Itakaru kráčel tichým, avšak svižným krokem temnou chodbou k dobře známé místnosti. Jakmile zahlédl dveře oné místnosti, přidal do kroku. Když ke dveřím došel, zastavil se. Zaklepal, načež se vzápětí ozval hluboký hlas, který Itakaru velmi dobře znal: ,,Pojď dál."
   Itakaru tedy vzal za kliku, otevřel dveře a vešel do místnosti, přičemž mu pohled ihned padl na temně černého vlka sedícího v křesle, který na něj upíral pohled svých jasně žlutých očí. Itakaru přešel až k jeho stolu, za kterým onen temný vlk seděl. ,,Chtěl jsi se mnou mluvit, otče?" zeptal se, načež starší vlk přikývl. ,,Ale spíš, než mluvit, jsem ti chtěl něco ukázat." zamumlal. Itakaru zpozorněl. Ukázat? Co mu mohl chtít ukázat? Temný vlk se zvedl z křesla, ladným a zároveň tichým krokem prošel kolem svého syna, který zůstal stát na místě a jen jej pozorně sledoval. Vlk se ohlédl a střetl se s jeho pohledem.
   ,,Počkej tu." řekl, načež hned vzápětí vyšel z místnosti. Itakaru poslechl, zůstal stát na místě a čekal, až se vrátí. Po chvíli se jeho otec vrátil a Itakaru si hned všiml, že s sebou nese podlouhlé pouzdro. Pouzdro na meč, na jehož konci uviděl rukojeť zdobenou různými ornamenty. Pozorně si pouzdro i rukojeť prohlédl. Ačkoliv onu smrtící zbraň ještě neviděl, i tak ho zaujala. Mezitím temný vlk přešel až k němu a podal mu pouzdro. Itakaru pohlédl na pouzdro a pak vzhlédl k němu. Vlk mu pohled opětoval a následně mírně kývl hlavou.
   Itakaru hned pochopil, co to znamená, a převzal si od něj pouzdro. Chvíli si ho pohlížel, než opatrně uchopil rukojeť a pomalu začal vytahovat meč, zatímco ho jeho otec pozorně sledoval. Po celou dobu, co Itakaru meč vytahoval, si pozorně prohlížel jeho čepel, jež se mu odhalovala každou chvíli stále víc a víc, až ji měl možnost vidět celou, když meč vytáhl z pouzdra úplně. Užasle si onu zbraň prohlédl a fascinovaně zkoumal každý její milimetr. Jeho otec se jen pobaveně pousmál nad výrazem v jeho tváři. ,,Taky jsem se tak tvářil, když mi ho dal můj otec. Tehdy jsem ho uviděl poprvé." přenesl s mírným pobavením v hlase. Itakaru střihl ušima a vzhlédl k němu. ,,Počkat... Chceš snad říct, že...?" Jeho otec jen kývl hlavou a pousmál se. ,,Přesně tak. Tento meč je rodinným dědictvím již po generace a nyní je na čase, aby ses ho ujal ty." řekl vlk, přičemž na něj Itakaru zůstal zírat s překvapením v očích, nevěřícným výrazem ve tváři a pootevřenou tlamou. ,,J-já?" zopakoval. ,,Jsi si jistý?" zeptal se, načež jeho otec s jemným úsměvem na tváři přikývl.
   ,,Ano, jsem. Vím, že jsi již připravený. Můj otec mi ho dal ve stejném věku a ty jsi mi už několikrát dokázal, že jsi dostatečně připravený na to, abych ti ho předal." odpověděl. Itakaru poté znovu upřel zrak na meč a opatrně přejel po jeho čepeli, avšak tak, aby se nepořezal. ,,Je úžasný..." vydechl, pootočil meč a prohlédl si jej z druhé strany. Jeho otec se nad jeho slovy pousmál. ,,Já vím." zamumlal, načež k němu Itakaru vzhlédl. ,,Použil jsi ho někdy?" zeptal se, načež jeho otci zmizel úsměv z tváře a místo toho nasadil vážný výraz. ,,Ano, použil. Kdysi..." odpověděl. ,,A nyní je řada na tobě. Zítra budeš mít možnost vyzkoušet si to sám." dodal, načež Itakaru přikývl, přičemž se mu v očích odhodlaně a zároveň nedočkavě zalesklo. Věděl, že následujícího dne se chystají jít vypořádat s vyanny, kteří byli viděni nebezpečně blízko městu.
   ,,Teď by sis měl jít lehnout, ať máš zítra dostatek sil a energie." řekl černý vlk a švihl svým huňatým ocasem. Itakaru přikývl a dal meč zpátky do pouzdra.
,,Ten meč si nech u sebe a zítra si ho vezmi, nezapomeň." dodal, načež Itakaru znovu přikývl.
   ,,Neboj se, otče. Nezapomenu." slíbil, pak popřál svému otci dobrou noc, otočil se a vydal se ke dveřím. Když mu i jeho otec popřál dobrou noc, vyšel z jeho pokoje a následně se vydal temnou chodbou zpět ke svému pokoji. Cestou nemohl myslet na nic jiného, než na následující den. Na den, na který už dlouho čekal. Až doteď neměl možnost setkat se s vyanny tváří v tvář. Slyšel o nich, to sice ano, ale ještě nikdy žádného na vlastní oči nespatřil, proto se už nemohl dočkat, až se s nimi setká. To, co o nich věděl, mu stačilo na to, aby se v něm probudila chuť se jich zbavit. Navíc právě kvůli nim před sedmi lety přišel o matku a nyní měl konečně možnost ji pomstít, po čemž již dlouho toužil. Nad tou myšlenkou se mírně pousmál. Když došel do svého pokoje, odložil pouzdro s mečem a šel si lehnout. Jakmile však ulehl, nedokázal zamhouřit oka. Tak se na zítřek těšil, že nemohl usnout. Po nějaké době se mu však nakonec podařilo upadnout do hlubokého spánku a ponořit se do říše snů.

   Druhý den se, ačkoliv šel spát poměrně dlouho, probudil už za úsvitu a začal se připravovat na výpravu za vyanny. Když byl připravený, popadl pouzdro s mečem a vydal se za otcem. Když šel k jeho pokoji, zrovna uviděl, jak právě vychází ven ze svého pokoje a vzápětí zavírá dveře. Hned pochopil, co to znamená. Došel k němu a společně se vydali pro další vojáky, kteří měli jít s nimi. Když byli všichni připraveni, vyrazili. Po necelé hodině dorazili na konec města. Vyanni se měli nacházet jen o pár kilometrů dále.
    ,,Těšíš se, že?" ozval se náhle za Itakaruem povědomý hlas. Itakaru hned věděl, o koho se jedná.
,,Samozřejmě." odpověděl. ,,Ty však také, nemyslím-li se, Raikane?" zeptal se vzápětí, načež vlk, který šel kousek za ním, přikývl a ušklíbl se. Následně s ním srovnal krok a postavil se po jeho boku. ,,Už se nemůžu dočkat, až konečně pomstím své rodiče. Chci, aby ty zrůdy zaplatily za to, že mi je vzaly a už mě nebaví dál čekat. Tuhle příležitost jsem si rozhodně nemohl nechat ujít." zamumlal, načež Itakaru chápavě kývl hlavou. Věděl, jak se cítil. On sám se cítil stejně. Věděl však, že Raikan pociťuje k vyannům ještě větší nenávist, jelikož mu narozdíl od něj vzali ne jen jednoho, ale oba rodiče. Náhle koutkem oka zahlédl, že se po Raikanově druhém boku zjevil další vlk, který se Raikanovi nápadně podobal, no aby taky ne, když byl jeho bratrem - byl to vlk nesoucí jméno Anwar. On i Raikan byli jeho velmi blízkými přáteli a bral je v podstatě jako bratry. Věděl, že jim může věřit a že jsou velmi schopní, proto věděl, že neudělá chybu, když se domluví s otcem, aby jim dovolil se výpravy účastnit, přestože se vojáky stali teprve před nedávnem.
   Odvrátil od bratrů zrak a pohlédl na svého otce, jež kráčel kousek před nimi. ,,Otče?" oslovil ho, načež se černý vlk ohlédl a vrhl na něj tázavý pohled. ,,Za jak dlouho tam budeme?" zeptal se, jelikož mu to již přišlo jako celá věčnost, tak začínal být celkem netrpělivý. ,,Měli bychom tam být už na každou chvíli. Nikdo neví, kde přesně se nachází, ale měli by se zdržovat někde poblíž. Naposledy byli viděni nedaleko odtud, takže předpokládám, že by neměli být daleko." odpověděl, načež Itakaru chápavě přikývl.
   Nakonec po chvíli našli místo, kde se vyanni zdržovali. Ukryli se v křoví a sledovali je. Itakaruův otec jim vysvětlil plán a následně každý zaujal svou pozici, kterou každému z nich generál určil. Když pak dal znamení, zaútočili. Itakaru se vrhl hned na prvního vyanna, kterého spatřil, a bezváhání ho jedinou ranou zabil. Když se pak k němu vrhli další, zopakoval to. Takhle to pokračovalo několik desítek minut, dokud nezbylo jen posledních pár vyannů. Když se vypořádal s dalším vyannem, všiml si, že nebe se zatáhlo a ve vzduchu ucítil vlhkost - znamení, že bude brzy pršet.
   V tu chvíli náhle uslyšel hlasité zavytí. Vytřeštil oči. Zavytí totiž patřilo jeho otci. Neváhal a hned se rozběhl směrem, odkud se ozvalo. Když tam doběhl, naskytl se mu hrůzný pohled - uviděl vyanna, jak útočí na jeho otce, který měl velmi ošklivou tržnou ránu na krku, ze které se mu řinula krev. Bylo na něm vidět, že rychle ztrácí síly kvůli velké ztrátě krve a již neměl sílu se bránit, ačkoliv se z posledních sil snažil vyanna zabít. Itakaruovi se zúžily zorničky a jeho pohled potemněl. Na nic nečekal, uchopil meč, napřáhl se a jedinou ranou vyannovi nemilosrdně usekl hlavu.
   Jakmile vyann padl k zemi, přiřítil se ke svému otci a následně klesl na zem vedle něho. Rychle se začal snažit zastavit krvácení, i když už od pohledu bylo zjevné, že šlo smrtelnou ránu. O ránu, která zpečetila jeho otcův osud, který už nemohl změnit, ať už by se o to snažil sebevíc.
   ,,Karu... P... Přes... Přestaň..." hlesl jeho otec chraplavým, tichým hlasem, ze kterého bylo znát, že každou chvíli slábne víc a víc. ,,Ne!" zavrčel Itakaru a dál se zoufale snažil zastavit krvácení. Do očí se mu začaly hrnout slzy, ačkoliv se je snažil zadržet. ,,V... Víš stejně... Dobře jako... Já, že.... To... Nemá cenu. Můj... Můj čas nadešel, synu. Vím, že... Je to těžké, ale... Musíš... Musíš mě nechat... Jít..." zasípal, načež zakašlal a vykašlal krev.
   ,,Ne! Ne, ne, ne! To není pravda! Takhle nesmíš mluvit! Ty... Ty to zvládneš! Vím to! Jsi ten nejsilnější vlk, kterého znám! Ty jsi vždycky všechno zvládl, tak zvládneš i tohle a neříkej hlouposti! Měl by ses šetřit!" zavrčel Itakaru, načež mu po tvářích začaly stékat dlouho zadržované slzy, které už nedokázal déle zadržet. Jeho otec na něj pohlédl, natáhl tlapu a setřel mu slzy z tváře. ,,Buď silný, Karu. Je mi to moc líto, ale... Už mi... Nezbývá moc času. Než... Než odejdu, chci... Chci, abys věděl, že... Jsem na tebe pyšný. Vím, že... Jsi silný vlk a... Dokážeš žít i beze mě, i když... To bude těžké. Mám tě rád, synu." zasípal z posledních sil tichým, slabým hlasem Itakaruův otec.
   Pohlédl svému synovi do očí, věnoval mu láskyplný pohled a vřelý úsměv, než naposledy vydechl, jeho tělo ochablo a zůstalo nehybně ležet v Itakaruově náručí. Mladý vlk vytřeštil oči. ,,Otče?! Otče! Odpověz! Prosím, ne! Neopouštěj mě! T-to... To mi nemůžeš udělat, slyšíš?!" dostal ze sebe mezi vzlyky, avšak odpovědi se mu již nedostalo. ,,Ot-otče... Pros-" začal znovu, ale jeho vlastní hlas ho zradil. Když přijal realitu, že je jeho otec mrtvý, zavřel oči, pevně sevřel víčka k sobě a zatnul zuby. Následně zvedl hlavu k obloze.
   ,,NE!" vydal ze sebe hlasité, táhlé zavytí. Zavytí, jež odráželo veškeré jeho pocity - všechnu bolest, kterou cítil. Jakmile se ozvalo jeho srdceryvné zavytí plné bolesti, oblohu proťal bleskl, vzápětí se ozvalo hlasité zahřmění a začalo pršet. Itakaru však nevnímal, co se děje okolo. Nevšímal si deště, který mu smáčel srst. Namísto toho se jen skláněl nad nehybným tělem svého milovaného otce, jako kdyby byl v nějakém tranzu a nebyl schopný se jakkoliv pohnout. A přesně to byl osudový den, po kterém Itakaru nikdy nebyl jako dřív. Den, který ho navždy změnil takřka k nepoznání...

～～～

   Itakaru nehnutě stál na místě a nechal déšť, aby mu smáčel jeho temně černou srst. Bylo mu jedno, že jeho oblečení již úplně promoklo. Stejně to nevnímal. Pouze nepřítomně hleděl před sebe. Zrak měl sklopený k zemi a hleděl na dobře známý náhrobní kámen, na kterém bylo vyryto jméno jeho otce. Dneškem je to již pět let... Pět let od doby, co jsi mě opustil. Dlouhých pět let, co tu nejsi. Přesto však není dne, kdy bych na tebe nepomyslel. Ačkoliv od tvé smrti uplynula již dlouhá doba, připadá mi to jako včera a všechny vzpomínky na tebe jsou stále tak živé... Pomyslel si, načež zrak přesunul na další náhrobní kámen, který se nacházel hned vedle. Nepatřil nikomu jinému, než Anwarovi, jež také zahynul toho dne, když chránil svého bratra, za kterého se obětoval. Itakaru si tiše povzdechl. Ani jeden z vás neměl zemřít. Oba jste před sebou měli ještě spoustu let života a stejně tak i má matka, ale ty zrůdy vám je vzaly...
   ,,Karu! Tak tady jsi! Hledal jsem tě snad celou věčnost!" zaslechl náhle známý hlas, doprovázený přibližujícími se kroky, který ho vytrhl z přemýšlení. ,,Mělo mě hned napadnout, že tě tu najdu." dodal vlk. Itakaru však na jeho slova nijak nezareagoval a pro tentokrát ignoroval, že ho nazval přezdívkou, kterou nesnášel. Neměl chuť ani náladu se s ním dohadovat a marně ho přesvědčovat, ať mu tak přestane říkat. ,,Doufám, že máš dobrý důvod k tomu mě rušit, Raikane..." promluvil ledově chladným tónem, ve kterém nebyly znatelné žádné emoce. Jmenovaný vlk přešel k němu. ,,To mám. Přišel jsem ti připomenout, že máš dnes jít do té školy vybrat, kdo doplní naše řady. Za chvíli bude čas, tak abys nezapomněl a nepřišel pozdě." zamumlal vlk, načež Itakaru zamručel.
   ,,O to jsi nemusel mít starost a nemusel ses po mně shánět. Vím o tom, samozřejmě, a na něco takového bych ani zapomenout nemohl. Za chvíli tam vyrazím." řekl, načež Raikan přikývl. ,,Tak já tě tedy nebudu déle zdržovat a zase půjdu." zamumlal, rozloučil se a pak odešel. Narozdíl od Itakarua chodil na hřbitov nerad a hrob svého bratra navštěvoval jen výjimečně, zatímco Itakaru tam chodil celkem pravidelně několikrát do roka. Raikan tam chodil sotva dvakrát za rok, jelikož mu toto místo oživovalo bolestivé vzpomínky na jeho blízké, o které přišel, proto tam chodil jen zřídkakdy. Zvlášť po smrti svého bratra Anwara, jehož smrt nesl těžce a dlouho mu trvalo, než se s ní vyrovnal.
   Chvíli poté, co Raikan odešel, se Itakaru otočil, také ze hřbitova odešel a zamířil si to rovnou ke škole, aby přišel včas. Sice věděl, že má ještě čas a když vyrazí už teď, přijde o chvíli dřív, než původně zamýšlel, ale lepší přijít dřív, než později. Navíc si vždy pro jistotu nechával nějaký čas do rezervy. Po chvíli přestalo přešet a obloha se začala vyjasňovat.
   Cestou ke škole mu stihlo téměř úplně uschnout oblečení a když konečně zahlédl budovu školy, vešel dovnitř a následně se vydal do výcvikové haly, kde právě začínala hodina sebeobrany. Nakonec přišel přesně na čas.
   Když došel ke tmavým dveřím, jimiž vzpětí prošel, hlasitě zavyl, aby upozornil na svou přítomnost. Zahleděl se na studenty, kteří k němu ihned obrátili pozornost, přičemž je propaloval pohledem svých jantarově žlutých očí. Následně se přivítal s učitelem. Pak pozdravil Shaduw a upřel zrak na onu šedočernou vlčici, která se postavila jako první do řady a narovnala se. Ta ho následně pozdravila, přičemž Itakaruovi neuniklo její nadšení, přestože se ho snažila skrýt. Vzápětí zaslechl, jak někdo kýchl, a koutkem oka si všiml bílé vlčice. Pak uslyšel, jak se někdo vlčice ptá, zda je v pořádku. Když nenápadně pootočil hlavu, aby viděl, o koho se jedná, uviděl mladého hnědého vlka, který ho již na první pohled zaujal, ale to nedal najevo a namísto toho začal svou pozornost opět soustředit na Shaduw.
   ,,Přišel jsem vybrat vlky, kteří by se stali novými vojáky." promluvil, načež přelétl pohledem po nástupu. ,,Shaduw, vysvětlíš ostatním, jaké cviky budou dělat. Máš na to sedm minut." rozkázal a všichni vlci se hned seskupili u Shaduw, která si užívala pozornost. Itakaru zůstal stát opodál, přičemž pozoroval, jak Shaduw ostatní rozděluje do skupin, vysvětluje jim, co mají dělat a tak podobně. Vzápětí zahlédl dva vojáky, kteří přišli studenty hodnotit, ale nevěnoval jim příliš pozornosti.
   V tichosti se přesunul k překážkové dráze, kterou zrovna zdolávala bílá vlčice, kterou předtím zaslechl kýchnout, a ten hnědý vlk. Itakaru přimhouřil oči a pozorně sledoval každý jejich pohyb. Když doběhli na konec, přišel na řadu menší bílý vlk štíhlé postavy, který na něj nervózně pohlédl. Itakaru pochopil, že je nervózní z toho, že ho bude hodnotit právě on a nikoliv někdo z jeho vojáků, kteří hodnotili vlky z dalších dvou skupin.
   Ucítil však na sobě i další pohled. Koutkem oka si všiml, že ho sledují dvě modré oči. Nenápadně pohlédl na vlka, jemuž tyto oči patřily a všiml si, jak hnědý vlk polkl, když si ho všiml. To si mě všiml až teď? Vlastně není divu. Jistě se předtím soustředil na to, aby zdodal dráhu a mě si ani nevšiml. Pomyslel si. Následně se stejně jako onen vlk zadíval zpátky na bílého vlka, který byl zrovna na řadě.
   Sledoval, jak se vlk vydal na třesoucí se most, přičemž dřevo pod jeho tlapkami praskalo. To Itakarua dost udivilo. Vlk se zdál být lehký, proto mu přišlo zvláštní, že pod jeho váhou dřevo praská. Každopádně věřil, že se pod vlkovou váhou nemůže prolomit. Zrovna v tu chvíli se však most na jedné straně s prasknutím náhle podlomil.
   Bílý vlk neudržel rovnováhu, nahl se na bok a následně sletěl dolů i s dřevěnými trámy. Vše se událo tak rychle, že Itakaru ani nikdo jiný nestihl nijak zareagovat. Výcvikovou halu proťalo dlouhé bolestné zakvílení. Bílý vlk spadl přímo na jednu z ostrých větví, co vyčnívaly ze země. Větev pronikla přes jeho bílý kožich, který se začal krví zbarvovat do ruda.
   Dřív, než Itakaru stihl něco udělat, hnědý vlk vystartoval ke zraněnému vlkovi. Vykřikl na vlčici, která stála nejblíž u stěny, aby mu přinesla lékárničku, přičemž se Itakaru dozvěděl, že její jméno je Cassidy. Sledoval, jak hnědý vlk rychle doběhl ke zraněnému bílému vlkovi. Zaslechl, jak na něj zavrčel, ať se nehýbe a pak řekl vlkovi, co stál vedle něj, ať mu přinese z místnosti na nářadí pilu, jelikož bílému vlkovi z břicha vyčuhovala větev. Daný vlk se hned rychle rozběhl pryč, co mu síly stačily, přičemž skoro vrazil do Cassidy, která zrovna přinesla krabici s obvazy.
   ,,Rychle!" zaslechl, jak hnědý vlk netrpělivě zvolal a když se pak vlk objevil i s pilou, probodl svýma modrýma očima dav okolo něho. Itakaru to celé pozorně sledoval. Za normálních okolností by jen nečině nestál opodál a nepřihlížel, ale tentokrát byl až příliš zaujatý hnědým vlkem, který měl vše, jak se zdálo, pod kontrolou, proto nijak nezasáhl.
   Hnědý vlk rychle popadl pilu a kývl na Cassidy, aby o trochu zvedla bílého vlka nahoru. Dřevo bylo naštěstí strouchnivělé, takže šlo lehko přeřezat. Bílému vlkovi se začal zpomalovat dech, jak šlo znát z jeho pomaleji se zvedajícího hrudníku. Itakaru věděl, co to znamená a hnědý vlk evidentně též - vlk měl málo času. Hnědý vlk rychle zakřičel na vlka, který byl hned při něm, aby mu dal obvaz. Cassidy zdvihla bílého vlka o trochu výš a hnědý vlk tak mohl trám vyndat. Tlapy měl celé od krve bílého vlka, která mu vytékala z těla. Když byl trám venku, začal krvácet ještě víc a kovový pach krve mezitím zaplnil celou halu.
   Itakaru se zamračil, když ho ten nepříjemný a intenzivní pach udeřil do čenichu. Víc si však pachu nevšímal. Namísto toho stále sledoval onoho hnědého vlka, který popadl obvaz a rychle ho omotal okolo trupu bílého vlka. Když si pak všiml, že bílý vlk není při vědomí, zavyl, ať někdo zavolá sanitku. To Itakarua probralo z "tranzu" a rychle sanitku zavolal. Pak si všiml, jak hnědý vlk začal bílému vlkovi dávat umělé dýchání. Když nemohl, řekl nějakému vlkovi, aby ho vystřídal. Po několika neúspěšných pokusech se nakonec hrudník bílého vlka začal opět zvedat. Dýchal, avšak neprobral se. Itakaru usoudil, že byl s největší pravděpodobností v bezvědomí.
   Vzápětí se s hlasitým bouchnutím rozrazily dveře a dovnitř vešli vlci v záchranných uniformách. Záchranáři bílého vlka opatrně dali na nosítka a nakonec odvezli do nemocnice. To však Itakaru příliš nevnímal. Namísto toho dál soustředil svou pozornost na hnědého vlka, kterého svým pohledem probodávat skrz na skrz a v nelítostných jantarových očích se mu odrážel respekt a obdiv vůči němu. Vlk na sobě jeho pohled evidentně ucítil, jelikož brzy přejel pohledem po davu, jako kdyby něco hledal, až se střetl s Itakaruovým pohledem, který byl tím, co hledal, jak si Itakaru uvědomil. Když mu došlo, co dělá a že to vlkovi musí být nepříjemné, rychle pohled odvrátil.

   O hodinu později již Itakaru seděl v křesle ve své kanceláři a s nepřítomným pohledem v očích hleděl do zdi, přičemž měl ve tváři zamyšlený výraz. Přemítal nad tím, co se stalo. Hlavně nad tím, jak hnědý vlk zachránil zraněného bílého vlka, který bez jeho pomoci jistě byl býval zemřel. Jeho schopnosti ho překvapily, proto se snažil zjistit, o jakého vlka šlo a nakonec se dozvěděl, že hnědý vlk nesl jméno Koiyo. Koiyo... To je zajímavé a hezké jméno... Blesklo mu hlavou. Je vidět, že je schopný rychle jednat a jen tak něco ho nerozhodí. To je dobrá a velice užitečná vlastnost. Vlastnost, která je u vojáků velmi ceněna... Pomyslel si.
   Již mluvil s vojáky, kteří byli toho dne v hale spolu s ním a hodnotili další studenty. Dozvěděl se sice zajímavé věci a zjistil, že se v řadách studentů nachází několik schopných vlků s velkým potenciálem, no žádný z nich nedokázal předčít vlka, kterého vybral. Ano, byl již rozhodnutý, koho vybere, a byl si tentokrát stoprocentně jistý, že se neunáhlil. Jsem přesvědčený, že jsem se rozhodl dobře. Má přesně ty vlastnosti, které od budoucího vojáka očekávám. Přesně takové vlastnosti, které jsem hledal již u mnoha vlků, no až doteď jsem nenašel nikoho, kdo by splňoval mé požadavky a naplnil má očekávání. Avšak on má očekávání překonal. Dokázal, že je hodný zaujmout místo vojáka. Zaslouží si to více než kdokoliv jiný, tím jsem si naprosto jistý. Vlastně, když nad tím teď tak přemýšlím... Nikdy jsem si nebyl ničím tak jistý, jako teď...