Itakaru se rychle rozhlédl kolem sebe a přeletěl pohledem po bojišti, které bylo plné vyannů a vojáků, kteří s nimi bojovali, co jim síly stačily. Kromě nich ale viděl i mnoho nakažených vojáků, mnoho zmařených životů. Už od začátku však bylo jasné, že tato mise se neobejde bez obětí. Už od začátku bylo jasné, že při této misi mnoho životů vyhasne a ztráty jistě budou nemalé. Itakaru se vší silou ohnal svým mečem, který si pevně držel u těla, a prudkým švihem sťal hlavy třem vyannům. Vedle něj se Mikuro oháněl zbraní, ve které mu právě došly náboje. Itakaru ho letmo sledoval, aby se ujistil, že je mladý vlk v bezpečí, no když se mu ztratil z dohledu, zpanikařil. Nemohl dopustit, aby se mu něco věděl. Kdyby se mu něco stalo, vyčítal by si to a byl si jistý, že Koiya by jistě velmi zasáhlo, kdyby se jeho bratranci něco stalo, což rozhodně nechtěl. Musel Mikura ochránit. Už jen kvůli Koiyovi. Všiml si, že tmavá mračna nad jeho hlavou hlásila bouřku. Obloha teď nápadně připomínala oblohu toho dne, kdy přišel o svého otce a Anwara. Koutkem oka zahlédl, jak se Mikuro vší silou ohnal po vyannovi, který na něj útočil.
   ,,Ústup!" zakřičel Itakaru z plných plic. ,,Odpalte výbušniny!" zavyl do vzduchu a sledoval, jak se k nim vyanni rozběhli. Všichni vojáci utíkali co nejdále od Temného kraje a ohlíželi se přes rameno. Mikuro běžel jako poslední a Itakaru čekal, až doběhne, přičemž se modlil, aby byl mladý vlk dostatečně rychlý a stihl doběhnout včas. ,,Do auta!" zakřičel Itakaru znovu na své vojáky. Mikura od něj dělilo jen několik kroků, no výbuch budovy ho odhodil na zem. Itakaru se rozběhl pryč od něj na několik kroků do bezpečné vzdálenosti a sledoval, jak se Mikuro snaží postavit. Budova se zahalila plameny a úlomky, které z ní vyletěly, zasáhly i Mikura. Itakaru vytřeštil oči. Ne, ne, ne, ne! To ne! ,,Mikuro! Vstávej!" zakřičel na něj a následně se rozběhl za ním, aby mu pomohl vstát. Bylo mu jedno, jak tím riskuje. Hnědobílý vlk vykašlal krev a Itakaru se zděsil. Ne... 
   Jakmile Itakaru k Mikurovi doběhl, rychle si ho vyhodil na záda a potom s ním běžel k autu, kde už je všichni čekali. ,,Měl... Měl jsi mě tam... N-nechat..." zachraptěl mladý vlk slábnoucím tichým hlasem. ,,A nechat tě umřít?! To určitě!" přenesl Itakaru, zatímco dál běžel k autu tak rychle, jak jen mohl. ,,Víš... Víš přece stejně dobře... J-jako já, že... Že umřu tak či tak. Není... Není možné mě z-zachránit..." zachraptěl Mikuro znovu a následně vykašlal další krev. ,,Nesmíš zemřít, slyšíš?! Koiyo tě potřebuje!" vyhrkl Itakaru a uvnitř sváděl vnitřní boj s vlastními emocemi. Cítil, jak se mu do očí hrnou slzy, které se však snažil ze všech sil zadržet. ,,Ne..." hlesl Mikuro. ,,M-mýlíš s-se..." řekl tiše, přičemž se Itakaru zatvářil zmateně. ,,Jak to myslíš?" zeptal se nechápavě, přičemž na něj Mikuro vrhl pohled svých modrých očí a smutně se pousmál. ,,Koiyo...  Koiyo dokáže žít i... I beze m-mě. J-já... Já nejsem t-ten... Ten, k-koho potřeb-buje. J-jediný... Jediný, koho K-Koiyo p-potřebuje, jsi t-ty..." zasípal, přičemž Itakaru vytřeštil oči.
   ,,Nesmysl! Jsi přece jeho bratranec! Jeho rodina! Potřebuje tě! Nemůžeš přece jen tak zemřít! Nemůžeš! Nemůžeš ho opustit! Jestli umřeš... Zdrtí ho to!" vyhrkl Itakaru, načež hnědobílý vlk mírně zakroutil hlavou. ,,Možná... Možná jsem jeho b-bratran-nec, a-ale... T-to neznamená, ž-že beze mě nedokáže ž-žít..." hlesl, přičemž jeho chabý hlas každou chvíli stále více a více slábl. ,,Mrzí... Mrzí mě, ž-že... Že ho už n-neuvidím a... A ž-že se s ním nemohu r-rozloučit, a-ale... M-možná... Možná j-je to tak l-lepší. J-je asi dobře, ž-že mě n-neuvidí... Takhle. N-nechtěl bych, a-aby m-měl kvůli m-mně noční můr-ry..."
   ,,Přestaň! Přestaň takhle mluvit, Mikuro! Ty... Ty to zvládneš! Musíš to zvládnout! Musíš, slyšíš?!" zavrčel Itakaru, přičemž se dál snažil zadržet slzy, které se mu hrnuly do jantarových očí. Mikurovi se zaleskly oči slzami. ,,Mrzí... Mrzí mě t-to, a-ale... Tohle nezvládnu a... T-ty... Ty to v-víš s-stejně dobře j-jako já... N-nemá... Nemá cenu s-si nic nalhávat a... Dávat si... Z-zbytečné naděje... Já... Já vím, ž-že... Že to b-bude pro K-Koiya t-těžké a... A ž-že h-ho to r-raní, a-ale... Vím, že... Že se z toho d-dostane. J-je silný... Zvládne t-to a... A n-navíc má přece t-tebe a t-ty... Ty mu jistě... P-pomůžeš to... Překon-nat..." zasípal hnědobílý vlk a Itakaru si všímal, jak jeho dech každou chvíli slábne. ,,J-je mi t-to... L-líto, ale... D-doufám, ž-že... Že mi K-Koiyo o-odpustí..."
   ,,Jsem si jistý, že ano. Koiyo jistě ví stejně dobře, jako já, že jsi udělal vše, co jsi mohl a nebude ti nic vyčítat." zamumlal Itakaru, načež Mikuro mírně kývl hlavou. Jen doufám, že odpustí i mně a nebude mi vyčítat, že jsem se na tuhle misi vydal sám a nevzal ho s sebou. Doufám, že mi to nebude mít za zlé a pochopí, že jsem to udělal pro něj. Že jsem to udělal, protože jsem ho nechtěl ohrozit. Nechtěl jsem riskovat, že by se mu mohlo něco stát a stejně tak ani Raikanovi, proto jsem trval na tom, aby se téhle mise neúčastnili... Pomyslel si Itakaru. ,,To... To je d-dobře..." zachraptěl hnědobílý vlk a po tváři mu stekla slza. ,,J-jsem... Jsem rád, ž-že... Že alespoň o-odejdu s v-vědom-mím, ž-že Koiyo b-bude m-mít po boku něk-koho... Kdo mu p-pomůž-že všechno z-zvládnout a n-nezůstan-ne na všechno s-sám... Koiyo má š-štěstí, že má někoho j-jako jsi t-ty... Jsem r-rád, ž-že tě má a o-on určitě t-také..." dodal, načež znovu zakašlal a vykašlal další krev.
   Itakaru sklopil uši a odvrátil od něj pohled, protože jinak by se asi neovládl a rozbrečel by se. Mikurova srdcervoucí poslední slova na něj byla moc. Proč? Proč on? Proč zrovna tak mladý a nadějný vlk? Vždyť by měl mít celý život před sebou a ne tu teď umírat! Nezaslouží si smrt! Nesmí zemřít! Nemůžu ho nechat zemřít! Musí být přece způsob, jak ho zachránit! Tohle nemůže být konec! Nemůže být! Nemůže! Pomyslel si Itakaru zoufale, i když moc dobře věděl, že vzhledem k tomu, v jakém stavu se Mikuro nacházel, by byla jakákoliv snaha o jeho záchranu zbytečná.
   Po chvíli konečně doběhl k autu a připadalo mu, jako kdyby k němu běžel snad celou věčnost, i když to bylo ve skutečnosti nanejvýš jen pár minut. Dal šoférovi znamení, že mohou odjet, načež se auto prudce pohlo a Itakaru upřel pohled přímo na tmavě hnědou vlčici. Ta se odvrátila hned, jak uviděla Mikura, který téměř nedýchal. Itakaru i všichni kolem něj mlčeli a věděli, že mu už není pomoci. Itakaru na mladého vlka dál hleděl s lítostí a zároveň i znatelnou bolestí v očích. Opatrně ho držel v náručí a cítil, jak tlukot jeho srdce stále slábne. Mladý vlk tiše oddychoval a jeho slabý dech byl sotva patrný. Jeho jasně modré oči již ztratily svou jiskru a už nezářily tak, jako vždy. Itakaru viděl, jak se jeho oči pomalu zavírají a moc dobře věděl, že jsou tohle jeho poslední okamžiky. Už se nemohl na umírajícího vlka nadále dívat, tak od něj odvrátil pohled a pevně sevřel víčka k sobě. Přál by si mu nějak pomoct a zabránit tomu, aby zemřel, avšak věděl, že tomu nijak zabránit nelze. Mikurův osud se již bohužel naplnil, ale Itakaru tomu i tak stále odmítal uvěřit.
   ,,Zvládli jsme to." zavrčel někdo vedle něj. Itakaru ten hlas hned poznal. Znovu otevřel oči a koutkem oka pohlédl na bílého vlka s různobarevnýma očima. Lukyan si jeho pohledu nevšímal a namísto toho se díval ven z okna. Itakaru však věděl, že tohle není konec a byl si jistý, že není jediný. I když dělali, co mohli, věděl, že i když se jim podařilo vyhladit drtivou většinu vyannů, určitě se jim nepodařilo vyhladit všechny. Byl to sice konec něčeho, ale zároveň začátek něčeho nového. Začátek něčeho dost možná ještě mnohem horšího. Něčeho, co vypukne hned potom, jakmile se přeživší vyanni dostanou do všech míst. Teprve potom vše započne. Objeví se skutečné nebezpečí a všichni budou muset bojovat o život. Itakaru věděl, že tenhle boj nesmí prohrát. Věděl, že musí hned dát vědět ministerstvu, všechny varovat a zneškodnit všechny vyanny, kteří přežili, protože jinak nastane katastrofa, která zaviní smrti dalších nevinných vlků a to nemohl dovolit. Nemohl dovolit, aby byly zbytečně zmařeny další životy. Vyanni si již vzali až příliš obětí. Už to nesmělo dále pokračovat. Muselo to už konečně jednou provždy skončit...

//S koncem knihy You have to eat me končí i tato kniha, ovšem pokud bude You have to eat me pokračovat, je možné že bude pokračovat i tato kniha. Každopádně doufám, že se vám tato kniha líbila :)