Zima 1976

Nikdy bych si nepomyslel, že budu prožívat tak podivné Vánoce jako ten rok.

Bylo v nich všechno špatně a dobře zároveň, a to bylo příšerně matoucí.

Bolest ze ztráty Zuny byla ze všeho nejsilnější. Obzvlášť proto, že nám kvůli spalničkám nepovolili klasický pohřeb. Já se ho dokonce ani nemohl zúčastnit, jelikož jsem měl pořád nazelenalý odstín kůže a prý bych tím děsil lidi. Místo toho jsem tak seděl ve svém pokoji a ronil slzy v naprostém tichu a soukromí. Bojoval jsem přitom s vlastním svědomím, které se mě neustále pokoušelo přesvědčit, že to byla moje vina, že to já ji nakazil, jenže nic co se stalo, se už nemohlo odestát a já se s tím prostě musel smířit. Nic jiného mi prostě nezbývalo.

Mnohem náročnější bylo vysvětlit tuhle skutečnost Gwendolyn.

Rozhodl jsem se to nedělat přes sovu a počkat, až se vrátí zpátky na vánoční prázdniny. Gwen totiž milovala Zunu snad ještě víc než já. Nebylo divu, trávila s ní posledních jedenáct let většinu svého času. Nahrazovala ji ve všech ohledech matku a teď o ni najednou přišla.

Sám jsem věděl, jak moc taková věc bolí, a vůbec netušil, jestli jí to zvládnu správně vysvětlit. Nechtěl jsem vidět její slzy, ale zároveň jsem moc dobře věděl, že se jim ani jeden nevyhneme.

A měl jsem pravdu.

Nakonec to byl snad ten nejtěžší rozhovor, jaký jsem kdy absolvoval. Oba jsme brečeli, nadávali na nespravedlnost světa, a pak usnuli v jedné posteli jako v dobách, kdy se ta malá divoška po nocích vykrádala ze svého pokoje a chodívala za mnou prosit o pohádky.

Nejhorší na tom všem ale bylo, že jsme se ani nemohli semknout jako rodina a společně truchlit. Otec se totiž nezvládl vrátit ani na Vánoce, jelikož se mu podle všeho protáhl úkol od Pána zla. Občas poslal sovu, ale ta vždy přilétala unavená po náročné cestě a ošlehaná mrazem. Nejspíš byl od nás dost daleko a vážně neexistoval způsob, jak se k nám vrátit.

Měly to být podle všech očekávání smutné svátky... jenže nebyly. Tu největší zásluhu na tom měla nejspíš Emmeline, která dokázala jediným úsměvem rozzářit celou místnost a nenechat v ní žádný prostor na smutek a trápení.

Moje obavy, že se mezi námi všechno změní kvůli tomu, čemu věřím; kvůli znamení, co jsem se rozhodl nosit na předloktí, se ukázaly být naprosto neopodstatněné. Nezměnilo se vůbec nic.

Pořád stála po mém boku a nikdy nedala jediným gestem nebo slovem najevo, že by to mělo být v budoucnu jinak. Pomáhala mi postavit se po nemoci zpátky na nohy, smála se mé stále neustupující zelené barvě – najednou už jsem nebyl princátko, ale vodník – občas po večerech společně s Karou hrály na kytaru, zpívaly a tančily a celým sídlem se pak nesl zvuk cinkajících rolniček, jenž dokresloval kouzlo Vánoc, které se děvčatům v našem sídle podařilo i přes všechnu tu tragédii vykouzlit.

I Gwen z toho byla naprosto unešená.

Několikrát jsem ji přistihl, jak seděla uprostřed noci na schodišti a sledovala sál osvětlený barevnými plamínky, skleněnými ozdobami a spoustou girland. Oči jí vždycky zářily takovou dětskou radostí, že bych vydržel hodiny jenom stát v přítmí a sledovat ji.

Večer před Božím hodem jsem si ale tiše přisedl vedle ní a objal ji kolem ramen.

„Je to nádhera, viď?" usmál jsem se.

„To je," přikývla. „Nikdy jsme takhle moc ozdobený dům neměli. Měli bychom zvát Karu s Emmeline pravidelně."

„Ty víš že nemůžeme, zlato," povzdechl jsem si. „Já a Kara budeme příští rok manželé. Emmeline tu s námi nemůže být."

Otočila na mě hlavu. V očích se jí zrcadlila všechna ty světélka, která visela kolem, ale i tak jsem v nich zahlédl jasný nesouhlas. Nad nosem se jí totiž vždycky udělala hluboká vráska, když se chtěla ohradit proti nějaké mé pravdě, která se jí nezdála dostatečně logická.

„Ale já mám Emmeline ráda. Je s ní sranda a umí kouzlit bez hůlky! Třeba motýly, a světlušky! Já bych chtěla, aby s náma zůstala ona. Měl by sis vzít ji. Kara si pak může vzít Rabastana a všechno bude tak, jak má."

„Gwendolyn," oslovil jsem ji tiše.

„Já vím, já vím," povzdechla si nakonec. „Ohneme se, ale nezlomíme."

„Přesně tak. Rodina na prvním místě," pousmál jsem se a lehce ji políbil do vlasů. „Jednou to pochopíš. Až budeš starší."

„Myslím, že radši nechci být starší." Obrátila hlavu zpátky do sálu a ovinula si ruce kolem kolen. „Kdyby tady byla máma, bylo by všechno jinak, viď? Ona by tě nechala jít tam, kam tě srdce táhne."

„Nevím, Gwen," pokrčil jsem rameny. „Možná. A kam srdce táhne tebe, hm?"

„Hned po škole vyrazím na cestu kolem světa! Vezmu si jen batoh, dobré boty a zápisník. Nic víc nebudu potřebovat. A až ho celý obejdu, napíšu o tom knihu, která se bude prodávat ještě lépe než Bajky Barda Beedleyho."

Zněla tak přesvědčeně. Nebylo tam žádné asi, ani možná. Prostě věděla, že se to stane. Nepřiznávala si, že by to snad nemuselo vyjít. Její pohled na život byl tak moc jiný od toho mého a přesto jsme toho měli tolik společného. Věděl jsem, že kdyby to bylo potřeba, my dva se postavíme klidně celému světu, i když na nás měl právě potřebu ukazovat vztyčený prostředníček.

„Doufám, že budu první, komu ji podepíšeš, princezno," usmál jsem se a jemně ji objal kolem ramen.

„Napíšu ti dokonce věnování," uculila se. Opřela hlavu o moje rameno a spokojeně mi ovinula ruku kolem pasu. „Budeš mít v té knížce speciální kapitolu, bráško."

A já věřil, že to tak vážně bude. I kdybych měl vyrazit na tu cestu kolem světa s ní. Mohli bychom s sebou vzít i Emmeline. Takový život by byl nejspíš mnohem jednodušší než tenhle. Někde daleko na cestách objevovat neznámé kraje, chutě, vůně a barvy. Nemyslet na to, jak moc se svět kolem nás bortí jako domeček z karet.

Možná jednou. Možná až bude po všem.

Ne všichni mi ale během svátků dělali jenom samou radost.

Ráno na Boží hod mě neuvěřitelně naštvala Kara a v první chvíli mi tím dost zkazila vánoční náladu, se kterou jsem se probudil. Zase se mě totiž nezeptala, než udělala naprostou šílenost, kterou bych jí nikdy v životě nedovolil zrealizovat. Ona se ale obvykle neptala na můj názor, když byla přesvědčená o své vlastní pravdě.

Když jsem to ráno sešel ze schodů do salonku, kde na nás už čekala hromada dárků, nemohl jsem uvěřit vlastním očím. 

Na pohodlné kožené sedačce se rozvaloval Nathaniel, který měl jednu nohu přehozenou přes Eileen a v ruce svíral lahev máslového ležáku. Gwendolyn před krbem hrála tchoříčky s Karou a přímo uprostřed místnosti stál Rabastan s Emmeline, které právě očividně ukazoval pár kroků jednoho ze složitějších tanců, jež se tancoval u nás na plesech.

Chvíli jsem se obával, jestli se mi nevrátila horečka, ale nakonec se ukázalo, že tohle všechno byla naprostá realita. Emmeline, kterou jsem rozhodně neměl v plánu představovat svým přátelům jako své děvče, už se očividně dávno představila sama.

A já moc dobře věděl, že v tom měla prsty Kara.

„Evane!" vyjekla Gwen, která si mě všimla jako první. Odhodila kuličku od Tchoříčků a vesele zatleskala. „Konečně jsi vzhůru! Čekali jsme na tebe s dárky! Teď už můžeme rozbalovat! Karo, pojď!" Rozeběhla se k vysokému stromku, zpod kterého začala vytahovat dárky a nadšeně si prohlížet jejich jmenovky. „Emmeline, ty tu máš taky dárek!"

„Já? Vážně?" ozvala se oslovená překvapeně a vyrazila rovnou k vysoké jedli, která se prakticky dotýkala klenutého stropu salónku.

Mimochodem – byla zase bosa. Možná jsem jí měl pod stromeček pořídit nějaké boty.

Se širokým úsměvem si od mé sestřičky převzala malý, pečlivě zabalený dárek a zvědavě si s ním zahrkala u ucha. „Sestra mi jednou dala do krabičky myš, tak jsem opatrná," vysvětlila mi, když jsem tázavě povytáhl obočí.

Nakonec vytáhla z balíčku nádhernou tepanou foukací harmoniku, která se zaleskla ve světle okolních svíček jako nějaký drahý šperk. S úsměvem mrkla na Karu a téměř okamžitě nám předvedla, že rozhodně ví, jak se s ní zachází.

Společně jsme si tak zazpívali pár koled, které si rozhodně nejvíc ze všeho užívala Gwen. Zpívala a tančila po místnosti, jako kdyby v ní byla úplně sama. Přeskakovala z křesla na křeslo, točila se v piruetách a přemlouvala Emmeline, aby se k ní přidala. Popravdě ji nemusela přesvědčovat dlouho, jelikož ta bláznivá cirkusačka se k ní velice rychle připojila s nadšením sobě vlastním. Tleskala, zpívala a bylo jí úplně jedno, že kolem ní sedí parta loajálních obdivovatelů Pána zla.

Pro ni jsme byli jenom Evan, Kara, Rabastan, Nathaniel a Eileen. Nic víc, nic míň. V jejích očích jsme neměli žádné nálepky, co by nás definovaly a škatulkovaly nás jako ty zlé.

A já ji za to tak moc miloval.

„Tak ukaž, cos dostal!" Drcnul do mě Nate vesele, když jsem na klíně už asi deset minut svíral pečlivě zabalený dárek od Emmeline.

Ani nevím, proč jsem ho ještě neotevřel. Možná proto, že z něj stoupala jemná vůně šeříku a já si ji chtěl užívat co nejdéle to půjde. Na jeho naléhání jsem ale nakonec zatáhl za tmavě modrou stuhu, která se svezla z bronzové krabičky a dovolila mi tak odklopit víko.

V saténovém polstrování tam ležel pečlivě poskládaný kašmírový šátek v té nejsmaragdovější zelené, jakou jsem si vůbec dokázal představit. S téměř nábožnou úctou jsem ho oparně vyndal ven a chvíli ho nechal jen tak proplouvat mezi prsty, než jsem si ho zvedl blíž ke tváři. I on voněl jako Emmeline.

„Je z Alžírska," usmála se Emm, která se z ničeho nic objevila nade mnou. „Přicestoval za tebou přes půl světa, princátko. Říkala jsem si, že kašmír bude pro tvé aristokratické srdíčko to pravé! Prý je to látka králů!"

„Jak dobře mě znáš," zazubil jsem se na ni a odsunul krabičku od dárku ze svého klína, abych na něm pro ni uvolnil místo.

Dlouho neváhala a téměř okamžitě se posadila. Vzala mi přitom šátek z rukou a pečlivě ho omotala kolem mého krku, než kolem něj ovinula paži a opřela si čelo o mou tvář.

„Sluší mi?" usmál jsem se, když jsem jí prsty jemně přejel po páteři od krku, až po bedra.

„Ladí ti k pleti," odvětila se škádlivým smíchem.

Nathaniel se vedle ní rozesmál stejně tak a ještě si trochu přisadil: „Ale fakt, že jo. Máš recht, Linko! Evane, to je krása! Vypadáš teď jako ropucha, kterou bolí v krku!"

„Ha, ha," protočil jsem oči, „proč já s vámi vlastně kamarádím? Jste příšerní."

„A co to vypovídá o tobě, když zbožňuješ tak moc příšerný lidi, jako jsme my?" zeptal se Rabastan, který právě seděl na opěradle křesla, kde relaxovala Kara a s úsměvem ji ve vlasech pletl copánky.

„Dobrá poznámka," zavrtěl jsem pobaveně hlavou a jemně ovinul Emmeline obě ruce kolem pasu. „Ale nějaký hlas rozumu přece potřebujete! Od toho tu jsem já."

„Ne, ty seš tu jenom od těch svejch sexy fousků, co Nathanielovi nejspíš nikdy nevyrostou," zazubila se na mě Eileen a prsty pošimrala svého přítele na bradě.

„No dovol! Říkalas, že neva, když mi nerostou tak jako jemu!" ohradil se ukřivděně.

„Nikdy jsem neřekla, že to vadí. Jen jsem řekla, že Evanovi seknou!"

„Aha, aha! Tak se chceš prohodit? Emmeline by určitě nevadilo, že nemám tváře jako dřevorubec! Že ne, Linko?"

„Myslím, že vypadáš skvěle přesně tak, jak jsi," usmála se na něj. „A Eileen si to jistě myslí taky."

„Moje řeč," zazubila se Leen a hravě na Emm mrkla. „Aspoň, že lidi od cirkusu mají očividně všech pět pohromadě. Jestli mi nevyjde to místo na ministerstvu, nejspíš se k nim přidám! Pořád berete lidi?"

„Těch není nikdy dost. Vsadím se, že by ti to na hrazdě vážně šlo. Máš skvělý těžiště. Byla bys hvězda večera!"

„Proč nemáme v partě víc lidí, jako je ona, co?" poznamenala Eileen, když přeletěla pohledem nás ostatní. „Vy ostatní jste totální blbečci, co maj pořád jen pitomý kecy. Vedle ní se cejtím jako princezna! Řekneš mi, kdyby ses rozhodla opustit Evana?"

„Ty tady máš taky přítele, jestli sis nevšimla!" poznamenal Nate. „Tohle by náš malej Adrian nerad slyšel!"

„Zaprvý žádný děcko nečekáme a za druhý se naše dítě bude jmenovat Adrian jen přes tvou mrtvolu, jasný?!" zamračila se. „Je to zženštilý!"

„Hej! Proč přes mou mrtvolu? Proč ne přes tu tvou?"

„Jak bych ho jinak asi porodila, blbečku?" Zaklepala se na čelo a protočila očima.

„Fajn," zabručel nespokojeně, „ale jestli umřu třeba při opileckým pádu ze srázu dřív, než se narodí, slib mi, že to bude Adrian! I kdyby to byla holka!"

„Fajn, fajn," povzdechla si. „Takže laskavě neumírej, buď tý lásky."

„Pokusím se!" uculil se a hravě ji políbil.

To už jsem ale zachytil pohled Emmeline, která se usmívala tak široce, že tím okamžitě donutila k úsměvu i mě. Prsty jsem jemně odhrnul vlasy z jejího obličeje a dal jí je za ucho. Moji hádající se přátelé v tu chvíli přestali existovat. Byla tu jen ona a její zelený oči, do kterých bych se vydržel dívat snad až do skonání světa.

„Líbí se ti tu? S námi?" zašeptal jsem trochu starostlivě. „Asi jsi zvyklá na jiné lidi."

„Tvoji přátelé jsou fajn, Gwen je úžasná a celý dům voní skořicí. Nikdy jsem nebyla na hezčím místě, princátko," usmála se. „Cítím se tu jako doma."

A já si v tu chvíli nic nepřál víc, než aby tu opravdu mohla být doma.

Přímo tady. Se mnou. Už napořád. 

×××××

Hektický předvánoční čas nám pomalu končí a já doufám, že Testrálové se znovu dočkají svého oživení, jelikož teď měsíc spinkali! :)) Nejspíš byla potřeba vánoční atmosféra, abych dokončila tuhle vánoční kapitolu. Přesně proto ji pouštím dnes. Třeba vás trochu naladí! 

Užijte si jednu z posledních poklidných kapitol. Brzy se nám to začne pořádně komplikovat :)