Když v krbu vzplanuly zelené plameny, zadržel dech a pak se téměř úlevně rozesmál.  Byl to Severus a vypadal… jako Severus. Vůbec se nezměnil. Snad jen trochu zestárl, přibylo mu pár vrásek a sem tam šedivý vlas, ale jinak… Polodlouhé vlasy rámovaly bledou tvář, nos stále značně vyčníval a černý hábit kolem něho elegantně vlál.

„Luciusi,“ ozval se Severus tiše, když došel až k němu a bez jediného pohybu v obličeji ho sledoval.

Zachvěl se, když si uvědomil, jak moc ten hlas postrádal.

„Rád tě vidím, Severusi,“ vzpomněl si na své slušné vychování a vstal, aby svého starého přítele přivítal.