Propukla jsem v pláč a běžela zpátky do lesa.

Nechtěla jsem taková být.

Schoulela jsem se na zem pod strom a tam usla. Probudil mě pocit chladného kovu pod mým krkem.
Otevřela jsem oči a viděla, jak mi někdo podepírá krk mečem. Kdo má z creepypast meč?

Podívala jsem se na mého vetřelce a uviděla postavu celou v černém.
Uchechtl se a spustil: „Ty jsi Baru, že ano? Skvěle by ses hodila do mého zámku."

Kdo to je? Neuvěřitelně se podobá BENovi akorát je celý v černém. Zářily mu jen dvě červené oči.

„N-ne nikam s tebou nejdu." popotáhla jsem. Zamračil se a asi mě chtěl rukojetí omráčit, kdyby tam nepřišel Jeff se Smile dogem.

„Nemáš tu co dělat tak od sud vypadni, Dark Linku." procedil lezi zuby Jeff. Proč se mě tak zastává? To si opravdu pořád myslí že mě takhle přetáhne na jejich stranu? Nevím. Chvíli se tam prali a křičeli. Dark Link ho několikrát sekl ale Jeff si to nenechal líbit. Vrátil mu to.

Jeff ho povalil na zem a málem zabil, kdyby ho Smile nezastavil.

Vyškrábala jsem se na nohy a s Jeffem jsme šli zpátky, Smile kolem nás šťastně pobíhal. Řekla jsem mu o tom. Rozplakala jsem se. Zase. Mám chuť všechny zavraždit, ale né doslova.

V Mansionu si o mě prý dělali starosti. Vyděli zprávy. Super. O mě si nikdo starosti dělat nemusí.

„Jsem rád že už dokážeš jakž takž zabíjet i sama." pochválil mě Slenderman. „Děkuju, ale nezabila bych je kdyby po mně nešli."

Kdybych jen věděla, co ze mě bude za půl roku...

Po každé co někoho zabiju tak pláču. Ať už chtěně nebo nechtěně. Je to jako kledba. Pořád nezabíjím dvakrát ráda ale většinou když si potřebuju vybít vztek, nebo když zase přemýšlím nad vražnou Kamči.

S Codym jsem se víc sblížila a sem tam někoho zabijeme spolu. Nejdříve si s ním hrajeme a potom dorazíme. Ale jen ty, kteří si to zaslouží. Je děsivý, co se ze mě stalo. Občas je mi ze mě zle.

Jedna rodina, kterou jsem s Tobym zabila měli malé štěnátko, modrého Staforda. Rozhodla jsem se si ho nechat. Pojmenovala jsem ji Bella. Se Smilem si skvěle rozumý.

BEN ze mě udělal hackera. Dokážu všechny vystopovat. Taky už tolik neváhám když zabíjím. Přijala jsem že jsem monstrum. Bezcitné monstrum.

Veřejnost o mně ví. Dali mi přezdívku Crying Baru. Líbí se mi. Nejspíš to převzali ze záznamů kamer na kterých jsem se chválně ukazovala. Muselo být jasné, že tam brečím.

Chtěli jsme jít s Jeffem zabít jednu rodinu. Dělali si z nás srandu.

Když jsme došli do domu, všude byla krev, orgány, různé zbytky. Tan zmetek Dark Link nás předběhl. Počkal si tam na nás. „Kohopak budete chtít zabít příště?" vysmíval se.

Z dálky jsme slyšeli hukot policejních houkaček. Museli jsme utéct. Rychle jsme se dostali z domu a utíkali co nejdál. Byla jich tam opravdu hodně a skoro nás chytli.

Od té doby co jsem se k nim přidala, se všichni začali chovat jinak. Více nepřátelštěj. Jeff už s tím věčným chráněním přestal, Jane se tak přestala usmívat. Jedině Smile dog zůstal stejný.

Nebo to tak vidím jen já?

Nechtěla jsem být monstrum. Chtěla jsem žít normální život, ale to mi nebylo přáno. Nakonec jsem opravdu skončila jako vrah. Nestvůra. Stal se ze mě jiný člověk. Možná za to může Slenderman. Přesto že nejsem proxy, má na mou mysl velký vliv. Přemýšlím jinak. Je až děsivé jak moc jinak.

.......

628 slov.

Tak jo! Je tady poslední část :D. Neumím psát konce u knížek xd. Snad se knížka alespoň trochu líbila. Mě neuvěřitelně bavilo ji psát :3.

Zároveň moc děkuju NiKKi_nevimjakdal7 za neuvěřitelnou podporu! :3 (a snad mě nebudeš chtít zabít  za takové ukončení😂💕)

Určitě bych byla ráda za názor na celkovou knihu. Co se líbilo, co naopak ne, co zlepšit atd.

No nic, už vás nebudu trápit a ahuj :3