To prázdno se stále vrací. Nejdřív vše oněmí a pak tvou mysl zachvátí prudká bouře. Chceš to prázdno vyplnit a bouři utišit. Míříš k městu. K lidem a jejich emocím, které tě den co den vězní v tisících světů. Chceš zapomenout na to, co se stalo, na to, že jsi ublížila nevinné duši. Už dřív jsi lidem posílala noční můry, děsivé představy, ale ještě nikdy... Ještě nikdy tě to nedonutila něco cítit.

Zarytě upíráš oči na blížící se světla pouličních lamp. Šum v tvé hlavě sílí, pohlcuje ticho a bouři, až z nich zbyde jen sotva znatelná ozvěna. A přesto... Nedokážeš je vytěsnit. Nedokážeš číst v neslyšných hlasech šeptajících o pocitech a myšlenkách tak snadno jako jindy. Stále tě to ruší, stále tě to odtrhává, jakmile jen zaměříš pozornost na jedince v davu. Stále se vrací ona chvíle, kdy ti došlo, jak jsi bezmocná. Jak snadno tě ovládne prastará zvědavost a jak snadno se přerodí v něco neznámého, co tě sváže a nepustí.

Bloudíš pohledem po budovách, drátech a sloupech a vnímáš je víc, než by sis přála. Možná jsi ztracená, ale ne v myslích ostatních. Ty teď šumí jen kdesi na pozadí, jejich emoce nesměle ťukají, ale nehrnou se dovnitř tak jako jindy. Vyčkávají. Vyhlíží chvíli, kdy se přestaneš zaobírat sama sebou.

Je tohle vůbec možné? Jak? Proč teď? Proč vůbec? Může za to ona dívka? Nebo jen spustila něco, co se v tobě skrývalo odedávna, neviděné a nevnímané, ale přítomné? A pokud ano, proč to ten, kdo tě stvořil, pečlivě zamkl hluboko do tvé duše? Proč tě odsoudil k věčnému odrážení cizích emocí, aniž bys mohla sama něco cítit?

Od lidí ses vždy velmi lišila, ale nenapadlo tě, že by ses kdy mohla změnit. Byla jsi srdcesnílek. Nosič mnoha strastí i radostí a tvůrce snů i nočních můr. Tak proč se teď v tobě probudila ta touha vědět? Chtíč, který nezná hranic? Vítáš ho? Doufáš, že se vrátí? Nebo chceš zpátky svou netečnost, mysl plnou cizích pocitů, abys teď nemusela bloudit pohledem bez té typické zasněnosti? Sama nevíš.

Je to prokletí. Nebo spíš dar? Dříve jsi toužila po možnosti být sama sebou. Teď? Teď nechceš nic. Jen vrátit se ke starému způsobu své existence, protože to prázdno následované bouří teď nahradí něco jiného. Něco, co ti zatemňuje mysl, co tě nutí omílat si v duchu těch několik Proč? a Jak to?, aniž bys řešení byť jen zahlédla koutkem oka. Co tvé uvažování odráží a rozptyluje a zároveň soustředí do jediného místa.

Zdá se ti, jako bys myslela na všechno a na nic zároveň. Hlavou se ti míhají stovky, tisíce myšlenek naráz - jen některé doopravdy zaregistruješ - ale zároveň se všechny upínají k jedinému - k nedávné události na polní cestě. K dívce, jíž jsi rozbila pracně vystavěné hradby. Nevíš, co teď dělá. Pláče doma zoufalstvím? Utekla na nějaké tajné místo, kde objímá svou věrnou psí přítelkyni? Nasadila znovu onu masku, popraskanou a necelistvou, ale stále funkční, a vrátila se k rodině? Netušíš nic. Napadá tě toho tolik, ale ve skutečnosti si nejsi jistá ničím.

Co se s tebou děje? Proč ti myšlenky víří stejně zmateně jako křídla kolibříka? Proč těkáš až příliš přítomným pohledem z pouličních lamp na květináče zdobící zevnitř okna, z nich na větve stromů nedalekého parku, které sebou v bouři škubají? Připadáš si jako ony. Nestálá, bez místa, kde bys ve vlastní hlavě spočinula v klidu a tichu, bez jediného záchytného bodu, jež by tě z bludiště úvah a němých otázek vyvedl.

Náhlá přeplněnost tvojí mysli vytváří tlak, který ti zevnitř bije do spánků, který tě nutí zrychleně dýchat. Utápíš se v obavách a nejasných otázkách s ještě nejasnějšími odpověďmi. Bloudíš ve vlastním vědomí. Je to neznámé. Je to zvláštní. Posadíš se na lavičku v parku, kam jsi došla, aniž bys to vlastně zaznamenala. Nevnímáš kapky, které stále bubnují do tvého těla. Snažíš se vytěsnit pryč ten chaos, odháníš otázky jako dotěrné komáry, ale ony se stejně vrací. Zas a znovu. Stejně jako bodavý hmyz tě svědí, ale když se začneš bránit škrábáním, jen to zhoršíš. Nic tím nezměníš.

Jako by se svět zbláznil. Jako by ti zavázal oči šátkem, roztočil tě jako dítě při hře na slepou bábu a halekal při tom tisíce otázek, na něž chceš znát odpověď. Jako by ti pak pásku náhle strhl a nechal tě mžikat do jasného světla, ve kterém nevidíš víc než barevné skrvny bez významu. A ty mrkáš a bezúspěšně ostříš dál, nenaplněná touha rozehnat ty záludné záblesky tě spaluje bez možnosti ji ukojit.

Přitiskneš si na spánky pěsti. Doufáš, že ti to pomůže, ale nic se nemění. Zasténáš skrze zatnuté zuby. To to nikdy neskončí? To bláznivý kolotoč nikdy nezastaví, aby ti dopřál oddech? Snažíš se dýchat zhluboka a vědomě uklidnit své srdce, ale spíše z toho vychází jen sípání, stejně rychlé jako předtím.

„Madam?" ozve se nedaleko hlas, který ani pořádně nezaregistruješ. „Madam? Haló. Jste v pořádku?"

Tvého ramene se lehce dotkne čísi ruka. Jde jen o letmé přejetí prstů, přesto tě to vyleká. Prudce vzhlédneš. Netušíš, jaký výraz máš na tváři, jak na neznámého zapůsobí tvůj dar v téhle chvíli. Ale stejně se mu podíváš hluboko do očí obklopených vráskami. Stařec sebou úlekem trhne a v prvotním šoku se odtáhne. Prohlíží si tě a ty vidíš, že mu dochází, co jsi zač. Místo aby utekl, což bys udělala ty, však jen povzdechne a opatrně se posadí na lavičku vedle tebe, aniž byste se navzájem dotkli.

Mlčí. Neřekne už jediné slovo, jen se dívá na stromy, jejichž koruny se kývají ze strany na stranu, drže nad hlavou deštník, který rozhodně nedokáže odklonit všechnu vodu z nebe. Co tady dělá? Proč se rozhodl jít ven během bouře a nesedí doma v teple? Jak to, že narazil zrovna na tebe? A mohl by ti pomoci? Mohl by napravit, co způsobil jiný člověk? Nebo spíš co sis ty sama způsobila kvůli jinému člověku?

Je to zvláštní, ale pouhá jeho přítomnost, ač nejprve vyvolala tolik otázek, je postupně všechny uklidní. Seřadí je do zástupu, kde jdou hezky jedna za druhou a netvoří hučící, neovladatelný dav. V tichu sedíte na bílé natřené lavičce, pozorujete kolem létající listí, až to nakonec prolomí.

„Ještě nikdy jsem takhle nikoho z vás neviděl," poznamená stařec, aniž by se na tebe podíval. Víš dobře, koho myslí tím nikoho z vás. Nechce se tě dotknout. Stejně jako každý si uvědomuje, že srdcesnílci by neměli mít vlastní emoce.

„To proto, že takhle se asi ještě nikdo z nás nechoval," odpovíš dřív, než se stihneš zarazit. Proč by ses s ním měla bavit? Proč by ses mu měla svěřovat s tím, co prožíváš? Pokusíš se dotknout jeho vědomí, ale jen po něm sklouzneš. Nedokážeš ho uchopit. Nezdá se však, že by starý muž něco zaregistroval. Takže chyba bude u tebe?

Neodpoví. Neví co. To ještě cítíš, tu bezradnost, touhu pomoci, zjistit něco a... Ten poslední pocit znáš. Ne z druhé ruky jako všechny ostatní. Slyšíš jeho otázky, jako by patřily tobě. Cítíš hemžící se myšlenky, jako by tvou mysl opět zaplnil hukot a nezvladatelný chaos. Je zmatený.

Srdce ti vynechá jeden úder. Ticho se vrátí. A po něm další bouře. Překvapuje tě to. Překvapuje tě, že s tím mužem sdílíš stejný pocit, stejnou emoci, aniž by pocházela jen od něj a tys ji pouze odrážela. Že se vytvořila kdesi hluboko v tobě, že jí daly život tisíce otázek a nejistot. Jsi zmatená. Jsi překvapená z toho, že jsi zmatená. A jsi zmatená z toho, že jsi překvapená. Nikdy nekončící kolotoč. To jsou všechny lidské emoce takové? To všechny působí jen nepochopitelný chaos?

„Jak to přežíváte?" zašeptáš.

„Prosím?" trhne sebou stařec. Nejspíš se zahleděl někam do dáli hlavní ulice, vedoucí přímo naproti lavičce.

„Jak s tím můžete žít? Jak se z toho můžete nezbláznit?" dodáš.

„Nemáme na výběr," pokrčí rameny. Očividně pochopil, co zájmenem to myslíš. „Ty ano."

„Mám?" zaváháš. Skutečně by ses těch pocitů mohla zbavit? Prostě je znovu... vypnout? „Jak?"

„To bys měla vědět ty," opět pokrčí rameny. „Ale jestli nevíš... Pak bude možná jediná cesta se tomu postavit. Zažít si to. Ne odrazem, ale takříkajíc na vlastní kůži."

„To se dřív zblázním," zamumláš odevzdaně. Mělas to čekat. Copak by mohl člověk, i kdyby zkušený, vědět, jak se zbavit emocí?

„Zvykneš si," usměje se, vstane a položí vedle tebe deštník, než odejde.

Podíváš se na kovovou konstrukcí připomínající chobotnici, na níž je natažená nepromokavá blána. Proč ho tu nechal? Váhavě omotáš prsty kolem zahnuté dřevěné rukojeti a rozhlédneš se. Nemohl ho zapomenout. Vždyť jsi viděla, jak ti ho záměrně přistrčil. Zvedneš ho a nastavíš si ho nad hlavu, jako by to mohlo pomoci. Jako bys už nebyla nasáklá vodou tak, že víc už to nejde. Přesto si ho necháš. Dech i srdce už se ti aspoň trochu uklidnily. A myšlenky utřídily. Nejspíš ho už nikdy nepotkáš. Stejně se ale ohlédneš směrem, kterým odešel. Neslyšně zkroutíš rty a jazyk.

„Děkuji."