel se. „Jsem Ida, by the way." řekl, než ho jeho trenér vzal za rameno. „Ido, teď bude vyhlašování tvého výsledku." „Už jdu. Liame, pak se zase uvidíme." zamával mi. Také měl vysoké bodování. Dostal se na třetí.„Gratuluji." přišel jsem k němu. To i já tobě." podíval se mi do očí.

„Liame!" uslyšel jsem. Do náruče mi skočil Denis. „Byl jsi velice nádherný. Nemohu se dočkat zítřka." zvedl ke mně pohled. „Díky." Pak přišla i Mia a obejmula mě. Uviděl jsem koutkem oka vysokého chlapce. Bál jsem se s ním vůbec vidět. „Gratuluji, Liame." chladně řekl Charlie. Já přikývl. Byli tam všichni moji kamarádi. „Love me!" běžel ke mně Daiki. Byly tu samozřejmě i holky a co mě překvapilo, tak i Philip s Bethany. Hned jsem je představil svým tátům.

„Liame, najez se." podal mi Philip krabičku s ovocem. „Dnes jsem to ještě dělala." usmála se Bethany. „Děkuji." obejmul jsem je. „Co bychom pro naše adaptivní dítě neudělali." pohladila mě po vlasech. „Máme tu ještě s Daikim ubytování, takže už půjdeme. Zítra se zase uvidíme." řekl Philip. Pak se se mnou ještě rozloučili a odešli.

„Co jsou ten Philip a Bethany zač?" otočil na mě táta N hlavu. „Jsou něco jako naši školní adaptivní rodiče. Sice je on gay a ona lesba, ale i tak se chovají jako rodiče. Jsou vážně fajn." obrátil jsem na něj pohled. „Už bychom měli jet domů. Musíš se vyspat." oznámil táta M. Zamířili jsme tedy k autu.

„Co se děje?" otočil na mě táta N hlavu. „Nic vážného." podíval jsem se do tmy z okénka auta. „Něco s Charliem?" řekl táta M. Já mu věnoval sekundový pohled. „Co?" „Jen...já...on je...já už nemůžu." vzdychl jsem. „To dáš." pohladil mě po ruce.

Se sluchátky v uších jsem zase stál ve stojce. Trochu jsem se potřeboval uklidnit. Ucítil jsem zavibrování náramku. Hned jsem zase seskočil na nohy a zapl jsem si ho. „Ahoj, můj hrdino. Dnes v jedenáct u mě." No tak to si snad dělá srandu. Jako já tak pozdě večer, ještě k tomu před druhým kolem, lítat venku nebude. Ale co když se něco děje. Rozhodl jsem se, že se vyplížím z domu.

„Doufám, že je to důležité. Jestli rodiče zjistí, že jsem pryč, tam jsem v ohni. Hypoteticky." skočil jsem do místnosti oknem. Všichni ostatní tam už čekali. „Neboj se." kývla Dorothy. „Každopádně doufám, že už máte návrhy na kostými a jména." Ostatní přikývli a podali jí papíry. „Já na to úplně zapomněl. „Můžu si prosím půjčit na chvíli nějaký grafický tablet, nejlépe?" zeptal jsem se. „Jistě." podala mi jeden. Já tam rychle namaloval takový, jaký by se mi dost líbil. „Cool." podívala se na mě modrá.

„Zavolala jsem si vás proto, že jsem na svém provizorním radaru uviděla stopu po chybějících náramcích." založila si ruce. „Jo? A kde?" zeptala se dívka, co seděla vedle modré. „Chytila jsem to u Eiffelovky a pak u Trocadero." oznámila. „Potřebuji, aby jste to jen věděli." pokračovala. My přikývli. „Jestli už potřebujete jít, tak můžete. Chápu, že toho zítra budete mít hodně." usmála se. Všichni rychle odešli. „Dorothy, jak že se dá teleportovat?" zastavil jsem se. „Levý kámen, ale musím být zrovna u portovací plošiny, jinak by to bylo nebezpečné." opřela se o stůl.