Vítr profukoval skrz škvíry v zatlučenejch oknech a nepříjemně skučel. Bylo to trochu děsivej koncert, ale mě tak dobře známej, že jsem za něj byla vlastně svým způsobem ráda. Díky chytrýmu kouzlu bylo navíc v místnosti příjemný klima, takže mi nebylo chladno ani na odhalenou kůži na zádech. Nebyl problém tu pohodlně strávit celou noc, i když venku náhodou zuřila plískanice jako třeba dneska. Chroptící chýše vždycky dokázala poskytnout potřebný útočiště každýmu, kdo znal její tajemství.

„Jsi nějaká nezvykle zamlklá," zamumlal mi do ucha Regulus, kterej ležel hned vedle a prsty jedný ruky mi jemně bloudil podél páteře. „Děje se něco?"

„Myslím, že na vyprávění, co všechno je špatně, by nám nestačila ani celá noc," pousmála jsem se, obrátila na něj hlavu a opřela si ji o vlastní založený předloktí. „Včerejšek byl zatraceně divokej."

„Možná to nestihneme, ale zkusit to rozhodně můžeme," zazubil se. „Navíc se můžu ráno vyvlíknu z pár hodin a s radostí se tu zdržet. Minimálně do tréninku."

„Z tebe by pan profesor Křiklan teda neměl radost!"

„Tak to se pleteš. Členové Křiklova klubu mají určitý privilegia, víš?"

„Oh, já zapomněla, že seš jeden z vyvolenejch," zasmála jsem se. „S hvězdnou budoucností a kontaktama, který tě dostanou z každýho průseru."

„Skoro z každýho," opravil mě. „Něco mi říká, že před Azkabanem mě to stejně nezachrání. V tom lepším případě samozřejmě."

S povzdechem jsem ho políbila na rameno a konečkama prstů mu přejela přes levý předloktí, kde ve dne v noci zářila připomínka jeho příslušnosti. Když jsem to tetování viděla úplně poprvý, byla jsem z něj děsně nervózní, ale postupem času jsem si na něj zvykla a začala ho brát jako jeho součást. Nebyl to koncekonců pravej odraz jeho srdce.

O Vy-víte-kom nebo o Fénixově řádu jsme se spolu ale stejně prakticky nebavili. Nechtěli jsme do našich společně strávenejch hodin zbytečně přinášet další otázky, kterejch jsme měli oba už tak přehršel. Já mu nikdy neřekla, kdo všechno je členem naší organizace, a on si pro sebe naopak nechával detaily o smrtijedskejch plánech. Ve skutečnosti jsem je ani nechtěla znát, protože bych je z morální povinnosti musela předat dál a mohla tím Rega ohrozit. I tak mi ale občas nenápadně podsunul pár informací, který nám pomohli přidat hned několik lidí na seznam potenciálních Smrtijedů.

„Kdyby to došlo tak daleko, přísahám, že se postarám o to, abys nemusel do vězení, hm? Stačilo by spolupracovat a všechno by bylo dobrý. Nenechala bych tě tam shnít."

Usmál se a lehce pohodil hlavou, aby si z očí dostal svoje neposedný vlny. V posledních měsících se usmíval mnohem míň než dřív. My oba. Atmosféra ve společnosti byla čím dál tím temnější a v jeho případě přicházela i nervozita z konce školního roku. Dokud byl ještě student, neměl moc možností, jak se zapojovat do války, a úkoly dostával jen zřídka. To se ale po škole určitě změní, což jsme si dost trpce uvědomovali oba dva. Cejtila jsem jeho pomalu narůstající nechuť k následovnictví, ale neměla mu jak pomoct.

Jak sám řekl; neexistovala žádná cesta zpátky.

„Nic jinýho bych od tebe ani nečekal, Marlenko. Určitě by ses rvala jako lev."

„To si piš," mrkla jsem na něj a znova se mu obličejem zavrtala kamsi mezi krk a rameno, abych mohla dejchat jeho vůni, která mě vždycky dokázala uklidnit.

Nejsem si jistá, kdy přesně se z obyčejný touhy po spřízněný duši začalo stávat něco víc, a nejspíš bych ani nedokázala definovatej, jakej vztah jsme mezi sebou vlastně měli. Myslím, že to nebyla láska, nebo alespoň ne v takovým smyslu, v jakým jsem si ji vždycky představovala. Ať to bylo ale co chtělo, dodávalo nám to sílu a odvahu pokračovat dál, i když se nám celý nebe sypalo na hlavu. Spolu jsme byli silnější.

„Robert se včera nevrátil z hlídky," zamumlala jsem mu do kůže. „Minnie si dneska brala volno a vyrazila po něm pátrat, ale něco mi říká, že..."

„Že ho nenajde živýho," povzdechl si Reg. „Ty myslíš Roberta McGonagalla? Mladšího bráchu Minervy? Netušil jsem, že byl u Řádu."

„Někdo jinej ale nejspíš jo. Je to šílený. Kdy už tohle všechno skončí?"

„Nemám ponětí," přiznal a ovinul kolem mě obě ruce, aby si mě mohl přitáhnout blíž k tělu. „Proto musíme bejt opatrný. Nikdo nesmí vědět, že se scházíme. Nechci tě nijak ohrozit."

„A ty si myslíš, že já mám v plánu na ústředí Řádu vyprávět, že spím se Smrtijedem? Jsem možná vadná, ale až tak moc ne. Nejspíš by mě zavřeli někam do sklepa a Sirius by mě tam chodil kropit ledovou vodou, nebo tak něco."

„Až tak? Brácha zase nemá svoje dny?"

„To nemá." Odmlčela jsem se a přemejšlela, jestli mám prozradit ještě o něco víc. Musela jsem. Prostě jsem to ze sebe potřebovala dostat ven, jinak by mě to zevnitř dočista sežralo. „James s Lily oznámili datum svatby. Bude v létě. Je z toho dost nesvůj."

„Počkej, fakt?" Zapřel se na jednom lokti a zvedl se do mírnýho sedu, aby na mě líp viděl. „Nevěděl jsem ani, že jsou zasnoubený. Proč jsi mi nic neřekla? Vždyť to pro tebe musí bejt fakt děsný."

„Nevím. Přijde mi divný s tebou mluvit o Jamesovi. Ty se mnou přece taky nemluvíš o Dorcas."

„A co bys chtěla vědět, hm? Netajím se tím, jen mě nenapadlo, že by tě to vůbec zajímalo. Je to minulost, nemá smysl se v ní nějak přehnaně vrtat. Prostě jsem se tak rozhodl a stojím si za tím."

„Rozešel ses s Dorcas proto, že každej stojíte na opačný straně barikády, a tys nechtěl, aby to mezi váma stálo. To chápu. Proč sis teda ale začal zrovna se mnou? To je přece totálně z bláta do louže."

Zamyslel se. Nerušila jsem ho, protože mi bylo jasný, že dobře váží slova. Byla jsem přesvědčená, že se mi jeho odpověď asi nejspíš nebude zamlouvat, ale o to koneckonců vůbec nešlo. V tomhle případě jsem si byla vcelku jistá, že to bez problémů zvládnu vstřebat.

„Hele, Marlenko, nechci aby to znělo nějak blbě, jo? Neber si to osobně, ale... představa, že bys tenkrát nepřijala, kdo jsem, a odmítla se mnou mít cokoliv společnýho, byla možná nepříjemná, ale zvládnul bych to. Prostě bychom spolu přestali mluvit a život by šel dál. Jenže kdyby to zjistila Dorcas a odsoudila mě... odmítla by se na mě byť jen podívat a začala mě nenávidět... ta představa byla nesnesitelná. Tak jsem si ji radši zapamatoval jako holku, co se na mě koukala s láskou a s úsměvem, než aby to všechno zmizelo a zůstalo jen to zlý... chápeš?"

„Jen to, co opravdu milujeme, jsme ochotný nechat jít," zašeptala jsem a jemně mu přitiskla rty ke tváři. „Chápu to. Víc než si myslíš."

„Kromě toho – nemyslím, že my dva stojíme na opačný straně barikády. Myslím, že postáváme přímo na ní a čekáme, která strana nás trefí první. To sice není zrovna pozitivní, ale zároveň mi to přijde dost heroický, nemyslíš?" zazubil se.

Zase ze sebe shodil tu zádumčivost, jako když se oklepe pes. Nejspíš nikdy nepochopím, jak to dělal. Vždycky a za každý situace žil jenom přítomností. Já to kdysi taky uměla, ale to už bylo dávno. S každým dalším rokem mi takovej přístup přišel těžší a těžší.

„Já bych naopak řekla, že je to dost pitomý," uchechtla jsem se. „Ale zároveň zatraceně vzrušující!"

S širokým úsměvem se nade mě naklonil a věnoval mi pořádnýho hudlana. „Dovol mi ti ukázat, jak moc vzrušující to může bejt, McKinnonová!"

***

Během roku sedmdesát osm a sedmdesát devět jsme se s Reggiem scházeli poměrně často. Většinou v Chroptící chýši, občas taky u Tří košťat, ačkoliv třeba Prasečí hlavě jsme se vyhejbali obloukem, jelikož jsem zkrátka nevěřila Aberforthovi, že nás nepráskne.

Musím přiznat, že pro mě byla tou dobou válka snesitelná hlavně jeho zásluhou. Vědět, že na vás někde někdo čeká a má o vás starost, bylo fajn. Sice jsme spolu netrávili tolik času, kolik bych ráda, ale s tím se nedalo nic dělat. Většinu svýho volna, ve dne i v noci, jsem totiž pracovala pro Řád.

Brumbál naštěstí rychle pochopil, že nejsem zrovna rozenej bojovník, takže jsem brzo začala dostávat úkoly, ke kterejm jsem měla naštěstí mnohem blíž. Obvykle šlo o využívání ženskýho šarmu pro agitaci a nábor spojenců. Čím byla válka otevřenější a agresivnější, tím víc jsme jich potřebovali, a tím byla moje role důležitější a zároveň těžší.

Občas jsem po náročnejch šichtách prostě potřebovala vypustit páru a zajít na pár drinků. Ze začátku to bylo do lepších barů, ale časem jsem pochopila, že tam už žádný důležitý kontakty stejně nezískám, takže jsem si začala vybírat podřadnější podniky, až jsem dokonce párkrát skončila v Černý hodince.

Víte, nepřátelskost vlkodlaků se docela dost přeceňuje. Sice jsem se tomu místu radši vyhejbala těsně před a taky po úplňku, aby místní štamgasti nebyli v blbý náladě, ale jinak jsem tam potkala pár fajn lidí, co to měli v hlavě docela srovnaný. Byli něco jako náš Remus – neškodný štěňátka, se kterýma se dalo bavit o všeličem.

Jednou za čas se mi povedlo získat pár dost užitečnejch informací, který se nám v budoucnu vcelku hodily. A někdy jsem tam dokonce narazila na věci, který bych teda fakt nečekala.

Na začátku července sedmdesát devět jsem v baru sedávala docela často. Jamesova svatba už byla tou dobou za humny a já se s tou představou pořád nějak nedokázala smířit. Neopíjela jsem se do němoty a nevodila si domů chlapy jako kdysi, ale abstinent se ze mě teda taky nestal. Do Černý hodinky jsem chodila na Hihňavou vodu, která se dovážela z Ameriky a byla v týhle době podpultovým zbožím. Vlkodlaci ji ale měli. Určitě ji sháněli někde na černo, ale co mi bylo do toho. Já nebyla policajt, jenom nadšenej konzument.

„Dáš si ještě panáka, děvče?" houkla na mě barmanka, která zrovna špinavým hadrem otírala bar, na kterej někdo před chvílí vylil půlku máslovýho ležáku. Hádám, že další sklenice se mi pravděpodobně přilepí k pultu.

„Ale jo," přitakala jsem, „jeden ještě zvládnu."

Dřív než jsem stihla svůj příděl vypít, mě zaujal nezvyklej humbuk u schodů do baru. Dva urostlý chlapy a jedna ženská s prašivinou nebo čím, se tam řehtali jako na lesy a očividně tam šikanovali někoho mnohem menšího, než byli oni. Obvykle jsem se do podobnejch potyček nepletla, ale tentokrát mě přemohla nutkavá potřeba jít se podívat, co se to tam vlastně dělo.

„Hej, o co tu jde?" V kapse hábitu jsem pevně svírala hůlku, ale zároveň jsem nechtěla působit výhružně. To by se mi totiž mohlo slušně vymstít.

„Co je ti do toho, princezno?" zavrčela na mě vlčice s umaštěnejma vlasama a zakaleným pohledem. Nebudu lhát, docela mě děsila. „Otoč ten svůj kostnatej zadek a vysmahni, jestli si vážíš vlastního života!"

Chystala jsem se ji poslechnout, když jsem za jejíma záhlídla drobnou holčičku, která tý můře sahala sotva do pasu. Mohlo jí bejt možná tak sedm, nebo osm. Modrý oči měla rozšířený děsem a trochu se třásla, ale přesto stála na místě pevně a odhodlaně. Ten pohled ve mně sepnul instinkty, o ktrejech jsem ani netušila, že je mám. Rozhodně jsem ji nemínila nechat ve spárech těch bestií.

„Svatá Morgano!" vyjekla jsem, až sebou holčička trochu trhla. „Hledala jsem tě snad všude! To jsem ráda, že seš v pořádku! Děkuju vám, že jste ji našli a postarali se o ni. Jste úžasný, vážně!"

Všem třem jsem nadšeně potřásla rukama a dřív, než se vůbec stihli vzpamatovat, jsem chytila děvče za ramena a odvedla ji ven před bar. Díky Merlinu tam bylo v tu chvíli prakticky prázdno, takže stačilo přejít ulici a pro jistotu ji šoupnout do chodby naší bytovky, aby nás náhodou někdo nevyhmátnul.

„Tohle není místo pro děti, zlatíčko." Dřepla jsem si před ní, abych jí mohla odhrnout z očí stříbrný vlasy, který měla neposedně rozčepejřený. „Neměj strach, ano? Já jsem Marlene, jsem kamarádka. Jak se jmenuješ ty? Kde máš rodiče?"

Holčička mě chvíli nedůvěřivě sledovala, ale po neodolatelný nabídce ve formě šumivejch bzučivek se rychle rozpovídala. „Jsem Chiara a rodiče neví, že jsem tu. Slyšela jsem tátu, jak říká mámě, že by mi tady možná mohli najít pomoc."

Teprve tehdy jsem si všimla, že měla kolem lokte omotanej obvaz, kterej pokračoval nahoru po ruce a ztrácel se pod rukávem pruhovanýho trička.

„Tebe někdo pokousal?" zeptala jsem se opatrně, i když už jsem odpověď vlastně dávno znala.

Zakejvala hlavou a objala si rukama hrudník. „Takže myslíte, že mi tu nepomůžou?"

„Rozhodně bys to neměla zjišťovat sama. Pojď ke mně, udělám ti kakao a dáme vědět tvejm rodičům, aby si pro tebe přišli, ano? Pak tam můžete zajít spolu."

Nejspíš jsem působila vcelku důvěryhodně, jelikož se mi ji nakonec podařilo přesvědčit, aby se zbavila ostychu a usadila se u mýho jídelního stolu s horkým hrnkem ve zkřehlejch rukou. Popravdě se mi dost ulevilo. Nechci si ani představovat, co všechno by se jí mohlo stát, kdyby zůstala v tom šíleným zaplivaným baru plným dospělejch vlkodlaků.

Chvíli jsme si jen tak povídaly. Snažila jsem se o ní něco málo dozvědět, abych měla jistotu, že ji vůbec chci poslat zpátky domů. Po mejch zkušenostech se mi nejspíš ani nemůžete divit. Co kdyby byli její rodiče náhodou nějaký tyrani, co ji prodali za pár lahví ohnivý whiskey, nebo tak něco. Tuhle myšlenku jsem ale dost brzo zahnala, jelikož o mámě i tátovi mluvila moc hezky. Nejspíš to byli docela fajn lidi, co měli jen zatracenou smůlu, že se jejich dítě potkalo o úplňku s vlkodlakem.

„Marlenko?" ozvalo se z ničeho nic za mejma zádama, až jsem vyděšeně hrábla po hůlce. Fakt jsem neslyšela nikoho přijít, ale to oslovení mi prakticky okamžitě prozradilo, že se nemám čeho bát. „Čí je to dítě?"

Zaklonila jsem se i s židlí, abych viděla na právě příchozího Reguluse a nevinně se na něj zazubila. „Teď už nejspíš naše."

„Seš si jistá, že jsme připravený na takovej závazek?" Zavrtěl pobaveně hlavou a dřepl si ke stolu, aby viděl na naši dnešní spolubydlící, která byla z naší konverzace očividně dost nesvá. „Neměj strach, broučku. Ani se nenaděješ a budeš doma u rodičů. Mar, můžeme si promluvit?"

Odešli jsme společně o pár kroků dál, aby nás Chiara neslyšela, a já mu v rychlosti vysvětlila, co se v Černý hodince stalo. Jakmile jsem došla k tomu, že tu holčičku pokousal vlkodlak, výraz v jeho tváři ztuhnul a celá linie čelisti se mu ostře vykreslila.

„Šedohřbet," procedil skrz zaťatý zuby. „To nemohl bejt nikdo jinej. Ten zatracenej praštivej čokl!"

„Hlavně klid." Položila jsem mu ruku na předloktí a lehce se pousmála. „Kouká na nás, nevyděs ji. Měli bysme se postarat o to, aby se dostala v pořádku domů."

„Napíšeme dopis jejím rodičům, ať si ji tu vyzvednou. Její máma dělá pro ministerstvo, bude ti vděčná, když se o ni postaráš."

„Ty znáš její mámu?"

„Znám," kejvnul a ztišil hlas do šepotu. „Jsou si dost podobný. Její máma je Francesca Lobosca, upravuje paměť mudlům, co přišli do kontaktu s kouzlama. Travers o ní nedávno mluvil, naši ji mají v hledáčku. Je dobře, žes tu malou odvedla. Kdyby se k ní dostal někdo od nás, nemuselo by to dopadnout dobře."

„Dobře, napíšu ten dopis," přitakala jsem a vyrazila rovnou ke stolku s pergamenama a brkama, na kterým se zrovna rozvalovala Pralinka a byla dost nespokojená, že ten prostor zrovna teďka potřebuju. Nakonec se ale vzdala a hlavou a ocasem nahoru odkráčela pryč jako nějaká královna.

Když jsem se pak vrátila do obýváku a našla Rega sedět na zemi s culíčkama ve vlasech, neubránila jsem se pobavenýmu zahihňání. Chiara vypadala děsně důležitě, když mu s neuvěřitelnou pečlivostí splejtala jednotlivý prameny do trochu nemocnejch copánků, a Regulus ji v tom podporoval, jako kdyby v životě nezažil úžasnější zábavu.

Byli k sežrání.

„Co se tlemíš, McKinnonová? Závidíš, co?" uculil se.

„To si piš! Jak k tomu teď přijdu, že vypadáš líp než já?"

„Já ti je pak udělám taky," zahlásila okamžitě Chiara a se špičkou jazyka stisknutou mezi zubama pokračovala ve svý práci, dokud nebyla spokojená a nepřesunula se se svým uměním na mou hlavu.

Od dobrý zábavy nás vyrušilo až hlasitý bušení na dveře, který nebralo konce. Znělo dost hystericky, takže jsem předpokládala, že to bude k smrti vyděšená Francesca Lobosca, a nepletla jsem se.

„Svatá Morgano," vyhrkla okamžitě, jakmile zahlídla svou dceru. Prosmejkla se kolem mě a přitáhla si Chiaru do pevnýho objetí. „Tys nám dala, zlatíčko. Měli jsme takový strach!"

„Mamí, to bolí," zakvílela nespokojeně. „Nic mi není. Dobře se tu o mě starali."

„Jsem já to ale nevychovaná," vydechla Francesca a postavila svou holčičku zpátky na zem, aby mohla mě i Regovi divoce potřást rukama a milionkrát nám poděkovat. „Jste vážně úžasní. Moc děkuji. Opravdu. Nevím, co bychom bez ní dělali. Stačil nám ten útok a všechno to, co s ním přišlo..."

„To nic, paní Lobosca," usmála jsem se a pevně jí sevřela rameno. „Rádi jsme pomohli. Vy na sebe ale dávejte taky pozor, ano? Mějte oči i na zádech, je to nebezpečná doba."

Chvíli mě sledovala s němou otázkou v očích, na kterou jsem odpověděla jenom významným pohledem. Nic neřekla, ale rozhodně kejvla a ještě jednou nás oba sevřela v drtivým objetí, než chytila ruku svý dcerky a s hlasitým prásknutím se i s ní přemístila pryč.

„No... to byl zajímavej večer," poznamenal Regulus a objal mě rukou kolem ramen. „Bylo to až překvapivě fajn."

„To bylo," přitakala jsem a ovinula paži kolem jeho pasu. „Mohli jsme si ji nechat. Kdo by to zjistil?"

„Něco mi říká, že by nám to neprošlo," zasmál se. „Bejt táta by nakonec možná nebylo tak děsný, jak jsem si vždycky myslel."

„Má to snad bejt nabídka, Blacku?"

Hravě jsem do něj drcla. Na oko ztratil rovnováhu a přes opěradlo gauče se po zádech skácel do měkkejch podušek, přičemž mě strhnul s sebou. Čekala jsem nějakou levárnu, ale on si mě jenom přivinul o kousek blíž a jemně políbil do vlasů.

„Až bude o válce, zvážíme všechna pro a proti," uchechtl se mi tiše do ucha. „Ty teď máš úplně jiný starosti, pokud vím."

„Jaký?"

„Třeba přežít příští tejden tu svatbu."

Zachmuřila jsem se a odmlčela se. Popravdě jsem se na ní pokoušela myslet co nejmíň, ale ta myšlenka se mi občas stejně vkradla do hlavy a trápila mě. Tentokrát to ale nebylo tak zlý, jako když jsem po večerech sedávala sama nad skleničkou.

„To zvládnu," odpověděla jsem nakonec sebevědomě a zvedla na něj pohled, „nejsem na to koneckonců sama."

Odpověděl mi úsměvem, kterej dokázal odplavit všechny mý pochybnosti někam hodně daleko.

Byla jsem si jistá, že to vážně zvládnu.

Nic jinýho mi stejně nezbylo. 

♥♥♥♥♥

Doufám, že ty z vás, kteří znají sérii Žít, potěšila zmínka o malé Chiaře. Tu totiž Šedohřbet pokousal během První kouzelnické války, takže tu rozhodně nemohla chybět! ♥ Na všech už se pomalu začíná podepisovat dlouhý konflikt, který je nutí dospívat až trochu moc brzy, ale taková byla prostě doba :( 

V další kapitole se podíváme na svatbu Lily a Jamese, které bude předcházet ještě jeden nepříjemný konflikt. Ten všem trochu rozhodí sandál, tak uvidíme, jak to nakonec dopadne :)