Rok 1944

Z obou stran je obklopoval hustý temný les. Většina komanda se rozprostřela aby zkontrolovala perimetr a hlídat tábor zůstal jen Americký symbol.

,, Má to smysl?" zeptal se prostoru kolem sebe když si myslel, že už je úplně sám.

,,Co?"odpověděl mu tichý hlas jako šelest lesa zpoza jednoho ze stromů. Mohlo by ho na hranicích, když všude kolem zuří válka, vyděsit nebo dokonce přivést do bojové pohotovosti. On ale ten hlas znal, takže místo toho upřímně odpověděl.

,,Válka? Náš boj? Tohle?" zeptal se upřímně a v hlase se mu objevil náznak rezignace.,, Doslechli jsme se o vagónech plných dětí na cestě za smrtí a když jsme dorazili bylo už pozdě na to zachránit kohokoliv."

V jeho očích bylo tolik smutku a bolesti pro ty, kterým nedokázal pomoci. Snažil se dostat do armády aby chránil slabší, pomáhal těm co to potřebují a zastavil utlačovatele. Teď měl ale pocit, že selhává a nic z toho se mu nedaří.

,,Myslíš si, že musíš zachránit všechny? " Zeptala se řečnicky a vyšla blíž na světlo než důrazně odpověděla.,,To nelze!  Nikdo to nedokáže."

Několika kroky překonala vzdálenost mezi nimi a vzala do ruky jeho velkou ve které obvykle drží svůj štít.

,,To ale neznamená přestat to zkoušet."pronesla poté jemnějším tónem zatímco se mu zpříma dívala do očí.

Chvíli drželi oční kontakt než to už nevydržel a uhnul pohledem na oheň,který praskal po jejich pravé straně.

,,Měl jsem být trumf války ale bojujeme dlouho a žádný velký rozdíl nevidím. Konec je v nedohlednu."řekl utrápený a zase vypadal jako ten malý muž, který se cítil ještě menší v zástupu mohutnějších mužů.
Zatímco ostatním vypočítávali všechny vlastnosti co se hodí pro vojáka této války, pro Steva měli jen krutou kritiku, která ho nutila zpochybnit vlastní hodnotu jako člověka.

,, Všechno jednou skončí, i tahle válka."odpověděla mu upřímně a nebyla si jistá jak ho utěšit.

Ona sama se už dávno smířila se svou rolí i hrůzami války, která byla stále z velké části před nimi.

Když byla ještě malá holčička, matce sotva po pas učili jí všechny myslitelné jazyky, společně se střelbou a sebeobranou. Už ve třinácti mluvila plynně šesti jazyky a dokázala přeprat dospělého muže.

Její matka byla z Washingtonu a provdala se za Německého důstojníka ještě před první světovou válkou.  Jestli měla nějaké tušení nebo jí jen studium psychologie naučilo, že to byl jen začátek je záhada, kterou se jí nikdy neobtěžovala objasnit. Každopádně jí vychovala a nechala vycvičit aby mohla být tím nejlepším špionem nepříteli přímo pod nosem.

Nechala se to trošku unést vzpomínkami a než se začala vracet i ke své jediné návštěvě Ameriky, kdy jí matka tajně propašovala aby mohla získat i jejich občanství pod jiným jménem.

,, Vím, že to nakonec skončí,"vyrušil jí jeho hlas. ,,Bojím se ovšem, která strana vyhraje."

Povzdechla si a vytáhla z brašny přes rameno opiovou dýmku a věrný zapalovač.

Steve na to jako obvykle koukal dost nedůvěřivě, i když věděl že už díky séru nemá astma, roky ostražitosti jen tak nezmizí.

,, Myslím, že bychom se měli trochu rozptýlit než začneme takovou debatu,"přiznala s pokrčením ramen. ,,Je to jen zbyteček co mi zůstal z toho co mi lékař hydry předepsal na to prostřelené rameno."

Viděla jak sebou mimoděk trhl při připomínce toho, že jí musel střelit ale ona si z toho nedělala těžkou hlavu. Bylo to nutné zlo.

Prvních pár potáhnutí proběhlo v naprosté tichosti. Seděli společně na malé skalce s výhledem na údolí. V dálce protékala říčka s sladkou vodou, kvůli které se rozhodly tady rozdělat tábořiště.

,, Nella prossima vita,"zabručel Steve lehce mimo svou hloubku a přejížděl palcem po vyleptaném nápisu na jejím zapalovači, který mu půjčila.

,,To mi udělal jeden voják, když mě poprvé zajali,"řekla zasněným hlasem. ,,Ten zapalovač jsem dostala od muže co mě trénoval, když shledal že už mě víc naučit nemůže ale ten nápis z toho udělal něco skutečně mého."

,,Jak zní překlad?"zeptal se po dlouhých minutách ticha, kdy se nejspíš ztratil sám v sobě. Takže nevěděla co tím myslí, dokud nepokračoval.,, Jak zní překlad té básně, co jsi recitovala při tom mučení?"

Pousmála se nostalgicky a zády se opřela o kůru stromů.

Myslel by si, že se ztratila ve své hlavě, ale pak začala.

,,Lásko moje jediná,
ulehnu v tvůj klín
Dovol mi jen na chvíli
zahodit svůj splín," začala tichým tklivým hlase, který se nemohl více lišit od toho jak zněla poprvé v italštině. Její přízvuk tomu dal úplně jiné vyznění.

,,Dovol mi jen na chvíli,
tady spočinout
Moje láska nebude
zkázy tvé příčinou," pokračovala druhou slokou ve stejném duchu a jemu z toho naskočila až husí kůže. Nedokázal si představit, že něco takového mohla recitovat, když do ní banda chlapů, co jí nerespektují, pouští proud.

,,Osud nám určil
životní cestu,
Neboj se však,
po smrti jinam tě vezmu," její hlas byl ještě tišší jako by mu šeptala tajemství, které smějí vědět jen oni dva a jeho srdce se při tom pomyšlení ještě víc sevřelo. Jestli za to mohla droga nebo něco jiného zpětně už nikdy nepátral.

,,Tento život
nás má ve zlaté kleci ,
Ten příští, neboj se,
bude náš přeci,"začátek poslední sloky zněl stejně ale ke konci se naklonila směrem k němu, otevřela oči a vše završila šibalským tónem se spikleneckým mrknutím.

Nechalo ho to bez dechu a jen fascinovaně sledoval její oči.

,,Co když prohrajeme válku?"zeptal se staženým hlasem a úzkostně čekal na její odpověď.

Tu kterou získal ale v životě neočekával.

,,Když prohrajeme válku, "řekla tak lehce až začal mít hrůzu z toho co řekne.,, Veřejně se přiznám ke špionáži a příjmu vše co pro mě nacisti přichystají."

Zbledl jako antická socha a už se nadechoval k odporu. Měl jen hrubou představu o tom co by s ní mohli udělat kdyby přiznala co dělala za války, a už jen to ho neuvěřitelně děsilo.

,,A pokud vyhrajeme,"pokračovala čímž ho důkladně zase umlčela. Měl přeci nějaké vychování, jeho matka mu ho vštěpovala celý život.,, Vzdáš se svého panictví první ženě co si o něj řekne,"

Díky tomu prohlášení změnil barvu rychleji než chameleon a tentokrát zrudl celý až po špičku uší.

Taky to změnilo hloubku jejich rozhovoru a zbytek času než se komando vrátili strávili opřený jeden o druhého zatímco si v klídku pokuřovali.