Z minuty na minutu jsem se ocitla přímo uprostřed pekla. Místo bílejch konfet a okvětních lístků kolem mě ležely roztříštěný talíře, rozlámaný stoly a zhroucený těla mejch nejbližších. Vzduch byl prosycenej těžkým pachem krve a spáleniny. Svatební atmosféra obřadu zmizela, pohlcená černým dýmem smrti, a na nebi, přímo nad mou hlavou, zářila obrovská zelená lebka, z jejíž úst vylejzal dlouhej had.

Stála jsem tam sama, tváří v tvář nechvalně známý Bellatrix Lestrangeový, a vlastním tělem se přitom pokoušela chránit svou malou neteř. Hůlka se mi třásla v ruce a studenej pot skapával z vlasů až na oblečení, ale přes to všechno jsem stála hrdě a vzpřímeně. Odmítala jsem se plazit po zemi a prosit o vlastní život. Rozhodně ne před ní.

„Marlene McKinnonová," zavrněla se zákeřným úsměvem na rtech. „Malá, hloupá krvezrádkyně, co zamotala hlavu nesprávnýmu člověku."

S hůlkou namířenou na můj hrudník udělala pár kroků po směru hodinovejch ručičech a opsala kolem mě část kruhu. S očima zabodnutýma do jejích jsem udělala stejnej počet kroků druhým směrem, abych si udržela zdravej odstup. Rose jsem si přitom držela jednou rukou za zády a dávala si pozor, abych ji zakrejvala celým tělem.

„Nechápu, o čem to mluvíš," sykla jsem. „Za tohle zaplatíte, rozumíš?! Tohle vám neprojde!"

„Ale snad by ses nevztekala, holubičko, vůbec ti to nesluší," posmívala se mi. „Pravda je taková, že máš na jejich smrti úplně stejný podíl jako my."

„Ty seš blázen!"

„Mladí a zamilovaní jsou ták naivní," povzdechla si hraně. „Accio řetízek!"

Škubnutí za krk mě vyvedlo z rovnováhy a já musela udělat krok dopředu, abych si udržela koncentraci. Ruka mi okamžitě vystřelila do výstřihu, kterej byl najednou až podivně prázdnej. Stříbrnej havran změnil majitele a teď se pohupoval ve vzduchu, zavěšenejch na prstech Lestrangeový. Blejskal po mě svým onyxovým okem a mě v tu chvíli došlo, že jsem se nechala hloupě napálit.

„Líbil se ti dárek od Walburgy, holubičko? Myslela jsem, že nebudeš tak pitomá, abys nám na to skočila, ale nejspíš jsem tě trochu přecenila. Naservírovala jsi nám celou svou krvezrádnou rodinku jako na stříbrném podnose a ještě ji polila omáčkou, abychom to měli jednodušší."

„To ne... to přece," vykoktala jsem.

Všechno mi to docházelo až děsivě pomalu. Poprvý za celou dobu jsem spustila Bellatrix z očí a rozhlídla se kolem sebe po všem tom zmaru, kterej se ani nedal vyjádřit slovama.

Celá moje rodina byla pryč. Jejich slepý oči sledovaly zatažený nebe a rudá krev se vzájemně mísila a vsakovala do hlíny. Otec ještě pořád držel mámu v náručí, jelikož se jí pokoušel do poslední chvíle chránit. Edmund vypadal, jako kdyby jenom spal a nevidět zelenou kletbu, která ho zasáhla, možná bych se s ním pokoušela třást, abych ho probrala. Oliver s Amber leželi bez hnutí přímo před oltářem – smrt je rozdělila dřív, než si vůbec stihli říct svoje ano.

Můj pohled se nakonec zastavil na medovejch prstýncích vlasů umazanejch od šlehačky a krve. Saoirse – moje malá sestřička, kterou jsem si chtěla po válce vzít k sobě, už se svýho prvního ročníku v Bradavicích nikdy nedočká a já nikdy nezjistím, jestli by šla v Edmundovejch stopách a připnula si na hruď jezevce.

Můj svět se otřásl a začal se sypat od samotnejch základů. Krev mi bublala v žilách. Pěnila se a bouřila jako mořskej příliv. Takovej vztek, jakej se ve mně probudil, jsem snad ještě nikdy nezažila.

„Zabiju tě, rozumíš?! Za tohle tě zabiju!" křikla jsem na Bellatrix a namířila jí hůlku přímo mezi oči.

Zachechtala se – chladně a přitom šíleně, až mě z toho zamrazilo hluboko v těle. „Ty sis vážně myslela, že ti projde to, cos provedla? Žes donutila jednoho z nás zradit všechno, čemu věřil? Snad jsi nežila v představě, že o vás nevíme, drahoušku. Láska je tak patetická."

„K ničemu jsem Reguluse nenutila! On sám pochopil, co jste za odporný existence. Špíny, co si nezasloužej chodit po zemi!"

Chtěla jsem zaútočit, chtěla jsem ji zabít, ale s každým dalším slovem, s každou další minutou, se mohla blížit moje záchrana. Musela jsem vydržet a pokusit se získat víc času. Čas byla jediná měna, na který v tu chvíli záleželo.

„Neměj strach, krvezrádkyně, nebudeš jediná, kdo zaplatí. Ať jsi to byla ty, nebo ta mudlovská šmejdka Maedowesová, obě dostanete, co si zasloužíte."

Takže věděli i o Dorcas. Byla v nebezpečí stejně jako já, jenže neexistoval žádnej způsob, jak ji varovat před tím, co ji čeká. Jediný řešení bylo přežít dost dlouho, abych dostala šanci.

„Tuhle válku nevyhrajete, Lestrangeová," zamračila jsem se. „Skončíš buď hluboko pod zemí, nebo zaživa shniješ v Azkabanu, spolu se svým zvráceným páníčkem, ty zákeřná čubko!"

Zářivě rudá kletba opustila konec její hůlka a řítila se rovnou na mě. Sice jsem pořád nebyla žádná hvězdná duelistka, ale už jsem toho měla za sebou dost na to, abych její kletbu bez větších problémů odrazila. Nepotřebovala jsem ji porazit, jenom pozdržet a za každou cenu přitom ochránit malou Rose, která mi objímala stehno a tiskla se ke mně tak pevně, jak jen dokázala.

Dřív než jsem vůbec stačila vypustit svou vlastní protikletbu, se ozvalo několik hlasitejch ran, který byly úplně jasným následkem přemístění. Ten zvuk byl nezaměnitelnej. Výraz ve tváři Bellatrix mi navíc okamžitě prozradil, že to byli naši.

„Magnusi!" zařvala, přičemž hůlkou opsala složitej oblouk, kterým odrazila Alastorův prudkej útok. „Ta holka nesmí utýct!"

Jeden pohled přes rameno, jeden střet s očima Magnuse Traverse a pak neuvěřitelná hrůza. To když jsem zaznamenala zlatý pableskující světlo, který se mi řítilo přímo do zad; do míst, kde právě stála malá Rose zdřevěnělá hrůzou. Bezmyšlenkovitě jsem ji popadla do náruče, otočila se ke kletbě zády a schoulila se kolem toho malýho třesoucího se tělíčka.

Rána byla prudká a drtivá. Oslepující bolest se vmžiku rozletěla z břicha až do konečků prstů, jako když vám v žaludku exploduje ohňostroj. Zajiskřilo se mi před očima a kolenama jsem dopadla do navlhlý trávy, která zbrzdila můj prudkej pád.

„MARLENE!"

Ten hlas jsem znala. Ten hlas jsem znala líp než cokoliv na světě.

Jeden pár rukou se mi pokoušel z náručí vzít malou Rose, ale já se jí křečovitě držela a se zubama pevně stisknutýma k sobě soustředila veškerou zbejvající sílu do toho, aby se nedostala do cizích rukou.

„Marlene, pusť ji. Postaráme se o ni, rozumíš? Už je v bezpečí."

„Gideone?" zašeptala jsem, když se mi před zamlženým zrakem mihla zrzavá čupřina.

„Jsem to já. Slibuju, že na ni dohlédnu, ano?"

Teprve pak jsem povolila a nechala ji jít. Bez její opory jsem se zakymácela a málem přepadla dozadu. To už mi ale jiný paže objala záda a nenechali mě dopadnout na chladnou zem. Ovanula mě dobře známá vůně mízy a vosku na košťata. Vůně domova.

„Jamesi," zašeptala jsem a pokusila se zaostřit na jeho vyděšenou tvář. „Kde ses - jak ses sem...?"

Vlna kašle mi do každýho centimetrů kůže vehnala další a další vlny bolesti. Na rtech i pod nosem jsem cejtila horkou krev a železitá pachuť mi neúnavně ulpívala na jazyku. Celým tělem mi třásl mráz a pomalu jsem přestávala cejtit prsty. Nebyla jsem tak naivní, abych nevěděla, co to znamenalo.

„Ten patron si našel mě. Hned jsem vzburcoval Řád a přišel co nejdřív to šlo. Lene, sakra, Lene,"

„Jakej kouzelník, takovej patron. Všichni myslí na tebe, Paroháči," uchechtla jsem se, čímž jsem spustila další vlnu kašle.

Kapičky krve dopadaly dokonce i na Jamesovu tvář a sklíčka brejlí. Vypadal, jak kdyby trpěl nějakou zvláštní formou spalniček. A i tak byl sexy. Jak to ten kluk jenom dělal?!

„Mluvíš z cesty. Vydrž, Lene, seženeme ti pomoc!"

„V tomhle stavu ji nemůžeme přemístit," zašeptal někdo, koho jsem nepoznávala. Teda, já ho asi znala, ale vnitřní krvácení už si vybíralo svou bolestivou daň. „Gideon přivede lékouzelníky sem."

„Dobře. Slyšíš, Lene? Každou chvíli někdo dorazí. Stačí jenom chvíli vydržet. Mluv se mnou, ano?"

Prsty pravý ruky jsem natáhla do trávy a pokusila se utrhnout pár stébel trávy, který mi vzdorovitě prokluzovaly mezi prsty. „Udělej mi - udělej."

„Co? Co mám udělat?!"

„Dítě asi ne, blbečku." Bolestně jsem zakňourala a s obrovskou námahou zvedla ruku s trávou tak, aby na ni viděl. „Prstýnek. Prosím."

Do očí mu vyhrkly slzy, který sklíčka brejlí ještě zvětšily. Očividně nic takovýho dělat nechtěl, ale přece neřeknete ne umírající kamarádce, no ne?! Posunul si mě do klína, až jsem hlasitě sykla a zaťala zuby.

„Promiň," zamumlal a třesoucíma rukama začal obratně splejtat jedno stýblo trávy do druhýho, dokud z ní nevyrobil pokřivenej prstýnek, kterej mi na třetí pokus natáhl na prsteníček. „Promiň, že jsem ti nikdy nedal ten pravý. Vím, že jsem ti to kdysi slíbil."

„Tenhle je lepší," pousmála jsem se a přitáhla si ruku s prstýnkem z trávy co nejblíž k srdci.

Byla mi čím dál větší zima a bolest pomalu ustupovala. Navíc se mi chtělo děsně spát. Věděla jsem, že z týhle situace už není cesta ven; že tady dneska prostě umřu. Nejdivnější na tom ale bylo, že jsem neměla strach. Sledovala jsem Jamese, nejlepšího kamaráda, lásku svýho života a necejtila jsem nic jinýho než klid. Tady, v jeho horký náruči, dával život smysl, i když končil tak moc brzo.

„Jamesi?"

Z posledních zbejvajících sil jsem se dotkla jeho tváře a zamazala ho od krve, ale to mu nejspíš nevadilo. Nebo možná vadilo, protože hned nato hlasitě vzlyknul a sevřel moje vlasy tak pevně, až to zabolelo. Něco mi ale říká, že za to spíš mohl můj zoufalej stav, než trocha špíny.

„Ano, Lene?" dostal ze sebe spolu s další várkou slz, který prostě nedokázal zadržet, ať se snažil sebevíc.

„Měla jsem se ti včera dostat do kalhot, Paroháči," zašeptala jsem a dokonce se mi podařilo vymámit ze sebe bolestivej úsměv.

I přes všechny slzy, co mu hyzdily tvář, se tiše uchechtnul a popotáhl nosem. Sklonil se níž a zbrkle mě políbil na rty; přesně jako tenkrát v domku na stromě, když nám bylo deset.

Zavřela jsem oči.

Kdo může říct, že dostal první i poslední polibek v životě od toho samýho člověka?

Já jo a nic pro mě neznamenalo víc.

Byla jsem šťastná.

S posledním výdechem jsem se ještě naposledy usmála, když k mejm uším dolehl jeho šepot: „Až navždycky, Lene."

Už jsem nezvládla odpovědět. 

♥♥♥♥♥

A tak skončil život Marlene McKinnonové, šílené blondýnky, která dokázala všem rozzářit životy. Možná zemřela moc brzy, ale přece jenom zvládla zachránit alespoň jednoho člena rodiny; toho nejmladšího. Rose McKinnonová jako jediná masakr přežila. 

V další, kratší, kapitole se s Marlene ohlédneme za jejím životem, a pak už nás bude čekat jenom Epilog, kterým doufejme trochu napravím zlomená srdíčka, protože Marlene se prostě nehroutí ani z vlastní smrti ♥