Bella P.O.V.

Byl sice pátek, ale já zůstala doma. Bála jsem se jít do školy. Bála jsem se, že si mě zase budou dobírat. Tak jsem mé matce zalhala, o tom, že se necítím dobře. Sice mě nechala doma, ale nejprve mě seřvala kvůli toho, že do školy prostě chodit musím. Ale já k tomu neviděla jediný důvod. Proč chodit někam, kde se necítíte v bezpečí? Jelikož matka chodí do práce, zavolala jedné paní, myslí, že se jmenuje Medison, aby mě pohlídala. Slečna Medison mě už několikrát hlídala, a tak vím, že pokud jí nebudu rušit, můžu si dělat co chci. Otevřela jsem svůj velmi zchátralý počítač a zapla hru jménem Undertale. Proč zrovna ji? V ní jsem si mohla vybít všechen svůj vztek, jen zaseli mí spolužáci a zalévala ho má matka všemi těmi slovy, jenž mě hluboce zasáhli. Byla jsem skoro na konci hry, jenže jsem se stále nemohla dostat přes toho kostlivce. I přestože, že jsem měla skoro sto HP, stále mě zabíjel. Chci říct mou postavu ve hře, která se však díky pouhého tlačítka RESET vrátí zpátky v čase. Nevím kolikáté to bylo resetování, dokonce Sans to přestal taky počítat, když tu náhle jsem zaslechla obrovskou ránu. To mě opravdu vyděsilo, a kvůli tomu jsem také nedokázala uhnout několika kostem, jež projely červeným srdíčkém. Vzápětí se oběvil nápis KONEC HRY a následně se celý počítač vypnul. Že by už ten krám vypověděl službu? Tak co budu dělat teď? Přemýšlela jsem a zrak se mi otočil k oknu, z kterého byl výhled na malinkou zahrádku, na které rostlo pár kytek. Co to vůbec bylo za ránu? Došla jsem k oknu a pohled mi spočinul na zapadajícím se slunci. To jsem hrála tak dlouho? Podívala jsem se na hodiny, které ukazovali pět odpoledne. Matka přijde až za tři hodiny, asi se půjdu podívat, co se stalo. Rozhodla jsem se, jakmile jsem zjistila, že vypadl proud. Teplé jsem se oblékla vzala jsem si rudou šálu, na které byli bílé vločky. Šála mi velmi ladila k ním červeně zbarveným očím, jenž se v ničem nepodobali matčiným modrým skudánkám. Vyšla jsem tedy z pokoje a oznámila slečně Medison, že se jdu projít ven, tu to však nezajímalo více než háčkování, do kterého bylo celá zabraná. Nechala jsem jí teda sedět v křesle a vyšla jsem z domu. Okamžitě mi do obličeje narazil studený vítr, a tak jsem se ještě více zachumlala to šály.

Šla jsem poněkud prázdnými uličkami, až jsem narazila na dál lidí, kteří si mezi sebou špitali. Pokusila jsem se dostat blíž, abych něco viděla, ale to co jsem zahlédla mě zarazilo. Byli to ty monstra, které jsem zabila. Byli skuteční. Stál tam Asgor, Toriel, Alphys, Undyne, Papyrus a dokonce i Sans. Trochu jsem couvla. Vědí o tom? Ne. Nesmysl. Byla to jen hra. A oni jsou ... skuteční. Pak však mojí pozornost upoutalo dítě, které stálo u Toriel. Vypadalo jako by mi z oba vypadlo, dokonce nosilo stejný svetr jako já. Jediný rozdíl byl v tom že jeho oči byli přivřené, ale myslím si, že nebyli tak rudé jako moje. Po chvíli se na mě taky podívalo.

,,Kdo je tady král?" optal se poněkud hlasitě s pevným hlasem Asgor. Lid si začal mezi sebou ještě více šuškat. A já přestala vnímat okolí. Bylo to přesně to šuškání, které jsem slýchával každý den. ,Viděli jste ji, jak dneska vypadá? Na koho si myslí, že si hraje?' Zavřela jsem raději oči, abych se dokázala lépe soustředit, ale moc to nepomohlo. ,Její oči jsou jak dvě louže krve. Raději bysme se od ní měli držet dál. Kdo ví kdy se v jejich očích bude odrážet naše krev.' Jednou byli i doby kdy jsem neustále nosila sluneční brýle, abych své oči alespoň trochu zakryla, ale bohužel ve třídě mi je vzali a jakmile se o mé barvě očí dozvěděla celá škola, bylo už zbytečné to nějak skrývat.

Z tranzu mě probudila ruka, která se dotkla mého ramene, až teď jsem si uvědomila, že klečím. Podívala jsem se na osobu které ruka, spočívající na mém ramenu patří. Když jsem si uvědomila, že přede mnou stojí to dítě, které vypadá podobně jako já, srdce mi vynechalo jeden úder.

,,Jsi v pořádku?" optala se velmi mile, ale to mě nijak zvlášť neuklidnilo. Dokonce jsem na sobě cítila ještě jeden pohled, zvedla jsem hlavu a na chvilku navázala oční kontakt s vysmátým kostlivcem, ale pak jsem svůj zrak upřela na dítě.

,,Jo, jsem," nasadila jsem svou naučenou masku a zvedla se na nohy. Avšak dítě mě podezřívavě změřilo od hlavy až k patě, ale pak svůj výraz zase uvolnil.

,,Já jsem Frisk. Právě se nám podařilo prolomit bariéru, a Monstra konečně spatří pravou oblohu," pověděli mi dítě a podalo mi ruku, pravděpodobně čeká, že se taky představím.

,,Monstra?" řekla jsem hlavně proto, abych toho o sobě mohla říct co nejmíň. Pokusila jsem se zatvářit trochu nechápavě, snad aby byla ta otázka věrohodnější.

,,Přesně tak, ale neboj, jsou moc milí," vesele odvětilo dítě. Tohle mi už říkali u tolika lidí, ale nakonec se ukázalo, že to tak vůbec není. Ale co já vím, možná jsou monsta jiná než lidé. Měla bych být, ale na pozoru, nemůžu znovu někomu naletět.

,,Nebojím se," odpověděla jsem, při čemž jsem pocítila, jako by mě něco na hrudi hrálo a pohánělo.

,,Víš, že vypadáš úplně stejně jako já? Doufám, že se taky nejmenuješ Frisk," prohodilo dítě, aby ukončilo ticho mezi námi.

,,Ne, to se neboj zase ty," řeknu neutrálně na Frisk. V tváři dítěte zavládl lehký úsměv, který se změnil ve veselý samých. Podruhé jsem na okamžik přestala vnímat okolí a vzpomněla si na všechny ty výsměchy, které směřovali na mou maličkost. Sklonila jsem pohled, tak jako vždy když mě někdo pomlouval, nebo se mi vysmíval. A nevědomě před sebou vytvořila červenou stěnu, která mě měla chránit před výsměchem. Jakmile to dítě zaznamenalo, smát se přestalo.

,,Nic se neděje, všechno je v pořádku," řeklo dítě a vydalo se ke mně. ,Nic se neděje, všechno je v pořádku, má milá Belluško.' Není to v pořádku. Z štítu se vytvořili jakési rudé jehly a zamířili přímo k Frisk. Když v tom se před ní objevil Sans a s pomocí lebky odrazil můj neúmyslný útok.

,,Co se tu sakra děje, kiddo?" zaptal se Frisk, nepolevující však na ostražitosti. Všechny pohledny přítomných se obrátili k nám. Měla bych se uklidnit. Nebo to nedopadne dobře. Pomyslela jsem si při vzpomínce na všechny ty úmrtí ve hře. Jenže toto není hra. Zhluboka jsem se nadechla a následně vyslechla se vzduchem i veškerý adrenalin. Poté si už jen pamatuji pád na zem.

Když jsem se probrala byla hluboká noc. A já ležela na nějaké madraci v neznámé místi. Kde to jsem? Co se stalo? Byly moje první otázky, ale pak jsem si uvědomila, že matka, u musí být doma. S vyděšeným výrazem jsem těkala očima po temné místnosti. To není dobrý. Ona mě přetrhne. V mysli mi panoval jeden velký chaos. Můj mozek hledal způsobem, jak se tomu vyhnout. Najednou se však přede mnou objevili dvě tlačítka na jednom byl nápis RESET a na druhém POKRAČOVAT. Bezmyšlenkovitě jsem šáhnul k tlačít RESET. Celý svět mi před očima začal mlžit a já upadla do mdlob.

~ reset ~

Probudil mě hlasový zvuk a já se probudila ve svém pokoji, sedíc před vypnutým počítačem. Co tady dělám? Kolik je hodin? Podívala jsem se na hodiny, které ukazovali pět hodin. Zarazila jsem se. Že by jsem se vrátil v čase? To není možné. Vylezla jsem z pokoje a pohled upřela na háčkující slečnu Medison.
,,Slečno Medison, v celém domě vypadly pojistky. Nevíte, co se stalo," promluvila jsem na ní a ona ke mně neochotně zvedla hlavu.

,,Jdu se podívat na pojistky, zůstaň tady," odložila své háčkování a vydala z hlavních dveří. Sedla jsem si na zem. Ona moc rozkazu nedává, ale když nějaký dá, je velmi přísná, když je nesplním. Vím, o čem mluvím. Po chvíli se slečna vrátila.

,,Elektřina vypadla v celém městě, já s tím nic neudělám. Běž si hrát a už mě neruš u háčkování," odbyla mě a sedla si opět do křesla. Podívala jsem se na svíčky, která už byla skoro dohořela. Nenapadlo mě nic lepšího než ji zhasnout. Slečna Medison si odkašlala a upřela svůj pohled opět na mě. ,,Čemu na tom že mě nemáš rušit si nerozuměla," promluvila přísným hlasem. Já jen na sucho polkla. Proč musela použít zrovna mojí oblíbenou svíčku? Dostala jsem ji od již zesnulé babičky a vůbec jsem ji nevyužila. ,,Takže Bello, teď ji opět zapal, nebo..." nestihla doříct jelikož to už měla v břiše zataženou rudou katanu, které se tak náhle objevila, jako před tím ta černá stěna. Poté slečna Medison s krátkým výkřikem se sesunula k zemi, přičemž meč z její hrudi zmizel. A já se sesunula na kolena. Co jsem to udělala? Přisunula jsem se k ní a zkusila jestli dýchá. Ruce se mi začali ještě více klepat než předtím, když mi poslední plamínek naděje, v to že je naživu, vyhasl. Chtělo se mi brečet, ale nedovolila jsem, aby se slzy dostali na povrch. Co bych měla dělat? Najednou jsem si vzpomněla, jak jsem předtím resetovala. Mohla bych se vrátit? Svitla mi opět malá jiskřička naděje.

........................................................................
........................................................................

Frisk P.O.V.

,,Já vím, že to není možné, ale mám pocit, jako bych danou situaci, už zažilo, avšak to nemůže být možné," oznámím Sansovi své nemilé obavy, které mám, už od prolomení bariéry, a jelikož je Sans, někdy až moc všímavej, zeptal se mě na to co se děje.

,,Myslím, že nad tím moc přemýšlíš, kiddo. Když jsi zničilo tlačítko reset, není možné vrátit čas," odpověděl v naprostém klidu usmívající se kostlivec. Jenž já měl opravdu pocit, že něco není v pořádku. Možná se bojím toho, že pokud se stane něco zlého, nebudu moc se vrátit a napravit to, přesně tak, jak jsem to dělalo vždy.

,,Máš pravdu. Raději bychom se měli vrátit za ostatníma. Možná nás už shánějí," pokusilo jsem se přestat přemýšlet nad resetovaním.

,,Jop a jak už víš, znám zkratku," chytl mě za ruku a teleportoval nás zpět do středu města.

Bella P.O.V.

Konečně jsem po nějaké době přišla na to jak můžu vrátit v čase. Přede mnou se vznašeli dvě tlačítko, jedno mělo nápis RESET a druhé POKRAČOVAT. Chtěla jsem už už zmáčknou první tlačítko, ale pak mě něco zarazilo, byly to myšlenky. Když se vrátím zpátky, co udělám potom. Mohla bych to udělat ještě horším? Jak by mohlo být něco horšího než vražda.

♡ Nakashi ♡