Počet slov: 1214
Rok 1976

Severus Snape přelétl pohledem zaplněnou Velkou síň. Byl pátek, poslední hodinu měli za sebou a po obědě je čekalo volno. Nevnímal hluk, nevnímal smích přicházející od okolních stolů. A volno bylo to poslední co ho zajímalo. Chladný ponurý podzimní den naprosto vyjadřoval jeho pocity. Pohledem opět zabloudil k nebelvírskému kolejnímu stolu. Ne, bylo to neúnosné a déle už nevydrží předstírat, že Lily neexistuje. Dnes se s ní musí sejít.

*****

„Ty hloupá holko!"

Aramnita se na Luciuse naštvaně zamračila. „Dělala jsem, co jsem mohla! Jdi si za ním sám, když jsi tak chytrý! Mě tento rok čekají OVCE, krom toho mám i svůj život, vůbec se s tebou nemusím zahazovat!"

„Neříkala jsi náhodou, že to děláš pro Pána zla? Z tvých slov by asi nebyl příliš nadšený. Upřednostňovat sebe před zájmy nás všech... Jak arogantní," povzdechl si afektovaně Lucius.

„Že to říkáš zrovna ty, milý Luciusi."

„Neměla jsi na něj tak zhurta. Severus není idiot, Aramnito. Na svůj věk je příliš inteligentní a dvakrát tak podezíravý. Bylo od tebe naivní si myslet, že - "

„Tak naivní? Je to má dobrá vůle!"

„Nezapomeň, že pokud se ti to povede, budeš štědře odměněna."

„A v první řadě budeš odměněn samozřejmě ty, Luciusi, což je ten důvod, proč na mě tak naléháš."

„Možná ano, možná ne," ušklíbl se mladý Malfoy. „Každopádně teď už běž, někdo sem jde."

Aramnita se bez pozdravu otočila a vydala se směrem ke školním pozemkům. Nedaleko sebe uslyšela mumlání hajného Hagrida. Opatrně obešla vysoký smrk a vydala se směrem k hradu. Přestože ji všichni její spolužáci brali jako chladnou a nekompromisní dívku, ve skutečnosti byla uvnitř více než nejistá. Její neuvážený slib, který dala Malfoyovi ji trápil téměř každou noc. Netušila, jak Severuse přesvědčit, ze jejich strana je ta správná. Zamyšleně se posadila na lavici, která stála pod pestře zbarveným javorem. Byla zima. Šálek horkého čaje a polévka by jí určitě udělala dobře. Do hradu se však vrátit nehodlala. Musí nejprve vyřešit ten problém.

„Jamesi!" uslyšela náhle hlasitý výkřik a tlumený smích. Otočila se. Zahlédla Jamese Pottera, který právě rukama zajížděl jedné studentce pod hábit. Ušklíbla se. Kate Adlerová, Jamesova přítelkyně byla jednou z mála dívek na škole, které ji dokázaly vytočit už jen tím, že promluvily. Bylo téměř jasné, že její křik měl za účel vzbuzení pozornosti. To, že na ní teď všichni dívali ji zřejmě vůbec nevadilo. Opodál Adlerové a Pottera postávala Evansová a nějaká její kamarádka a povídaly si. Aramnita odvrátila zrak a překvapeně zamrkala. Že jít to nenapadlo dřív! Vždyť Severuse nemusí ovlivňovat přímo ona, může k tomu využít druhé... Sama pro sebe se ušklíbla. Manipulovat s druhými sice není nejsnadnější, ale pokud se jí povede nějakým způsobem Evansovou přesvědčit, že je Severus horší, než si kdy myslela... On bude jistě přesvědčený, že jej Lily definitivně odepsala a bude mnohem snazší ho získat. Teď ještě vymyslet jak na to.

*****

„Lupine!"

„Řekl jsem ne."

Severus stál u vchodu do nebelvírské společenské místnosti a netrpělivě pohlédl na hnědovlasého chlapce.

„Co ti to udělá?"

„A k čemu ti to pomůže, Severusi? Víš přece, že s tebou nechce mluvit."

„Dlužíš mi to," odsekl a zahleděl se mu přímo do jeho unavených tmavě zelených očí.

„Za co, prosímtě?" usmál se jemně chlapec.

„Je to tvá vina. Ano, tvá a tvých ubohých kamarádíčků. Tohle je to nejmenší, co pro mě můžeš udělat."

„Nezlob se na mě, Severusi, ale to opravdu není má, Peterova, Siriusova a ani Jamesova vina, že jsi Lily nazval tím nepěkným výrazem."

„A ty se zase nezlob na mě, Remusi, ale ona je tu i druhá možnost," protáhl Severus a sladce se usmál. „Moc dobře vím, co jsi zač a víš, mohlo by se stát, že mi to před někým... vyklouzne. Samozřejmě nešťastnou náhodou. Znáš mě."

„Možná až příliš dobře," odfrkl si Remus znechuceně. „Dobrá, ale nemysli si, že ji někdo s takovým přístupem bude zajímat. Vůbec jsi se od minulého roku nezměnil - "

„Už jdi."

Lupin mlčky vstoupil do nebelvírské kolejní místnosti a Severus se spěšně odebral do velké společenské místnosti. V tuto dobu tam většinou nikdo nebyl. Posadil se do měkkého fialového křesla a otočený směrem k oknu očekával příchod dívky. Netušila, že na ní čeká zrovna on. Pokud tedy Lupin vyřídil to co měl. Uvědomoval si, že jeho výhružka byla přes čáru, avšak touha promluvit si s Lily jej k takovým slovům jednoduše donutila. Nedokázal déle snášet ten pocit, že je jejich vztah nedořešený. Netušil, na čem je a co si o něm Lily myslí. A tak trochu i doufal, že mu odpustila. Možná jen celou dobu čeká na to, až udělá první krok on...

„Je tu někdo?" pronesl dívčí hlas.

Severusovi poskočilo srdce. Takže nakonec přišla. Chvíli zápasil sám se sebou. Nebylo to celé zbytečné? Co když se hned, jakmile ho uvidí otočí na podpatku a odejde? No tak, vždyť nemám co ztratit, dodával si vduchu odvahu. Postavil se a zabloudil pohledem po místnosti. Spatřil rudé vlasy, jak spadají podél pohovky, na kterou se Lily posadila. Neviděla ho, byla zády k němu a patrně čekala, až přijde ten, co ji tak vyžadoval. Pomalým, téměř neslyšným krokem se vydal kupředu k dívce. Posadil se vedle ní. Překvapeně zvedla hlavu a jakmile spatřila kdo je nový příchozí, prudce se zvedla, chystajíc se opustit místnost. Nepočítala však s tím, že jí chlapec pohotově chytil za ruku a stáhl dolu větší silou, než by od něho očekávala. Rozhořčeně se na něj podívala, ale sedět zůstala.

„Poslouchej mě Lily," pověděl Severus. Sám se podivil svému hlasu. Snad ještě nikdy se necítil tak nejistě jako dnes.

„Nechci," odvětila chladně.

„Takhle to už dál nejde. Je to neúnosné."

„Jak pro koho," opáčila Lily.

„Ještě nikdy jsem se necítil tak hrozně jako tehdy, když jsem si uvědomil, co jsem způsobil."

„Na to jsi měl myslet dřív." V Lilyině hlasu nebyl ani náznak soucitu. Měřila si svého bývalého kamaráda pohledem plným opovržení a za celý jejich rozhovor se ani jednou neusmála. Severus si uvědomil, jak moc mu chybí její smích. Dívka se náhle zvedla a chystala se ke vchodu z místnosti.

„Ty už jdeš?"

„Nemáš mi co říct. Sám to moc dobře víš. A takhle to bude lepší, Snape."

Odešla. Nebránil jí. Nechala ho tu zmateného a skleslého. V hlavě mu hučelo, avšak přesto cítil podivné ticho a prázdnotu. Měl tušit, že to takhle dopadne. Měl by si konečně přiznat, že je mezi nimi konec. Ucítil, jak mu po jeho tváři stéká teplá slza. Ještě to tak. Mrzutě ji setřel, zvedl se a rychlým tempem došel k oknu. Napadlo ho, jaké by to bylo, kdyby ho otevřel a... Zavrtěl hlavou. Ne, takhle myslet nesmí. Lily přeci nebyla jediný člověk na světě. Ale byla patrně jediný člověk, kterému kdy mohl na sto procent důvěřovat. Přestože Avery, Mulciber, Regulus nebo Malfoy by se za přátele považovat dali, bylo mu jasné, že ani jeden z nich není vždy upřímný. Neměl jim co vyčítat, sám jim mnohdy lhal, ale dalo by se říct, že jim věřil více než většině svých spolužáků. Pohlédl ven z okna. Stmívalo se. Byl čas vydat se na večeři do Velké síně. Neměl hlad, ale tušil, že kdyby nepřišel, nezbavil by se dotěrných otázek svých přátel. Po chvilce přemáhání odstoupil od okna a vydal se do síně. Při usedání na lavici se snažil nepodívat se k nebelvírskému stolu. Byl si jistý, že další pohled na Lily by už nemusel zvládnout.