Víte, svět není dobrý nebo zlý místo; je to prostě jenom místo. To lidi z něj dělaj žumpu. Lidi, jako třeba můj fotřík, který celou svou zbytečnou existenci upínaj k nějaký ujetý a dost zcestný představě o fungování světa.

Jste přesvědčený, že Nebelvíři jsou vždycky hrdinové a chrabrý rytíři?

Dovolte mi zasmát se a seznámit vás s naší pošahanou famílií.

Fotr je nevyrovnanej sexista a alkoholik, kterej prostě nikdy nebyl schopnej přijmout skutečnost, že neudělá díru do světa a až do smrti zůstane jenom průměrným kouzelníkem, jehož jméno znaj leda tak sousedi. Vždycky byl přesvědčenej, že bude slavnej a výjimečnej, a že mu všichni budou ležet u nohou. Bohužel pro něj je to jenom idiot, co nikdy nedokázal ani pořádně uživit vlastní rodinu. Jednou se pravděpodobně uchlastá a někdo ho najde pozvracenýho a úplně studenýho na rohu nějakýho londýnskýho baru. Nebude ho žádná velká škoda.

Moje mamča je naopak ta nejúžasnější ženská na světě. Jednu vadu ale přece jenom má – nikdy nenašla odvahu odejít z mizernýho vztahu a začít znova. Nebo ji možná dokonce ani nehledala, co já vím. Nejspíš se považuje za hrdinku, když se vztyčenou bradou překonává všechny nástrahy, co před ní život položil. Nakonec je možná největším hrdinstvím, naučit se bejt upřímnej sám k sobě, jenže to prostě není vždycky úplně jednoduchý. A jelikož se tohle máma nikdy nenaučila, zahrabala se v tý naší třípokojový díře, kde si nechala upíchat osm dětí a teď prostě s falešným úsměvem předstírá, že přesně takhle si svůj život představovala. Já ale moc dobře vím po čem vždycky toužila – chtěla tančit, chtěla zpívat; celá divadelní scéna by jí ležela u nohou, jenže copak si mohla dovolit bejt slavná, když její vylitej manžel nebyl?

Ne, to by nešlo.

Proto obětovala celej život svejm dětem.

Nemůžu tvrdit, že to doma bylo vždycky zlý, to ne. Všechno to blbý přicházelo tak nějak pomalu a plíživě. Nikdo si nejspíš dlouho ani neuvědomoval, že nějakej problém vůbec existuje.

Teda já ani nemohla, protože jsem tou dobou byla ještě malej capart, co se snažil nepustit si obsah močáku do gatí, a jehož nejdůležitější životním posláním bylo najít odpověď na záludnou otázku kolik špaget se asi vejde do jedný nosní dírky. 

Jo, to byly časy. Tenkrát to bylo ještě jednoduchý.

Co mi vyprávěli bráchové, tak to všechno začínalo jednou nevinnou skleničkou whisky, kterou si fotřík každej večer rád vychutnával ve svým oblíbeným křesle. Z jedný skleničky se časem staly dvě, pak tři a najednou to byla celá láhev, kterou zvládl vychlastat ještě před začátkem oběda.

A přesně takhle se stává z domova živoucí noční můra.

Já měla ale něco, co moji bráchové neměli. Něco, díky čemu bych si troufla tvrdit, že moje dětství bylo i přes všechno to svinstvo výjimečný. Byla jsem první holka narozená v naší rodině, jenže to ze mě rozhodně nedělalo tatínkovu holčičku. V jeho očích byla totiž schopnost mířit při čůrání důkazem evoluční nadřazenosti mužskejch, na kterou si tak moc potrpěl.

Ženská je dobrá jenom k plotně a do postele – jediný životní moudro, který mi kdy předal.

Opakoval ho dokonce tak často, že ho měl jednou tu čest slyšet i můj anděl strážnej. Člověk, kterýmu vděčím za všechno dobrý, co mě v šedesátejch a sedmdesátejch letech potkalo. To jenom díky ní si teď nevydělávám v ulicích Londýna prodejem vlastního těla a nazahrabávám svoji důstojnost někam na dno popelnice.

Dala mi něco, co nejspíš nebudu nikdy v životě schopná splatit – dala mi budoucnost.

Bylo mi šest, když se rozhodla, že je čas schovat mě pod svý křídla.

V průběhu posledních let občas navštěvovala jednu ze svejch nejoblíbenějších studentek, kterou moje máma, Marion McKinnonová, za dob studií ještě Matthieuová, rozhodně byla. Jako kdyby jí snad na náš práh přivádělo něco nepochopitelnýho, čemu se nemohla bránit. Nevím, jestli to byl osud, ale na tom nejspíš vůbec nesejde. 

Obvykle přicházela ve dnech, kdy nebyl otec doma, ale tentokrát dorazila bez pozvání a našla nás doma všechny. Během týhle návštěvy se mračila na svůj hrnek s čajem pořád víc a víc, a to se ještě naše povedená rodinka nepředvedla v plný parádě. Rozhodně nebyla dvakrát nadšená z toho, jakým způsobem se život mojí matky ubíral.

„Marlene!" hulákal na mě fotřík už snad potřetí během poslední minuty. „Sakra, slyšíš mě?! Říkal jsem, abys mi donesla pivo! Hni sebou!"

Hrabala jsem se ve skřínce a roztřesenýma rukama se pokoušela najít nějakou plnou láhev. Věděla jsem, že když ji nedonesu dost rychle, bude oheň na střeše, jenže tam bylo tolik prázdnejch flašek, že se mezi nima hledalo dost blbě. Každý další zacinkání skla o sklo se do mě nepříjemně zarylo a já už pomalu začínala panikařit.

„Marlene!"

Zvedla jsem zoufalej pohled na mámu, která se pokoušela tvářit, jakože se vůbec nic neděje, i když jí tváře pomalu začínaly rudnout studem. Tohle byl přesně důvod, proč k nám nikdy nezvala návštěvy. Takovým životem se nikdo chlubit prostě nechtěl.

„MARLENE!"

„Marlene, prosím, dones tátovi tu láhev," hlesla máma tiše a sklopila oči zpátky do svýho hrnknu s čajem.

Nepostavila se za mě. Nikdy se za mě nepostavila, když došlo na tátu. Nejspíš za to mohl strach. Strach je totiž pěkně zkurvená vlastnost a já ho vždycky nenáviděla. Brání totiž lidem žít. Prostě jenom přežívaj, a to je ta nejsmutnější věc na světě.

Konečně jsem našla jednu z posledních flašek a vyrazila s ní rovnou do obýváku.

„Tady, tati," zamumlala jsem.

„Proč ti to tak trvalo?" zabručel nespokojeně a doslova mi ji vytrhnul z dlaně. „Ty budeš jako manželka očividně úplně nepoužitelná. Doufej, že budeš jednou dobrá aspoň v posteli, když už ne v kuchyni, jinak se tě nikdy nezbavím," ušklíbl se.

„Tati!" okřikl ho Edmund, můj nejstarší brácha, kterýho jsem milovala snad úplně nejvíc na světě. Vždycky tu byl pro mě, když jsem někoho potřebovala. „Proč s ní takhle mluvíš? Je ještě malá!"

„A už teď je k ničemu. Ty radši zmlkni a běž se učit, ať aspoň z tebe něco je!"

„Jo, Eddie, běž se učit. Lítání na koštěti ti NKÚ nezíská," zahihňal se Oliver sedící na zemi před gaučem.

Ollie byl z nějakýho důvodu fotříkovým největším oblíbencem. Byl chytrej, to on zas jo, ale taky to byl pěknej kokot. Kdyby si oholil hlavu, dokonce by jako šulin i vypadal. Nejspíš proto si na něm fotr tak ujížděl. Svůj k svýmu, znáte to.

„Promiň," šeptla jsem přiškrceně a s hlavou sklopenou k zemi se vrátila zpátky do kuchyně.

„Marion, v tohle přece nemůže to děvče vyrůstat. Co kdybych si ji vzala k sobě? Alespoň na týden, až tvoji chlapci odjedou do Bradavic. V Godrikově dole je spousta dětí v jejím věku, prospělo by jí to."

„Nesmírně si toho vážím, profesorko Bagshotová, ale přece vám nemůžu dát na hlídání své dítě," zavrtěla máma hlavou a prsty si projela vlasy. 

Vypadala unaveně. Vždycky vypadala unaveně.

„Nesmysl, drahoušku. Víš, že sama žádná vnoučata nemám. Občas mi společnost dětí chybí; obzvlášť od té doby, co jsem přestala učit. Možná by to nakonec mohlo prospět i mě. Navíc teď potřebuješ odpočívat, když je na cestě další."

Mámě se oči zalily slzama. Natáhla se přes stůl a chytila svou bejvalou učitelku za obě ruce, který jemně stiskla na znamení vděku. Tohle bylo nejspíš přesně to, co potřebovala – trocha útěchy a jistoty, který se jí tady doma dvakrát nedostávalo. Muselo bejt fajn vědět, že se o ni najednou někdo zajímal a chtěl jí pomoct. 

Pak na mě obě obrátily pohled.

Stála jsem tam, v modrejch puntíkatejch šatech, který jsem si během dopoledne stihla zamazat čokoládou, a neodvažovala se ani promluvit. Sledovala jsem máminy modrý unavený oči, který ji dělaly mnohem starší, než ve skutečnosti byla. Ty Batyldiny byly naopak tmavě hnědý, upřímný a i přes její pokročilej věk v nich byla pořád hravá jiskra, která mamce chyběla.

„Vy jste moje babička?" zeptala jsem se nesměle a spojila si ruce za zády.

„Ne, Marlenko, ona ne–," promluvila máma, ale Batylda ji vzápětí přerušila.

„Jestli chceš, tak klidně babička," usmála se na mě ta stará paní tak hřejivě, že jsem zatoužila vrhnout se jí kolem krku a už nikdy ji nepustit. „Co bys řekla na to, kdybych ti ukázala, kde bydlím? Je tam rybník, hřiště a taky spousta dětí. Kdyby se ti tam líbilo, možná bys mi občas mohla dělat společnost, děvče."

Zadívala jsem se na mámu s jasnou otázkou v očích. Batylda pro mě tehdy byla cizí člověk a já rozhodně nikam nesměla chodit s cizími lidmi, ačkoliv zrovna s ní a jejím laskavým pohledem bych šla snad až na kraj světa a možná ještě dál.

Máma si krátce povzdechla a dost dlouho se na mě jenom se slzou v oku dívala. Nakonec si prsty přejela přes tváře a vykouzlila na rtech upřímnej úsměv, kterej u ní byl tak moc vzácnej.

„Podíváme se tam první spolu, co říkáš, zlatíčko? Vyrazíme na procházku."

„Tak jo!" vyhrkla jsem vesele. „Vezmu si s sebou Sušenku, můžu?"

„Jasně, Sušence se tam bude určitě taky líbit."

Pohladila mě po vlasech a nechala mě odběhnout pro svou plyšovou kočičku. Ta už byla za ty roky, co jsem ji tahala úplně všude, celá ochmataná a vypelichaná, ale já ji milovala tak moc, že jsem se ji odmítala vzdát. Byla to moje nejlepší kamarádka, což je možná trochu patetický, ale co na tom. Ona aspoň poslouchala. Na tenhle vejlet se mnou proto rozhodně musela vyrazit.

Pak jsme se všechny tři společně přemístily do kouzelnický vesničky, o který jsem doteď slyšela jenom z vyprávění. Byla úžasná; mnohem hezčí, než jak jsem si ji představovala. Magie tam dejchala doslova z každýho domu, z každý lavičky a dokonce snad i z kytek u cesty. Tohle místo už snad nemohlo bejt rozdílnější od tý betonový krabice, ve který jsme s našima žili. 

Mělo totiž duši. 

Ten den jsem se s nábožnou úctou poprvý prošla po ulicích Godrikova dolu, kterej se pro mě měl v průběhu nadcházejících let stát něčím naprosto výjimečným. 

Tady jsem poznala sílu přátelství, opojnou moc první lásky, i bolest zlomenýho srdce. Celej můj život, všechny vzestupy a pády, začínaly i končily tady – v rodišti Godrika Nebelvíra. 

Tady jsem byla doma.

♥♥♥♥

Nemyslím, že všechny kouzelnické rodiny jsou dokonalé, nemyslím, že všichni Nebelvíři jsou hrdinové a dobře vím, že jeden jediný člověk dokáže udělat z domova žumpu. 

Vím, že spousta z vás se v průběhu Pobertů, nebo i dodatků, divila, že je ta holka taková jaká je. Že má přeházené hodnoty, že občas nedokáže odhadnout míru při konverzacích, že nezvládá fungovat ve vztahu. Hádám, že tahle kapitola Vám na to dala pár odpovědí a do budoucna jich určitě ještě několik přibude. Ač se události nebudou shodovat s Poberty, zázemí zůstává stejné :)) 

A nebojte, příště už přijdou mnohem hezčí chvilky, protože se seznámíme s pár tvářemi, které už dobře známe :)