Počet slov: 1153
Rok 1976

Nic nemůže být růžové věčně. Jsou dny, kdy se na vás slunce jen usmívá, vy mu úsměv oplácíte a bez starostí proplouváte životem. Občas ale jas slunečních paprsků zakryje husté šedivé mračno a vám nezbude nic jiného, než si znovu uvědomit závažnost svých činů a nést za ně odpovědnost. Vaše Slunce tu s vámi už není, nikdo se na vás nesměje a nedodává vám tolik potřebnou energii a nadšení do života. Upnete se na představu, že se jednou vrátí a snažíte se aktuální situací proplout co nejrychleji a sníte o brzkém návratu slunečních dní.

Pro Severuse tímto Sluncem byla Lily. Dlouhé rudé vlasy, dopadající na její záda - to byly plameny. Úsměv znamenal energii a jas v očích pocit bezpečí a porozumění. Nyní bylo ale toto všechno pryč, tak moc daleko od něho. Najednou si uvědomil, že nemá co dělat a že si bez její přítomnosti neumí zbytek prázdnin užít. Byl z toho zklamaný a mrzutý. Přestože pro něj Lily znamenala mnoho, přišlo mu zahanbující, jak moc je na ní vázaný.

Každý den usínal s těmito negativními myšlenkami a myslel si, že už ho nic horšího než toto nemůže potkat. Již po týdnu potupného rozjímání a nudy jej však vyrušilo klepání na dveře, které do obyčejného dne navrátilo alespoň špetku adrenalinu. Přicházejíc ke dveřím rozmýšlel nad tím, kdo to může být. Lily byla vyloučená, stále ještě pobývala u Adlerových. Zaťal ruce v pěst při pomyšlení, že tam s nimi možná je i James. Je to skutečně nespravedlivé, že zatímco si Potter užívá prázdniny s dívkami, on musí trčet doma a to jen proto, že ho Lilyina kamarádka Kate nemá ráda a jeho prosbu, jestli by nemohl jet také, by rozhodně zamítla.

Otevřel dveře, stále ještě špatně naladěný z nich vyhlédl do ulice. Nalevo od něj postávala zahalená postava. Rychlostí blesku k němu přistoupila, pevně jej uchopila za ruku a společně s ním se přemístila.

*****

Netušil, kde se nachází. Vypadalo to na malou mýtinku uprostřed lesa. Husté stromy sem nepropouštěly příliš mnoho světla a protože byl konec července, velmi jej zneklidnil všudypřítomný nepříjemný chlad. Brzy si uvědomil, že tu se zahalenou postavou není sám. Bylo tu i několik dalších osob. Postávaly po malých hloučcích, některé z nich byly zahalené a jiné nikoliv. Momentálně mu přišlo nepatřičné a zbytečné ukojit svou zvědavost sledováním postav a snahou nějakou z nich poznat. Mnohem zásadnější bylo zjistit, kdo je onen člověk, který ho sem dostal.

Po krátkém zaváhání k němu vzhlédl. Postava jej zaregistrovala a - zdálo se mu to, nebo se uchechtla? Ať už to bylo jakkoliv, projev pobavení toho člověka mu dodal odvahy.

„Kdo jste?" zeptal se.

Postava se k němu naklonila a on zahlédl světlé vlasy, vylézající zpod kapuce. Že by to byl Malfoy? Nikdo jiný ho v tuto chvíli nenapadal.

„Jsem to já," odvětila postava sebevědomě, jako by snad očekávala, že by bylo absurdní, kdyby jí Severus podle hlasu nepoznal.

V tuto chvíli si byl Severus už zcela jistý, že se jedná o Malfoye. Nikdo jiný koho znal se nevyznačoval takovou dávkou sebedůvěry jako tento plavovlasý mladík.

„Luciusi, kde to jsme?" optal se zkusmo.

„Máš příliš mnoho otázek," odvětil Malfoy. „Brzy se dočkáš odpovědi."

Lucius nelhal. Zanedlouho to mezi přítomnými začalo šumět, všichni včetně Malfoye vytvořili jeden veliký shluk a hleděli na cosi uprostřed něj, co bylo Severusovi díky množství lidí odepřeno vidět. On si však přál shlížet na to, co se právě přihodilo, snad kvůli tomu se s ním sem Lucius přemístil. Zahalené postavy jej jen velice neochotně pouštěly před sebe, ignorujíc jejich mrmlání postupoval však dál a dál. Brzy stál již vedle Malfoye, který celou dobu pobaveně sledoval jeho pokusy dostat se blíž. Kdyby byl jen tušil, co na něj tady čeká, nebyl by se sem tak mermomocí pokoušel dostat.

Vzrušený šepot všech přítomných utichl v jednom okamžiku. Severus překvapeně zvedl pohled od země. Jen několik málo kroků před ním nyní stál samotný Pán zla. Jejich poslední setkání si pamatoval až příliš dobře, ruka jej bolela ještě několik hodin potom.

„Zdravím vás, mí věrní," pronesl Lord Voldemort slavnostně. „Někoho vám vedu s sebou."

Několik Smrtijedů se zmateně rozhlíželo okolo sebe.

„Tupci!" zařval Pán zla. „Naše milá návštěva k nám přicestovala v tom pytli za mnou."

Ustoupil a špičkou boty kopl do pytle. Vytáhl hůlku a pomalu jej sundával z oběti. Jak se brzy ukázalo, byla to mladá dívka, přibližně v Severusově věku. Tmavovlasá, možná kdysi hezká dívka, dnes však už podivně bledá a vyhublá. Byla svázaná pevnými provazy, ležela schoulená do klubíčka, třásla se a oči jí vystrašeně těkaly po všech přítomných. Její pohled se na vteřinu déle zastavil u Severuse. Zamrazilo jej.

„Tato mudlovská šmejdka, prachsprostá žebračka obtěžovala naši věrnou služebnici Bellatrix. Sledovala jí až ke dveřím bytu, kde se Bellatrix sešla s několika dalšími z vás. A vyslechla až příliš mnoho. A tady Belle přišlo jako vhodný nápad jí ukázat, že za dveřmi se šmírovat nemá. Zvláště tehdy, pokud jste mrňavý odporný mudlovský šmejd."

Pán zla ukončil svůj projev a posunkem naznačil Bellatrix, aby přistoupila k ležící dívce.

„Myslím," začala Bella a pohledem zabloudila k Severusovi, „že by bylo vhodné, abychom dopřáli radost z pomsty i vaším novým stoupencům, můj pane."

„Nemám nic proti," mávl rukou. Nyní pohlédl na Severuse a několik dalších postav opodál. Severus se dovtípil, že je to Mulciber, Avery a Regulus.

„Severusi..."

Trhl sebou.

„Ano?"

„Začni," poradil mu Pán zla. „Potrestej tu hloupou holku."

Vytáhl hůlku. Namířil ní na dívku. Třásla se mu ruka, zdálo se mu takřka nemožné cokoliv udělat.

„Nemusíš jí zabíjet," pronesl Pán zla pobaveně. „O to se postará ten poslední z vás. Ty ji máš jen poškodit."

Ohromilo ho, s jakým klidem hovoří o smrti i o té dívce. Jako, kdyby byla věc.

Nebylo cesty zpět. Musel, jednoduše musel něco udělat. Nebylo cesty zpět. V duchu se přemítal všechna kouzla, která by mohl použít. Jaké z nich by jen dívce ublížilo nejméně?

„Septumcepra!" vykřikl poněkud přiškrceným hlasem, mířejíc na dívku hůlkou. Vyšlehl záblesk jasného světla a jí se na tváři objevila otevřená rána, z níž jí na oblečení vystříkla krev.

Vyjekla bolestí. Pán zla souhlasně zakýval hlavou a ukázal na dalšího z vybraných. Byl ním Avery. Ten si vybral kouzlo, které dívce způsobilo nehezké skvrny na oblečení, které jí velmi brzy vyžraly do látky díru a podle jejího křiku se nezastavily ani před kůží. Dále přišel na řadu Mulciber. Zvolil si jednu z kleteb, které nepromíjí - Cruciatus. Zdálo se, že tím Lorda Voldemorta a další přítomné dost potěšil.

Severus nezúčastněně hleděl kamsi do dálky a jen s obtížemi zadržoval emoce. Tahle dívka klidně mohla být Lily. A co, když bude Voldemortova příští oběť Lily? To ji bude donucen také mučit?

„A nyní Regulus," promluvil Pán zla zamyšleně. „Co nám jen předvede další Black?"

Chlapec, povzbuzený těmito slovy bez ostychu přistoupil o krok blíž k dívce a namířil na ní hůlku. Slova, která předurčila její smrt: „Avada Kedavra!" vykřikl a z hůlky vyšlehlo zelené světlo. Dívka již nekřičela, stálý šepot vzadu utichl. Bylo po všem.

*****
Ahojte, dneska je část výjimečně o trochu dřív, budu slavit narozeniny, tak proto. :D Mějte se zatím. 💗