Taková kratší a jednoduší kapitola. Trochu pro starší. Ano, štíhlá jsem to vydat až teď. Doufám, že se kapitola bude líbit. Budu ráda za komentáře.
---------------------------------------------------------
„Ahoj, Liame.” pozdravily mě holky na skupinovém videohovoru. „Co se tu řeší?” zeptal jsem se. „Fanoušci na nás udělali edity.” usmála se Mina. „Vážně? Pošli.” řekl jsem se zájmem. Holky mi to tedy přezdílely. „Wow, vypadám tam dobře.” ušklíbl jsem se. Ty edity byly vážně dobré. „Holky, jste tam kočky.” po chvíli jsem se na ně zpět podíval. „Děkujeme.” pousmála se Nicole.

„Liame, co děláš?” naklonil se ke mně Char. „Jen telefonuji s holkama.” podíval jsem se na něj. Byl jen v županu, protože měl namířeno do sprchy. „Ahoj, Charlie.” zamávala mu Hani. „Ahoj.” pozdravil dívky. Ony se jen zašklebily, ale také mu zamávaly.

Já se začervenal, protože mi došlo, proč se šklebí. Charlie mi začal rukama jezdit po hrudi. „Pojď se mnou.” pošeptal mi svůdně do ucha. Tak to mě dostalo. „Už musím.” oznámil jsem dívkám. „Jistě.” přikývla Mia. „Charlie, nerozbij nám ho.” řekla mu ještě Sophie. „Uvidíme.” vypnul hovor a otočil si mě k němu.

„Tak pojď.” sundal mi tričko a kraťasy a pak si mě přehodil přez rameno a zamířil do koupelny. Tam mi svlékl i spodky a rozvázal si župan. Začali jsme se líbat a vlezli jsme do sprchy. Nahmatal kohoutek a pustil vodu.

Obejmul mě svýma rukama kolem pasu. Nechali jsme na nás padat vodu. Oba jsme si užívali ten pocit tepla a fyzické lásky. Alespoň já jo.

„Liame!” uslyšel jsem. Otevřel jsem oči. Charlie nademnou dřepěl se strachem v očích. „Co se stalo?” posadil jsem se s bolestí hlavy. On se nadšením pousmál a silně mě obejmul. „Omdlel si.” pošeptal mi. „Spadl jsem na něco?” odtáhl jsem ho od sebe. „Ze sprchy jsi vypadl na stěnu a bouchnul jsi se do hlavy.” pohladil mě po tváři a obalil mě ručníkem. Až teď mi došlo, že jsem stále nahý. Charlie měl alespoň župan.

„Tak už to dál nejde. Musíme s tebou zajít k doktorce.” založil si ruce, když jsme se oblékali do pyžama. „Tam půjdu s tátou v lednu.” protočil jsem oči. „Ale teď je teprve konec července.” zamračil se můj přítel. „To nevadí. Prostě se pokusím dojíst prášky, které nejsou na předepsání.” rozpustil jsem si už své dlouhé černé vlasy. Červená už slézala, takže jsem měl v plánu napsat Mie, aby mi je došla dobarvit. „Ty jsi nemožný. Zavolám Teovi. Jeho sestra teď odmaturovala lékařskou a jde na vysokou.” vzal si mobil a vyšel z pokoje.

„Charlie! Ty mě vůbec neposloucháš!” křikl jsem na něj. On mi jen věnoval pohled, když už mu vyzváněl mobil. „Já jsem tak zvyklý jíst už od školky. Děti...mi stále dělaly naschvály a braly mi svačinky i obědy.” chytil jsem ho naštvaně za ruku. On se zastavil a sundal si mobil od ucha. „Vážně?” zvedl obočí. Já se zarazil, ale přikývl jsem. Hned vypnul vyzvánění a posadil se na pohovku. „Pojď si o tom popovídat.” řekl.

„Mě je to jedno. Já se o sebe dokážu postarat!” konfrontoval jsem ho. „To neříkám, ale musíš o tom uvažovat tak, aby jsi byl zdravý.” „Já jsem zdravý! Chodím běhat a sportovat. Bruslím, dělám gymnastiku a akrobacii. Že nejím tak moc, jak bych měl, na tom vůbec nezáleží. Dokud neomdlím na stagy, tak jsem v pohodě.” založil jsem si ruce. On se jen díval na své spojené ruce. „Já...se vzdávám. Dělej si co chceš.” zvedl hlavu. „Jdu do baru.” zamířil do ložnice.

„Cože?! To snad nemyslíš vážně!” rozešel jsem se za ním. „Myslím. Jestli mě teď nepotřebuješ, tak se jdu projít.” už oblečený vyšel zase ven. Měl jen tepláky a mikinu. „Já to tak nemyslel. Jasně, že tě potřebuji, ale...
pomoci mi nedokážeš.” sklopil jsem oči. „Dokázal bych, ale jsi moc arogantní na to si to přiznat.” vzal mě za bradu a dal mi malý polibek.

Když vyšel z bytu, tak jsem se bezmocně sesunul na zem. Silně jsem se rozbrečel. „Proč mě opouštíš?” vzlykal jsem. Nešlo se mi uklidnit, takže jsem se pomalu zvednul a zamířil jsem k jedné skříňce. Měl jsem tam prášky na depresy, které mi teta předepsala. Idk na co je potřebuji. Pár jsem si jích vzal a ještě prášek na spaní. Zapil jsem je a šel jsem si lehnout do pokoje. Skoro okamžitě jsem usnul z vyčerpání a i z toho, že ty prášky zafungovaly.

Charlie:

V baru jsem se seznámil s jedním hot borcem. Byl sexy, svalnatý, ale né moc. Trochu jsme se opili, tak jsme se nějak začali líbat, až mě napadlo ho vzít k sobě do bytu. Auto jsem sebou neměl, takže to komplikace nebyla.

Když jsme konečně došli do bytu, tak bylo překvapení, že byla rožnutá světla. Zhasnul jsem je a se smíchem jsme zamířili k pokoji pro návštěvy. Sundal jsem si tričko a jemu také. „Hned příjdu.” ušklíbl jsem se a vyšel jsem z pokoje.

Zamířil jsem do ložnice pro jednu krabičku. Na posteli spal Liam. Vypadal jinak, než když normálně spí. Neusmíval se. Sáhl jsem do svého nočního stolku pro to, co jsem potřeboval. Šel jsem zpět za tím mladíkem. Pohlavní styk byl dobrý, ale něco mě tížilo. Už usnul a já se jen díval do stropu.

Nezvládl jsem to a musel jsem se zajít napít do kuchyně. Tam jsem si napustil vodu a opřel jsem se o linku. Uviděl jsem na stolku u pohovky nějaké krabičky. Postavil jsem skleničku a došel jsem tam. Zorničky se mi zmenšili. Byla tam krabička s prášky na depresy a další byla na spaní. „Jak jsem tohle mohl Liamovi udělat?!” bezmocně jsem si sedl na pohovku. Po chvíli jsem si šel lehnout do pokoje k chlapci.

Ráno jsem se vzbudil s kocovinou. Šel jsem si udělat kafe. „Ty jsi milenec Charlieho?” uslyšel jsem. „Emm, kdo jsi?” „Jeho přítel. Ale to je jedno. Jsem na to zvyklý.” Vešel Liam a za ním ten mladík. „Ty jsi neřekl, že máš přítele.” přišel ke mně. „Máme otevřený vztah.” jedním okem jsem se podíval na Liama. On jen protočil oči.

„Kdyby sis nechal pomoci, nemuselo by se to stát.” řekl jsem mu. „Takže to teď svádíš na mě? Jako bych za to mohl!” křikl na mě. „Můžeš!” naštvaně jsem bouchl do stolu. On se zastavil. „Jdu se projít.” odešel se převléci. „Hovno jdeš!” řekl jsem. „Naser si!” vykoukl z pokoje. „Proč si nemůžeš nechat pomoci?” „Žádnou nepotřebuji.” odsekl. „Máš zkurvenou anorexii.” „Nemám!” vyšel ven. „Liame, prosím tě.” protočil jsem oči. „Liam Anciel? Ten model?” nevěřícně se zeptal ten chlapec. „Zmlkni.” zároveň jsme ho okřikli.

„Ty nevíš čím si s tebou musím procházet a pak jen řekneš, že za to, že nejím, si můžu sám.” začaly mu po tvářích stékat slzy. Všechen hněv ze mě opadl. „Liame, je mi to líto.” došel jsem k němu a vzal jsem ho za ramena. On ke mně zvedl ubrečenou tvář. „Nechápeš mě. Já nechci pomoci.” podíval se mi do očí. „Chci jen chvíli klid.” „Dobře.” obejmul jsem ho a políbil do vlasů.

„Zavezu tě domů.” řekl jsem chlapci. On přikývl. Nebudu lhát, ale byl vážně pohledný. Z naší konverzace ze včerejška si pamatuji, že jezdí na motorce. Nasedli jsme do auta. „Dám ti padesát euro, když pomlčíš o tom, že jsme se s Liamem hádali.” nastavil jsem mu papírovku. „Né, to je v pohodě. Nepotřebuji to nikomu říkat. To je vaše záležitost.” zatřásl hlavou. „Promiň, že se na to ptám, ale nemohl bych tvé číslo? Vypadáš jako fajn kluk.” zeptal jsem se ho. „Klidně.” s úsměvem přikývl a na papírek mi ho rychle napsal.