Dalšího tejdne jsem se překvapivě dožila. Pravděpodobně za to mohla skutečnost, že si James z toho našeho podivnýho večera vůbec nic nepamatoval a já ho tak bez problémů přesvědčila, že to prostě jenom trochu přehnal s Hihňavou vodou. Neměl důvod mi nevěřit.

Jedna krize zažehnána, dalších tucet zbejvalo.

Naštěstí jsem neměla čas ani náladu vrtat se ve vlastních pocitech. Pomáhala jsem zařizovat pohřeb, sháněla kytky, zajišťovala občerstvení na hostinu, abych ulevila Jamiemu a zároveň sama sebe co nejvíc zaměstnala. Tím jsem zabila dvě běhnice jednou ranou. Na truchlení už mi totiž nezbejvala žádná energie.

Obřad jsme uspořádali na hřbitově v Godrikově dole. Eufemii s Fleamontem jsme uložili do společnýho hrobu, aby spolu mohli strávit i celej zbytek věčnosti, a naposledy se s nima rozloučili. Já, James a Sirius jsme stáli v čele, protože ti dva byli rodičema nás všech. Jamie nás přizval jako sobě rovný, ač vůbec nemusel, a já si toho neskutečně vážila. Bylo to od něj moc hezký gesto.

„Děkujeme všem, kdo jste se přišli rozloučit s mými rodiči. Jsem si jistý, že by měli radost z toho, kolik se vás tu dnes sešlo a rozhodlo se zavzpomínat. Chtěl jsem jenom říct - chtěl jsem..." Jamesovi se nebezpečně zatřásl hlas a já mimoděk nahmatala jeho ruku, abych ji mohla povzbudivě stisknout. Stisk mi oplatil a s hlubokým nádechem pokračoval: „Jak jistě všichni víte, naše rodina je známá firmou na výrobu Rychlopomády, kterou můj otec vybudoval za pomocí své ženy, mojí mámy, doslova od píky. Táta si vždycky přál, abych ji jednou převzal a dělal jí čest. Když se ale podíváte na moje vlasy, nejspíš je vám jasné, že to není zrovna můj obor."

Pár hostů se tiše zasmálo; obzvlášť ti, kteří Jamese moc dobře znali a věděli, že Rychlopomádu za svůj život použil tak nanejvejš třikrát, a to ještě z donucení. Žrala jsem to jeho háro, ale měl pravdu, že pro marketingový účely to nebyla zrovna ideální vizitka.

„Už za tátova života jsme se proto shodli, že až přijde čas, svěříme osud firmy do těch nejpovolanějších rukou. Doufám, že se teď dívá, protože to byl koneckonců jeho nápad, a určitě by mu to udělalo radost, takže... Marlene McKinnonová?"

Obrátil se na mě s širokým úsměvem na rtech. Moje obočí vyletělo až do nebes, když jsem ho zaraženě sledovala. Jasně, že jsem pochopila význam jeho slov, jen jsem tomu nemohla uvěřit a musela trochu odlehčit atmosféru.

„Ale ne! Nemůžu si tě vzít, Pottere, už seš ženatej!"

Zavrtěl hlavou s letmým úsměvem, ze kterýho jsem šla totálně do kolen. Nejradši bych mu tu svou ruku násilím nacpala, protože prostě...

Marlene! Právě jsi na pohřbu, přestaň si Jamese představovat nahýho!

„Marlene," oslovil mě znova, „byl bych rád, kdyby přijala místo ředitelky firmy Potter a syn. Neumím si představit nikoho, kdo by se o ni postaral líp než ty. Dobře si to rozmysli. Bylo to tátovo přání a určitě ho nechceš zklamat na jeho vlastním pohřbu."

„Nedáváš mi zrovna moc možností," odpověděla jsem odměřeně, ale moc dlouho jsem ten výraz na tváři neudržela, jelikož nutkání nadšeně ai poskočit mě během pár okamžiků přemohlo a já ze sebe dokonce pustila i krátký výsknutí. „Jasně, že to přijmu! Mám spoustu plánů! Budeme se scházet po nedělích a dělat porady. Připravím si pár prezentací!"

„Už teď toho návrhu lituju," poznamenal James s tichým uchechtnutím a obrátil se zpátky k hostům, který se povětšinou spokojeně usmívali. Všichni kdo znali Fleamonta s Eufemií, totiž věděli, jak moc měli rádi svoje podnikání, a že by chtěli, aby se někdo vydal po jejich stopách. „Vím, že bych měl teď nejspíš předat slovo dámě, ale předám ho Siriusovi, protože jakmile začne mluvit Marlene, už se ke slovu nedostane nikdo, takže... chceš něco říct, kamaráde?"

Založila jsem ruce na hrudníku a naoko pobouřeně se na Jamese zašklebila. Hravě na mě mrknul, načež poplácal Blacka po zádech a postrčil ho před sebe.

„Ehm," odkašlal si Sirius, „na proslov jsem nebyl připravený, takže promluvím jenom krátce. Je jenom málo lidí, kteří by poskytli střechu nad hlavou šestnáctiletému klukovi, co utekl z domu. Potterovi takoví naštěstí byli. A nejen to. Nedali mi jenom místo, kam složit hlavu, dali mi nový domov. I já dneska pohřbívám rodiče, jinak bych je snad ani nazvat nemohl. Ať je k vám Morgana milostivá, mami a tati."

„Tak už je konečně řada na mě?" ozvala jsem se zpoza jeho zad, za což jsem si vysloužila několik pohoršenejch pohledů, který mi byly ale úplně volný. „Co je? Taky chci mluvit!"

„Jasně, to nejlepší přece na konec," zazubil se na mě smířlivě James, položil mi obě ruce na ramena a stáhnul si mě před sebe. „Je to tvoje Lene. Pokus se nepohoršit všechny hosty, hm?"

„Pche, jako bys mě neznal, Paroháči," šeptla jsem a ještě na něj vyzývavě mrkla, než jsem se postavila před lidi a opřela se předloktíma o pultík. „Nemám ráda pohřby. Poslední dobou je jich na můj vkus nějak moc, a i když je černá trendy a zeštíhluje, rozhodně to není moje oblíbená barva. Tím chci říct, že kdybyste někdy šli na můj pohřeb, nechci vidět žádnou tmavou barvu, nebo vás budu chodit strašit, jasný? Miluju červenou, díky za optání.

Nebudu tady opakovat, co všechno pro mě Mia s Montym znamenali, protože oni to ví a vás to stejně nezajímá. Každýmu z nich jsem ale přinesla menší dáreček, aby si na mě vždycky vzpomněli, ať už jsou kdekoliv. Oba mě totiž dali jako malýmu dítěti dost důležitý životní lekce."

Sáhla jsem do kabelky a vytáhla z ní pár věci, který jsem si pro dnešní den připravila. Pak už stačilo jenom přejít nad otevřenej hrob, ve kterým už byly umístěny dvě tmavý naleštěný rakve, a zadívat se do tý hluboký bezedný díry, ve který nakonec stejně skončíme všichni.

„Monty mě naučil, že prorazit si ruku šklebíkem je dost bolestivá záležitost. A tahle logika je překvapivě aplikovatelná i v jinejch životních situacích. Hůlkou do oka to bolí taky, a to vůbec nemluvím o tom, když chce někdo hodně vybavenej vstoupit zadníma vrátkama!"

James si za mejma zádama hluboce povzdechnul, ale ani se mě nepokoušel umlčet. Tohle už nejspíš dávno vzdal, jelikož mě dobře znal. Oni mě vlastně znali i všichni ostatní, takže žádný stresy. Sirius se dokonce tiše uchechtnul.

Rozevřela jsem pravou dlaň a odhalila tak tenkej kousek kovu s placatou hlavičkou, kterej jsem si schovávala už dobrejch deset, jedenáct let. Pořád na něm byla moje zaschlá krev, jak mi ten zatracenej zmetek při stavbě domku na stromě prošel dlaní. Teď byl ale nejvyšší čas, aby změnil svýho majitele a skončil zahrnutej hlínou, kam jsem ho nakonec nechala sklouznout.

„Mia mi ukázala, že i Potterovský vlasy se dají nosit s grácií, velice milým a neurážlivým způsobem mi dala najevo, že se absolutně nehodím do kuchyně a hlavně ze mě udělala milovníka módy, protože jsem od ní dostala svý úplně první boty na míru!" S úsměvem jsem vytáhla dětský botičky, co mi Eufemie kdysi vyrobila z oříšků a něžně přes ně přejela rukou. „Snad jí nebude vadit, že si jednu z nich nechám, abych měla aspoň část tý nejlepší potenciální tchýně na světě navždycky u sebe. Nic proti, paní Prewettová," prohodila jsem směrem do davu a vzápětí zase ztišila hlas. „Sbohem vy dva. Zase se sejdeme."

Dřepla jsem si před hrob a z co nejnižší vejšky hodila jednu z botiček dovnitř. Přistála na Eufemiíný rakvi, jako kdyby to bylo jediný místo, kam patřila.

Sbohem mami a tati. Udělali jste můj život mnohem lepším.

S hlubokým povzdechem jsem utřela těch pár slz, který se mi vzdorovitě rozutekly po tvářích, a zase se postavila. Ač jsem se zařekla, že to budu dneska brát statečně, stejně hluboko v mým nitru existoval osten bolesti, kterej mě nenechal ani na chvíli vydechnout.

Naštěstí jsem na to tentokrát nebyla sama.

James se Siriusem ke mně přešli, každej z jedný strany, a ovinuli mi ruce kolem pasu. A tak jsme tam společně stáli a sledovali, jak zbytek našeho dětství navždycky pohřbila studená zem.

***

Smuteční hostina se nesla v dost... pohřební náladě. Nečekaně. U stolu bylo podivný ticho, všichni se vrtali ve svým jídle, který jsem naštěstí nevařila já, takže se dalo pozřít. Prostě těžkej vopruz. Já se chvíli bavila tím, že jsem krmila malou Rose, Edmundovu dceru, ve stylu famfrpálovýho zápasu, což nás obě bavilo až překvapivě dlouho.

„A střelec na nejnovějším modelu Nimbusu pomocí Parkinovský pinzety bere camrál protihráči, aby vzápětí opsal nádhernou kličku kolem branek a skóroval!"

Zakroužila jsem ve vzduchu lžící a přistála s ní přímo v otevřený puse svý malý neteře, která už se očividně nemohla dočkat dalšího sousta. Nadšeně zamlaskala a natáhla ke mně ruce, domáhajíc se přídělu. Nebylo se čemu divit. Ten dort, co jsem do ní cpala, byl totiž fakt luxusní.

Po očku jsem zachytila Jamesův pohled a letmej úsměv, kterej mu na rtech hrál celou dobu, co sledoval naší malou hru. Lily se vedle něj bavila s Sharee Wingerovou, lékouzelnicí od Svatýho Munga, jejíž syn Talbott si v rohu místnosti hrál se stejně starým Charliem. Všimla jsem si, jak si Jamesova drahá celou dobu jemně přejížděla po sotva znatelným bříšku, který v sobě skrejvalo další generací Potterů.

Jednou, nebo dvakrát jsem se dokonce přistihla, že si představuju sama sebe na jejím místě. Vedle Jamese, s malým zázrakem ve svým těle. Bylo to patetický a naprosto zcestný, ale já si prostě nějak nemohla pomoct. Žila můj vysněnej život a já s tím nemohla vůbec nic dělat, jenom jí to přát; pro dobro mýho nejlepšího přítele, kterej už dávno nepatřil jenom mně.

„Marlene, zlato," zašeptala mi do ucha Batylda, sedící vedle mě, „ztište se, prosím. Chováš se neuctivě. Pořád je to pohřeb."

„Jasně, Baty, promiň," zamumlala jsem a vložila lžičku naposled do Rosiný pusy, načež jsem jí bryndáčkem otřela opatlaný tváře i ručičky. „Omluvte mě na chvíli, prosím."

Popadla jsem svou vrchovatou sklenici se skřítčím vínem a bez povšimnutí vycouvala k prosklenejm dveřím do zahrady. Ta byla pokrytá sněhovou peřinou, do který neúnavně dopadaly další a další vločky. Chvíli jsem sledovala, jak se navzájem prohání, poletují a pokouší se oddálit svůj nezvratnej osud. Některý vločky měly to štěstí, že je zachytil vítr a dovolil jim existovat o něco dýl než jinejm, ale ani to je nezachrání před tím, co má přijít. Život byl dost podobnej. Obzvlášť v týhle podělaný době.

Vyšla jsem do mrazivý noci a otřásla se chladem. Vážně byla děsná kosa a já byla jenom v šatech a lodičkách, takže žádná hitparáda. Ani to mě ale neodradilo, abych se rozešla směrem k velkýmu ořešáku, kterej tu stál celý mý dětství. Sníh mi křupal pod nohama a vločky se tetelily ve vzduchu, ale jinak bylo úplný ticho. Takový to zimní; příjemný a melancholický. Zvedla jsem pohled na nebe v naději, že zahlídnu alespoň pár hvězd, ty byly ale skrytý za hutnejma nažloutlejma mrakama, takže jsem mohla jenom odhadovat, kde se asi tak skrejvalo souhvězdí lva.

I tak jsem ale pozvedla skleničku vejš a zašeptala: „Krásný svátky, můj Malej králi. Chybíš mi tady, víš to? Svět je bez tebe zase o něco temnější místo. Těžko říct, kolik tý tmy ještě zvládnu."

„Na koho to mluvíš?"

Při zvuku těch slov jsem sebou leknutím trhla a chvíli se marně rozhlížela, odkud vlastně přišly. Teprve když se dotyčnej ozval znovu, jsem konečně určila správnej směr a zvedla hlavu na vchod do domku na stromě. Peter stál v podřepu přímo nade mnou a upřeně mě sledoval. Přiznám se, že jsem ani nezaregistrovala, kdy zmizel z hostiny, ale to snad nebyl tak hroznej hřích.

„Co děláš tam nahoře?"

„Co děláš tam dole?" odvětil s letmým úsměvem.

„Na pitomý otázky máme očividně talent," uchechtla jsem se a na pár hltů dopila svou sklenici, kterou jsem odložila u kmenu stromu. „Posuň se, Péťo. Nemysli si, že se tam budeš zašívat sám."

„Myslím, že tvou společnost přežiju, Marlene."

Nahoře v místnosti bylo příjemný teplo. Všude zářily přenosný plamínky a z gramofonu tiše vyhrávala muzika. Peter už se stihl přesunout zpátky na svoje dosavadní místo na jednom z nadejchanejch polštářů v rohu místnosti. Na stole měl dva kousky koláče a přibližně polovinu lahve skřítčího vína. Nejspíš už tu nějakou chvilku vegetil.

„Koukám, že ses tu slušně upohodlnil," poznamenala jsem, když jsem odkopla boty, hrcla si vedle něj a několikrát si dlaněma přejela přes zmrzlý chodidla. „Nechápu, že mě to nenapadlo dřív. Zmizet sem."

„Já odešel, když začal Artur Weasley vyprávět tu šílenou a děsně ohranou historku o tom, jak při jedný domovní prohlídce našel v koupelně gumovou kachničku."

„Ach, stará dobrá gumová kachnička," uchechtla jsem se. „To je klasika. Myslíš, že někdy přijde na to, k čemu je dobrá?"

„Rozhodně bych mu to přál. Nejspíš by to byl vrchol jeho života. Dáš si koláč?" Natáhl ke mně talířek s porcí jablečnýho dezertu s pořádnou vrstvou šlehačky, kterej přinesla Molly.

„Já radši to víno."

„Jak jinak," pousmál se, ale bez dalších řečí mi nalil skleničku, kterou jsem vděčně přijala. „Je to zvláštní, co?"

„Co myslíš?"

„Tak nějak všechno," pokrčil ramenama. „Připadá mi to jako včera, když jsme si sem chodili hrát a najednou budou z Alice a Jamese rodiče. Občas bych to hrozně rád vrátil."

„A provedl něco dalšího starýmu O'Connellovi?" zazubila jsem se.

„S nesmírnou radostí," zasmál se. „Všechno se nějak moc změnilo, nepřipadá ti? Svatby, děti, Řád. Z naší starý party už toho moc nezbylo. Chybí mi to."

Zhluboka si povzdechl a zabořil vidličku do šlehačky. Chvíli se v ní jenom neurčitě vrtal, než ji zase vyndal a odložil na talířek, aniž by snědl jediný sousto. Moc dobře jsem chápala, o čem mluvil. I mě chyběly starý časy, kdy jsme byly jenom my – kdy jsme si hráli, spřádali nejrůznější plány a život byl ještě jednoduchej.

„I mě to chybí. Ale hej, Pettigrew," drcla jsem do něj ramenem, „já tu pořád jsem a rozhodně se nechystám do chomoutu. Jsme v tom spolu, jasný?"

„To rád slyším. Vždycky jsi byla moje favoritka, ale pst, ostatním to neříkej!"

„Tvoje tajemství je u mě v naprostým bezpečí. Chceš tím říct, že kdyby sis musel vybrat mezi mnou a Jamesem..."

„Budeš to ty," odpověděl bez jedinýho zaváhání. „Vždycky bys to byla ty, Marlene. Jen hlupák ti mohl zlomit srdce, jako to udělal on."

„Myslíš to vážně?"

„Kdybych měl vyměnit tvůj život za jeho, udělal bych to. Tak vážně to myslím."

„Tak ještě, že k ničemu takovýmu nikdy nemůže dojít."

Usmála jsem se. Ovinul kolem mě ruku a já si opřela hlavu o jeho rameno.

Bylo fajn mít přátele, který by za vás klidně zaprodali duši samotnýmu ďáblu. Škoda jenom, že mezi náma pár takovejch ďáblů s úpisem vážně chodilo...

♥♥♥♥♥

Marlene pohřbila další, kteří byli jejímu srdci blízko, ale pořád se nevzdává. Je to bojovnice. Oprášila své staré přátelství s Peterem, které nakonec dopadne... no tak jak dopadne. Ačkoliv si můžeme pořád představovat, že to všechno nebylo jen tak.

Pomalu se blížíme ke konci. V příští kapitole už se setkáme s malým Harrym a Marlen se začnou odpočívat její poslední měsíce. Podíváme se na to, jak bude snášet odloučení od Jamese, který musel s Lily zmizet do utajení, a přesuneme se do osudného roku osmdesát jedna.