Pomalu, s úsměvem na tváři a větrem pohrávajícím si s mými vlasy, jsem nadšeně kráčela k autu. Poslední maturitní zkoušku mám úspěšně za sebou, což znamená, že jsem úspěšně složila českou maturitu. Spadl mi ohromný kámen ze srdce. Vůbec netuším, co bych dělala, kdybych tuhle zkoušku zkazila. Představa, že si to zopakuju, byla posledních několik týdnů mojí nejhorší noční můrou, ale nakonec všechno dopadlo dobře a já se za dva týdny budu moct vrátit do Ameriky se vztyčenou hlavou.

Plná nadšení jsem úplně zapomněla na bolest nohou způsobenou lodičkami na jehlách a vzpomněla jsem si na ni, až když jsem leknutím nadskočila, po začátku vyhrávání telefonu.

Boom laka laka laka boom laka laka boom de boom! Hey! Hey! Hey! Hey! Hey! Feelings getting stroger. Music petting Langer too...

„Bayerová, slyším," přiložila jsem si telefon k uchu.

„Čau Ari, večer máme všichni sraz v Paladiu. Přijdeš?" ozval se z telefonu dívčí hlas.

„Lauro? Už mám všechny zkoušky za sebou, tak proč ne. V kolik tam máte sraz?" zeptala jsem se a hledala v kabelce klíčky od auta.

„Jo, jsem to já," zasmála se, „No, v sedm máme sraz před klubem."

„Fajn, tak to se ještě stihu převlíct. OK, budu tam. Zatím ahoj."

„Ahojky," zašvitořila vesele a zavěsila.

Jak jen mi tihle lidi chyběli. Pamatuju si, jak jsem je nemusela, jak jsem si na ně doma pořád ztěžovala, avšak když se podívám na všechno zpětně, tak mi vlastně nic strašného neudělali, jen jsem si s nimi tak úplně nesedla. Zato teď to asi bude mela. Pamatuju si na jejich reakce po tom, co se někdo vrátil byť jen z víkendového pobytu v zahraničí. Jaký to byl poprask, na zdlouhavé vyzvídání a když si představím, že já v Americe v podstatě už dva a půl roku žiju, tak se mi při představě otázek ježí všechny chlupy na těle. Pokud se nezměnili a jsou stále tak zvědavý, tak to se mám na co těšit.

Se zavrtěním hlavy jsem odemkla auto a nasedla. Jak jenom jsem mohla Starkovi dovolit, aby mi vybral auto. Mělo mě napadnout, že využije příležitosti a bude si ze mě dělat legraci. Fialový Range rover, koho by tohle napadlo? Jeho, bohužel. Měla jsem to čekat a radši o to požádat někoho jiného. To už je teď jedno. Zbývalo mi pouze čtrnáct dní pobytu doma a nehodlala jsem promarnit ani vteřinu tím, že bych se rozčilovala nad nějakou primitivní, byť promyšlenou, provokací. Dnešek byl mým dnem. Dnešek mi otevřel spoustu nových dveří. Dnešek je pro mě příslibem lepšího zítřka, v který jsem tak dlouhou dobu doufala. Dnešek mi pomohl ukončit jednu kapitolu a začít psát novou. Jenom dnešek a dalších třináct nocí. Pouze dnešek a čtrnáct dní mi zbývá na to, abych dala definitivní sbohem minulosti a přijala přítomnost. Nesmím se ohlížet zpět. Musím koukat jen a pouze vpřed, jinak mě minulost převálcuje.

Dřív, než jsem si stihla zkazit náladu, nastartovala jsem, zapnula rádio, kde právě hrála Pohoda od Kabátů, a vyjela směr hotel. Bylo příjemné sedět za volantem, poslouchat písničky a projíždět pražskými ulicemi.

Ve tři čtvrtě na šest jsem dorazila do hotelu. Přivezla jsem si s sebou dva velké kufry oblečení, ale stejně jsem teď zírala do skříně a nevěděla, co si vzít.

„Slečno Bayerová, volá Vám pan Stark," oznámil mi J.A.R.V.I.S.

„Tak panu Starkovi řekni, že na něj nemám čas!" zamračila jsem se do skříně.

„Bohužel na rozhovoru s vámi trvá," nedal se.

„Tak ho odstřihni!" vyštěkla jsem naštvaně a natáhla se po něčem černém flitrovém, co leželo na dně skříně.

„Odstřihnout mě? To od tebe není zrovna milý," vyčetl mi Tonyho na oko uražený hlas.

„To přežiješ," odpověděla jsem pouze.

Většinu mojí pozornosti totiž měli černé flitrové minišaty na jedno rameno. Prohlížela jsem si je ze všech stran a přemýšlela, jestli je to do klubu vhodné, nebo ne. Z mého zamyšlení mě opět vytrhl Starkův hlas.

„Nejsou to na tebe moc sexi satičky, fialko?" objevila se vedle mě mužská postava.

Leknutím jsem nadskočila a šaty upustila: „Starku!" zamračila jsem se na miliardářův hologram, „Jsi normální? Počkat, to je zbytečná otázka. Nejsi! Chceš mě vyděsit k smrti?"

„Ty jsi dneska teda milá jako mol v šatníku," prohlížel si můj hotelový pokoj.

„Jako co?" nechápavě jsem se na něj podívala, „Ne, počkej! Nic neříkej! Nechci to vědět, ale laskavě mi řekni, proč mě tu děsíš!" sebrala jsem šaty ze země.

Tři týdny bez Avengers a S.H.I.E.L.D.u. To je jediný co chci a ani to mi nedopřejí? Plním do puntíku všechno, na čem jsem se s Furym, o kterém si Avengers myslí, že je mrtví, domluvila. Tak proč mě nenechají v klidu, když o té domluvě vědí? Třítýdenní dovolená a potom zase trénink. To byla domluva a oni mě otravují už po týdnu. To beze mě už nedokážou žít?

„To ani nemůžu jen tak zavolat a pozdravit tě?" usadil se do pohovky.

„Tony, ty nikdy nevoláš jen tak, tak se laskavě vymáčkni, nemám na tebe moc času, za hodinu už musím být někde jinde. Co teda potřebuješ tentokrát? Do jakýho systému se nemůžeš dostat? Nebo chceš, abych se zase někomu dostala do hlavy? Jestli jo, tak na to hodně, hodně rychle zapomeň!" podezřívavě jsem si ho prohlížela.

„Proč si myslíš, že pokaždé když se ozvu, tak něco potřebuju?" koukal na mě jako neviňátko.

„Mám ti připomínat heknutí Pentagonu? Nebo Furyho osobní složky? Nebo by sis snad chtěl připomenout Wandinu reakci, když zjistila, že si mě donutil dostat se do hlavy tomu chlápkovi, který ji pak celý večer otravoval? Nebo třeba to jak Thor..."

„Dobře. Chápu," skočil mi do řeči, „ale ještě řekni, že to nebyla zábava," smál se.

„Ne nebyla Tony! A teď buď vyklopíš, co chceš, nebo tě odstřihnu!" založila jsem si ruce v bok.

„S tebou je teda dneska zábava. Jestli jsi takhle zářila i na té zkoušce, tak se divím, že si vůbec prošla," Iron manovu narážku na to, že už ví o výsledku mé zkoušky, jsem přeskočila, protože už jsem si tak trochu zvykla, že cokoliv je v počítači a nechrání to moje schopnosti, tak to Stark dřív nebo později zjistí, „Dědula mě zaúkoloval, abych ti oznámil, že se musíš neprodleně vrátit zpátky."

„Co?" vyvalila jsem na něj oči, „Tak to ne! Ještě mám dva týdny, tak zněla dohoda a já svoji část dohody do puntíku dodržuju, takže mi dejte pokoj!" vrčela jsem na něj.

„Ten jsme ti dali," naznačil mi rukama, co myslí.

„Ty víš, jak jsem to myslela," mračila jsem se, jak jen to šlo.

„Tak se hned nerozčiluj," zvedl se.

,,Řeknu ti to jasně a stručně, protože na tebe opravdu nemám čas. Já se z ČR nehnu, dokud neuplyne CELÁ smluvená doba, vyřiď to Rogersovi a měj se, plechovko," s posledním slovem jsem se usmála a než Tony stačil zareagovat jinak než zamračením a otevřením úst mávla jsem rukou, která se zeleně rozzářila, a Starkův hologram zmizel.

Rychle jsem se upravila a vyrazila do klubu. Když jsem tam přijela, už tam všichni byly a čekalo se jenom na mě. Už jsem byla skoro u skupinky, když mi zazvonil mobil. Bez toho aniž bych se podívala na displej, jsem to zvedla.

,,Tak kde jsi?" ozvalo se z něj nakvašeně.

„Otoč se," řekla jsem do telefonu své spolužačce. Ta se otočila a já ji zamávala. Skupince tak dvaceti lidí spadla čelist, vypadala jsem úplně jinak, než si mě pamatovali. Sice jsem měla paruku, aby nebyly vidět fialové vlasy, které ať jsem se snažila, jak jsem chtěla, prostě nešly obarvit, ale stejně jsem byla hodně jiná.

„Ari?" zeptala se překvapeně.

„Co je? Mám na těch šatech flek?"začala jsem se prohlížet.

,,To ne, ale vypadáš jinak," zírala na mě Vanes.

„Nechcete jít dovnitř?" zeptala jsem se, „Je mi tu docela zima."

Sice to nebyla pravda, ale to jejich zírání mě nebavilo, takže jsem potřebovala jejich pozornost stočit jiným směrem.

„Souhlas," ozvala se Kačka, „Jdem nebo zmrznu!"

„Tak jdeme," zavelel Pavel a šlo se hromadně dovnitř.

Celý večer se mě vyptávali na Ameriku. Tancovali jsme a pak jsem někde v jednu ráno zahlédla v davu blond hlavu patřící Pietrovi a hnědovlasou hlavu Clinta. Naštvaně jsem k nim přistoupila a odtáhla je stranou.

„Co jste nepochopili na tom, že se odtud nehnu?" řekla jsem jim naštvaně v angličtině.

„To, že tě máme informovat, pokud někdo z tvých miláčků zase zdrhne z cely?" zeptal se tázavě Pietro a podíval se s úsměvem na Clinta.

„Pitero?!" zamračil se na něj Hawkeye.

Trochu jsem zaváhala. Zas jim někdo utekl? To už nemůže být přeci náhoda? Co když mají mezi sebou špeha? Ne! Mám volno a to si nenechám sebrat.

„Tak si s tím poraďte! Zavolejte si třeba zase Fortee a mě nekažte prázdniny! Po světě máte takových superhrdinů, tak si řekněte o pomoc jim!" mluvila jsem klidně, ale rázně.

„Wohou, kdys tak obrátila?" smál se mi Pietro.

„Nedráždi ji! Víš, jak to dopadlo minule," culil se Barton.

„V době, kdy mi kazíte dovolenou a teď vypadněte, než zase skončíš na poušti!" varovně jsem si mezi prsty nechala pohrávat blesky.

Proč mi musí kazit radost? To jim tak moc vadí, že jsem spokojená i bez toho abych je měla za zadkem? Byla jsem z nich už unavená a představa, že se jich už do konce života nezbavím, mě neuvěřitelně děsí.

„Fajn, ale nejdřív s tebou chci mluvit!" řekl nekompromisně Clint.

„Jak chceš," ušklíbla jsem se a šla jsem s ním před klub.

„Kam by mohla slečna Veselá po útěku zamířit?" zeptal se mě Clint.

„Lucka utekla?" vyvalila jsem oči.

Lucka je na svobodě. Co když se jí něco stane? Co když jí nějaký agent ublíží? Ne, ne ne! Nesmím na to myslet. Několikrát se mě pokusila zabít. Už to není moje kamarádka. Kamarádky na sebe neútočí. Musím se od našeho přátelství konečně oprostit.

„Že by tě to najednou začalo zajímat?" culil se Maximoff.

„Lehni, Maxíku!" zasmála jsem se.

Quicksilver nesnáší, když mu tak říkám. Podle něj to je jako volání na psa, takže když mě štve, je to skvělý způsob, jak naštvat i jeho.

„Neříkej mi Maxíku!" zavrčel.

„Dejte si s tím pošťuchováním chvíli pohov. Jste jak Stark," protočil oči Barton.

„Tak mluv. Kdo ještě frnknul?" přesunula jsem svou pozornost zpátky na lukostřelce a rýpala jsem ignorovala.

„Veselá, Tóth a ten léčící se Applegate," řekl klidně.

„Hm...a zbytek včetně Hermana jsou v celách?" zeptala jsem se zamyšleně.

„Do jednoho," odpověděl mi Pietro.

To se mi nezdá. Proč tihle? Přeci logicky nejdřív osvobodit šéfa a jeho holku, potom teprve zbytek. V tomhle bude nějaký nekalý úmysl, ale teď ne! Teď to nebudu řešit! Musím nad tím přestat přemýšlet!

,,Tak si s tím poraďte a nechte mě aspoň po těch dvou letech prožít pár týdnů bez Hydry a Avengers!" řekla jsem prosebně a zmizela zase v klubu, aniž bych čekala na jejich odpověď.

„Kam si zmizela?" zeptal se mě Lukáš.

Byl opilý a opíral se o sloup, aby udržel rovnováhu. Lukáš nebyl nikdy kluk, který by si s něčím dělal starosti. Jeho rodiče vydělávali spoustu peněz, kupovali mu všechno, co chtěl. Byl nejoblíbenějším klukem ze třídy, ale já jsem na jeho vysoké ego byla vždycky alergická. Už jenom pro to, že si utahoval ze silnějších dívek, což já jsem bývala, ale i přes to, že já jsem patřila k té menšině, která jeho poznámky nebrala skoro na vědomí, tak byla spousta holek, které z toho byly opravdu špatné.

„Ale, potkala jsem tu známé a ti mě zdrželi," usmála jsem se na něj i přes nechuť z jeho přítomnosti.

„A nechceš se teď věnovat mě?" usmíval se a objal mě kolem pasu.

„Ani když si na mol a ani zastřízliva," odstrčila jsem ho od sebe a šla tancovat s holkami.

Tancovali jsme, pili, smáli se a povídali si až do časných ranních hodin. Jelikož na mě alkohol díky regenerační schopnosti mého organizmu nefunguje, tak jsem postupně všechny opilce rozvezla domů nebo do hotelu.

Avšak po rozhovoru s Bartonem a Maximoffem jsem se už nedokázala uvolnit a pořád jsem myslela jenom na Lucku a Hydru. Snažila jsem se přijít na to, co by asi mohli plánovat tentokrát. Takže jsem byla ráda, když jsem se v šest ráno konečně dostala na hotel. Podstoupila osvěžující sprchu a pak jsem se unaveně svalila do postele s myšlenkou na Lucku.

Volejte sláva!!!

Konečně jsem se dokopala k doupravení první kapitoly :D

Tak co vy na to?

Co říkáte na Arianu?

Co myslíte, změnila se po dvou letech strávených v Americe pod taktovkou Avengers?

Všechny votes a komentáře jsou více než vítány ;D