Čekáte, že příběh ovčáckého psa bude šťastný? Taky jsem v to kdysi doufal...

Celej svůj bídnej život sem se učil hlídat ovce a chránit je před případnejma nezvanejma hostama.
Svýmu pánoj sem je každý ráno pomáhal vyhánět na pastvu a každej večer je zase sehnat domů do údolí. Měl sem rád svýho pána a on měl zase rád mě- teda alespoň sem si to myslel...

Stačilo zapískat a udělal sem přesně to, co po mně chtěl.

Můj pán měl opravdu vohromný stádo. Tolik ovcí neměl žádnej jinej pastevec v údolí. Měl taky skvělýho ovčáckýho psa. Ano, musím se pochválit, jinej pes by tolik ovcí neuhlídal. Já sem na to všechno stačil sám.

Jednoho rána, sem se probudil v boudě před domem. Na krku sem měl přidělanej řetěz, ostatně, jako každej jinej den. Zamžoural sem do a oslepujícího světla, který přicházelo z Ohromný hřejivý koule. Zvedl sem čenich. Ve vzduchu bylo něco divnýho.

Uslyšel sem klapnutí dveří a hnedka sem byl na nohách. Můj vocas se vrtěl ze strany na stranu, div sem se nepraštil o roh boudy. Můj pán přišel až ke mně. Pohladil mě a řekl pár hezkejch slov, kterejm sem stejně nerozuměl, ale v tónu jeho hlasu bylo cosi příjemnýho.

Vyhnali sme ovce, jako každej jinej den.
Šli sme na horskou louku, jako každej jinej den.
Já jsem však byl... jak to říct? Nervózní? Měl sem divnej pocit, tušil sem, že se stane něco zlýho, a to hodně brzo.

Pán si mé nervozity všimnul a s další dávkou povzbuzujících slov mě poplácal po silnejch zádech. Potom pohodil rukou směrem vpravo. Podíval sem se tam a na nic víc nečekal. Ovce začaly votáčet směr jinudy, než bylo v plánu.

Zrychlil sem do rychlýho poklusu a doběhnul ovce, který se rozhodly jít jinym směrem, než si přál můj pán.
Ne nijak agresivním štěkotem sem huňatý kopytníky vobíhal a tvaroval znova do přijatelnýho tvaru.

S hrozným bečením a frkáním se ovce podvolily a votočily se vlevo.

Byly nervózní.
Cítily to co já.
Možná, ale věděly, vo co de.
Já to nevěděl.
Jediný, co sem věděl bylo to, že to nebude nic dobrýho...

Pán písknul na píšťalku a já hned votočil hlavu jeho směrem. Vzhlédl sem na nebe.
Tmavý mraky se honily sem a tam.

Blížila se bouře...
Proč jen sem si takový věci nevšimnul!?
To byla ta hrozná věc!

...byl sem tak zaneprázdněnej sháněním hloupejch ovcí, že sem si nevšimnul tak nepřehlédnutelný věci, jako je bouře...

Ozvala se rána hromu. Proč se počasí v horách mění tak rychle?! Když sme vyráželi, bylo vidět Ohromnou hřejivou kouli a teď?

Se strachem v očích jsem pohlédl na pána. Pokynul rukou, čímž mě vyzýval, abych pokračoval dál.

,,Musíme se přeci vrátit!" Zavyl sem

Muž máchnul rukou a šel dál. Neslyšel mě... nerozuměl mi...
A já blbec jsem ho poslechnul...
Se zlostnym odfrknutím sem dal do pohybu i stádo.

Na kožich mi dopadaly první těžký dešťový kapky.
Pomalu se stmívalo, jak se těžký černý mraky převalily nad hory.
Ovce bečely a chtěly se rozběhnout do všech světovejch stran. Měl sem s tím tolik práce... furt vobíhat stádo a hlídat všecky ty chlupatý koule, který byly jedinou vobživou pro mého pána a tudíž i pro mě.

Déšť sílil a kapky byly větší a větší. Kožich sem měl úplně promočenej a těžkej. Zalikal sem se vodou, která mi tekla po čenichu. Téměř nic sem neviděl.
Můj pán chtěl ovce zahnat pod skalnatej převis, kam tolik nepršelo. Já hlupák sem ho jako další blbá ovce poslechnul. Hnal sem stádo pořád dál a dál. Do strmýho kopce. Tlapy se mi bořily do bahna a smekaly se. V hrdle mě pálilo z neustálýho štěkání a pohánění ovcí. Hlava mi třeštila z neustálýho bečení a pískání pánovi píšťalky. Zatínal sem všechny svaly a udržoval stálý tempo při běhu do kopce. Ještě několik desítek psích skoků a úkol byl splněn. Přímo před námi se tyčily obrovský skaliska. Kořeny statnejch stromů udržovaly vlhkou zeminu na svým místě, aby se nesesunula. Padající kamení se zařáželo o kmeny pošpiněný bahnem a o pevný skály usazený v zemině.

Bouře nám doslova burácela nad hlavami. Obloha se každou chvíli zaleskla Žhavým světlem, jež pročíslo mraky.

Nahnal sem všechny ovce do malý jeskyně... lehnul sem si na zem a zhluboka oddechnoval. Voda ze mě stékala v ohromnejch proudech, ale bylo mi to fuk. Hlavně, že jsem konečně ulevil svým znaveným tlapkám a svalům. Při výdechu sem si silně vodkašlal. Krk mě bolel, až sem měl pocit, jako by mi v něm někdo řezal střepem.

Moje znavený ucho zaslechlo rozzuřené volání muže. Líně sem votočil hlavu jeho směrem.

,,Ty psisko hloupý!" Zaječel. Nerozuměl sem jeho slovům a něco mi říkalo, že to je tak lepší.
S mírně nakloněnou hlavou a poslušným odevzdaným výrazem sem na něj hleděl.

,,Utíkají ti ovce!" Pohodil rukou směrem, kudy ty huňatý koule s jekotem vybíhaly ven z jeskyně.

Se zavrčením jsem se zvedl na roztřesený běhy. Rozběhl jsem se ven do deště. Noha se mi smekla po bahně. Se zakňučením jsem udělal několik kotrmelců a zůstal jenom ležet v bahně.

,,Jdi za nima ty čokle neschopnej!" Pán byl zlostí bez sebe.

S bolestným zavytím jsem se znova vyškrábal na nohy. S kuhláním na levou přední nohu a jedinou myšlenkou v hlavě- Musím zachránit pánovi ovce jsem vyběhl do deštivé noci.

Hnal jsem ovce před sebou. Chtěl jsem je rychle nahnat zpátky do tý "jeskyně".
Kapky bušily vší silou do hlíny, která už vlastně byla jen mazlavým bahnem.

Kluzká zemina se uvolnila ze srázu a valila se dolů. Tlak, kterej vyvíjela na uvolněné kusy skal, byl tak velký, že ohromný šutry se začaly s obrovským rachotem valit dolů... dolů a přímo na ovce... dolů... a přímo na mě...

Skončil jsem zaklíněný mezi kusy skal. Hrubý kameny mi rozdrtily hrudník... cítil jsem jak mi v celém těle praskají kosti...celé tělo mě bolelo.

Krev tekla proudem spolu s dešťovou vodou v ohromných potocích, jež pokračovaly dále do údolí.

Pán jen seděl a zíral na rozprchnuté stádo. Pohledem zavadil i o horu kamení, z níž tekl potok krve. Jen si odfrknul a se svěšenou hlavou odešel do tmy.

Bylo mu mě líto? Vy jste vážně bláhoví... já jsem mu byl ukradený! Jediné o co mu kdy šlo, byly ovce... ovce, které mu byly obživou a zdrojem peněz. Já jsem byl jen loutka, kterou potřeboval k chovu... jen jsem mu je hlídal...

Tolik probděných nocí... tolik bojů s dravci... tolik...
tolik bolavých svalů... tolik bolavých ran... noci, kdy jsem se snažil zhojit své jizvy...

Už by jste to měli chápat... byl to jedinej pán, kterýho jsem kdy měl... nevěděl jsem, že jde žít po boku člověka, aniž by mě při každý příležitosti bil... vždy jsem si to dával za vinu...

A teď? Ani mu nestojím za chvíli truchlení, nebo dokonce smutný, lítostivý pohled...

Ale co... vás tenhle ubohej příběh asi taky nezajímá... je mi to vlastně celkem fuk... byl jsem zvyklý, že mě všichni přehlíželi...
...ale nejvíce jsem byl slepý já...