Každý pes má svou duši, ať už malý, nebo velký.
Sice nejsem tak užitečná a potřebná jako nějaký jiný větší pes, jen proto, že jsem čivava, ale tohle...
tohle jsem si opravdu nezasloužila...

Začalo to tím, že jsem se narodila.
Ani jsem pořádně nepoznala své sourozenec, svou psí maminku a už jsem byla zavřená v ohradě s nějakými dalšími štěňaty.
Měla jsem strach.
Nevěděla jsem co se mi může stát.
Jenže jsem nečekala, že tohle je jen začátek...

Po pár dnech jsem se ocitla tlapách nějakého cizího člověka.
Tenkrát jsem nevěděla kdo to je, a přišlo mi to jako hodná holka jménem Nathaly, jenže opak byl pravdou.

Jen jsme přijeli před obří oranžovou budovu a už jsem cítila, že tu budu opravdu spokojená.

Vážně to vypadalo, že jsem šťastná. Opravdu, hrála si se mnou, krmila mě a učila všelijakým způsobům.
Volala na mě Betty...
Tak jsem z toho usoudila že je to mé jméno.
Měla jsem ji ráda. Bylo to nepopsatelné jaké pouto bylo mezi námi, jaké jen může být mezi člověkem a malým psem....

Tedy do chvíle než Nathaly nastoupila na střední školu. Neměla na mě čas a když jsem za ní přišla jen mě odkopla. Bolelo to...
Bolelo když si najdete někoho opravdu blízkého a pak vás najednou ignoruje a jen vás od sebe odhání. Nevím jak je to u lidí, ale pes má pána nebo paničku jenom jednou...

Nestarala se o mě...
Jednou, ale přece jenom přišla.
Nevěděla jsem co mi chce udělat.
Jen jsem sklopila uši a stáhla ocas mezi své rozklepané nohy.

Chtěla jsem utéct, ale v jejím růžovém pokoji oblepeném plakáty nebylo úniku.

Právě jsem stála před dveřmi, mezi kterými stála ona. Bez jediného slova mě chytla do rukou a zastrčila do své, už tak přeplácané a přecpané kabelky, která byla celá růžová s bílými blýskavými kamínky na prostředku. Jen co mě dala do té tašky jsem se začala vrtět a vzpírat, ale když v tom jsem cítila palčivou bolest na svém zátylku...

Chytla mě za krk. Netušila jsem proč to udělala. Bolelo to a nemohla jsem skoro dýchat. Poté co mě znovu položila do tašky jsem tam jen nehybně ležela, protože jsem nebyla schopná pohybu. Zavřela mě. Nemělo cenu se vzpouzet, protože jsem věděla že oproti ní jsem malá.

Připadala jsem si jako módní doplněk, Protože jen co přišla do školy mě hned všem ukazovala. Najednou mi v tu chvíli říkala Bettynko. Líbilo se mi to i když to nebylo zrovna příjemné jak se mnou zacházela, ale líbilo se mi že chtěla být se mnou.
...Teda Alespoň jsem si to myslela.
Viděla jsem plno dalších psů pohozených v taškách, kteří jen smutně koukali.

Bylo mi jich líto a taky jsem se bála abych tak neskončila.
Ale tohle by mi přece nikdy neudělala...

···

Celý den jsem ležela v tašce.
Celý den jsem nedostala vůbec najíst. Připadala jsem si slabě. Ulevilo se mi když jsme konečně přišli domů a na chvíli mě pustila ze své kabelky.

Okamžitě jsem skočila do pelíšku a usnula, ale moc jsem toho nenaspala, protože jsem se zase ocitla v tašce.

Takhle to šlo dokola pořád a pořád dokola... bez jídla jen napít jsem občas dostala Měla jsem hlad.

Chtěla jsem spát, odpočívat a nebýt ve stísněném prostoru. Začala jsem chápat i ostatní psy co jsem viděla v kabelkách. Jak s námi někdo může takhle zacházet? Řekla jsem si. Zasloužíme si to? Co jsme provedli tak hrozného, nebo jsme právě něco neudělali?
Vůbec nevím proč mi tohle to dělá. Proč jsou lidé tak zlí? Proč se k nám takhle chovají? Nechápu to. Jen co si takhle přemýšlím ucítím další palčivou bolest... vyndávání z kabelky tentokrát už ani neusnu. Jen se bojím. Už ani nehledám úkryt, který jsem hledala, abych zase nemusela do té kabelky.
Jen tam mé tělo bezvládně leželo neschopné čehokoliv. Pohybu, spánku už jsem ani nebyla schopná štěkat, žádného volání o pomoc. Jen jsem čekala až přijde to kdy dostanu najíst, kdy už se konečně vyspím...

To ráno mne dala zase do kabelky a odpoledne když obědvala tak mi nechala zbytky. Nevěřila jsem svým očím, okamžitě jsem se do toho pustila.
Bylo to to nejlepší, co mě mohlo potkat. Jen se na mě znechuceně podívala. Nerozuměla jsem jí to co říkala, ale bála jsem se že mě chce dát zase do kabelky, ale ne. Lehla jsem si. Vyspala jsem se a ráno žádná kabelka. Děje se něco?
Jen mě odnesla na ulici, kde jsem ještě nebyla. Já jsem ven moc nechodila takže to tam vůbec neznám.
Okolní svět je pro mě úplně cizí.

Došla k nějakým velkým bednám plných odpadků a odběhla pryč. Nevěděla jsem jestli mám být smutná, šťastná, běžet za ní nebo utéct.
Nakonec jsem si řekla že poběžím za ní byla to přece jen má panička, kterou opustit nemůžu.

Jen co jsem vyběhla z uličky, moje tlapky se dotýkaly něčeho, co vzdáleně připomínalo rovnou podlahu v našem domě. Zaslechla jsem hrozný šramot. Zděšená jsem se ohlížela. Viděla jsem dvě světla, vůbec jsem netušila co mám dělat. Zpanikařila jsem a pobíhala ze strany na stranu, nevěděla jsem co mám dělat, když najednou už jsem neviděla dvě světla, jen jsem ucítila tupou ránu. Nezmohla jsem se na víc než jen slabé zakňučení. Stalo se to tak rychle... před očima se mi promítal celý můj život...

Co jsem vlastně dokázala?
Co jsem se naučila?
Co jsem si prožila....

V hlavě se mi přemítaly vzpomínky. Holčička, která si brala to malé štěně s kterým si hrála, pak kabelka, moje panička, jídlo, bedny s odpadky a dvě pronikavá světla blížící se ke mně a znamenající- bolest, uvolnění, svobodu...

Nevím proč to udělala... asi už čivavy vyšly z módy...
Vždy jsem tu byla pro ni...