Jakmile Itakaru dokončil své vyprávění, stočil pohled na stranu. Ucítil, jak se mu do očí začaly tlačit slzy, tak pevně sevřel víčka k sobě, zatnul zuby a stiskl uniformu, kterou držel. Už je to sedm let od doby, co se to stalo a pět let od doby, co je mrtvý, ale přesto... Přesto to stále bolí a ani po těch letech ta bolest nezmizela. Sice už to nebolí tak, jako dřív, ale stále přecejen... Mermomocí se snažil udržet své emoce pod kontrolou, ačkoliv to pro něj nebylo vůbec snadné. Obvykle s tím problém sice neměl, ale tentokrát ano.
   Raikan na něj mlčky šokovaně a nevěřícně zíral, přičemž nebyl schopný jakkoliv zareagovat. ,,T-ty... Ty jsi byl zamilovaný do mého bratra?" dostal ze sebe po několika minutách, když se vzpamatoval z prvotního šoku. Nemohl uvěřit, že o tom nic nevěděl a nechápal, jak bylo možné, že si ničeho nevšiml. Itakaru pouze kývl hlavou. Raikan se zadíval na zem. ,,Takže to, jak jsi žárlil, když se bavil s nějakými vlčicemi... To jsi nežárlil na něj, ale na ty vlčice?" zeptal se. Itakaru znovu kývl. Raikan nevěřícně zakroutil hlavou. ,,To snad není možné... Je mi to moc líto. Mrzí mě, že ti neopětoval tvé city. Muselo tě to hodně ranit. Chápu, že pro tebe nemohlo být snadné o tom mluvit, proto si vážím, že jsi mi to řekl." zamumlal, následně přišel blíž k němu a opatrně mu položil tlapu na rameno.
   ,,Ne!" ohnal se po něm Itakaru, přičemž sebou Raikan trhl a rychle ucouvl. Následně na něj nechápavě pohlédl. ,,C-co?" dostal ze sebe zmateně. ,,Nechápeš to!" zavrčel na něj Itakaru a probodl ho pohledem, přičemž se mu v jantarových očích plných slz zaleskla bolest. ,,Nevíš, jaké to je! Nevíš, jak to bolí! Nikdy jsi to nezažil! Nikdy jsi nepocítil tu bolest, tak to nemůžeš chápat!" dodal, načež mu slzy, které se tak dlouho snažil zadržet, začaly stékat po tvářích. ,,Sakra!" zavrčel, následně se prudce otočil, popadl kliku, rozrazil dveře a vyběhl z Raikanova pokoje, přičemž nechtěně upustil uniformu.
   ,,Itakaru!" zaslechl za sebou zvolat Raikana, který se za ním rozběhl, ale kvůli tomu, že nedával pozor, si nevšiml, že Itakaru upustil uniformu, zakopl o ni a spadl na zem. Itakaru ho ignoroval a dál běžel chodbou pryč od něj. Toho, že šedý vlk spadl, si nevšiml. Úplně totiž ignoroval okolí. Doběhl na toalety, kde se následně zabouchl na jednom záchodě, kde se zamkl a zhluboka se trhaně nadechl. Třásl se, srdce mu bušilo jako splašené a po tvářích mu dál stékaly slzy, které se marně snažil zastavit. Myslel jsem, že tohle už mám dávno za sebou. Vždyť už je to tak dlouho. Vždyť už ani není naživu. Už jsem se s tím smířil, tak proč?
   Itakaru se opřel o dveře, po kterých se následně svezl až na zem. Neměl jsem o tom mluvit. Věděl jsem to. Věděl jsem, že to nedopadne dobře a tušil jsem, že ty vzpomínky mě donutí znovu pocítit ty pocity, kterých jsem se tak dlouho snažil zbavit. Teď se ve mě ty pocity zase probudily a já je nedokázal ovládnout. Přitom právě dokázat je ovládnout a zbavit se jich bylo to, čeho jsem se snažil celé ty roky dosáhnout. A teď se ukázalo, že veškerá má snaha byla zbytečná. Jsem slaboch... Pomyslel si a zakryl se obličej tlapami. Kdybych jen neměl žádné city, bylo by vše mnohem snažší. Žádná bolest. Nic. Nemusel bych pak nic takového řešit a snažit se s tím vypořádat...
   Náhle uslyšel, jak na toalety někdo vběhl. Hned mu bylo jasné, o koho jde. ,,Koukej otevřít ty dveře!" křikl Raikan a začal bušit na dveře, za kterými byl Itakaru. Nebylo těžké zjistit, že je právě tam, jelikož dveře na všechny ostatní záchody byly odemčené. Itakaru sebou trhl. ,,Ne! Jdi pryč!" zavrčel na odpověď. ,,Ani náhodou!" odpověděl mu na to Raikan. ,,Jestli ty dveře hned teď neotevřeš, tak je vykopnu!" dodal, načež si Itakaru odfrkl, avšak nic na to neřekl.
   ,,Fajn. Jak chceš." přenesl Raikan a následně uslyšel vzdalující se kroky. Nezdálo se však, že by odcházel. Po chvíli kroky ustaly, podle čehož Itakaru pochopil, že se Raikan zastavil. ,,Budu počítat do tří a až řeknu tři, tak od těch dveří ustup nebo tě sejmu." řekl a pak začal počítat: ,,Jedna... Dva... Tři!" Na to se co nejrychleji rozběhl ke dveřím. Itakaru je však právě v moment, kdy řekl tři, otevřel, takže místo do dveří to napálil přímo do něj. Jakmile do něj Raikan narazil, spadl na zem. Itakaru ho se zamračeným výrazem ve tváři sledoval a zpražil ho přísným pohledem. ,,Nehodlám kvůli tvojí tvrdohlavosti shánět nové dveře." zavrčel, přičemž se mu v očích zalesklo a zúžily se mu zorničky. Raikan k němu vzhlédl a zarazil se, když si všiml čerstvých slz na jeho tvářích a vlhkých očí, ve kterých se mu stále leskly slzy.
   ,,P-promiň." dostal ze sebe. ,,T-to... To jsem nechtěl. Neměl jsem se tě na to vyptávat a chtít, abys mi to řekl. Měl jsem hned vědět, že je to pro tebe citlivé téma, o kterém je pro tebe těžké a nepříjemné mluvit..." omluvil se, sklopil zrak k zemi a přitiskl uši k hlavě, aby tak dal najevo, že svou omluvu myslí vážně a opravdu ho to mrzí. ,,To už je teď jedno." přenesl Itakaru ledově chladným tónem. ,,Pokud tě to vážně mrzí, tak jdi a nech mě být. Chci být na chvíli sám." dodal, načež si Raikan tiše povzdychl. Následně mírně kývl hlavou a zvedl se. ,,Dobře." zamumlal a otočil se k odchodu. Itakaru ho po celou dobu s přimhouřenýma očima pozorně sledoval. Když Raikan došel ke dveřím a vzal za kliku, věnoval mu poslední omluvný a soucitný pohled, než dveře otevřel a odešel.
   Jakmile byl Raikan pryč, Itakaru přešel k umyvadlu, pustil vodu a opláchl si obličej, aby se vzpamatoval a zároveň zbavil stop po slzách. Pak se opřel o umyvadlo a zhluboka se nadechl. Zadíval se do zdrcadla a pohlédl na svůj odraz v něm. Zamračil se a odvrátil pohled. Myslel jsem, že není možné, abych se znovu zamiloval. Jak je vidět, zmýlil jsem se. Avšak... Je to opravdu špatně? Možná... Možná bych to měl brát jako druhou šanci. Druhou šanci na lásku. Šanci, kterou mohu buď využít a nebo ne. Jakožto generál bych ho sice neměl milovat, protože jsem jeho nadřízený, ale... Prostě si nemůžu pomoct a nedokážu to ovládat... Pomyslel si.
   Nechtěl jsem to. Nechtěl jsem se do něj zamilovat. Nechtěl jsem se do nikoho zamilovat, ale přesto jsem se zamiloval a teď... Teď se musím rozhodnout, co dělat dál. Je to však hrozně těžké rozhodnutí. S rozhodováním jsem sice nikdy neměl problém a vždycky jsem přesně věděl, co chci a co mám dělat. Vždycky jsem si byl vším jistý, jenže co se tohohle týče... Nejsem si jistý vůbec v ničem. Na jednu stranu ho chci milovat a dát mu šanci, ale na druhou stranu mám obavy, že to dopadne stejně, jako tehdy s Anwarem. Vždycky jsem se řídil rozumem. Rozum mi ale říká, že je to špatně a že bych ho milovat neměl, avšak srdce mi tvrdí opak... A láska... Láska se řídí srdcem, ne? O tom to je. V tom případě... Možná bych pro jednou měl poslechnout své srdce, i když... I když to možná bude chyba, ale... Koiyo stojí za ten risk. I když budu riskovat, že znovu skončím zklamaný a se zlomeným srdcem, zároveň je jistá šance, že ne. A já hodlám tu šanci nezahodit. Koiyo je pro mě důležitější než cokoliv a kdybych zahodil šanci s ním být... Nikdy bych si to neodpustil. Nadosmrti bych si vyčítal, kdybych to ani nezkusil...
   Zvedl hlavu a zadíval se do zdrcadla s odhodláním v očích. Nebojím se riskovat. Rozhodně ne pro Koiya. Pokud se mám rozhodnout mezi ním a mými city... Tak si vybírám jeho. Moje city pro mě nejsou ani zdaleka tak důležité, jako on. Vím, že bych ho asi neměl milovat a že jsem ho milovat nechtěl, ale teď, když jsem se do něj zamiloval, ho chci milovat, ať už mě to bude stát cokoliv. I kdyby mi to mělo způsobit další bolest. Nepřestanu ho milovat. Za žádnou cenu...