Navzdory všemu, co jste mohli slyšet o První kouzelnický válce, o krutosti Vy-víte-koho a jeho následovníků, a o nespočtech mrtvejch, který za sebou zanechali, existoval tou dobou ještě jeden mnohem horší a nemilosrdnější vrah. Operoval tiše a plíživě. Jeho činy ale přesto zůstávaly přehlížený, skrytý ve stínu nebezpečí, který bylo mnohem hmatatelnější. Denní věštec věnoval většinu stran výčtu konfliktů, zmizelejch kouzelníků a ostrý protiválečný agitaci, takže na informace o zákeřný epidemii už zbejvalo jenom minimum prostoru. Nikdo nás před ní nevaroval, dokud nebylo příliš pozdě.

Byly to dračí neštovice.

Člověk vůbec netušil, jak zlá tahle situace byla, dokud neprocházel chodbama druhýho patra u Svatýho Munga a neslyšel zpoza zavřenejch dveří dusivej kašel a občasný zasténání nemocnejch. Návštěvy byly striktně zakázaný, aby nedošlo ke zbytečnejm přenosům, jenže spousta lidí kvůli strachu ze situace tam venku radši zůstávala ve vlastních domovech a pokoušela se léčit sama. Tím rozšířili nemoc do vlastních rodin a občas i dál do sousedství.

My mladý jsme měli povětšinou štěstí, protože naše těla se dokázala nemoci docela úspěšně bránit. To se ale nedalo říct o starších kouzelnících, nebo o těch, kteří trpěli nebezpečnýma krevníma kletbama. Pro ně byl přelom sedmdesátejch a osmdesátejch let smrtící pastí, do který je mohl shodit kdokoliv, s kým se setkali.

„Jak jsou na tom?" zeptala jsem se s povzdechem Jamese, když jsem vedle něj usedala na lavičku v čekárně.

Vypadal nevyspale a roztěkaně. Neustále si poklepával nohou do země a v prstech si pohrával se snubním prstýnkem, kterej mu během dalších pěti minut spadl asi třikrát na zem.

„Lékouzelníci říkali, že se drží statečně," hlesnul. „Nechtějí mě za nima pustit. Nemůžu je ani vidět, Lene."

„Dobře to dopadne, Vrabčáku," zašeptala jsem něžně a objala ho kolem roztřesenejch ramen. Nechal hlavu klesnout na mý rameno a brzo se konečně aspoň trochu uvolnil. „Jsou to bojovníci."

„Nechápu, že jsem si toho nevšiml dřív. Měl jsem je sem vzít mnohem dřív. Chodil jsem tam tak málo. Je to moje vina."

„Ty za to nemůžeš, zlato. Měl jsi svejch starostí dost. To my se Siriusem jsme tam byli často a stejně jsme to zanedbali."

„Jenže to nejsou vaši rodiče, ale moji. Mám za ně odpovědnost, Lene. A teď je ani nemůžu držet za ruku, aby věděli, že jsem tady."

„Jsou to i naši rodiče, Jamie. Svým způsobem. Oni ví, že jsi tu pro ně. Nikdy o tom nepochybovali."

„Snad máš pravdu," zamumlal a nechal se jemně obejmout kolem hrudníku. „Lily to taky říkala. Ona sem nesmí, aby náhodou něco nechytila, když je těhotná."

„To je rozumný. Teď na sebe musí dávat pozor."

Lehce si povzdechnul, načež se odmlčel. Hladila jsem ho po vlasech a šeptala mu do ucha nejrůznější nesmysly, dokud se mu nezpomalil dech a já nepoznala, že konečně aspoň na chvíli usnul. Musel bejt vyčerpanej. Seděl tu nepřetržitě už skoro čtyři dny během kterejch prakticky nejedl a nespal. Nevymlouvala jsem mu to, nejspíš to potřeboval. Chtěl jim bejt na blízku a já to dokonale chápala.

Obzvlášť teď, když se blížily Vánoce, a rodiny měly bejt spolu.

Ten rok neměl nikdo zrovna sváteční náladu. Dokonce ani já, zarytej milovník Vánoc, jsem si nevyzdobila byt girlandama, punčochama, ani ničím dalším. Nedělala mi společnost žádná vůně skořice a hřebíčku, nebo snad cukroví. Jedinou dekorací byla snítka jmelí nad pohovkou a hořící svícen na konferenčním stolku.

Zrovna jsem procházela seznam potenciálních příslušníků Fénixova řádu, který bych mohla v nadcházejících dnech oslovit, když mě vyrušilo tichý zaklepání na dveře. Neměla jsem náladu na žádný návštěvy. Letos jsem dokonce odmítla pozvání rodiny ke společný večeři, protože se mi to nezdálo správný. Štědrej den jsem obvykle trávila v Godrikově dole, a když jsem nemohla bejt tam, nechtěla jsem bejt ani nikde jinde. Přesto jsem se dost neochotně zvedla došla otevřít.

Na chodbě stál James. Ve vlasech mu odtával čerstvej sníh, kterej se postupně měnil na drobný kapičky, stékající po jeho tváři i oblečení. Opíral se dlaní o zárubeň dveří a vypadal příšerně zbědovaně. Dokonce neměl ani svoje brejle. Místo nich mu oči zdobily hluboký tmavý kruhy a rudý skvrny. I bělma měl protkaný změtí drobnejch rudejch žilek, který tam rozhodně neměly bejt.

„Lene," zašeptal chraplavě.

Pak se mi zhroutil kolem krku a hlasitě se rozeštkal. Ramena se mu zběsile třásly, tisknul se ke mně jako malý vyděšený dítě, co si před chvílí nabilo obě kolena, a nebyl ze sebe schopnej dostat jediný rozumný slovo. Nepotřebovala jsem vysvětlení. Nebyla jsem tak pitomá, abych si nedala dvě a dvě dohromady. Jednu otázku jsem si ale přece jenom nedokázala odpustit. Musela jsem to vědět. Prostě musela.

„Kdo z nich?"

„O-oba," vzlyknul. Zaryl mi přitom nehty do zad, ale já sebou ani necukla, jen jsem ho k sobě přitiskla ještě o něco pevněji. „Chví-li po-po sobě. Lene. To ne-ní... není sprá-správný."

„Pojď dovnitř, zlato. Pojď."

Jemně jsem se vyvlíkla z jeho pevnýho sevření, chytila ho za ruku a odvedla si ho do obýváku. Šel se mnou jako hadrová panenka a stejně tak se nechal i usadit na gauč. Tam si složil hlavu do dlaní a pokračoval v srdceryvným pláči, kterej mi drásal srdce na kusy.

Nemohla jsem tomu uvěřit. Jak se tohle vůbec mohlo stát? Jak jsme mohli přijít o oba dva najednou? To vážně nebylo správný. Ani v nejmenším. Smrt přece nemohl bejt tak moc zvrácená a nespravedlivá, aby si k sobě vzala hned dva nejúžasnější lidi, který chodili po světě.

„Udělám něco k pití," zamumlala jsem.

Potřebovala jsem se na chvíli uklidit do kuchyně a vstřebat všechno to, co jsem se právě dozvěděla. Ruce jsem položila na linku a předklonila se. Nádech. Výdech. Nádech. Výdech. Musela jsem se uklidnit. Musela jsem bejt silná pro Jamese, ať jsem uvnitř trpěla sebevíc.

Roztřesenejma rukama jsem nakonec připravila dva kouřící hrnky horký čokolády s pořádnu šlehačkovou čepicí. Do obou přišel panák whiskey a ten Jamesův navíc obsahoval i domácí uklidňující lektvar. Potřeboval ho, i když sám by si o něj asi nikdy neřekl, tak jsem prostě rozhodla za něj. .

Dlouho jsme pak vedle sebe seděli na gauči bez jedinýho slova; každej zahloubanej do svejch vlastních myšlenek, ale celou tu dobu jsme se dotýkali aspoň ramenama, abychom přiživili iluzi něčí blízkosti. Hlavou se mi honilo tolik věcí a část z nich byla až neuvěřitelně hloupejch. Netýkaly se totiž Eufemie s Fleamontem, ale Jamese samotnýho. Držela jsem v sobě spoustu otázek, který se nehodilo položit, až dokud mi ohnivá whiskey trochu nerozvázala jazyk a já už jednu z nich prostě nedokázala dál držet v sobě.

„Jimmy? Proč jsi tady? Chci říct – je Štědrej den, nebude se po tobě Lily shánět?"

„Právě proto. Je Štědrý večer."

Čekala jsem, že jeho vysvětlení bude ještě nějak pokračovat, ale na nic takovýho nedošlo. Nejspíš to považoval za dostačující, ale mě to tak rozhodně nepřipadalo. Nedávalo to smysl. Naštěstí zachytil můj naprosto zmatenej pohled a pochopil, že by k tomu asi měl říct ještě něco dalšího.

„U nás jsou dneska Evansovi a Lily... ta nemůže pochopit, jak mi teď je. Chtěl jsem... chtěl jsem být s někým, pro koho naši znamenaly tolik, co pro mě. A Štědré dny vždycky patřily nám, Lene. Prosím. Potřebuju tě."

Jedna část mě ho chtěla poslat pryč a dát mu tak ochutnat jeho vlastní medicínu. Když umřel Liam, potřebovala jsem ho a on tam pro mě nebyl. Ublížilo mi to. Tenkrát jsem chtěla, aby poznal, jaký to je bejt v mý kůži, ale když na to teď přišlo... nemohla jsem. Nebylo by to správný.

„Ty víš, že tu pro tebe vždycky budu, Paroháči, i když se budeš chovat jako pitomec. Jsme v tom spolu. Malíčkovej slib se totiž nesmí porušit!"

Možná si tenhle můj přístup ani nezasloužil, ale já nemohla jinak. Naše přátelství pro mě pořád znamenalo tolik, že bych za ním byla ochotná stát až do posledního dechu. James Potter zkrátka zůstal až do konce mou největší slabostí.

Co to melu? Právě tu o něm vyprávím ze záhrobí a pořád se mi u toho klepou nohy, takže to očividně ani mou smrtí neskončilo. A víte co? Vlastně mě to ani neva. Každej máme koneckonců nějakou posedlost a když má ta posedlost oči jako James, nemůže to bejt tak zlý.

Vděčně se pousmál. „Já si tě snad ani nezasloužím, Lene."

„Tak na tom se shodneme," zazubila jsem se a hravě do něj drcla ramenem. „Sice nejsme v domku na stromě, ale i tak si můžeme udělat správnou atmošku. Vydrž."

Vyskočila jsem z pohovky a zaběhla do kuchyně pro Hihňavou vodu, co jsem si zrovna včera donesla z Černý hodinky. Tu stačilo doplnit o dvě skleničky na pití a misku lékořicovejch křupek. Na závěr už zbejvala jenom muzika, kterou nám poskytnul starožitnej gramofon v rohu místnosti. Pořídil mi ho Regulus. Tak často jsem mluvila o tom, jak jsem jako dítě poslouchala desky, že mi ho loni na svátky přinesl jako překvápko. Od tý doby tu vyhrával skoro nepřetržitě.

„Tak," tleskla jsem rukama a na špičce se otočila přímo na něj, „je to lepší? Víc autentický už to tady asi neudělám."

„Tohle je naprosto dostačující. A teď si pojď sednout, mám nápad na hru."

„Že je to sedm minut v ráji? Tu žeru!"

Zavrtěl hlavou, přičemž se tiše uchechtl. „To jsem zrovna na mysli neměl. Říkal jsem si, že bychom... že bychom si mohli připomenout naše. Zavzpomínat, možná se podělit o zážitky, u kterých ten druhý nebyl."

„To sice nezní úplně jako sedm minut v ráji, ale i tak to beru. Bude to fajn," usmála jsem se, skočila zpátky na gauč a oběma nám nalila pití, který nás mělo donutit ke smíchu, i když naše srdce krvácely. „Já začnu. Když Monty zjistil, že jsme spolu začali chodit, naučil mě kouzlo proti početí, protože nevěřil, že ty bys byl dost zodpovědnej na to, abys ho vůbec použil!"

„Cože?!" vyhrknul ukřivděně. „Já náhodou umím být zodpovědný!"

„Ale jenom náhodou."

„Nechápu, že se tě naši nikdy nepokusili adoptovat. Vsadím se, že by nás klidně vyměnili, kdyby to šlo. Hrůza. Teď je asi řada na mě, co? Kdysi jsem řekl mámě o tom, jak se k tobě chová táta. Zburcovala kvůli tomu půlku ministerstva a donutila je, aby byla vaše domácnost pod pravidelnou kontrolou. Kvůli Saoirse."

„To jsem netušila," zašeptala jsem. Dokonce mi kvůli tomu uteklo i pár drobnejch slziček, který si Mia nepochybně zasloužila za to, jak obrovský měla srdce. „Vždycky na mě byla tak moc hodná, Jamie. Brala mě na nákupy, učila mě vařit, i přes mý obě levý ruce, objímala mě a říkala mi, jak moc mě má ráda. Popravdě, něco od ní mám, možná bys to chtěl zpátky."

Sáhla jsem si na krk a vytáhla z pod trička zlatej řetízek, na kterým se pohyboval drobnej zdobenej kroužek ze stejnýho kovu. Zapínání pod mejma prstama brzo povolilo a já nechala prstýnek sklouznout do nastavený dlaně, kterou jsem natáhla blíž k Jamesovi.

„Je to zásnubní prstýnek tvojí babičky. Mia mi ho kdysi dala. Říkala, že pro ně budu vždycky součástí vaší rodiny a tohle mi patří. Myslím... myslím, že by ho měla dostat Lily."

James mi jednou rukou přejel přes hřbet ruky a druhou položil na mou otevřenou dlaň. „Patří tobě, Lene. Máma v tobě našla dceru, kterou nikdy nemohla mít. Dalas jí toho tolik. Vždycky doufala, že... že ty a já... však víš... že jednou budeš vážně Potterová."

„Život má s náma ale obvykle jiný plány," hlesla jsem, „tak už to prostě chodí."

Tak trochu jsem předpokládala, že tímhle naše debata skončí, ale James vypadal, jako kdyby toho měl na srdci mnohem víc a prostě to v sobě nedokázal držet. To bylo divný, v tomhle ohledu nikdy nebejval dvakrát mluvnej, ale tohle třeba s člověkem udělá manželství, kdo ví.

„Občas přemýšlím, jaké by to bylo, kdybychom to byli my dva. Jsou chvíle, kdy si na tebe vzpomenu a zapomenu se v minulosti. Připadám si pak jako zmetek, ale nedokážu to ovládat. Mám tě pod kůží. Když mi Sirius říkal, že jste si zašpásovali, měl jsem chuť mu jednu fláknout. Žárlil jsem, Lene. Příšerně jsem žárlil."

„To je... sakra, proč mi to všechno říkáš, Jamesi?"

„Protože musím. Nejspíš puknu, jestli to ze sebe nedostanu. Promiň, vím, že se to nehodí. Je to nesmysl, ale já prostě... nedokážu mlčet."

Chvíli jsem ho zaraženě sledovala. Prsty si neustále nervózně mnul o sebe a neklidně si posedával. O hysterickým projíždění vlastních vlasů ani nemluvím.

Nedávalo mi to smysl, až dokud mi pohled nepadl na prázdnej hrnek od horký čokolády. V tu chvíli ve mně dost hrklo. James totiž rozhodně nevypadal, jako že požil uklidňující lektvar. Fakt ne. Nemělo by mě to překvapovat, protože jsem ho dělala sama. Poslední prachy totiž padly na flašku alkoholu a na lektvar už mi nezbylo, takže jsem se ho rozhodla uvařit z vlastních zásob.

Blbej nápad, Marlene, blbej. Očividně jsem ho pekelně podělala.

„Do prdele," zaklela jsem tiše a na chvíli pevně zavřela oči.

Co teď budu zatraceně dělat? Jak mám vůbec vědět, co všechno ten lektvar dělá, když ani netuším, co jsem to vlastně uvařila? Doufám, že jsem ho zároveň i neotrávila, to by mi tak ještě scházelo.

„Páni, to je jmelí?" ozval se James a donutil mě tím znova začít vnímat svět kolem sebe. Pohled měl zvednutej přímo nad nás, kde visela jedna jediná osamělá snítka jmelí, a usmíval se jako po panáku felixe.

Počkat, felixe? Možná by se dal ten lektvar dost dobře zpeněžit. Co, že jsem do něj vlastně dala? Mysli, Marlene, mysli! Byl tam určitě nadrcenej měsíční kámen, snítka máty a zázvor a taky nejspíš trocha hořký čokolády. Stejně tmavý jako Jamesovy oči. Levandule... vosk na košťata.... Ne, ten nejspíš ne.

Byla jsem v hajzlu.

Nevím, jestli vůbec existuje něco, čím bych mohla omluvit svoje činy. Věděla jsem, že Jamie nebyl tak úplně ve svý kůži, že byl pod vlivem mýho nepovedenýho experimentu (na mou obhajobu – nic takovýho jsem fakt nezamejšlela, byla to náhoda, úplná a naprostá náhoda) a stejně jsem mu v první možný chvíli strčila jazyk do krku.

Bylo to zatraceně skvělý. Teda ne! Jasně, že nebylo! Do prdele, komu já tady vlastně lžu? Jsem mrtvá, můžu si říkat co chci! A komu se to nelíbí, ať si klidně narve do zadku třeba celej Mimbulus mimblecosi a ještě se na něm zatočí.

Svatá Morgano, ani si nepamatuju, kdy jsem přes něj přehodila nohu a vyhoupla se mu do klína. Líbala jsem ho tak, jako kdyby nemělo přijít žádný zejtra. A jen tak mezi náma, to by nejspíš vážně nepřišlo, kdyby se tohle nějak doneslo k Evansový. Nejspíš by mě zakopala někde pod osamělou břízou na konci světa, kde by na mě po pár tejdnech narazila rodinka stěhujících se trpaslíků, který by mě použili jako hnízdo pro svoje mladý, nebo jak to vlastně v jejich rodinách fungovalo.

Zarazila jsem se teprve ve chvíli, kdy jsem se chystala povolit zip na Jamesovejch gatích a zahrát si na Smolíčka pacholíčka. Kdybyste náhodou nevěděli, kdo to je, tak to je kluk z mudlovský pohádky, co vždycky do domu pustil nějakou bandu čarodějnic a pak před nima utíkal mezi parohama svýho tatínka jelena, nebo co bylo to zvíře zač. Já sice před žádnejma čarodějnicema neutíkala, ale rozhodně jsem se chtěla na jednom jelenovi projet.

„Jamesi," oslovila jsem ho zadejchaně a taky dost rozklepaně, „já nemůžu. Tohle nemůžeme."

„Můžeme cokoliv budeme chtít, Lene," zašeptal a znova uvěznil moje rty mezi svejma. „Štědrý den je jen náš!"

„Proč musíš bejt tak zatraceně sexy, Paroháči?" zavrčela jsem mezi polibkama. „Víš, že se neumím ovládat."

„Tak se neovládej, Lene. Vždyť nemusíš."

Než se zahlásil můj zdravej rozum, stejně jsem si stihla sáhnout na místa, který mi byly už dost dlouho zapovězený. Bože, tak moc jsem ho chtěla, tak moc jsem si přála nemyslet na následky a poddat se něčemu, po čem jsem celý poslední roky toužila. Bylo mi totálně volný, že bych tím ublížila Lily, ale rozhodně jsem nechtěla ublížit Jamesovi. To láska k němu mě donutila nakonec vyndat ruce z jeho kalhot a dost neochotně se zvednout.

„Měl bys jít, Jamie," dostala jsem ze sebe s námahou.

„Co? Proč? Nerozumím tomu," bránil se zmateně.

Co jsem mu to zatraceně provedla? Nechápu, že jsem nešla rovnou do pekla.

„Lily tě čeká! Běž! Prostě běž!" zvedla jsem hlas a ještě po něm na důkaz mýho neochvějnýho přesvědčení hodila polštář. „Běž domů, Paroháči."

Vůbec nic nechápal, ale stejně se zvednul a vycouval ke vchodovejm dveřím. To už jsem totiž chodila po bytě jako zuřivá chiméra. Neměla jsem daleko do emocionálního výbuchu, u kterýho jsem nechtěla mít svědky.

„Lene," pokusil se naposledy zvrátit mý rozhodnutí, ale já už stála nohama pevně na zemi. Věděla jsem, že jsem se rozhodla správně. Nemohla jsem využít situace, ať jsem si to přála sebevíc. Zničila bych mu život, a to jsem nechtěla.

„Běž, Jamesi! Tak běž!" zakřičela jsem skoro nepříčetně.

Věnoval mi poslední ukřivděnej pohled, než se za ním zabouchly vchodový dveře a já se mohla konečně v slzách zhroutit k zemi jako hromádka neštěstí.

Brečela jsem pro budoucnost s Jamesem, o kterou jsem se připravila. Brečela jsem pro Miu s Montym, který mi byli spoustu let rodičema. A brečela jsem sama pro sebe; pro to, co jsem mohla mít a neměla kvůli svejm hloupejm rozhodnutím. Ronila jsem slzy i pro Rega, kterej tu před rokem trávil svátky se mnou a teď byl navždycky pryč.

Nenáviděla jsem svůj život, a to jsem tehdy ještě netušila, že vždycky může bejt i hůř. 

♥♥♥♥♥

Marlene zase překročila jednu ze svých pomyslných hranic. Může jí to člověk ale vyčítat? Její život stál většinu času za pendrek a postupně ztrácí všechny, na kterých jí záleželo. Nejspíš se jí nemůžeme divit, že se snaží chytit aspoň něčeho, co jí nutí cítit se líp. 

V další kapitole se podíváme na narození Harryho, na to, že Marlene přece jenom nezůstala tak úplně sama a obnovíme pár starých přátelství ♥