Téměř celý den vojáci strávili hlídkováním u Temného kraje, během čehož na ně Itakaru bedlivě dohlížel. Rozhodně nechtěl, aby se znovu opakovalo to, co se událo, když tam dorazili. Nehodlal přijít o kohokoliv dalšího z řad svých vojáků, proto se rozhodl na ostatní dohlédnout a případně jim pomoct v případě, že by někdo z nich udělal nějakou hloupost. Itakaru na chvíli zvedl zrak k obloze, jež se pomalu začala zbarvovat do tmavě modré barvy a západ slunce zbarvil mraky do oranžové barvy. Byl to vskutku hezký pohled. Itakaru se na chvíli smutně pousmál. Když byl ještě vlče, rád západ slunce se svými rodiči pozoroval a celkově býval sledováním oblohy dost zaujatý. Po chvíli od oblohy odvrátil pohled a zaposlouchal se do pravidelného pochodování vojáků, kteří kráčeli v dvouřadách za sebou.
   Když byl čas odejít, Itakaru se otočil k odchodu. Koutkem oka zahlédl Koiya, který se při odchodu ještě jednou podíval na vysoký ocelový plot. Itakaru hned věděl, na co hnědý hnědý myslí. To, co se mu událo přímo před očima, se mu nikdy nevymaže z paměti. To Itakaru věděl a byl si jistý, že ani on sám tu událost z hlavy nikdy nedostane. Ostatně, žádnou z nepříjemných vzpomínek se mu nikdy úplně nepodařilo vymazat z paměti, ačkoliv se o to mnohokrát snažil. Doufám, že ho to příliš nezasáhlo a netraumatizovalo. Každopádně věřím, že se s tím jistě dokáže srovnat. Je přece silný. Určitě to zvládne. Navíc na to nebude sám. Pokud bude potřebovat, rád mu pomůžu. Přecejen... Já jsem si tím samým prošel už několikrát...
   Koutkem oka zaznamenal, jak si hnědý vlk, který kráčel vedle něj, vytřásl svůj hustý kožich, a pak upřel pohled svých modrých očí na něj. On ho však příliš nevnímal, jelikož byl v tu chvíli dost zamyšlený. Nemělo se to stát. Neměli jsme přijít o dalšího vojáka. Měl jsem... Měl jsem něco udělat. Něco víc. Měl jsem tomu zabránit. Jsem přece generál. Je mou zodpovědností, aby se všichni v pořádku vrátili. Je mou povinností na ně dohlédnout a postarat se o to, aby se nikomu z nich nic nestalo nebo aby alespoň přežili. Měl jsem toho vlka zadržet nebo ho prostě nějak jinak zastavit. Měl jsem... Měl jsem reagovat rychleji. Neměl jsem dopustit, aby zemřel. Celé je to jen moje vina. Selhal jsem... Pomyslel si a na chvíli sklopil zrak k zemi. V hloubi duše sice věděl, že za jeho smrt nemohl, avšak i tak si to dával za vinu a věřil, že neudělal dost. Že měl udělat něco víc a zabránit, aby onen vlk zemřel, i když proti tomu nemohl udělat vůbec nic. Teď už je to ale stejně jedno. Co se stalo, to se stalo. Už se to nedá vrátit zpátky. Bohužel...
   Když všichni přešli přes kopec, zjevilo se jim před očima auto, kterým tam přijeli. Itakaru krátce pohlédl na šoféra, který seděl za volantem. Jako jediný měl štěstí, že neviděl nic z toho, co se stalo. Šťastlivec... Pomyslel si Itakaru trpce. ,,Všichni do auta!" vyhrkl náhle a všiml si, jak Koiyo střihl uchem, když ho uslyšel. Vojáci se řada po řadě přesunuli do auta, za nimi Koiyo a nakonec Itakaru, který za nimi zavřel dveře. Poté dal znamení šoférovi, že mohou vyrazit. A další mise je u konce... Blesklo Itakaruovi hlavou a zadíval se ven z okna. Znovu si vzpomněl na vojáka, o kterého během oné mise přišli. Zamračil se a na chvíli zavřel oči. Snažil se veškeré myšlenky na tu událost dostat z hlavy, avšak moc se mu to nedařilo. Ačkoliv to obvykle příliš nedával najevo, na jeho vojácích mu záleželo a ztráta každého z nich ho zasáhla, i když to vždy skryl.
   ,,Otevřete bránu!" vykřikovali vlci v uniformách u brány do jejich vojenského tábora. Kovová brána se s hlasitým zvukem otevřela a velké auto tak mohlo vjet dovnitř. Vojáci jim pomohli ven z auta a na přivítání se vroucně objali, čemuž Itakaru jen přihlížel. On sám se s nikým nevítal ani neobjímal a vůbec mu to nevadilo. Stejně nikdy na nic takového nebyl a nějaké vítání či objímání nebylo nic pro něj, pokud o to tedy sám nestál. Jedna věta však všechny zničila a veškeré vítání ustalo. Byla řeč o vlkovi, který se z vlastní hlouposti vydal naproti vyannům. Itakaru se zamračil. Věděl, že tato chvíle nadejde. Věděl, že je jen otázkou času, než si ostatní všimnou, že jeden vlk chybí.
   Náhle ucítil něčí tlapu na svém rameni, přičemž sebou trhl a prudce se otočil. Vlk, který se ho dotkl, hned na to tlapu z jeho ramene sundal. ,,Oh, promiň. Zapomněl jsem, že jsi Pan netykavka." ozval se známý drzý hlas, který nepatřil nikomu jinému, než Raikanovi. Itakaru ho propálil pohledem a zamračil se ještě víc. Raikan se zašklebil, no následně zvážněl a úšklebek mu z tváře zmizel. ,,Řeknu jim to za tebe." přenesl, načež Itakaru mírně ponadzdvihl obočí. ,,Proč? Myslíš, že to nezvládnu?" zeptal se bez nějakých emocí, přičemž dál šedého vlka propaloval pohledem svých jantarových očí. ,,Ne, to ne. Nepochybuju o tom, že bys to zvládl." řekl rychle Raikan. ,,Ale vím, jak se cítíš. Znám tě. Vím, že tě to vzalo, i když se to možná snažíš skrýt." dodal, načež si Itakaru odfrkl, protočil očima a odvrátil od něj pohled.
   ,,Pro mě za mě. Jestli jim to chceš říct, tak prosím. Jako, kdyby mi na tom záleželo..." zamumlal Itakaru. Raikan mu pohlédl zpříma do očí. ,,Vím, o co se snažíš. Snažíš se znít, jako kdyby ti to bylo jedno, ale není. Já vím, že ne. Na to že znám až příliš dobře. Před ostatními to možná skrýt dokážeš, ale ne přede mnou. Itakaru... Já vím, že tě to zasáhlo, ale to nás všechny. Nemá smysl skrývat své city. Každý má city. City nejsou nic, za co by ses měl stydět a dusit je v sobě. Mít city je přece normální." přenesl Raikan, načež si Itakaru znovu odfrkl, avšak tentokrát už na to nic neřekl. Raikan měl pravdu a on to věděl, i když si to nechtěl přiznat.
   ,,Dáváš si to za vinu, že?" zeptal se Raikan náhle a mírně přimhouřil své různobarevné oči. Itakaru na něj tázavě pohlédl a mírně naklonil hlavu na stranu, i když přesně věděl, o čem mluví. ,,Myslíš si, že můžeš za jeho smrt, že? Myslíš si, že je tvá vina, že zemřel, nemám snad pravdu?" pokračoval šedý vlk. ,,Ne. Byla to jeho chyba. On sám zavinil svou vlastní smrt. Já mu říkal, ať se vrátí, ale on mě neposlechl. Kdyby ano, mohl by být ještě naživu. On byl však příliš tvrdohlavý a hloupý a na svou hloupost a tvrdohlavost nakonec doplatil." zamumlal Itakaru, i když si ve skutečnosti jeho smrt za vinu dával. Raikan se zamračil. ,,Nelži." zavrčel a probodl ho pohledem, který však vzápětí změkl a změnil se na soucitný pohled. ,,Nebyla to tvá chyba. Udělal jsi, co jsi mohl. Nemůžeš za to, co udělal. Nemůžeš za to, že tě neuposlechl." hlesl, načež Itakaru uhl pohledem. ,,Ne. Evidentně neudělal. To, co jsem udělal, nestačilo. Měl jsem... Měl jsem udělat něco víc. Měl jsem tomu zabránit. Je mou zodpovědností dohlédnout na to, aby se všichni v pořádku vrátili. Aby se nikomu nic nestalo a hlavně, aby všichni přežili. Ale nedokázal jsem to..."
   Raikan si povzdychl. ,,Nebylo co víc udělat, Itakaru. Vše se odehrálo tak rychle, že nikdo z nás neměl čas zareagovat a než se kdokoliv z nás vzpamatoval, byl už u toho plotu a-" začal šedý vlk, ale Itakaru ho náhle přerušil: ,,Tak jsem tam měl jít a od toho plotu ho odtáhnout!" zavrčel hlasitěji, než chtěl. Doufal však, že ho nikdo neslyšel. ,,A ohrozit tím sám sebe?! Kdybys to udělal, byl bys stejně hloupý, jako on! Itakaru, není naší povinností chránit vlky, co si neváží vlastního života a ohrozit přitom svůj vlastní! Ten vlk šel na smrt a on to věděl! Věděl to, ale bylo mu to jedno! On... On dost možná chtěl zemřít! Snažit se mu v tom zabránit by bylo zbytečné!" namítl Raikan, načež se Itakaru zarazil. Šedý vlk měl pravdu. Itakaru si tiše povzdychl. ,,Měl bys jít za ostatními. Jistě už netrpělivě čekají na vysvětlení." zamumlal a ukončil tak jejich konverzaci. Raikan si též povzdychl, avšak už nic nenamítal a vydal se za ostatními. Když k nim došel, vše jim vysvětlil a Itakaru dodal, že to nebyla jejich vina, ale jeho. Když pak pohlédl na Koiya, všiml si, jak hnědý vlk sklopil uši a poté se vydal k příbytku.
   Itakaru krátce pohlédl na Raikana, který se dál bavil s ostatními a všem trpělivě zodpovídal veškeré jejich dotazy. Itakaru pochopil, že jeho už tam není potřeba a následně se vydal za Koiyem. Došlo mu, že se hnědý vlk jistě vydal zkontrolovat svou pacientku. Když po chvíli došel k příbytku a vešel dovnitř, padl mu pohled na Koiya, který právě šel do místnosti, kde se vlčice nacházela. ,,Xasho?" uslyšel Itakaru, jak Koiyo vlčici oslovil, střihl uchem a zpozorněl. Takže se jmenuje Xasha? Zajímavé jméno. Pomyslel si. Následně přejel pohledem po místnosti. Nešel do druhé místnosti za Koiyem, jelikož ho nechtěl rušit při práci a stejně tak nechtěl rušit ani Xashu. Věděl, že jeho přítomnost by byla jistě zbytečná vzhledem k tomu, že o léčení nic nevěděl a tím pádem by Koiyovi nedovedl nijak pomoct. Následně uslyšel, jak Koiyo Xashu uklidňuje, přičemž znovu zpozorněl. Že by zjistila, co se stalo jejím přátelům? Napadlo ho.
   Následně koutkem oka zahlédl, jak Koiyo vyhodil starý obvaz, kterým měla vlčice obvázanou ránu na obličeji. Itakaruovi došlo, že bude potřebovat nový obvaz, avšak zároveň věděl, že má svou lékárničku ve skříňce, která byla až příliš vysoko na to, aby tam vzhledem ke své výšce hnědý vlk dosáhl. V tichosti se tedy vydal za ním, aby mu lékárničku sundal. Zrovna ve chvíli, kdy k němu přistoupil, si všiml, jak se hnědý snaží pro lékárničku vyskočit, přičemž se jemně pousmál nad jeho marným pokusem. Je roztomilé, jak se snaží... Pomyslel si s mírným pobavením. Koiyo se následně obrátil a všiml si, že Itakaru stojí těsně za ním. Ten se následně natáhl pro lékárničku. Vzápětí uslyšel, jak se Koiyovi zrychlil dech. Z vrchu na něj pohlédl a následně se k němu nahl s úmyslem ho políbit, no vzápětí se odvrátil, jelikož ucítil, že na to není vhodná chvíle, když si uvědomil, že se nachází v přítomnosti Xashy. Tak asi nic. Ugh. Chtěl jsem to udělal už dávno. Ale nikdy nebyla správná chvíle. A teď, když jsem si myslel, že konečně je... Ukázalo se, že zase ne. Já se snad nikdy nedočkám... Pomyslel si trochu zoufale a zároveň frustrovaně. Tak moc ho chtěl konečně políbit. Asi mám prostě smůlu, no. Každopádně doufám, že jednou budu mít štěstí a budu ho moct konečně políbit...
   ,,D-děkuji." poděkoval mu Koiyo, když mu Itakaru dal lékárničku, a usmál se, což Itakarua potěšilo a hned zahnalo jeho zklamání a frustraci. Přikývl a pak od něho odstoupil, aby hnědý vlk mohl přejít ke Xashe. Mezitím si sedl na postel a čekal, až Koiyo dokončí svou práci. Během toho, co čekal, na něj padla únava. Nebylo divu. Byl to náročný den nejen pro něj, ale i pro ostatní. Byl i celkem rád, že už je u konce. Cítil, že už si potřebuje odpočinout, proto si lehl na postel a unaveně zamručel. Po chvíli přišel Koiyo, který též vypadal vyčerpaně. Itakaru se mu nedivil. Sám na tom byl stejně. Hnědý vlk si unaveně lehl vedle něj a Itakaru se jemně pousmál. Jeho společnost mu vždy dokázala zvednout náladu. Následně zavřel oči, únava ho přemohla a on po chvíli se spokojeným úsměvem na tváři a myšlenkami soustředěnými na Koiya usnul.