Itakaru postával ve stínu chodby, kterou pozorně sledoval svýma jantarovýma očima. Stejně jako předešlé noci, ani tentokrát nemohl usnout. Rozhodl se tedy odejít ze svého pokoje, i když tam tak nechal Koiya samotného, ale věděl, že tam mu nic nehrozí a je tam v bezpečí, proto neměl žádný důvod k obávám. A navíc si chtěl ještě něco s jistým vlkem vyřídit.
   Náhle zaslechl, jak se otevřely dveře. Nenápadně se podíval za roh a uviděl, jak ze svého pokoje vyšel tmavošedý vlk s místy světlou srstí. Přimhouřil oči a probodl onoho vlka pohledem. Vzápětí se vydal směrem k němu. Šel tiše, proto si ho vlk až do poslední chvíle nevšiml. Zastavil se až ve chvíli, kdy mu stál přímo na zády a dělilo je od sebe sotva čtvrt metru, možná ani ne. ,,Raikane," oslovil ho rázně svým hlubokým hlasem. Jeho hlas byl chladný. Žádné emoce v něm jako obvykle znatelné nebyly. Raikan sebou polekaně trhl, trochu nadskočil leknutím a následně se prudce otočil. Když si všiml, jak blízko u něj se Itakaru nachází, vytřeštil oči a rychle ucouvl.
   ,,Ah, Karu, to jsi ty. Vylekal jsi mě." přenesl a nervózně se pousmál. ,,Vůbec jsem tě neslyšel přicházet. Jak to děláš? Jak můžeš být tak vysoký, ale zároveň tak tichý a nenápadný? A co vlastně potřebuješ?" zeptal se a nervózně se zasmál, aby zakryl své skutečné pocity. Bylo však i tak více než zjevné, že ho Itakaru pořádně vyděsil. Itakaru jen přimhouřil oči a přeměřil si ho pohledem.
   ,,Promluvit si." odpověděl, aniž by jakkoliv zareagoval na jeho předchozí slova. Raikan na něj se zájmem pohlédl. ,,O čem?" zeptal se. Itakaru však jeho otázku ignoroval a koutkem oka se rozhlédl kolem. ,,Ale ne tady." zamumlal, načež na něj Raikan vrhl trochu zmatený tázavý pohled a mírně nadzdvihl obočí. Nijak to ale nekomentoval. ,,Sice nechápu proč, ale pokud si chceš promluvit v soukromí, tak můžeme jít ke mně." navrhl, načež Itakaru rychle přikývl. ,,To zní dobře."
   Raikan se ušklíbl, následně vzal za kliku a otevřel dveře do svého pokoje. Poté se otočil a pohlédl na Itakarua. ,,Pan generál jako první." přenesl, načež se pobaveně zašklebil a úšklebek se mu ještě rozšířil. Rád si z Itakarua takhle utahoval a bylo vidět, že ho to baví. Itakaru nad jeho chováním jen protočil oči a vešel do pokoje, po kterém přelétl letmým pohledem. Raikan vešel hned po něm a zavřel dveře. ,,Tak? O čem se mnou chceš mluvit?" zeptal se.
   ,,Myslím, že to jistě moc dobře víš..." zamumlal, aniž by se k němu otočil čelem. Místo toho zůstal stát k němu otočený zády s pohledem upřeným kamsi před sebe. ,,Nebo ti to mám snad připomenout?" zeptal se vzápětí. Když koutkem oka pohlédl na Raikana, zahlédl v jeho tváři zamyšlený výraz. To vážně neví, proč jsem za ním přišel? Určitě na to nemohl zapomenout. Netrpí snad ztrátou krátkodobé paměti nebo ano?
   Chvíli trpělivě vyčkával, až Raikan něco řekne, no když vlk mlčel, po několika minutách mu trpělivost došla. ,,Viděl jsem, že jsi mě sledoval." zavrčel chladně. ,,Že jsi nás sledoval." dodal, otočil se k němu čelem a probodl ho chladným pohledem. Raikan se v tu chvíli zatvářil zmateně a nechápavě naklonil hlavu na stranu. ,,Cože? O čem to mluvíš?" zeptal se, čímž Itakarua vytočil ještě víc a že už byl vytočený dost. ,,Nehraj si na hlupáka!" zavrčel a rozhněvaně švihl ocasem. ,,Moc dobře víš, co mám na mysli!"
   ,,Já ale nikoho nesledoval!" namítl Raikan. Itakaru si odfrkl. ,,Tak co teda mělo znamenat to, jak jsi se díval na mě a Koiya?" zavrčel a v tu chvíli se Raikanovi rozsvítilo. ,,Oh, tak tohle jsi myslel? Hah! Ty sis myslel, že jsem vás sledoval? Proč bych něco takového prosím tě dělal?" přenesl s pobavením v hlase. Itakaru se zamračil. ,,To nevím, ale přišel jsem to zjistit." odpověděl. ,,Chci vysvětlení." dodal. ,,Já se jen na chvíli zastavil a až pak jsem si vás všiml. Chvíli jsem se na vás díval, protože jsem chtěl zjistit, co děláte. To je celé, přísahám! Nešpehoval jsem vás nebo tak, to vůbec!"
   Itakaru přimhouřil oči. Moc mu to nevěřil, avšak nic neřekl. Raikan si však jeho nedůvěřivého pohledu všiml. ,,Nevěříš mi snad?" zeptal se trochu dotčeně. ,,Nezdá se mi to." zamumlal Itakaru. ,,Každopádně už to nedělej. Víš, že to nesnáším." dodal, načež Raikan protočil oči. ,,Fajn, fajn..." zamručel, načež Itakaru kývl. ,,Jsem rád, že si rozumíme." přenesl a následně se otočil k odchodu. Když však šel ke dveřím, Raikan se mu náhle postavil do cesty. ,,Ne tak rychle."
   Itakaru se zastavil a znuděně nadzdvihl obočí. Raikan se zazubil. ,,Myslíš, že tě nechám jen tak odejít? Tak to teda ne. Ty ses vyptával mě, tak teď se budu vyptávat já tebe." přenesl, přičemž mu na tváři pohrával pobavený úšklebek. Itakaru se zamračil. ,,Tak na to ti kašlu. Na nic ti odpovídat nebudu a nemůžeš mě tady držet, takže uhni. Nebo snad chceš, abych ti pomohl? To by se ti asi nelíbilo." zamumlal, načež se Raikan zatvářil znuděně.
   ,,Ale notak! To není fér! Ty si mě tu nejdřív podrobíš výslechu, skoro jako kdybych byl na policejní stanici nebo co, a pak si jen tak odejdeš, aniž bys dal mně šanci se tě taky na něco zeptat? Myslel jsem, že jsi spravedlivější..." řekl a následně se zatvářil uraženě. Itakaru si útrpně povzdychl a na chvíli zavřel oči. Sice věděl, že to jen hraje a je uražený jen na oko, no i tak věděl, že na jeho slovech je něco pravdy. Nemusí být tak dramatický. Prý výslech... Tsch! Je vidět, že nikdy u žádného nebyl, pokud mu tohle připadalo jako výslech...
   ,,Fajn." souhlasil nakonec. ,,Ale na osobní otázky neodpovídám. Na to tě upozorňuju předem." dodal, načež se na Raikanově tváři opět objevil úšklebek. Začínám litovat, že jsem za ním šel... ,,A na něco ohledně Koiya se tě zeptat můžu?" zeptal se Raikan a hodil po něm pohledem, přičemž ponadzdvihl obočí. Itakaru se zamračil. ,,Záleží na tom, na co ohledně něj se mě chceš zeptat. Jestli je to něco, co se týká jeho soukromí nebo tak, tak zapomeň, že ti něco řeknu." zamumlal po chvíli, načež Raikan přikývl. ,,To ne." přenesl a Itakaru mírně kývl hlavou. ,,Co tě teda zajímá?" zeptal se netrpělivě. Už ho nebavilo s tím otravným vlkem ztrácet čas a navíc mu každou chvíli lezl na nervy.
   ,,To, proč jsi mi neřekl, že přijede a proč jsi ho provedl. Ty jsi přece nikdy nikoho sám neprováděl. Vždycky jsi to nechával na mně." odpověděl. ,,Neřekl jsem ti to, protože, jak jsem říkal, chtěl jsem, aby ses nechal překvapit a navíc jsem nechtěl, abys ho otravoval hned, jak by přijel. Jak tě totiž znám, máš ve zvyku se hned s každým nováčkem vybavovat. Moc dobře si pamatuju, jak jsi tenkrát začal všechno chrlit na Mikura. Ten opravdu nevypadal, že by mu to bylo příjemné a jelikož je Koiyo vlk s dost podobným typem povahy, byl jsem si jistý, že ani jemu by se něco takového nelíbilo, proto jsem ti to zatajil a ohledně tvé druhé otázky... Provedl jsem ho z jednoho jediného důvodu - protože jsem chtěl. Navíc jsem měl zrovna čas, tak proč by ne? Lepší, abych ho provedl já, než někdo, koho nezná. Dřív jsem to nechával na tobě, protože jsem měl práci. Kdyby ne, provedl bych je sám." odpověděl. ,,Stačí ti to takhle nebo máš ještě nějaké další otázky?" Upřímně doufám, že ne...
   ,,Stačí jen... Nejsou náhodou všechny pokoje plné?" zeptal se, přičemž mírně nakrčil obočí. ,,Jsou, proč?" odvětil Itakaru, ačkoliv tušil, proč se ptá. Na tuhle otázku mu ale odpovídat opravdu nechci... ,,Tak v tom případě... Kde jsi ubytoval Koiya?" zeptal se přesně na tu otázku, kterou Itakaru čekal. Ugh... Já věděl, že se na to zeptá... Pomyslel si otráveně. No, stejně by se to ale nakonec dozvěděl, takže nemá smysl se to před ním snažit tajit...
   ,,U sebe." odpověděl. Raikan na něj vyvalil oči. Chvíli na něj jen tak zíral, než vyprskl smíchy a začal se nahlas smát na celý pokoj. ,,Cože?! U sebe? Ha ha ha! To tak! Tomu tak uvěřím! Ty a někoho u sebe nechat přespat? To určitě! Dobrý vtip!" řekl se smíchem. Itakaru ho probodl pohledem. Když si Raikan všiml, jak vážně se tváří, tak se náhle smát přestal. ,,P-počkej. Ty... Ty sis nedělal srandu?" zeptal se, jako kdyby tomu nemohl uvěřit. Itakaru protočil očima. Jasně, že nedělal. Na to se snad ani nemusíš ptát, ne? Já a dělat si z něčeho srandu? Tsch...
   ,,Ne, nedělal." odpověděl jen. ,,Nebo snad vypadám, že ano?" zeptal se vzápětí. Raikan na něj zůstal nevěřícně civět. Nebyl schopný slova a bylo na něm dost jasně vidět, že mu trvá tuto informaci zpracovat. ,,Cítíš se dobře?" zeptal se, když po chvíli konečně prolomil ticho, které mezi nimi panovalo. Itakaru nadzdvihl obočí. ,,Uh... Jistě?" odpověděl. ,,Proč se ptáš? Vypadám snad, jako kdybych byl nemocný nebo co?" zeptal se zmateně, i když tušil, proč se ptá. ,,Protože se chováš fakt hodně divně. Dobře, to, žes ho provedl, bych ještě bral, ale že ho u sebe necháš přespat? To mi nějak nejde do hlavy. Teď už chápu, proč jsi si včera připravoval to spaní na gauči, ale stejně... Stejně je mi to celé divné a těžko se mi tomu věří. Tohle se ti vůbec, ale vůbec nepodobá. Jsem si jistý, že normálně bys v takové situaci nechal nováčka přespat u někoho jiného, ale rozhodně ne u sebe a když už, tak bys ho rozhodně nenechal spát ve tvojí posteli. Celkově se k němu chováš nějak... Jinak, než k ostatním nováčkům. Jako kdyby ses o něj nějak víc staral? Proč?"
   Itakaru si povzdychl. ,,Jen jsem chtěl, aby měl pohodlí, proto jsem ho nechal spát ve svojí posteli. Je to přece host a zaslouží si to. Navíc mně nevadí, že spím na gauči." Hlavně, že on má pohodlí. Byl bych klidně schopný ustlat si i na zemi, kdyby to bylo nutné.. ,,A nechal jsem ho spát u sebe z jednoho prostého důvodu - protože mě narozdíl od tebe a ostatních zná. Musí toho na něj být hodně a ještě ho zatěžovat tím, že by měl spát u někoho cizího? Tsch. To bych mu přece neudělal." zamumlal a mrskl ocasem.
   Raikan si ho přeměřil zkoumavým pohledem. Bylo na něm vidět, že se mu to pořád nezdálo a i tak mu chování Itakarua připadalo podezřelé. ,,Ale vrtá mi hlavou ještě jedna věc... Myslel jsem, že ještě máš nějakou práci. Nebo tu jsi už stihl udělat?" zeptal se. ,,To počká. Udělám to zítra." odpověděl. Raikan překvapeně zamrkal. ,,Slyšíš se vůbec? Jsi si vážně jistý, že jsi v pohodě? Nebouchl ses náhodou do hlavy nebo tak něco? Od kdy ty, takový workoholik, odkládáš práci? Vždyť ty se vždycky snažíš mít všechno hotové co nejdřív a nikdy žádnou práci neodkládáš!" vyhrkl, načež Itakaru jen pokrčil rameny. Raikan si povzdychl.
   ,,Můžu už teď konečně jít nebo mě tu ještě hodláš držet?" zeptal se Itakaru znuděně a zároveň i celkem otráveně. ,,Jasně, jdi. Je odemčeno." odpověděl. Itakaru kývl, ze slušnosti mu mávl ocasem na rozloučenou a pak vyšel z jeho pokoje. No konečně... Pomyslel si úlevně. Pak se v tichosti vrátil zpátky do svého pokoje a rozhodl se pro jistotu zkontrolovat Koiya.
   Prostě mu to nedalo a musel se ujistit, že je v pořádku. Přešel tedy k ložnici a opatrně nakoukl dovnitř. Když uviděl, že Koiyo klidně spí, pousmál se. Vypadá roztomile... Pomyslel si, avšak vzápětí se zarazil. Zamračil se, rychle zatřepal hlavou a odvrátil od něj pohled. Na co to zase myslím?! Blesklo mu hlavou. Poté se vydal k obývacímu pokoji. Když tam došel, sedl si na gauč a podepřel si hlavu. Povzdychl si. Na Raikanových slovech možná přecejen bude něco pravdy...