Uběhlo již několik hodin od doby, co byl Itakaru za Koiyem v nemocnici. Už se setmělo, avšak Itakaru stále z okna sledoval okolí a přemýšlel. Samozřejmě nepřemýšlel nad nikým jiným, než nad Koiyem. Povzdychl si a zatřepal hlavou, aby se zbavil myšlenek na něj. Proč na něj prostě nemůžu přestat myslet?! Pomyslel si podrážděně. Nechápal, co se to s ním dělo. Co se s ním dělo od doby, kdy onoho hnědého vlka poprvé spatřil.
   Zamračil se, následně se otočil a vydal se pryč od okna. Poté začal uklízet. Ačkoliv tuto práci vždy dělaly uklízečky a on měl ve svém pokoji pořádek, i tak si to tam chtěl ještě uklidit, i když nebylo moc co uklízet. Nakonec došel do své ložnice, kterou pečlivě uklidil, vyměnil prostěradlo a tak. To vše dělal z jediného důvodu.
   Jelikož nebyly žádné volné pokoje, nezbylo mu nic jiného než Koiya dočasně u někoho ubytovat. Nechtěl ho však nechávat u kde koho. Vždyť přece nikoho neznal. Rozhodl se tedy, že ho nechá přespat u něj. Jeho koneckonců již znal a navíc na něj pro jistotu chtěl dohlédnout. Doufám, že mu to nebude vadit...
   Když uklidil, vydal se ke gauči, který se nacházel v jiné místnosti. Ačkoliv měl dost velký pokoj, měl pouze jednu ložnici, kterou se rozhodl přenechat Koiyovi, sám si tedy připravil spaní na gauči. Sice měl Koiyo přijít až zítra, ale chtěl už mít vše připravené. Sice to není nic moc, ale to je jedno. Nevadí mi to a nějak to zvládnu. Nenechám přece hosta spát na gauči. Chci, aby měl pohodlí a aby si tu připadal jako doma. I když... Můj pokoj se asi na ten jeho určitě nepodobá a jako u něj doma to tu taky nevypadá, ale věřím, že si jistě brzy zvykne a nakonec si to tu možná i oblíbí. Alespoň v to tedy doufám. Zklamalo by mě, pokud by se mu tady nelíbilo...
   Náhle uslyšel zaklepání. Střihl uchem a narovnal se. ,,Dále." řekl a následně vyšel z obývacího pokoje, kde se nacházel gauč. Do místnosti právě v tu chvíli vešel tmavě šedý vlk s místy světlou srstí - Raikan. ,,Oh, konečně ses naučil klepat?" neodpustil si, načež si vlk odfrkl a protočil očima, ale jinak nic neřekl. Následně mírně nadzdvihl obočí, když si všiml gauče, na který měl možnost vidět, i když se nacházel na druhé straně pokoje, protože byly otevřené dveře. Hned si všiml deky a polštářů, které na něm byly, přičemž nakrčil obočí.
   ,,Ty se chystáš spát na gauči?" zeptal se zmateně a zároveň překvapeně. Nikdo kromě Itakarua totiž nevěděl, že Koiyo bude spát u něj a mnozí ani nevěděli, že má už zítra přijet. ,,Ne, že by ti do toho něco bylo, ale jak můžeš vidět, tak ano." odpověděl. Rozhodl se, že bude na gauči spát už dnes a postel nechá připravenou pro Koiya. Nechtěl vše připravovat zítra nebo to nechávat na uklízečce. Vždy preferoval, aby si vše udělal sám a ne, aby to za něj dělal někdo jiný.
   ,,Co? Proč?" zeptal se Raikan a naklonil hlavu na stranu. Sice dobře věděl, že mu do toho nic není, ale i tak ho to zajímalo.
,,Do toho ti nic není." odsekl Itakaru. Nehodlal mu nic vysvětlovat. Věděl, že kdyby mu řekl, že u sebe hodlá nechat přespat Koiya, měl by další otázky. To, aby ho Raikan vyslýchat, bylo snad to poslední, co chtěl. ,,Zítra se to dozvíš." dodal, načež Raikan protočil očima. ,,Tajemný jako vždy, že? Že já se vůbec ptal. Měl jsem hned vědět, že mi to neřekneš." zamumlal. Itakaru se při jeho slovech pro sebe nenápadně pousmál.
   ,,Myslel jsem, že mě znáš dost dobře na to, abys věděl, že na osobní otázky ti neodpovím." přenesl, nad čímž Raikan znovu protočil oči. ,,Nevím, jestli se tomu dá říkat osobní otázka, ale fajn. Když mi to nechceš říct, tak mi to neříkej. Stejně se to nakonec dozvím a čekat mi nevadí." řekl, načež Itakaru mírně kývl hlavou. ,,Jsem rád, že si rozumíme." zamumlal. ,,Avšak stále jsem se nedozvěděl, čím vděčím za tvoji návštěvu." dodal, přičemž upřel na Raikana tázavý pohled. Vlk se mírně pousmál. ,,Oh, jistě. No, přišel jsem se tě na něco zeptat." odpověděl, načež Itakaru ponadzdvihl jedno obočí. ,,Ptej se." vybídl ho.
   ,,No, chtěl jsem se zeptat na Koiya, ale teď pochybuju, že bys mi objasnil, co se stalo a proč skončil v nemocnici. Viděl jsem, žes byl dost naštvaný, když ses vrátil. Snažil ses to sice skrýt, ale já to poznal. Ostatní jsi možná dokázal přesvědčit, no mě ne." zamumlal. ,,Zajímalo mě, co tě tak naštvalo, no asi není nejlepší nápad se tě na to ptát, co? Beztak mi to neřekneš, jak tě znám, ale... Musel jsem to alespoň zkusit. Za pokus to stálo." dodal.
   ,,Hm..." zamručel Itakaru. Někdy si myslím, že mě zná až příliš dobře a bylo by lepší, kdyby mě tak dobře neznal. Utajit své pocity pro mě není před ostatními těžké, ale skrýt je před ním? To je občas dost výzva... ,,To si myslíš správně." zamumlal. ,,Myslet si, že ti o Koiyovi něco povím, bylo naivní. Respektuji jeho soukromí a nic ti nepovím, ale to tě myslím nepřekvapuje. A to, proč jsem byl naštvaný, jsi mi vážně připomínat nemusel. Snažil jsem se to dostat z hlavy a na chvíli na to nemyslet, no kvůli tobě jsem si na to zase vzpomněl, takže ti pěkně děkuju." zavrčel.
   Raikan sebou trochu trhl. ,,Dobře, dobře, chápu. Nemusíš se hned hněvat..." zamumlal. Itakaru se zamračil a přimhouřil oči. ,,Nehněvám se." namítl, ačkoliv to tak úplně nebyla pravda. Hned, jak si vzpomněl na Koiya ležícího na nemocniční posteli a vybavil si Zachova slova o Alessovi, jím projela vlna zlosti vůči onomu vlkovi, který Koiyovi tolik ublížil a mohl za to, že skončil v nemocnici.
   Raikan si evidentně myslel svoje, avšak už se ho na nic ohledně Koiya a toho, proč byl naštvaný, když se vrátil z nemocnice, nevyptával. Věděl, že by to nevedlo k ničemu dobrému a Itakarua by tak jedině naštval, což nechtěl. S Itakaruem nebylo radno si zahrávat a štvát ho nebyl dobrý nápad. Toho si byl moc dobře vědom.
   ,,Potřebuješ ještě něco nebo je to všechno?" zeptal se ho Itakaru celkem znuděně, načež se Raikan zahleděl do jeho jantarových očí. ,,Jen jsem se tě chtěl ještě zeptat, jestli nechceš přinést něco k jídlu. V jídelně budou tak za půl hodiny zavírat, tak abys nezmeškal večeři. Já už jsem se najedl, ale nevšiml jsem si, že by ses šel najíst i ty. Od doby, co jsi se vrátil z té nemocnice, jsi byl celou dobu zavřený tady." zamumlal.
   ,,Vážím si toho," začal Itakaru. ,,Ale nemusel jsi mít starost. Nic přinést nechci. Mám důvod, proč jsem tam nešel. Na jídlo mě nějak přešla chuť a vlastně ani nemám hlad. Navíc jsem se dost najedl při obědě a to, že si pro jednou nedám večeři, mi neuškodí." dodal, načež Raikan chápavě přikývl.
   Potom, co byl Itakaru u Koiya a dozvěděl se, co se mu stalo, ho přešla chuť k jídlu. Dělalo se mu zle z pouhého pomyšlení na to, co mu Aless provedl, proto se rozhodl pro tentokrát večeři vynechat. ,,Chápu, v tom případě... Nechtěl by sis trochu protáhnout svaly a zabojovat si?" zeptal se ho Raikan. Itakaru se zamyslel. Nepřišlo mu to jako špatný nápad. Naopak to znělo jako celkem dobrý nápad. Mohl díky tomu přijít na jiné myšlenky, proto nakonec přikývl. Raikan se ušklíbl, pak kývl hlavou a vydal se ke dveřím.
   ,,V tom případě se sejdeme za deset minut." zamumlal, načež Itakaru kývl hlavou. ,,Zatím tedy." rozloučil se Raikan a následně vyšel z jeho pokoje. Itakaru se poté odešel připravit a když došel do místnosti, kde měl své zbraně, pohled mu padl na meč. Přesně ten meč, který byl rodinným dědictvím a obdržel ho před pěti lety od svého otce. V tu chvíli ho zaplavila vlna vzpomínek, no ty rychle zahnal zatřepáním hlavy a zatlačil je do úzadí. Nakonec usoudil, že žádnou zbraň nebude potřebovat, tak vyšel z místnosti. Chtěl si dát s Raikanem boj, při kterém by nepoužívali zbraně. Takto bojovali vlastně celkem často a zbraně používali obvykle jen při tréninku s ostatními vojáky. Jakmile byl připravený, vydal se na místo, kde s Raikanem trénoval pokaždé.
   Když tam došel, již zahlédl známou siluetu stát opodál. Hned poznal, že to byl Raikan. Prošel kolem něho a následně se naproti němu postavil do bojové pozice. Raikan udělal totéž, přičemž se mu v očích odhodlaně zalesklo a ušklíbl se. Itakaru neváhal a zaútočil jako první. Nebyl však dostatečně rychlý, Raikan stihl uhnout a Itakaru tak minul. Vzpětí se však prudce otočil a znovu na něj zaútočil. Tentokrát už Raikan uhnout nestihl, tak skočil přispěndlený zemi pod Itakaruem. Tím to však neskončilo. Kopl Itakarua do břicha, aby ho přinutil ho pustit, ale ne příliš silně, aby mu neublížil. Itakaru sykl a trochu ucouvl, načež se mu Raikan rychle vysmekl a vzápětí ho přetočil pod sebe. Itakaru zavrčel a chtěl se mu vysmeknout, avšak to Raikan čekal, proto ho rychle uzemnil tak, že mu to znemožnil.
   ,,Tak to vypadá, že jsem tentokrát vyhrál já." přenesl s vítězným úsměvem, zatímco hlasitě oddychoval. ,,Nemůžu tomu uvěřit. To je poprvé, co jsem tě porazil." dodal, načež Itakaru nakrčil obočí. ,,To přece není pravda. Vždyť už jsi mě porazil několikrát." namítl, načež si Raikan odfrkl.
   ,,Tehdy to ale bylo jen proto, že jsi mě nechal vyhrát. Já sám jsem tě nikdy neporazil. Ty jsi mě pokaždé, kdy jsem tě porazil, nechal vyhrát úmyslně. Myslel sis, že to nevím? Že to nepoznám? Nejsem naivní. Moc dobře vím, že jsi mnohem silnější, zkušenější a celkově schopnější bojovník než já. Vždycky jsem věděl, že proti tobě nemám šanci, ale teď... Teď jsem tě porazil. Dneska jsi byl nějaký... Zpomalený? To se ti nepodobá. Bojoval jsi jinak, než obvykle. Nešlo ti to tak, jako vždycky. Děje se snad něco? Poslední dobou mi připadá, že ano. Navíc se poslední dny chováš dost divně a někdy mi přijde, že jsi tak trochu mimo..." zamumlal, pohlédl Itakaruovi do očí a přimhouřil oči.
   Itakaru mu pohled opětoval a zamračil se. Chovám se divně? Pravda je, že se poslední dobou cítím nějak... Jinak a mám pocit, že se se mnou něco děje, ale myslel jsem, že to nejde poznat. Tedy alespoň jsem doufal, že si nikdo ničeho nevšiml, ale jak je vidět, zmýlil jsem se... Pomyslel si. Chvíli na Raikana mlčky hleděl, jelikož nevěděl, co mu má odpovědět a ani mu vlastně odpovídat nechtěl. ,,Nic se neděje." zamumlal po chvíli, ačkoliv to nebyla pravda. ,,Jsem v pohodě. Nedělej si starosti." dodal. Raikan nakrčil obočí, jako kdyby mu nevěřil, ale nic neřekl. Jen ho pustil a v tichosti z něj slezl, načež se Itakaru okamžitě zvedl a oprášil se. Poté se s Raikanem rozloučil, popřáli si dobrou noc a vydali se každý zpátky do svého pokoje.
   Když Itakaru došel do svého pokoje, šel si dát sprchu, převlékl se a pak se vydal rovnou do obývacího pokoje. Došel ke gauči, na který si lehl. Bylo pro něj zvláštní nespat ve své posteli, ale moc mu to nevadilo. Spíš mu to bylo tak nějak jedno. Pohodlně se uvelebil a zavřel oči. Začal se snažit usnout, no spánek nepřicházel. Myšlenky mu totiž nedaly spát. Zamračil se a s nespokojeným zamručením pootevřel oči. Ugh... Takže další probdělá noc? No bezva. To mi chybělo... Pomyslel si otráveně, avšak vlastně se tomu příliš nedivil. Po dnešku ani nečekal, že by mohl zamhouřit oka a navíc se mu stávalo celkem často, že nemohl usnout a kolikrát už probděl celou noc. Povzdychl si tedy a zahleděl se do stropu, přičemž přemítal nad událostmi z dnešního dne. Hlavně nad tím, co se dozvěděl, když byl za Koiyem v nemoci.
   Ten Aless, nebo jak že se to vlastně jmenoval, bude jistě řádně potrestaný. Už jsem se bavil s ředitelem a ten by to měl vyřešit, i když nejradši bych to vyřešil já sám a vyřídil si to s ním, ale to by pro něj nedopadlo dobře. Obávám se, že pokud bych ho uviděl, tentokrát bych se neovládl a minimálně bych mu vlepil jednu pořádnou facku. U toho by to však asi neskončilo. Jak jsem slyšel, je to celkem rváč, takže by se mě možná nezalekl a mohl by se se mnou začít prát. Těžko říct. Neznám ho, ale vzhledem k jeho pověsti by mě to nepřekvapilo. Kdyby se však něco takového stalo, pošpinil bych si tak a nebo dost možná i zničil svou vlastní pověst, což mi za nějakého parchanta opravdu nestojí... Pomyslel si.
   Sám již měl tu čest se s pár takovými vlky setkal. Zvlášť v době, kdy ještě on sám studoval. Pamatoval si, že během prvního roku, kdy byl na škole, si na něj jeden vlk z vyššího ročníku začal vyskakovat. Byl to jeden ze školních rváčů a známý šikanátor, kterého se obávali snad všichni studenti. Byl však mazaný a dlouho se mu dařilo vyhýbat se tomu, aby ho někdo načapal při činu.
   Itakaru si vybavil, jak jednou daného vlka v jídelně přistihl při rvačce s viditelně slabším a mladším vlkem. Neváhal se do rvačky vmísit a za slabšího vlka se postavit. Tím, že ho začal bránit, mu poskytl čas utéct, i když vlk tehdy zaváhal a měl obavu o to, jak dopadne. Itakaru si moc dobře pamatoval, jak se ho zeptal: ,,Ale co ty?" Nad tou vzpomínkou nenápadně ponadzdvihl koutky úst. Pamatoval si, jak mu řekl, ať vypadne a o něj ať si nedělá starosti. Stále si vzpomínal na to, jak skoro všichni studenti ze školy, kteří se v tu dobu zrovna v jídelně nacházeli, hleděli na něj se zatajeným dechem. Všechny ty pohledy, které se mu nepříjemně zarývaly do kožichu.
   Poté se odehrála rvačka mezi ním a oním vlkem, který byl známý tím, že často šikanoval ty, co se mu jakkoliv znelíbili. Itakaru od něj tehdy schytal pořádnou ránu přímo do obličeje, přičemž ho vlk udeřil takovou silou, že mu začala téct krev z nosu, který mu vlk zlomil. To ho však rozzuřilo a poté vlka bez větší námahy dostal k zemi. Onen vlk byl totiž dost robustní, takže nebyl zrovna dvakrát rychlý a obratný, což Itakaruovi poskytlo značnou výhodu, kterou neváhal využít.
   Toho dne dal onomu vlkovi lekci, na kterou nikdy nezapomněl, a od té doby se mu obávaný šikanátor dokonce začal vyhýbat. Neměl zájem se s ním znovu dostat do křížku potom, co ho v podstatě před celou školou ponížil tím, že ho přepral. Poničil mu tak pověst a nepochybně tak schytalo značnou ránu i jeho až příliš velké ego.
    Pak přestal přemýšlet nad událostmi ze své minulosti a znovu si vybavil pohled na Koiya v bezvědomí. To už bylo za ten den poněkolikáté. Zamračil se a následně se zatvářil znechuceně, když si vzpomněl na Zachova slova o tom, co se mu stalo. Zbít ho... To je jedna věc. Není to nic tak neobvyklého. Ve školách to bývá celkem běžné, bohužel. Obvzlášť, pokud je někdo terčem šikany, ale znásilnit ho? To je něco jiného. To už přehnal a jsem si jistý, že za to zaplatí. Za takový čin by si zasloužil být ze školy vyloučený, avšak tohle rozhodnutí není na mně, ale na řediteli... Pomyslel si a následně si povzdychl.
   Pohltil ho pocit bezmoci a ještě víc se zamračil. Ale i tak... To si předtím nikdo ničeho nevšiml? Podle toho, co jsem se dozvěděl, to vypadalo, že tenhle vlk Koiya šikanoval už nějakou dobu. Nebo si toho všimli, ale nikdo nic neudělal? Bylo jim to snad bylo všem jedno? Měli mu pomoct, sakra! Takoví spolužáci, co se nedokáží druhého zastat, jsou na nic. Navíc se divím, že si ničeho nevšimli ani učitelé. Sice to vypadá, že se mu ten vlk spíš jen vysmíval, jak jsem se dozvěděl, ale zacházel i dál a vím, že ho i nejednou uhodil. Co když mu takhle ubližoval častěji? Možná... Možná o tom nikdo nevěděl. Možná... Možná takhle trpěl už delší dobu... Při tom pomyšlení se zachvěl.
   A já o ničem nevěděl. Sice jsem asi ani nemohl, když tu školu navštěvuji jen zřídka, ale i tak... I tak mě tohle vědomí ubíjí. Nemůžu si prostě pomoct, ale přeji si, abych na to tehdy přišel dřív a zabránil tomu, i když nevím, jak bych něco takového mohl udělat, když jsem nic nevěděl a asi ani nemohl věděl, ale stejně... To je už ale jedno. Prostě se to stalo a už se to nedá změnit. Zamýšlet se nad tím je zbytečné a Koiyovi to stejně nijak nepomůže, i když bych si to možná přál...