Další temný den. Už ani nepamatoval, kdy naposled viděl slunce. Byl srpen, v tomto období bývají tak nádherné slunečné dny, ale od té doby, co Voldemort vyhrál válku, Slunce nad Manorem zahalovala temná mračna. I přes to bylo nesnesitelné horko – jako v pekle.

Mladý muž v černém, skvěle padnoucím obleku šel po štěrkové cestě vedoucí od jeho rodinného sídla. Jak on to místo nenáviděl. Připomínalo mu jeho osobní prohru. V šestém ročníku, když mu Pán zla dal za úkol zabít Brumbála, se zařekl, že už nikdy nedovolí, aby někdo z jeho blízkých trpěl. Nedovolí, aby někdo ublížil jeho matce.

Kráčel pryč od domu, ve kterém vyrostl a který ze srdce nenáviděl. Kráčel s vědomím toho, že opět selhal. V jednom z mnoha pokojů, které byly na Manoru k dispozici, byla jeho matka držená jako zajatce. Byla vězněm ve vlastním domě. A on měl povoleno ji navštěvovat dvakrát do týdne. A raději ani nechtěl vědět, co by se stalo, kdyby nepřišel.

V chabě vybavené místnosti stála v rohu postel, na které leželo bezvládné, zubožené tělo ženy. Ženy, která kdysi bývala ztělesněním aristokracie, ženy čisté krve, která však zradila Pána zla z lásky ke svému synovi. Bez ohledu na původ a čistotu krve, taková zrada se neodpouští.

U postele seděl její syn, držel ji za ruku, která nesla čerstvé rány. Opět ji mučili. Věděli, že dnes za ní má přijít, a tak ji mučili, aby ho zlomili zase o něco víc. Říká se o něm, že má srdce z ledu, ale opak je pravdou. Pohled na ženu, která mu dala život a která kvůli němu musí trpět, je jeho slabinou. „Mami, dostanu tě odtud, slibuju." Zašeptal do ticha. Věděl, že mu matka neodpoví, ale doufal, že ho slyší.

„Zlatíčko, je čas." Ten naoko sladký hlas, nemusel se ani otočit, aby věděl, kdo je autorem těch slov. Jeho teta Bellatrix. Nic neřekl, políbil ruku své matky, vstal a vyšel z cely. Aniž by se ohlédl prošel chodbami, sešel do hlavní haly a hlavním vchodem sídlo opustil Nenáviděl svou tetu tak moc, jak jen to dokázal. Moc dobře věděl, že za matčina nová zranění může právě Bella. Je šílená, opravdu šílená, přesně tak, jak se o ní říká. Ubližuje své krvi, své vlastní sestře. A co je nejhorší, vyžívá se v tom.

Prošel železnou bránou, chvíli stál na místě a utápěl se ve svých myšlenkách. Draco Malfoy opět selhal.

S hlasitým prásknutím zmizel, aby se za okamžik opět objevil o kousek dál. Stál před sídlem Greengrassových a rychlým krokem vyšel směrem k němu. Věděl, že ji tady najde. Tak, jako vždy, bude sedět se svou matkou v salónku. Rozrazil dveře a přesně jak čekal – v křesle u velkého krbu seděly dvě ženy, jeho však zajímala jen jedna z nich. Pozdravil kývnutím hlavy a pohled upřel na drobnou černovlásku. „Astorie?"

Oslovená dívka ten pohled pochopila velmi rychle, vstala a vyšla směrem k němu. Prudce ji chytil za ruku, zavřel dveře a táhl ji chodbou k její komnatě. Jeho frustrace se změnila ve vztek, který potřeboval dostat ven. A nejlepší způsob, jak to provést, byl sex právě s touhle kráskou. A ona s tím souhlasila. Měli takovou nepsanou dohodu – budou se tvářit, že tvoří pár, aby si nemusela vzít Gregoryho Goyla a ona mu za to pomůže ventilovat vztek.

Ne, že by jí to nějak extra vadilo. Sex s ním byl tvrdý a divoký a jí se to líbilo. Ani u jednoho z nich nešlo o akt lásky, nechovali k sobě žádné hlubší city.

Draco za nimi zavřel dveře její komnaty a v dalším okamžiku už byla Astorie zády opřená o zeď a jeho ruce hladově cestovaly po jejím těle, jejich rty byly utopené ve vášnivých polibcích. Astorie vydala tichý stén v momentě, kdy jí prsty pravé ruky stiskl prso a tělem se natlačil ještě blíž k tomu jejímu.

Obratně se zbavil košile a kalhot, jeho chlouba si drala cestu ven z jeho černých boxerek. Chytil ji za ruce a hodil s ní o postel. Vyhrnul jí sukni, kalhotky odsunul na stranu a bez varování do ní vnikl. Astorie s hlasitým vzdechem zaryla své dlouhé prsty do peřin a nechala ho vybít si svou zlost tím nejlepším způsobem, který znala.

...

Večer Draco trávil ve společnosti svých nejlepších přátel. Spolu s Theodorem Nottem a Blaisem Zabinim seděli v jednom ze salónů druhého zmiňovaného kouzelníka a pili ohnivou whisky. Theo a Blaise o něčem vášnivě diskutovali, ale Draco jim nevěnoval pozornost. Upil ze své sklenice a dál se topil ve svých myšlenkách. Přemýšlel nad záchranou své matky.

„To nemyslíš vážně!"

Tyhle slova Draca vrátily do reality. Prudce vzhlédl ke svým přátelům. Blaise, který byl autorem oněch slov už stál na nohách a nakláněl se nad Theodora. „Řekni, že sis dělal srandu. Řekni, že on," otočil hlavu směrem k Dracovi „ti nepůjde za svědka!" Blaise otočil hlavu zpátky k Theovi, který měl v očích mírné zděšení. „Myslel jsem, že jsme kamarádi Theodore! Ale ne, tohle si kamarádi nedělají. Vždyť já už ti naplánoval rozlučku se svobodou! Co teď budu jako dělat s tou exotickou tanečnicí a hipogryfem?"

Draco zbledl, pokud je to vůbec při jeho barvě kůže ještě možné. „Blaisi, ty tady máš hipogryfa?" Jestli mu nějaké zvíře nahánělo hrůzu, tak právě tahle opelichaná slepice. Doteď si pamatuje tu bolest, kterou musel snášet tehdy ve třetím ročníku, když ho napadla ta Hagridova obluda. Při té vzpomínce se otřepal.

Čokoládový muž se napřímil a se spokojeným výrazem přikývl. „To si piš! Já nad tou rozlučkou totiž, na rozdíl od tebe, přemýšlel, víš?"

„Ehm..." odkašlal si Theo, aby na sebe upoutal Blaisovu pozornost. „Kámo, jak jsem řekl, za svědka mi půjde Draco." Snažil se držet si klidný a vyrovnaný hlas.

Blaise dramaticky setřel slzu, která se mu ale do očí určitě nedrala, změřil si svoje kamarády pohledem a ukázal prstem na Draca „Abys věděl, nemám tě rád! A ty..." posunul prst na Thea, „Ty jsi mě hrozně zklamal." S těmi slovy se otočil a odešel z místnosti.

Jakmile se za ním zavřely dveře, oba mladí muži se dali do smíchu. „Kdy mu to řekneš?" Zeptal se blonďák.

Theodore nadzvedl obočí a s pohledem na svém příteli upil ze sklenice. „Až budu mít jistotu, že se zbavil toho hipogryfa."

Po chvilce ticha Draco znovu promluvil. „Seš si jistý, že chceš vlastní rodinu?" Ne že by Draco snad pochyboval o lásce mezi Theem a Daphné. Vlastně neznal nikoho, kdo by měl zdravější a upřímnější vztah než právě tihle dva.

Ale Theo jeho otázku pochopil. Tak jak vždycky pochopil všechny jeho myšlenkové pochody. Jeho tvář zvážněla, když se zahleděl do ohně v krbu. „Oba víme, že tahle doba stojí za prd. Chci, aby byla Daphné moje žena, aby nesla moje jméno a v případě, kdyby se mi něco stalo, aby zdědila můj majetek, aby byla zajištěná. Ona je celá moje rodina, všechno, co k životu potřebuju a chci to potvrdit u oltáře." Odmlčel se a otočil se na svého přítele, který jej mlčky poslouchal a hleděl při tom na své ruce, ve kterých držel sklenici whisky. „Ale nic víc. Přivést dítě do této doby... Draco, musel bych být blázen. Jsme Smrtijedi, od našich potomků se očekává naprostá oddanost jemu. To bych tomu nebohému človíčkovi přece nemohl udělat." Dořekl svůj proslov a upil ze sklenice.

Draco k němu stočil pohled. „Myslíš, že to někdy skončí? Že se to někdy změní?"

Theodore cítil v jeho hlase bolest. Věděl, že jeho blonďatý přítel myslí na svou matku. Taky věděl, že takhle zranitelný, čitelný a otevřený je jen před ním. Všem ostatním ukazuje pouze kamennou masku. Draco Malfoy umí perfektně skrýt svou bolest za arogantní pohledy a úšklebky.

Skončí to někdy? On sám nad touhle otázkou často přemýšlel. Přemýšlel nad tím, co by se změnilo, kdyby Voldemort nežil.

Byl by svět lepším místem? Zajisté byl.

Můžou pro to něco udělat? O tom musí rozhodnout oni sami.

Pokud se rozhodnou pro boj za lepší zítřky, přežijí? To je ve hvězdách.