Osoba rozsvítila a já skameněla. Bylo to moje matka. I po těch letech jsem jí poznala, vůbec se v obličeji nezmněnila.

Vykřikla také. Snažila jsem se pohnout, cokoli říct nebo tak. Měla jsem rozeplou bundu, šla mi vidět krev na mikině. To jí vyděsilo ještě víc.
Rozeběhla se do kuchyně a vzala do ruky mobil. V tu chvílu jsem se probudila a mobil jí odhodila na zem. Stačila zařvat adresu, pak se telefon vypl.

Schodila jsem ji na zem a nožík dala pod krk. Víc jsem nebyla schopná udělat. Za nedlouho se ozvalo odemykání dveří.
Mužská osoba. Její manžel. Jack se pořád nevrátil a tak jsem ho musela přirazit ke zdi. Mámu jsem nechala. Je v šoku, teď nic moc nezmůže. Přes slzy jsem viděla jen něco málo.

Namířila jsem mu nožem k srdci ale zase - nebyla jsem ničeho schopná.

Zvuk policejních houkaček se rozezněl v ulici a já věděla, že buď teď nebo nikdy. „Baru dělej nemáme čas!" okřikl mě Jack. Nádech, výdech...

Teď!

Muž už měl nožík v srdci a kácel se k zemi. Přes slzy se dívá opravdu blbě, takže jsem nějákou dobu hledala matku. Nakonec jsem ji ale našla a podřízla jí hrdlo. Jack jim rychle vzal plíce, ledviny a matce i srdce.

Zvuky houkaček už byly opravdu blízko. Roztříštili jsme okno na druhé straně baráku. V zadu by neměli být tak rychle.

Utíkali jsme co jsme mohli. Neviděli nás. 

Přišli jsme do Mansionu a Jack se na mě překvapeně podíval. „Wow, nevěděl jsem že to zvládneš. Překvapila si mě." usmál se na mě. Já jen odvrátila hlavu. Je pravda, že se mi udělalo líp, protože se mi vybavila vzpomínka, když nás opouštěla. Už tehdy se táta nechoval normálně.

„Jsi šikovná že si to zvládla." řekl Jeff. „Eee děkuju."
Přivítala jsem se se Smilem a šla si lehnout. Koukala jsem do stromu. Výčitky z tohoto zabití jsou minimální. Zasloužila si to a ten muž taky. On mi přebral mámu a udělal z ní pro mě totálně neznámou osobu. Je mi trochu líto těch dětí, ale to je tak všechno.

Ráno jsem se probudila s pocitem štěstí.
Sešla jsem dolů. Byl tam Slenderman „Děláš pokroky." pochválil mě. „Děkuju." poděkovala jsem.

V obýváku byl Masky, Jeff, Eyeless Jack a BEN. Všichni se na mě usmáli.
To se ale během chvíle změnilo... „Furt nechceš být vrah, jo?" rýpnul ze srandy Jeff. V tu chvíli mi úsměv z tváře zmizel a já se rychle otočila.

Šla jsem se oblíknout. Chci pryč od tud.
Sice mě zaplavil ráno pocit štěstí, ale pořád si nechci přiznat, že bych mohla být něčím jako oni. Prostě ne. To nejde. Nechci být.

Šla jsem bezmyšlenkovitě do města. Jenže to byla chyba...

V tu chvíli se na mě otočil jeden policista. Něco zamumlal do vysílačky a rozběhli se za mnou dva další. Poznali mě? Nebo si mě s někým spletli? Nevím, ale začala jsem utíkat.
Jeden z nich mě porazil na zem. „Ty se nebojíš chodit takhle do města zvlášť po včerejšku? Odvážný." zkonstatoval jeden z policistů. Takže mě poznali. Utekla jsem do části města kde sotva někdo projde. Dala jsem ruku do kapsy od bundy a vytáhla nožík. Vstala jsem ze země, jednomu policistovi jsem probodla krk. Hrdlo. Druhého jsem strčila, špatně dopadl na dlažební kostky, není mrvý ale nemůže se hýbat. Poslednímu jsem probodla oči a nakonec zabodla. Vrátila jsem se i druhému a odsekla mu ruku. Jestli tohle přežije, bude šťastlivec.

Když jsem se ale pár kroků odstoupila a podívala se na to, došla mi jedna věc. Nechtěla jsem se stát zrůdou jako oni... Ale jsem jí...

.......

593 slov.