Všude kol mě byla cítit radost, vůně štěstí a vděčnost.

Ležela jsem a poprvé co jsem tady, se mi leželo hezky. Vyjma tu noc, kdy mi jako polštář sloužilo Lokiho rameno.

Přemohla jsem svá ztěžklá oční víčka a rozhlédla jsem se, kde ležela.

Byla jsem na dřevěné posteli s nebesy, hlavu položenou na bílém nadýchaném polštáři a pod bílou hedvábnou dekou bylo příjemné teplo.

Zdi měli modrou barvu a záclony na oknech od stropu až po zem stejnou jako lůžkoviny.

Zvedla jsem se. Komoda stejného materiálu jako postel neušla mému oku a prozkoumání.

Ze svého objevu jsem byla nadšená. Tolik překrásných šatů různých barev i materiálu jsem v životě neviděla.

Komodu jsem zavřela, protože mě zaujaly zdobené dveře.

,,Ach ta moje zvědavost" vzdychla jsem si, ale i tak jsem je otevřela

,,Wow"

Na to jediné jsem se zmohla.

Bylo to koupelna, sic malá, ale krásná. Mému všimnutí neunikla vana.

Doběhla jsem ke komodě, popadla bílé šaty antického stylu a vrátila se.

Místnost jsem zamkla.

I když jsem nevěděla, kde jsem, musela jsem vanu napustit až po okraj. Ano, bylo to drzé, jenže já si nemohla pomoct.

Vysvlékla jsem šaty, které jsem měla ještě roztrhané a vlezla do krásně teplé vody.

Všimla jsem si nějakých různobarevných lahviček.

Jednu po druhé jsem otevřela. Vůně byly omamně krásné. Třešňová, jablečná, malinová... Ale mě se nejvíce zamlouvala sladká melounová.

Trošku jsem nakapala do vody, zrůžověla a vůně zesílila

,,Páni."

Řekla jsem s úžasem a užívala si tu relaxaci.

Neměla bys už jít

Nech mě přemýšlet... NE

Nevíš kde jsi, ani proč tu jsi...

Vylezla jsem z vany, našla ručník a oblékla se do šatů. Padly mi jako ulité.

Stále trochu mokré vlasy jsem přečesala hřebenem, co ležel na umyvadle.

Se zvědavostí jsem odemkla a otevřela dveře, rozhodnutá jít to tu víc prozkoumat.

Jenže mě čekalo překvapení.

U mé postele stála slečna s tácem v ruce.

,,Dobré ráno" Zněl její pozdrav. Vzpomněla jsem si, že bych mohla poděkovat „Děkuji za vaši pomoc" Vyhrkla jsem i s úsměvem. Zasmála se a podala mi tác.

,,Dobrou chuť, ale já vás nepohostila, princezno Adriano, to váš děda. Já jsem jen vaše komorná."

Pověděla jako by se nechumelilo i s poklonou

Zakuckala jsem se. „Kde že to jsem?"

,,V paláci krále Augusta."

,,Jo táák a vy jste?"

,,Lusy a jak jsem již řekla, vaše komorná, těší mě" Řekla s úsměvem

,,Mě též. A tykejte mi, Lusy"

,,Ale-"

,,Vůbec. ale neberu."

S chutí jsem se podívala na tác. Absolutně jsem netušila co to je, ale vonělo to náramně.

Bylo to vynikající. Nejspíš jsem mlaskala, protože Lusy mě s pobavením sledovala.

,,Mám vás-"

Zabila jsem ji pohledem.

,,Tedy, mám tě dovést do sálu."

Zazubili jsme se na sebe.

Po utěšení mého hladu mě Lusy vedla po chodbách paláce, které byli obkladány dřevem

,,Lusy, proč je tady všude dřevo?"

,,Derlios oplývá dřevem, takže je všude"

,,Jo ták." podivila jsem se. No, mohlo mi to dojít...

,,Jsme tady"Šeptla Lusy a poklepala na dveře.

Ty se bez jediného zavrzání otevřely a Lusy mě posunky upozornila, že bych měla vejít.

Libová nelibovka!

Řekla jsem si pro sebe. V tom OBROVSKÉM sálu, byla hlava na hlavě.

,,Adriana, princezna z Derliosu"

Slyšela jsem, jak někdo ohlašuje můj příchod hlubokým hlasem za znění famfár.

Uklonila jsem se starci, jenž seděl na majestátním trůně.

Na jeho tváři se rozlil úsměv

,,Sebastian, princ z Derliosu"

Ozvalo se opět za znění famfár.

Otočila jsem se a tam byl Filip?!

On se škodolibě usmál, já se udiveně a mlčky otočila zpět na krále.

,,Vnuku a vnučko, oba dva máte nárok na trůn..."

Pokračoval by ale Filip/ Sebastian ho přerušil

Počkat! Já jsem jeho sestřenice? Tyď jsem s ním chodila? Věděl to? Jak se sem dostal? Tady je to celé na hlavu! Fakt že jo!

,,Sebastiane, jsi sice mužský dědic, ale Adriana je zas starší, takže má na trůn nárok také." Zjevila se z nenadání královna (soudě dle korunky) vedle mého dědy. Že by babička?

,,Ale je to žena!"

Odsekl ji naštvaně

,,Takže tím mi chceš naznačit, že jsme méně cenné? Já bych řekla, že mé kouzlo zachránilo tady to všechno!" Sykla jsem naštvaně a dotčeně

,,A tím si vzala nárok na trůn!"

Zvolal kdosi z davu a zanedlouho se hodně lidí přidalo

,,Dost!"

Zvolal děda a dav ztichl. Tomu říkám respekt.

,,Máte pravdu." pokynuj jim „ Adriano?" Tázal se

,,Ano?"

,,Pokud dobře počítám, je ti 19 let, ale na trůn můžeš dosednou až po zkoušce... Budeš podrobena tréninku a jestli zvládneš zkoušku, převezmeš vládu.. Souhlasíš?"

,,Ano."

Poté se z davu ozval jásot. Spousty lidem tekly slzy štěstím... Proč sakra?

Zato Sebastian se netvářil nadšeně. Když byl sál během chvíle zase prázdný, jelikož lidé s nově nabytými dojmy odcházeli, debatoval dál.

,,Jsem zvědav jak ona." Poukázal na mě ,,Zvládne zkoušky bohů a bohyň!"

,,Ona má jméno." odsekla jsem tentokrát já „A jsem taky bohyně, pokud ti to nedošlo." Sykla jsem vztekle, bože jak jsem s tímhle invidiem na Zemi mohla chodit.

On se na mě udiveně koukl. ,,Cože?!"

Má (asi)  babička se zasmála. ,,Je to pravda, bude to první bohyně, která usedne na trůn."

,,To se ještě uvidí" Křikl a odešel pryč ze sálu. Nezapomněl třísknout dveřmi.

,,Vztekloun, po otci" Řekl polohlasně děda sestupujíc z trůnu.

,,Adriano, pojď, něco ti ukážu." řekla žena 

,,Ty jsi má babička?" Zeptala jsem se za kroku

,,Ano, ale říkej mi jménem, Siano."

,,Dobře"