Počet slov: 1020
Rok 1977

Sobota. Většinou se na ni celkem těšil, ale dnes se mu nechtělo ani vstát z postele. Byl vyčerpaný z těch událostí, které si za poslední dobu prožil. Zdálo se mu, že to všechno špatné a negativní snad nikdy neskončí. Dokonce odmítl jít i na snídani do Velké síně. Mulciber mu sice slíbil, že odtamtud něco propašuje, ale představa rozdrobeného chleba se sýrem z kamarádovy kapsy mu chuť k jídlu rozhodně nepřidala.

Ležel na posteli, poslouchal kapky, které dopadaly na klenuté okno a pozoroval strop. Přestože tušil, že by mohl volný čas využít lépe, nemohl se zanic přinutit zvednout se a jít něco dělat. Ještě nikdy se necítil tak bez emocí a bez nálady. Jak dlouho tu asi bude ještě ležet? Klidně celý den, pokud se mu bude chtít...

Náhle uslyšel vrznutí a následné bouchnutí dveřmi. Ušklíbl se. To mu ještě tak chybělo. „Jsme tady!" ozvalo se ode dveří.

„Super," zabručel a dál zíral do stropu.

„Severusi, sice pro tebe nemám tu snídani - "

„To nevadí," protočil oči.

„ - ale mám jiného," pokračoval Mulciber.

„Jen nevím, jestli tě to potěší," ušklíbl se Avery.

„O co jde?"

„Ale, nic podstatného," mávl rukou Mulciber. „Jenom Evansová chce s tebou mluvit."

Poskočilo mu srdce. Proč až teď? „A - a dál?" vysoukal ze sebe konečně.

„Čeká na tebe před společenskou místností." pověděl Avery. „Půjdeš za ní?"

„Nejspíš ano," odpověděl. Zvedl se z postele tak rychle, až se mu zatočila hlava. Jako ve snu prošel kolem obou kamarádů až do kolejní místnosti. Zamířil k východu.

„Hele, dávej pozor!" ozval se vedle něj nějaký hlas. Otočil se.

„Omlouvám se," pronesl směrem k sedmákovi, kterému šlápl na nohu. Ani si ho nevšiml, jak moc se bál a zároveň nemohl dočkat toho, co jej čekalo před vchodem do zmijozelské společenky. Tak dlouho očekávané setkání. Tak proč teď stojí a ne a ne tam jít? Zhluboka se nadechl a opatrně se vydal blíž ke vchodu. Otevřel jej.

Avery a Mulciber mu nelhali. Stála tam. Na tváři měla zvláštní výraz - nedokázal určit, zda je veselá, smutná, smířená nebo naštvaná. Vypadá dost nevyspale, blesklo mu hlavou. Napadlo ho, že to možná bude kvůli němu. Zastyděl se. Jeden dopis - a jaké dokáže způsobit kruhy pod očima...

Přistoupil k ní. Stále nic neříkala. Jednu minutu jen tak stáli naproti sobě. Minutu. Každá vteřina byla pro Severuse nekonečně dlouhým utrpením. Proč je ticho? Zřejmě bude muset začít on.

„Lily..." špitl jen. V duchu si odehrával celý ten proslov, který by jí nejraději řekl. Ale na víc se jednoduše nezmohl. Stačilo nahlas vyslovit to jedno slovo a začala se mu podlamovat kolena. Nikdy si nemyslel, že vyslovit nějaké jméno může být tak složité. Možná tomu bylo tak proto, že Lily nebylo jen tak ledajaké jméno.

„Seve," vyhrkla dívka. Měla přiškrcený hlas a hleděla mu kamsi k nohám. Měl takový pocit, že kdyby se na něj podívala, asi by se rozplakala. Jeho domněnka se potvrdila. Hned, co k němu zvedla zrak, vzlykla, přistoupila k němu a pevně ho objala. Stisk jí oplatil. Hlavu měla položenou na jeho rameni a její rudé vlasy ho šimraly na obličeji.

„Jsem tak zmatená," zamumlala a on ji stiskl ještě pevněji.

„To bude dobré," uklidňoval jí konejšivým hlasem. Uklidňoval tím nejen ji, ale i sebe. Přestože tušil, že dobré to nebude ani v nejmenším. Už bylo pozdě.

*****

Velká společenská místnost společná pro všechny koleje. Dlouho tu už nebyl. Ani k tomu neměl důvod. Kromě Lily totiž neměl žádné přátele z jiných kolejí, s kterými by tu trávil čas. A sám sem chodit nechtěl. Jen by mu to připomínalo ty okamžiky s Lily, které se tak dlouho snažil zapomenout. Ale dnes, dnes tu je znovu. S ní. Včera toho spolu moc nenamluvili. Ani netušil, jak moc ho setkání s ní rozruší. Nebylo to jen tím, že se s ním po tak dlouhé době dobrovolně setkala, bylo to hlavně tím, že četla ten dopis. Teď už před ní neměl žádné tajemství. Tedy... skoro žádné. Jejich setkání skončilo vzájemnou domluvou, že "to proberou" zítra.

„Takže..." začal chlapec. "Ty jsi mi odpustila."

„Možná," špitla dívka a zaujatě  pozorovala své boty.

„Já vím, že jsem se choval hloupě."

„Nevyčítej si to," pověděla tiše a zvedla zrak. Hleděla mu teď přímo do očí. Zdály se mu tak jiné, než jaké si je pamatoval z dřívějška. Více dospělé a vážné. Čemu se ale divil - vždyť už nebyli žádné děti. Aniž by o tom déle uvažoval, položil svou ruku na tu její, kterou měla položenou na stehnu. Neucukla. Jen ho dál pozorovala tím nevyzpytatelným pohledem.

„Změnila jsi se," konstatoval.

„Lidé se mění," opáčila. Náhle ji však kamenná maska zradila a v obličeji se jí začal rýsovat jemný úsměv.

Úsměv jí váhavě oplatil. Byl si sám sebou tak nejistý. Byla to teď ona, kdo měl navrch. Díky dopisu se před ní cítil jako nahý. A ona to moc dobře věděla. Bavila se s ním snad proto, aby ho ztrapňovala? Anebo k němu také cítila něco víc? Obě dvě varianty mu přišly nesmyslné. Ta první byla na Lily příliš zlomyslná a ta druhá... bylo by od něj naivní si myslet, že ho miluje. Lily měla na víc. Nevědomky si nahlas povzdechl. Nemá šanci.

„Seve, trápí tě ještě něco?"

Zarazil se. Jak to jen povědět? Zaváhal a nakonec tu dlouho nevyřčenou otázku vyslovil i nahlas.

„Proč jsi mi odpustila?"

Viděl na ní, že lehce znervózněla. Vždy, když znervózněla, zamračila se a nahlas polkla. Alespoň to se nezměnilo.

„Potřebuju ještě čas na rozmyšlenou," pověděla nakonec.

„Rozumím," přitakal, ačkoliv jí vůbec nerozuměl. Poznala to.

„Ne, Seve. Nerozumíš tomu," snažila se potlačit smích.

Zvedl ruce v omluvné gesto a po dlouhé době se zase ušklíbl.

„Přiznávám. Tak mi to vysvětli."

„To nejde."

Nechápal. Dál se však už nevyptával, jen pokrčil rameny a přikývl.

„Už budu muset jít," oznámila. „Holky na mě čekají."

„Užij si to," pověděl upřímně.

„Užiju," slíbila mu tak vážně, jako kdyby na tom záležel celý její život.

Užuž chtěl vyřknout nějakou jízlivou poznámku ohledně toho, že se v některých věcech vůbec nezměnila. Dívka ho však nenechala cokoliv říct. Naklonila se k němu a jemně jej políbila na tvář. Zvedla se a s pozdravem na rozloučenou odešla. Nechala ho tam sedět naprosto zmateného a přesto tak neuvěřitelně šťastného.