Itakaru si všiml, že se kolem sebe Koiyo nervózně rozhlížel, jako kdyby snad čekal, že auto vybuchne. Už mu netekla krev z nosu, což Itakarua trochu uklidnilo, no to, jak byl nervózní, ho znepokojovalo. Všiml si, že na něj hnědý vlk letmo hledí a nenápadně si o něj opřel bok. Itakaruovým tělem v tu chvíli projel příjemný pocit a měl chuť se k němu víc přitisknout, ale věděl, že to udělat nemůže, tak kolem něj alespoň nenápadně obtočil ocas tak, že to nikdo nemohl vidět. Něco ho trápí, jak se zdá... Ale co? Pomyslel si. Všiml si, že si Koiyo potichu povídá s Mikurem, ale pro tentokrát si toho příliš nevšímal.
   Po několika minutách dorazili na určené místo - do vojenského tábora, který byl Itakaruovi již moc dobře známý. Sám tu byl v minulosti již mnohokrát. Itakaru spolu s Koiyem, Raikanem a Mikurem vyšli z auta jako poslední a mezitím ostatní vojáci stihli vybalit všechny důležité věci. Jídlo a pitnou vodu tábor poskytoval, takže jediné, co si přinesli, byly zbraně. Itakaru koutkem oka pohlédl na Koiya a všiml si, že se někam dívá. Zadíval se tedy nenápadně stejným směrem a všiml si, že ho z dálky sleduje Lukyan. Zamračil se a tlumeně zavrčel.
   ,,Koiyo!" zavolal na hnědého vlka, který přerušil s Lukyanem oční kontakt a rozběhl se za ním. Když k němu doběhl, zvědavě na něj pohlédl. ,,Toto bude tvůj pokoj." přenesl a následně kývl ke dřevěným dveřím. ,,Léčitel sdílí pokoj s generálem, takže to nebude až taková změna." dodal. ,,Super." odvětil Koiyo a usmál se. To Itakarua potěšilo. Je rád, že se mnou bude sdílet pokoj? Vypadá to tak... ,,Jsem hladový." dodal hnědý vlk a vešel do menšího dřevěného domku, který s ním měl Itakaru sdílet a zamířil si to rovnou ke skříňce, kde byly schované potraviny. ,,Měl by sis odpočinout." řekl Itakaru a pohlédl na něj, přičemž si všiml jeho zamyšleného výrazu. Měl o něj celkem starost, když viděl, jak mu tekla krev z nosu.
   Koiyo vyndal ze skříňky slané pečivo a položil ho na stůl. Dřív, než stihl něco udělat, se zvenku ozvalo hlasité pronikavé zavytí, které proťalo atmosféru. Itakaru zpozorněl a všiml si, jak se Koiyovi zježila srst. Následně popadl svůj meč a rozběhl se ke dveřím, které ostře rozrazil s takovou silou, že je div nevyrazil, a vyběhl ven. Koiyo neváhal a utíkal za ním. Když k němu doběhl, postavil se za něj. Itakaruovi se naskytl pohled na zohaveného vlka. Koiyo si ho také všiml, tak se prodral kolem něj, i když se ho Itakaru snažil zastavit. Hnědý vlk se však nedal. Ne, co když je to vyann?! Nechci, aby skončil stejně, jako Anwar!
   ,,Léčitel! Prosím!" zavyla vlčice, jak Itakaru poznal podle hlasu. Vlčice upírala na Koiya své zvláštní oči neobvyklého růžového odstínu a krvavá stopa se jí táhla od čela až po hruď. Itakaru se zamračil a ve tváři se mu objevilo znepokojení. ,,Tady!" zavolal Koiyo nazpět a vlčice se rozběhla k němu, no po několika metrech spadla na zem. Itakaru si všiml, jak se pod vahou jejího těla na zemi rozprskla krev a vlčice zachrčela. To nevypadá dobře...
    ,,Pomůžu ti." řekl jí Koiyo a nahl se k ní. Pak rychle běžel do auta pro své léčebné pomůcky. Jelikož vlčice nemohla chodit, musel ji ošetřit tam. Itakaru si všiml, jak Koiyo zaťal zuby. ,,Zavřete brány! Hned!" křikl, postavil se na všechny čtyři a rozhlédl se po táboře. Zděšeně upíral pohled svých modrých očí na hlavní bránu. Vojáci se na jeho povel rozběhli ke zdi tábora a zavřeli všechny přístupové cesty, takže nic nemohlo proniknout dovnitř ani ven. Hnědý vlk se uklidnil a pustil se do ošetřování vlčice, přičemž ho Itakaru se zájmem celou dobu zaujatě sledoval. Vždy Koiyovy léčitelské schopnosti obdivoval a když ho viděl v akci, nemohl od něj odtrhnout zrak.
   Když se blížil večer, Koiyo seděl ve svém pokoji a hleděl na svou pacientku. Itakaru, který postával opodál, si všiml, jak si prohlíží její tvář, která byla teď z poloviny ukrytá pod obvazy, stejně jako celá její hruď a krk. Z jejího klidného a pravidelného dechu Itakaru poznal, že usnula. Potom, co Koiyo vlčici ošetřil a on mu pomohl odnést ji dovnitř, se stihl stavit za Mikurem a Lukyanem a vše si s nimi vyříkat. Při rozhovoru s Mikurem zjistil, že je Koiyův bratranec. To vysvětluje, proč jsou si tak podobní. Pomyslel si. Každopádně doufám, že si oba moje slova vzali k srdci a příště už je nic takového znovu nenapadne... Poté vzal šálek horké čokolády, kterou Koiyovi zrovna připravoval, a vydal se za ním. Nevěděl, zda má Koiyo horkou čokoládu rád, avšak doufal, že ano. Když vešel do místnosti, hnědý vlk střihl uchem a pohlédl na něj. Následně se pousmál a poděkoval, když mu Itakaru podal šálek s horkou čokoládou. To Itakarua potěšilo. ,,Bude v pořádku?" zeptal se Itakaru při pohledu na vlčici neurčitě svým hlubokým hlasem, ze kterého nebyl cítit žádný soucit, ale zároveň ani chladnost. ,,Bude." přikývl Koiyo a sedl si vedle něj na postel. Pak se o něj sklíčeně opřel, což Itakarua dost zaskočilo. Huh? Co se děje? Pomyslel si zmateně. Proč vypadá tak sklíčeně? Stalo se něco?
   ,,M-mohu se tě na něco zeptat?" zeptal se ho hnědý vlk, načež Itakaru němě přikývl. Přemýšlel, co mu mohl chtít a dost ho to zajímalo, proto netrpělivě čekal, až se to dozví. ,,V p-poslední době jsem si všiml, jak se tváříš, když se bavím s ostatními vlky... Stejně tak v ten den, kdy jsem se seznámil s Lukyanem." odmlčel se Koiyo a narovnal se, aby působil alespoň trochu vážně. A sakra. Tak on si toho všiml? To to bylo poznat? Měl jsem se asi víc snažit to skrýt... Pomyslel si Itakaru. No, to už je teď jedno, ale co mu mám na to říct? Nemůžu na něj přece najednou vybalit: ,,No víš, to je proto, že jsem se do tebe zamiloval."
   Itakaru se zadíval do země. ,,Víš... Ono... Je to složité." dostal ze sebe. No bezva. Nic inteligentnějšího jsem říct nemohl, že? Ugh, co si teď o mně bude myslet? Pomyslel si zoufale. Koiyo přimhouřil oči a Itakaruovi došlo, že si musel všimnout mírných starostí v jeho tváři. Kam se sakra poděly všechny moje schopnosti skrývat emoce?! Pomyslel si a měl dost starosti z toho, jak bude Koiyo reagovat. Netrpělivě čekal, až hnědý vlk něco řekne a pozorně ho proto sledoval. Koiyo si toho všiml. ,,Na co myslíš?" zeptal se ho najednou Itakaru, aby nějak prolomil to nepříjemné napjaté ticho, které mezi nimi panovalo, když si všiml zamyšleného výrazu ve tváři hnědého vlka. Co to sakra bylo za otázku? Chci to vůbec vědět? Co když se dozvím něco, co nechci vědět? Argh, tolik věcí se může pokazit...
   Všiml si, jak se hnědý vlk při jeho otázce zarazil a následně se nervózně začervenal. To Itakaruovi samozřejmě neuniklo. On se... Červená? Proč? Pomyslel si zmateně. ,,Mám tě rád." řekl Koiyo po chvíli mlčení a následně se zahleděl do země. Itakaru střihl ušima. Cože? Blesklo mu hlavou a nevěřícně na něj pohlédl. Nemohl tomu uvěřit. Nemohl uvěřit, že by ho mohl mít skutečně rád. Nevím však, jak to myslí, takže bych si zatím neměl dělat plané naděje... Pomyslel si, když si vzpomněl na to, jak se před sedmi lety úplně stejně vyznal Anwarovi. ,,Jak to myslíš?" zeptal se ho a zdvihl ke hnědému vlkovi pohled, přičemž se mu jeho jantarové oči leskly očekáváním. Koiyo si toho všiml a zdvihl k němu hlavu. ,,J-já..." zakoktal hnědý vlk a nervózně švihl ocasem. ,,Skrýval jsem to už od samého začátku, ale myslím, že tě miluju." dodal a sklopil zrak k zemi. Itakaru se zarazil, začervenal se a nemohl uvěřit vlastním uším. Nemohl uvěřit, že slyší přesně ta slova, která tolik toužil slyšet. V tu chvíli pochopil, že je na tom Koiyo úplně stejně, jako on. V hrudi ucítil příjemný hřejivý pocit, který projel celým jeho tělem a Itakaru měl pocit, jako kdyby ho najednou polilo horko. Opatrně se jemně dotkl Koiyovy tváře a následně mu mírně pozdvihl hlavu nahoru. Koiyo se zahleděl do jeho jantarových očí.
   ,,I já tebe, Koiyo." řekl mu. Jakmile to řekl, příjemný hřejivý pocit v hrudi, který cítil, náhle ještě zesílil. Následně ho hnědý vlk najednou nečekaně pevně objal, přičemž se Itakaru začervenal ještě víc. Následně mu objetí opětoval a v tu chvíli měl pocit, že se snad od štěstí a radosti rozpláče. Když pohlédl na Koiya, všiml si, že ten na tom není nijak jinak. Poté, co hnědému vlkovi objetí opětoval, ucítil, jak mu zabořil hlavu do srsti, přičemž se mu na tváři objevil spokojený úsměv. Itakaru toužil po tom, aby tato chvíle trvala navždy. Aby ho mohl navždy objímat a už nikdy ho nemusel pustit. Bohužel, jeho přání nebylo vyslyšeno, jelikož náhle uslyšel zaklepání na dveře, které oba vlky donutilo se od sebe odtrhnout. Itakaru otráveně zavrčel. V tu chvíli měl chuť tomu vlkovi, který je vyrušil, ukousnout hlavu. Proč zrovna teď?! Lepší načasování si vážně vybrat nemohl...
   ,,Dále." zavrčel, i když by nejradši daného vlka hned poslal pryč. Věděl však, že to udělat nemůže. Koneckonců mu mohl přinést nějaké důležité zprávy. Zhluboka se nadechl a uklidnil se. Dveře se otevřely a dovnitř vešla šedočerná vlčice, kterou Itakaru hned poznal - byla to Shaduw. Vrhla na něj i na Koiya pohled svých modrých očí a kývla Koiyovi na pozdrav. ,,Generále, potřebujeme vás u brány. Na obzoru jsme uviděli dva vyanny." promluvila vážným hlasem a Itakaru nastražil uši. Tak vyanny? Toho jsem se obával... Pomyslel si. Ale nemuseli se objevit zrovna teď...
   Itakaru se postavil a rozloučil se s Koiyem, i když by s ním nejraději zůstal, no jeho povinnosti mu to bohužel nedovolovaly. Vyšel tedy ven, zavřel dveře a vydal se za Shaduw směrem k bráně. Doufám, že se budu moct co nejdříve vrátit za tebou, Koiyo... Pomyslel si. V tu chvíli s ním chtěl být snad víc, než kdy dřív, když teď věděl, že hnědý vlk jeho city opětuje. Stále tomu nemohl uvěřit. Bylo to pro něj jako splněný sen. Sen, který si myslel, že se mu nikdy nesplní a přesto právě toho se před pár okamžiky dočkal. Toho dne se poprvé po mnoha letech konečně cítil skutečně šťastný. Tak šťastný, jako snad ještě nikdy v životě nebyl.