Počet slov: 1028
Rok 1977

Konec školního roku se pomalu ale jistě blížil. Venku bylo každým dnem tepleji a pro vyčerpané profesory bylo stále těžší udržet pozornost nesoustředěných studentů, kteří se nemohli ubránit myšlenkám na léto.

„Můžeme se spolu koupat v jezeře, jako dřív," zasnila se Lily, když se Severusem vcházeli do Velké Síně na oběd.

„Nevím, jestli je to dobrý nápad," odvětil rozpačitě Severus.

Zrudla. Myslela si, že se stydí a že mu její nápad přijde dětinský a směšný.

„Chápu," špitla. „Už nejsme malé děti."

Bylo mu ze sebe špatně. Musel ze sebe dělat mrzutého idiota jen proto, aby skryl, že byl ve skutečnosti ještě větší idiot, než by si Lily kdy mohla myslet.

Rozdělili se. Ona šla k nebelvírskému stolu a on k zmijozelskému. Hlavou mu náhle blesklo, jaké by to bylo chodit do Nebelvíru. Musel se ušklíbnout. To by bylo strašné. Už takhle má Pobertů plné zuby a ještě, kdyby s nimi byl ve stejné koleji...

Po obědě ve Velké Síni měli studenti na dvě hodiny volno. Dříve, než se Lily a Severus odeberou ke svým přátelům, chtěli dořešit projekt na Obranu proti černé magii, na kterém společně pracovali. V tomto počasí Lily přišlo jako dobrý nápad se uvelebit na dece pod stromem a on nebyl proti. Koneckonců, znělo to o mnoho lépe než se mačkat s ostatními ve Velké společenské místnosti.

Dívka rozložila čtyři slepené pergameny, namočila brk do inkoustu a začala psát. Severus mezitím hledal v učebnici úryvky, které by bylo vhodné zmínit. Většinou si však poradili bez nich, věděl toho více než dost.

„Seve, nemohl bys trochu zpomalit?" postěžovala si Lily.

Chlapec se zarazil. „Promiň, nechal jsem se unést..."

Vždy, když byla řeč o černé magii, nechal se unést.

Přikývla a znovu se naklonila k pergamenu. Jediný důvod, proč psala jen ona byl ten, že po jejím kamarádovi šlo jen málokdy něco přečíst, zatímco ona psala pečlivě a úhledně. Což samozřejmě nešlo tehdy, když jí věty diktoval takovou rychlostí.

*****

„Dopsáno!" zajásala, složila pergamen a psací potřeby do brašny a lehla si na měkkou deku.

Zarazil se. Zase byl v koncích. Lilyiny oči sledovaly motýla, který právě letěl ke koruně stromu. Severus si lehl vedle ní. Přeci jen, bylo to lepší než ji tak nápadně pozorovat. Na levé straně obličeje ho šimraly její vlasy. Možná byl až příliš blízko. Motýl stále poletoval u listů stromu. Náhle se snesl níž, pomalu slétával směrem k Lily a během vteřiny už jí seděl na nose. Jemně se usmála, snažila se nevrtět a zadržovala dech, aby se nepolekal. Motýl se však i přesto za chvilku vznesl a znovu mířil k vrcholku stromu. Dívka si smutně povzdechla a obrátila se na bok. Tváří v tvář Severusovi. Zdálo se jí, jako by jeho tvář viděla prvně. Z takového blízka tedy rozhodně.

Jeho vlasy, které mu lemovaly obličej, působily v kontrastu s bledou pletí obzvlášť tmavě. Černé oči nyní tázavě hleděly na dívku. Její zelené, jako by mu dávaly odpověď. Upřeně hleděly do těch jeho a ani jednou nemrkly. Ticho. Nesnesitelné ticho, které bez ustání ničilo jeho uši. Zdálo se mu, jako kdyby okolní šum a hluk náhle utichl. Byli tu teď jen oni dva.

Potřeba cokoliv uslyšet rostla, stejně jako chuť splnit si svůj sen, který tak dlouho odkládal. Už příliš dlouhou dobu žil se studem, na to byť jen pomyslet. Ale už měl nejednu příležitost to udělat. Všechny je však promarnil. Tak hloupě. To se dnes nesmí stát. Uvědomil si naléhavost své situace a fakt, že dívka zde nebude ležet věčně. Každou vteřinou se tento magický okamžik může rozplynout a on bude zase zklamaný. Odvahu si dodal zarytím svého nehtu ukazováčku do palce. Bolelo to, stejně jako strach z neúspěchu, který ho v nejbližších vteřinách zřejmě čeká. Věděl, že jí může znovu ztratit a znovu jí už nezíská - byl si toho plně vědom.

Přesto však neodolal a bez delšího váhání přitiskl jejich rty k sobě. Nebránila se.

Zavřel oči. Snažil se pochytit každou drobnost tohoto okamžiku. Vnímal její spolupráci a to ho uklidňovalo. Všechen stres z něj opadl a brzy už nemyslel na nic jiného, než na její jemné rty. Cítil její ruku, kterou měla položenou na jeho rameni. Tou svou jí z obličeje odsunul neposedný pramínek a velmi neochotně se od dívky odtáhl.

„Omlouvám se," zamumlal jen.

„Za co?" špitla. Zvědavě pozorovala každý jeho pohyb a připadalo jí, že ten chlapec, s kterým tu nyní je, snad ani není Severus. Nechápala, co se právě stalo, přesto se cítila tak vyrovnaná a klidná. Zastyděla se. Možná by se měla tvářit alespoň trochu zmateně, aby si nemyslel, že má podobný zážitek za sebou už nespočetněkrát. Koneckonců... byl to její první opravdový polibek.

„Za to," ošil se. „Já - já vím, já si to uvědomuji, že o mě nemáš zájem a - "

„Proč si to myslíš?" přerušila ho s úsměvem.

Svraštil obočí. „A ne snad?"

„Severusi Snape! Po tvém dopise se s tebou bavím, chodíme spolu ven, trávíme spolu tolik času, právě jsme se spolu líbali a ty máš stále pochyby?"

Nevěřícně na ní hleděl. Myslela to vážně nebo si z něj dělala srandu? Vše nasvědčovalo tomu, že říká pravdu. Vše nasvědčovalo tomu, že mu byla jeho láska po dlouhé době opětována.

*****

Velká síň byla v poslední den školy plná studentů, kteří s nedočkavostí očekávali Brumbálův projev.

Letošní rok vyhrál školní pohár Nebelvír. Druhý byl Zmijozel, těsně pod ním Havraspár a na čtvrtém místě se umístil Mrzimor.

Zmijozelští byli na tento výsledek řádně (a podle Reguluse a mnoha dalších i právem) naštvaní.

Výjimkou byl Severus, kterého letošní prohra ani v nejmenším nezajímala. Seděl u zmijozelského kolejního stolu a jen stěží předstíral zklamání. Ve skutečnosti se však cítil fantasticky.

Dnes se s Lily ještě neměl šanci setkat o samotě. Přesto si ale všiml pohledu, který mu věnovala při vchodu do Velké síně. Stále si ho připomínal. Byl plný pochopení a něhy, viděl v něm to, po čem vždy tak toužil. Ve skutečnosti by mu teď ani nevadilo, kdyby jej na místě vyloučili, tak moc byl šťastný.

Jediné, co ho nutilo zůstat nohama při zemi, byl znak na předloktí, který mu víceméně určil budoucnost.

Snažil se na to nemyslet, nicméně věděl, že jednou se své situaci bude muset postavit čelem. Kdy? Na to teď nemyslel. Chtěl být šťastný. Tak moc to chtěl.