Londýn, léto 1979

Teplé letní slunce zalévá svou září malé londýnské náměstí. Ve stínu stromů v přilehlém parku sedí dvě matky a pozorují své ratolesti bezstarostně poletující kolem. Nikdo z přítomných si nevšimne mladé ženy, která se nedaleko tiše zhmotní, jako by spadla z nebe. Nikdo tak ani nevidí podivný předmět na zlatém řetízku, který si plavovlasá žena hned po svém podivném a nenadálém příchodu zastrčí za košili, čímž ho skryje před zrakem okolního světa. Nikdo se tak nemůže podivit nad tím, že předmět vypadá trochu jako malé přesýpací hodiny. A už vůbec nikdo nevěnuje pozornost tomu, jak se stejně podivně objeví na náměstí mladý černovlasý chlapec. Vypadá to, jako by vyšel odněkud z mezery mezi dvěma nedalekými patrovými rodinnými domky. Chlapce navíc doprovází podivné stvoření připomínající velikostí dítě, kůži má ale podivně vrásčitou a nezdravě šedivou.

Plavovláska se rychlým krokem vydá za chlapcem. Musí to stihnout dříve, než zmizí.

„Regulus Black?" zvolá mladá žena, když se přiblíží k podivuhodné dvojici na vzdálenost pouhých několika metrů. Jedna z matek stočí pohled za nenadálým hlukem, její pozornost od zvláštních podivínů ale odvede pláč jejího synka, který si právě odřel koleno.

Mladík se na místě zastaví a stočí k plavovlásce svůj zrak. Věnuje jí nedůvěřivý pohled. „Kdo se ptá?"

Plavovláska se usměje. „To není podstatné. Podstatné je, že vím, o co se s vaší přítelkyní snažíte."

Mladému Blackovi se tváří mihne překvapení, během zlomku vteřiny je ale opět pryč. Kdyby plavovláska mrkla, vůbec by změnu chlapcova výrazu nezaznamenala.

„Nevím, o čem to mluvíte," pronese černovlásek nakonec a otočí se k odchodu.

„Ten viteál sám získat nemůžete, ne ve vašem věku. Nestačíte na to."

Regulus Black se prudce otočí a překvapeně na mladou ženu zírá. Jak to může vědět?

„Jak-" začne chlapec, ale plavovláska ho zvednutím ruky zarazí.

„Myslím, že by bylo pro oba lepší promluvit si někde v soukromí."